Zdrápané hory

Češi mají svébytný vztah k horám. Je to prý národní specifikum. Opravdu? Proč?

Velká část občanů naší země na horách a pod horami žije. Zbytek národa se do hor buď někdy podíval, nebo se pravidelně vrací. Nepovažuji se za dobrodruha, mé cesty a výlety nepřekročily hranice Evropy, ale v každém roce svého života jsem se ocitla jednou dvakrát na horách. Byla jsem nejprve trpělivě nošena po hřebenech, pak se v horách procházela s babičkou i mámou, dřela se s batohem, s krosnou.

„Dýchej, Zuzanko, dýchej,“ říkala mi bábi kdesi na hranicích, „ten vzduch je ohromně zdravej!“

Také jsem v kopcích tábořila s partou, s mužem pak shlížela z romantických skal do údolí. Celkem tak sedmdesát obyčejných výprav do hor.

Každé ty kopce mi chutnaly jinak. Roháče strachem amatérského lezce, Biokovo omamovalo vůní jalovce a saturejky, kameny zářily bělostně, až pálily oči. Julské Alpy napěnily krev euforií z výstupu, norský Galdhopiggen, to je ledový sen se stádem plachých sobů na obzoru. Taury s pohostinnými almy a tučnými tury, špičaté Dolomity, Pieniny nad Dunajcom…

A kamkoli se vydrápete, v tu nejnemožnější dobu, na nejpraštěnější místo, většinou tam potkáte Čechy. Dříve naše soukmenovce prozrazovaly prestiže na nohou a májka k svačině, snaha využít v červencovém sněhu pod Ďumbierom áčko po tátovi, plechový ešus, šťastně rozzářené oči. Dnes už horalům ze západu goretexovou obuv nezávidíme. Čeští mravenečci se, často naočkovaní vášní rodičů, na skály a horská sedla drápou pořád. Jen hraniční hřebenovky už ztratily pachuť nervozity.

Naše hory, to je srdcovka. Věnčí malou zem jako zelený prsten, voní po houbách, borůvkách, taky po slivovici, ovčím rounu. Obejmou Vás jako známá kyprá tetka, stejně rychle se jejich nálada změní. Úbočí jsou rozeklaná a rozrytá, bůh ví, kolik útoků a nájezdů ty kopce odrazily, kolik lačných lidí odradily. Na rozcestích jsou pichlavé křížky a bludné kameny. Kdo se chtěl dostat k misce strdí, musel zdrápat české hory.

Kamarád pro rodinu koupil chalupu. Na samé západní hranici. Kamenný dům po odsunutých Němcích, několik majitelů se tu vystřídalo, také vyhořel. To místo má ale kouzlo. Smutná paní s vlasy po pás ukázala Kateřině ochranný kámen, jak se chovat k potůčku, kam dávat pro zvěř. Krušný hory jsou zdrápaný, říká kamarád. Zažily nesčetně odsunů, odchodů a změn. Nesou v sobě temnotu. Krušil se tu kámen, praskala tu horkem země, lidé dobývající cín byli ve třiceti drobní starci, uzlovatí a bledí nepředstavitelnou dřinou. Odtud snad pověsti o trpaslících. Neseme koš pravých hřibů a díváme se do údolí. Je to vlastně smutné místo, pomyslím si. Ale má kouzlo. Ve vesnici si Kateřina se sousedkami upeče domácí chleba. A ta voda, víš, ta se dá pít.

„Před sto lety tu byly hluboké lesy!“ Ekologií prostoupenému kamarádovi se dme chřípí. Obří lazebník tu vyholil rodinnou sjezdovku. „Nebyly, Dane, před sto lety byly ty kopce úplně holé. A nahoře na pláni byla velká sklárna…“ Nahé hory.

Ležím v Kořenově na louce a čtu si Krkonošskou kuchařku. Vytažena z provlhlé poličky smrdí zatuchlinou. Prostinké recepty jsou proloženy vyprávěním o životě v osadách na úbočích. Bída, zima, psí sádlo na sto neduhů, brambory, které zachránily životy. Žádná idyla. Cesty sněhem pro seno, pro porodní bábu, smrt živitele pod vyvráceným stromem. Denním pokrmem byla vroucí voda a rozkvedlaný kvásek, pradávný pokrm ozvláštněný houbami či vajíčkem. Zamíchám kulajdu a zavařím ji dětem hustým mlékem od příchovických kraviček.

Za těžkých nocí, když černé můry zakryjí zdánlivě zdravý úsudek, když začnu mít strach o své děti, zdají se mi potom „válečné“ sny. Utíkám pokaždé do hor. Utíkáme všichni do hor. Do kopců, k vodě a borůvkám, do chalupy, kde se topí dřevem. Domů.

Časně ráno rázujeme se psem nad Polubným. Tedy: já jdu, pes prakticky létá. Míjím boží muka, sníh jiskří, krusta nočního cukrkandlu křupe pod nohama. Bolest za krkem, brnění prstů, knedlík v krku, to všechno jsem si přivezla z údolí. Zastavuji se, pes se přiřítí a opře se mi tlapkami o stehna. Dívám se dolů na naši zamlženou nížinu. Připomíná malou misku medu.

Dýchej, Zuzanko, dýchej, ten vzduch je ohromně zdravej. Dýchám. Tlak za krkem, strach a obavy, vše se pomalu rozpouští.

publikováno: 2. 4. 2018

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Křesťanský brutalismus

Žula, diorit, záměrně zanechané stopy hornickými kangy, velikostní akcentace dlaní a prstů, další stopy po řezání elektrickými vidiovými kotouči a další atributy spjaté se socialistickým brutalismem. Lze vysledovat, že podjedinný …

Proč Západ tolik toleruje netoleranci islámu?

Na otázku, zda je islám náboženství míru, odpovídá Ayaan Hirsi Ali záporně. Volá po změně náboženské doktríny islámu, která stojí především na násilí. Přehlížením tohoto faktu mají podle ní obyvatelé …

Za vraždění na hranicích

Štrougal a Jakeš se třeba dostanou k soudu, díky úsilí kolektivu Platformy evropské paměti a svědomí a jeho bývalé ředitelky paní Neely Winkelmannové, ale měli bychom uchovat v paměti naivní, nebo zrádnou, každopádně dodnes neblaze …

Jak Billy s cejchem ADHD začal mít školu rád

Článek pana Honzáka „Jak dusit skřivánky“ mě přiměl k napsání článku o americkém Billym. Kdysi ke mně chodíval do ateliéru malý baculatý pihovatý kluk, jmenoval se Billy. Do školy totiž rád nechodil, …

Hysterie na sítích jsou nejnebezpečnější virus

Někteří se ohradili proti mé glose, v níž porovnávám koronavirus s několika jinými nemocemi. Samozřejmě že by se žádná infekční nemoc neměla podcenit. Přestože má každá epidemie svoji „křivku”, může se stát, že …

Hlavně nehrotit! Palogika srabů.

Volbu Křečka za ombudsmana provázelo výmluvné mrlání: „Kdyby to tak nehrotili.“ Prý hrozba demonstracemi Milionu chvilek v případě zvolení Křečka na některé poslance zapůsobila tak, že mu dali svůj hlas. …

Pro jedno ano ne se bít

Zdeněk Bořek-Dohalský z Dohalic ve vzpomínce Ferdinanda Peroutky: Jeho největší politickou výchovou byla znalost českých dějin, a uprostřed drobné všední práce nikdy nepřestával toužit po velkém činu. Jako do duše nikoho jiného …

Evropská komise nepoleví, vědí nyní Poláci

Místopředsedkyně Evropské komise Věra Jourová v úterý ve Varšavě předvedla, že Evropská komise bere vážně svůj závazek dohlížet na dodržování zásad právního státu v členských zemích Evropské unie. Během jednodenní návštěvy se …