Absurdity přepočtu hlasů při českých komunálních volbách.

Před letošními komunálními volbami zazněly ve veřejné diskusi hlasy, zda by nebylo záhodno začít uvažovat o změně jejich systému. V tomto smyslu by stálo za to se podrobně podívat, jak se vybírají kandidáti v místních volbách ve Finsku^[1]. Každý volič zde dává svůj hlas pouze a jen jednomu jedinému kandidátovi, což velmi lehce provede, má-li to předem rozmyšleno, přímo ve volební místnosti. To může ve volbách českých velmi těžko, chce-li volit lidi a nikoliv strany, a to zvláště ve velkých městech. Velikost kandidátní listiny tady bývá totiž taková, že stěží hledat stůl, na který se vejde, i doma – a o uzoučké poličce za plentou u volební komise ani nemluvě.

Ohromná je kandidátní listina také při volbách v Nizozemsku, jak přednedávnem informovala Česká televize. A vzhledem k tomu, jak jsou Nizozemci kvůli specifickým poměrům své země často nuceni doma i jinde šetřit místem, hledají vhodné stolní desky pro rozložení kandidátky ještě výrazně tíž než my. Zato do Finska, s pátou největší rozlohou v Evropské unii, by se vícero větších stolů na obří kandidátní listiny určitě vešlo – nejsou tam ale díky jednoduchému a přehlednému systému potřeba.

Kardinální problém současného systému českých komunálních voleb je ale ještě v něčem jiném. Demonstrujme si ho na příkladu jisté malé obce (třeba Bullerbynu). Skutečně se přihodilo – i když nikoliv letos. Volilo se tam devět zastupitelů. Kandidovala dvě sdružení, která si pracovně nazvěme třeba Koalice pro domov a Všechno pro obec. Každé z nich postavilo logicky devět kandidátů. Zisky všech kandidátů Koalice se pohybovaly mezi 137 a 269 hlasy, zatímco kandidující Všechna získali hlasy v rozpětí počtu 32 a 127 hlasů. To znamená, že každý uchazeč z Koalice dostal víc hlasů než kterýkoliv uchazeč z Všechna.

Logika by naznačovala, že do zastupitelstva se musí dostat kandidáti s nejvíce hlasy, tj. pouze všichni členové Koalice. Chyba lávky. Podle volebního zákona byl nejprve rozdělen počet mandátů oběma sdružením podle procentického poměru všech hlasů, na které dosáhla. Koalice získala sedm míst a Všechno dvě místa. A z Koalice pak křesla v zastupitelstvu nezískali kandidáti se 175 a se 137 hlasy, ale kandidáti Všechna se 127 a 106 hlasy je získali.

To ale není celé. Z Koalice se do zastupitelstva nedostal kandidát se 175 hlasy (uchazeč se sedmým nejvyšším počtem hlasů ze všech) – ale kandidát se 147 hlasy místo získal. Jaká je logika tady? Až v případě, že některý z kandidujících získá o 10 % více hlasů, než je jejich průměrný počet na jednoho kandidáta v rámci jeho strany (stačíte mě ještě sledovat?), posouvá se směrem výše. V konkrétním případu se jednalo jen o uchazeče s více než 210,1 hlasy, což se sedmého nejoblíbenějšího kandidujícího v obci již netýkalo. Jelikož kandidát se 147 hlasy byl na kandidátní listině v pořadí na 6. místě a kandidát se 175 hlasy na 8. místě, křesla v zastupitelstvu byla dále obsazena podle tohoto pořadí a o počtech jejich hlasů se vůbec neuvažovalo. Osmý v pořadí se již do zastupitelstva nedostal, protože, jak bylo zmíněno, Koalice získala jen sedm křesel.

K lepšímu umístění ve volbách tak kandidátům nestačí jen získat vyšší počet hlasů. Solidního výsledku musí především dosáhnout celá strana nebo sdružení, za které kandidují. Možnost přeskakovat členy vlastního uskupení s nižším počtem hlasů, ale v kandidátce umístěných výše, je omezená. Je mimo jiné menší než v případě sněmovních voleb. Volební zákon tak místo hlasů voličů preferuje úlohu uskupení jednak v tom, že nejprve rozdělí počet mandátů jim, a jednak tak, že místo rozhodnutí voličů vychází vstříc jejich vlastnímu předchozímu udělení čísel na kandidátce.

Domnívám se, že právě v komunálních volbách chtějí voliči dávat své hlasy zejména lidem, nikoliv jejich sdružením, na jejichž kandidátkách mohou být naopak i ti, kterým by nikdy svůj hlas dát nechtěli. Právě počet voličských hlasů pro jednotlivé kandidáty by měl mít absolutní prioritu. Současný volební systém, který kombinuje volbu osobností a stran, tomu neodpovídá. Přepočet hlasů nejprve sdružením má sice logiku v tom, že zabraňuje, aby dominantnější sdružení v obci – např. s výsledkem 25 % v případě, že další mají okolo 15 % a méně – získalo všechna místa v zastupitelstvu. To by neodpovídalo principu demokracie v tom smyslu, že vládne většina: 25 % majoritou není, ale může jí být například patnáct plus čtyřikrát deset procent. Možnost přeskakování ale lze okamžitě zákonně upravit tak, aby odpovídala alespoň sněmovním volbám, a není kvůli tomu třeba měnit celý volební zákon.

Kdyby se jej ale přesto podařilo upravit tak, že bychom vždy volili jen jednoho člověka a ne třeba několik desítek – jako dnes v případě velkých měst –, je možné, že bychom se pak trochu důkladněji i zamýšleli nad tím, kdo je tím úplně nejvhodnějším adeptem pro komunální politiku. Zda je to skutečně třeba úspěšný hráč ledního hokeje, nebo někdo, kdo již jinou významnou veřejnou funkci má – je-li například senátor, ředitel městského dopravního podniku nebo nemocnice.

George Caleb Bingham. Canvassing for a Vote. 1852. wikiart.org