Kam se hrabe zlopověstný Kalousek.

A. Babiš chtěl při hlasování o své druhé vládě ve sněmovně usvědčit předsedu poslaneckého klubu TOP 09 Miroslava Kalouska z toho, že po volbách v roce 2006 byl jako tehdejší předseda KDU-ČSL také pro vznik vlády s podporou KSČM. Kalousek prohlásil, že v roce 2006 s komunisty o podpoře vlády ČSSD a KDU-ČSL nevyjednával. Z hlediska fakt zjevně nejde Kalouskovi nic vytknout: „s komunisty o podpoře vlády ČSSD a KDU-ČSL“ skutečně nejednal. Přesto ale politik formulačně chytračí, protože totéž by nemohl tvrdit o vyjednávání „s ČSSD o vzniku vlády s podporou KSČM“, která v dřívější době naprosto otevřeně přiznával. Označil je jako trik k zabránění dohody mezi velkými stranami; prý v té době „neměl na vybranou“ a k triku se uchýlit musel. Věřme či ne, doplňme ale každopádně, že následně se proti Kalouskově „triku“ vzbouřila jeho tehdejší domovská strana a Kalousek rezignoval na její vedení.

Kalouskova hadovitost je ale pouze formulační a nevyrovná se hadovitosti jednání poslance Milana Chovance, který jako jediný ze sociálních demokratů při zmíněném hlasování chyběl. Vládu prý nemohl podpořit kvůli svému nesouhlasu s tím, že se musí spoléhat právě na podporu KSČM. „ … alibisticky děláme, že nevidíme, když hnutí ANO podepisuje toleranční patent s komunisty,“ napsal Chovanec na svém Facebooku.

Terminologií „toleranční patent“, užívanou mj. i pro jiný politický dokument psaný v duchu „rozděl a panuj“ v době tzv. opoziční smlouvy, se Chovanec mj., i když třeba nevědomky, vysmívá tradici náboženské tolerance. Toleranční patent císaře Josefa II. z roku 1781 znamenal ve své době úlevu osobám, které svou náboženskou víru, zděděnou hlavně po předcích, mohly vyznávat pouze potají, a i tak jim za to hrozily často velmi brutální tresty[1]. Toleranční patent pak posunul středoevropský prostor blíže k humanistickému pojetí společnosti. V případě dokumentů podepisovaných mezi ČSSD a ODS či ANO a KSČM se jedná o záležitosti ryze mocenského charakteru, v nichž se o přítomnosti nějaké humanistické dimenze dá občas i mírně pochybovat.

A nejde, jak jsme již nadnesli, jen o Chovancovo pojmosloví, jde také o autentičnost jeho jednání. Před druhým kolem prezidentské volby z počátku roku 2018 přišel sám zcela o vlastní vůli – mj. spolu s Tomiem Okamurou – veřejně podpořit Miloše Zemana[2]. Zeman měl v prezidentských volbách také jasnou podporu KSČM. Poslanci Chovancovi tedy při sněmovním hlasování o vládě podpora KSČM vadí – ale při volbě prezidentské mu podpora této strany a navíc ani přízeň Tomia Okamury problematická nepřijde. To ještě sám přijde Zemana podpořit, i když to od něj poslanecký mandát vůbec nevyžaduje (zatímco při hlasování o vládě se jako poslanec nějak vyjádřit musí). Chovanec vedle toho působil v letech 2008–2010 ve funkci prvního náměstka hejtmanky Plzeňského kraje a následně až do roku 2014 sám jako krajský hejtman. Do krajských voleb z roku 2012 zde vládla ČSSD s tichou podporou KSČM, od nich přímo v koalici s ní. Zde pro podporu komunistů Chovanec nejen hlasoval, ale spolupráci s nimi posléze přímo provozoval: a to mu také nevadilo.

„Vládu nakonec netvoří ani těch pět sociálních demokratů, o nichž se hlasovalo ve stranickém referendu! A to se navrch tváříme, že jsme v obsazování vládních postů suverénní a že nám do toho nikdo nemluví.“ rozhořčoval se dále Chovanec na svém facebookovém účtu. Když tenkrát mezi prvním a druhým kolem seděl v onom obskurním šiku za Zemanem, skutečně ho nenapadlo, že takovýto prezident bude chtít do složení budoucí vlády mluvit? On totiž do něj mluvil už po volbách roku 2013, kdy navíc hrozilo, že osud Miroslava Pocheho – nejmenování ministrem – čeká vedle Jana Mládka právě Milana Chovance.

Jiné by od Chovance každopádně bylo následovat příklad Bohuslava Sobotky a rezignovat na svůj poslanecký mandát. Takto se ale spíše obávám, že se znovu, stejně jako na podzim 2013 při nepodařeném Haškově puči v ČSSD, tento politik dopouští neautentických názorových veletočů plných vnitřních protimluvů. Počítá asi s tím, že si je delegáti stranických sjezdů a čeští voliči při budoucích hlasováních o něm samotném už nebudou pamatovat.

V lepším případě se lze domnívat, že za Chovancovou sólo hříčkou je snaha vytvořit si dobré jméno v Plzeňském kraji, za který nyní poslancuje: k tomu, aby Babišovu vládu nepodpořil, ho totiž vyzvalo krajské vedení ČSSD. V případě horším má Chovancovo chování vést k tomu, aby začal být vnímán jako představitel „oněch zdravých demokratických instinktů v sociální demokracii“. První náznak tohoto Chovancova chápání již dokonce prezentoval Ivan Hoffman v článku s příznačným titulkem „Srozumitelný Chovanec“[3]. Politik údajně udělal dobře, že shrnul pochybnosti té části sociální demokracie, která účast na vládě vidí černě. Komentátor dokonce zmiňuje politický odkaz Chovancova dědečka, rovněž sociálně demokratického poslance, který po roce 1948 nesouhlasil s vynuceným sloučením ČSSD s komunisty – což vnukovi údajně brání hlasovat pro vládu podpořenou KSČM.

Podle výrazně prozemanovského Hoffmana je to tedy zjevně tak, že zásadový je třeba být jen v případě vlády, zatímco u prezidenta a vedení kraje trocha pragmatismu a kompromisu nikdy nemůže uškodit: jak tvrdí postava sládka z Havlovy Audience, „… nebudeme si dělat ze života peklo“. A to při snaze získat moc a vliv platí dvojnásob.

Francisco Goya. Four Yard Long Snake in Bordeaux. wikiart.org