Cestování zeměmi i dějinami – konformně nebo nepřizpůsobivě

K výročím i konci prázdnin.

Ve Francii mají za nejprestižnější věc studium na Collège de France, kde se neuděluje žádný diplom a na přednášky chodí smetánka i bezdomovci. Přednášejícím se tam člověk může stát až k stáru, poté, co už všude po světě proslul původností a pílí. Jeden z takových vzdělanců, Pierre Hadot, ve své nástupní řeči trval na tom, že filosof i každý myslivý člověk je z podstaty věci „nepřizpůsobivý“.

My v Čechách nemáme školy bez titulů ale spíš tituly bez škol – a nepřizpůsobivost je u nás jedno z nejhorších provinění. Ve všech vrstvách společnosti, neplatí to jen pro cikány. Naproti tomu přizpůsobivost ztělesněná v estrádních pěvcích, hercích a režisérech dostává státní metály. Asi proto u nás nemůže vyrůst škola na podobné úrovni, jako je ta zmíněná francouzská, ale co hůř – nerostou tu nepřizpůsobiví myslitelé typu tamních profesorů.

Když před nedávnem zemřel jeden z nich, Claude Lévi-Strauss, měl jsem z nějakého důvodu zrovna celý týden co dělat s lidmi, kteří jsou přesvědčeni, že vzdělání spočívá na dvou pilířích – zcestovalosti a sečtělosti. Vybavoval se mi úvod do knihy Smutné tropy, kterou Strauss napsal v padesátých letech minulého století. Píše tam bez rozpaků: „Cestovatelství a cestovatele nenávidím….Být cestovatelem je dnes zaměstnání, zaměstnání, které nespočívá v tom, že po letech úsilí odhalíte nějaké dosud neznámé skutečnosti, ale v tom, že urazíte spoustu kilometrů a nasbíráte kvanta fotografického nebo filmového materiálu k promítání, nejlépe v barvě, což umožní zaplnit po několik dní za sebou sál davem posluchačů. A plochosti a banality se promění v jejich očích v úžasné objevy jedině tím, že jejich autor, místo aby je odněkud opsal doma, je posvětil cestou dlouhou tisíc kilometrů.“

Od poloviny minulého století se nešvar cestovatelství rozlezl do všech oblastí – a krom nebožtíka Strausse nenacházím skoro nikoho, kdo by se nepřizpůsobil.

Slavíme výročí s osmou a rozličná média referují, co kdo přichystal k slavným dnům a s čím kdo ještě přijde. Všimněte si, že se nabízejí pouze cesty časem nazpátek: cestování po oněch dnech, staré události v přímém přenosu. Jednoduše řečeno, média nabízejí klipy a cestovatelské momentky z minulosti jako sentiment ztvrdlý ve fakt, jakoby už tím přišel na svět autentický pohled. K tomu přidají pár rozhovorů o detailech a pro pocit objektivity interview s nějakou bolševickou nebo nacistickou obludou. Strauss píše, že takové zpracovávání minulých zážitků „vyžaduje dost nevšední dávku nestydatosti, ale ta je zcela úměrná pitomosti a nevědomosti konzumentů“. Krom toho zaznamenává: „uprostřed směsice anekdot drobty rozředěných informací, které se už dávno přemílají ve všech příručkách a které se autor nestydí předložit jako svědectví, ba co víc, jako originální objev.“

Straussova nepřizpůsobivost zesílila, když zahlédl v našem kulturním okruhu tenzi k vyhlazování nejen jiných kultur, ale hlavně jinakosti nebo svérázu vůbec. Ve jménu dávno padlé iluze objektivity a korektnosti se kulturním a politickým pracovníkům podařilo odstranit autentické osobnosti z většiny mediálních struktur a nahradit je průměrem se stále klesající úrovní a hromadou celebrit. Zároveň se dosti snadno povedlo vytěsnit necestovatelské, tedy k původnosti a hloubce vedoucí žánry jako je povídka či esej a veškerou poezii. Nezbývá nám, než sledovat, jak nám teď cestovatelé do minula vysvětlují, co se tu vlastně před lety dělo.

Glajchšaltovaná produkce televizní i ostatní přece dopředu avizovala, že předloží divákům tok informací, kvantum necenzurovaných zpráv k výročím. Rozumím tomu tak, že se z toho všeho udělá clona, aby nikoho nenapadlo popřemýšlet, co jsme vlastně zažili a co to s námi udělalo. Nepoznáme se v tom, jen se pobavíme. Přece každý den stejně můžeme zjistit, že nežijeme téměř ničím z toho, co se nám skrze media k prožívání servíruje.

Strauss měl zadání psát o jihoamerických Indiánech a přitom jsou jeho knihy daleko víc o nás. Nikoli očima Indiánů ale očima Evropana, který se zastyděl před někým, koho měl pojednávat jako primitiva. Cestovatelství ve všech podobách vylučuje tento stud, protože je vlastně souběžné s přizpůsobivostí a glajchšaltováním. Naproti tomu porozumění minulosti si žádá původnost, nepřizpůsobivost, útlum turistického průmyslu a krach cestovních kanceláří.

23 8 2018

James Ensor. The Bathing Hut. Afternoon, July 29, 1876. wikiart.org

publikováno: 23. 8. 2018

David Bartoň

David Bartoň

Šéfredaktor Přítomnosti /

NEJNOVĚJŠÍ články


Neexistující imigranti III.

Imigrační a muslimská otázka v britském politickém zrcadle   Úvod Toto je 3. část pětidílné minisérie mých …

Ve sviňáko! Krásná nebo chytrá?

U normálního člověka se občas zdá, že jeho schopnost uvažování je do jisté míry utlumena …

K výročí náletu na Drážďany

Na základě osobní zkušenosti si myslím, že každý z nás zažije ve svém obyčejném a …

Firma sobě! Aneb za nás čerpá Agrofert.

Naším hlavním problémem není to, že se k moci dostal nějaký lump, nýbrž to, že si …

Kravina, aneb komu věřit?

V padesátých letech, když pod kuratelou sovětských soudruhů českoslovenští soudruzi pověsili několik svých dříve velmi …

Zpívej, a nemluv!

Operní pěvkyně Dagmar Pecková v loňském roce zpívala českou hymnu na demonstraci pořádané spolkem Milion chvilek …

Neexistující imigranti II.

Muslimská společenská bublina Multikulturalismus je ve své esenci antievropská forma civilizace. Samuel Huntington Úvod Toto …

Jaké jsou ruské plány s námi

Ve stále ještě svobodné části ruského internetu běží vážné a často neortodoxní debaty. Velký a …