Už 5 let ve vlkově břiše

Druhá krádež Lidových novin.

Jak nazvat to účelové byznysovo-politické převzetí Lidových novin impériem Agrofert? Myslím, že nejtrefnější je termín svatokrádež. Deník s tradicí již z konce 19. století byl zaměřen na okruh demokraticky smýšlející inteligence, věnoval se vždy nejen domácí politice, nýbrž i té zahraniční a velmi důkladně také kultuře. Jména spojená s Lidovými novinami byla výraznými osobnostmi s celospolečenským přesahem. Za první republiky to byli bratři Čapkové, Karel Poláček, Eduard Bass a další. Po roce 1945 se pokoušel v nelehké době na tuto ohromnou tradici navázat „oblíbenec“ našeho estrádního dua Zeman–Ovčáček Ferdinand Peroutka. A pak po roce 1948 došlo k první svatokrádeži Lidových novin. Byl to pokus komunistických uchvatitelů o udržení značky s jejich kontrolovaným obsahem. Trvalo to čtyři roky a šéfredaktorem byl prominent nastupující moci Jan Drda.

Až v roce 1990 začaly znovu po mnoha letech, tentokráte již oficiálně, vycházet skutečně nezávislé noviny s obnoveným názvem a navazující demokratickou tradici. Tomu předcházela éra samizdatových Lidových novin pod vedením Jiřího Rumla. První nulté číslo vyšlo v září 1987, v letech 1988–89 byly Lidovky vydávány v počtu 350 kusů jako měsíčník až do konce roku 1989. Kopiemi se zvýšil počet kusů na cca 10 tisíc. Mnozí z nás si k této značce vytvořili silné osobní pouto. Ne vždy jsem se vším publikovaným textem bez výhrad souhlasil, ale vždy mě to obohacovalo a inspirovalo, třeba i k reakci či hlubšímu poznání tématu, který mě zaujal. Lidovky se staly součástí naší identity. A nebylo to jen pro vyvolené premianty tzv. pražské kavárny. Sám jsem do Lidovek v uplynulých 20 letech občas psal a považoval jsem to za významný prostor pro zveřejňování svých postojů a názorů.

Tento stav trval až do relativně nedávné doby, kdy se majitelem Lidových novin i Mladé fronty Dnes stal predátor Babiš. U té první svatokrádeže byli komunisté, u té druhé ex komunista, kariérní prospěchář, který u nás realizuje svůj koncept state capture, tedy totálního uchvácení státu. Součástí scénáře je i převzetí vlivných médií. „Teraz už budú oné Lidovky písať iba pravdu, tu moju!“ Připomíná vám to jeho krajana Husáka? Ne náhodou. Návrat normalizační mentality je jedním ze základů babišismu.

Dnešním šéfem LN je Babišův přítel Ištván Léko, velký obdivovatel Orbána. Zpacifikovat média je snem každého potenciálního i skutečného diktátora. Všichni, kteří u toho aktivně účinkují či jen jakoby pasivně asistují, nejsou hodni se nazývat nezávislými žurnalisty. Nejsou hodni toho označení. Jsou zaměstnanci posttotalitního oligarchy, který je v bezprecedentním střetu zájmů, jež nemá nikde obdoby, tedy v zemích, které považujeme za civilizované. A v osobním střetu zájmů je každý, kdo v Babišových médiích publikuje. I kdyby šlo jen o autocenzuru ustrašeného králíčka, který nechce přijít o dobře placené místečko. Nemyslím, že všichni agilně slouží, ale i spoluúčast je přinejmenším mravním defektem. Je to však jejich volba. Odejít bylo už před pár lety pozdě. Od doby převzetí Babišem jsem si jeho noviny nikdy nekoupil, a to ani jako materiál pro podpal do kamen. To je, jako bych chodil na akce ANO pro koblihu či guláš. Děkuji. Nemám zájem.

Je to smutné, ale velmi příznačné téma dnešní doby. Babiš věděl, že zasadí ránu přímo do centra terče a libuje si v tom znásilňování svobody, liberální demokracie, nezávislosti i právního státu. Ale znáte to – ti nahoře si dovolí jen tolik, kolik jim dovolí ti dole. No a Češi mu dovolili docela dost. Jsem si však jist, že největším nepřítelem Babiše je Babiš sám, jeho nenasytnost a jako u všech sociopatů slabá sociální inteligence. Myslím, že už je za poločasem rozpadu. Žádný strom neroste do nebe a ani on nebude výjimkou. Jsem pak zvědavý na ty budoucí osudy jeho dnešních služebníčků. Asi budou zase vyhlížet nějakou další vítěznou vlnu. Kdo ví? Třeba ještě zažijeme nějakou reinkarnaci Lidových novin. Ale tahle rána se bude hojit těžce a dlouho. A nejen tato.

Psáno pro Revolver Revue na žádost redakce k 5. výročí převzetí Lidových novin.

19 10 2018

Juan Gris. Fruit Dish, Glass and Newspaper. 1916. wikiart.org

publikováno: 19. 10. 2018

NEJNOVĚJŠÍ články


V režii československých oligarchů – dokonáno

V Česku žijeme v oligarchickém systému. Píše o tom ve svém čerstvém zásadním textu Jan Jandourek. Má pravdu …

Kultura zas jako rukojmí

Pražský primátor Hřib si ze „sesterské smlouvy“ s Pekingem přeje odstranit bod o souhlasu Prahy s politikou jedné …

Justice není spravedlnost

Na podobu zákonů má vliv především momentálně vládnoucí moc, idea, s jejíž pomocí svou vládu legitimuje, …

Výstavka úspěchů národního… „chozjajstva“

Tak jsem včera zase slyšel, že Babiš je úspěšný premiér. Dokonce nejlepší za posledních 20 …

Venkov jsme nepotřebovali, tak je skoro po něm

Odborník na zemědělství, František Havlát, říká, že stojíme na prahu změny, která by pro naši …

Helikoptérová aféra

Je obecně známo, že dostat se za oponu, od roku 1946 zvanou železná, bylo velmi …

Žádné „dobro“ neomlouvá zlo

Dumat nad vztahem dobra a zla je dosti ošidné, neboť se svým způsobem jedná o individuální, intimní …

Sami si diagnostikujte arogantního blbce, aneb o hybris a Nemesis

Nedělej ty vánočky tak kolosální, aby se ti nerozpadly vlastní mocností, prý říkávala Werichova babička …