Návštěva v americkém kriminále

Po přečtení článku pana Stránského „Návštěva u notáře“[1] jsem si vzpomněla na svou vlastní zkušenost z amerického lochu. Chodila jsem za Ferrym, mým bývalým manželem, do amerického vězení za přestupek řízení auta pod vlivem alkoholu. Bylo to v malém okresním vězení ve městečku Monticello, NY. Stála jsem tam venku u okopaných dveří a za mnou se postupně hromadili další návštěvníci kriminálníků. Bylo mi řečeno, že až se ozve bzučák, musím honem vrazit do dveří, nebo se jinak samy neotevřou a všichni budou čekat další dobu, než si někdo vevnitř vzpomene zabzučet znovu.

Mezitím jsem četla špinavou ceduli, že do vězení se nesmí nosit trička s urážlivými nápisy jako Fuck you nebo I am sexy, ale v přiměřeném oblečení, a rozhodně ne „v plavkách“. Zabzučelo, vrazila jsem do dveří a všichni za mnou, kteří již věděli kam a co. Zívající tlustý policajt v okénku mi řekl, že kabelku a jiné osobní předměty musím vložit do kovové skříňky a podal mi zámek s klíčem. Ptal se, na co mám knihy?

Měla jsem tři, v češtině. Pravila jsem, že je to pro trestance Ferryho.

Zakroutil hlavou a pravil, zda jsou v papírovém obalu nebo „v tvrdých“.

Došlo mi to a řekla jsem, že v tvrdých. Zase zakroutil hlavou a pravil, že tedy jo, ale jedině bez obalu. Stála jsem tak nechápavě, a tak mi sám sebral knihu z ruky a jedním trhnutím urval desky z knihy na ukázku. S těžkým srdcem jsem urvala i další.

Musela jsem ještě zout boty, jestli tam nemám schovanou zbraň. Nevím, jak by se mi tam vešla, leda, že bych měla tu českou plastickou třaskavinu, co je jako žvýkačka, ale do satiry jsem se s nimi nepouštěla. Už jsem skoro stála u vstupu do další místnosti, když mne znova oslovil se slovy, že i ten řetízek na krku mám dát do plechové skříně. Ptala jsem se proč, že je to jen malý zlatý pavouček od babičky. Zakroutil zase hlavou a pravil, že kdyby to byl křížek, tak ten můžu na krku mít, jinak šup s tím do plechu. Konečně jsem stanula před jakýmsi pultem, za kterým seděli trestanci v oranžových kombinézách pod neonových žárovkami a vypadali jak mimozemšťani a u zdi se opírali unudění tlustí policajti, neb v Americe jsou jedině tlustí policajti a policajtky.

Ferry přišel k pultu poslední. Už jsem měla strach, že zase něco někde propásl a přišla jsem zbytečně. Usmíval se od ucha k uchu a česky na celé kolo zařval: „No tě bůch, tak sem tu! V lochu!“ Policajti sebou trhli, ale nevystřelili. Všichni kolem mne se bavili jako by se nechumelilo, a tak jsme se taky bavili. Česky. První, co jsem řekla, že je blb, že tu je za jízdu v opilosti, že mohl sedět místo toho v letadle do Prahy, kam se chystal další den. Ferry se uchechtl a pravil, že tu mají lepší jídlo, než v letadle a oba jsme se tomu tak rozchechtali, že policie zpozorněla, ale nezakročila.

No a tak jsem přes bzučák docházela každý týden s knihami celých šest měsíců, s vyrvanými obaly, které jsem pak doma pečlivě vlepovala zase zpátky. Tak Ferry přečetl skoro všechnu moji beletrii, kterou normálně nečetl. V cele mu prý říkali „Raša“, protože Česko neznali a přiřadili ho k Rusku. „Raša“ měřil týdny na zmrzliny, neb každou neděli po obědě dostali „kopeček“. Takže dvacet čtyři týdnů. Po skončení konečně odlétl do Prahy a tam už auto nemá, jen kolo.

Psáno v New Yorku.


publikováno: 9. 11. 2018

Eva Dřízhalová

Eva Dřízhalová

/ Narozena v roce 1951 v Praze, přeživší komunismus a vyhozena konečně v roce 1979 za rodinou do Spojených států. Pracovala jako číšnice, malovala, kreslila a stala se nezávislou umělkyní, inspirována přírodou, vědou, poezií a životem. Napsala a ilustrovala knihu Twinkle Twinkle Red star o životě za železnou oponou. Poslední dobou se zajímá nejen o politickou situaci tam, kde žije, ale i o politické dění v Evropě , neb považuje za svou povinnost jako umělec odrážet, co se děje kolem nás.

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Hybatelé z Prognosťáku

Prognostický ústav byl založen z příkazu šéfa KGB Andropova rozhodnutím vlády ČSSR 10/1983 a vznikl 1984 k soustředění ekonomických mozků pro zhotovení plánu transformace skomírající – hrubě za 35 let podinvestované – a tudíž …

Rudá armáda před 80 lety přepadla Polsko

Před 80 lety, 17. září 1939, zákeřně napadl Sovětský svaz Polsko. Učinil tak bez formálního vyhlášení války. Vrazil tak kudlu do zad polské armádě, která se bránila proti německému vpádu …

Chytrý člověk žije hloupě

„Rozděleni svobodou“ – Výsledky průzkumu se převalují od úst k ústům. Sociologie a statistika daly svoje plody. Bohužel nad kategorie „chlebařiny“ a „spokojenosti“ se nedostaly. Štěstí člověka, nebo dokonce nějaký smysl jeho života, …

Proklepněte si věčného poslance

Dne 10. září na Českém rozhlasu v Interview Plus hovořil poslanec Marek Benda s nostalgií o tom, jak se „za našich časů“ (míněno za časů vlády ODS) odstupovalo z mnohem nižších postů než …

Hrozí vybombardování Dejvic

Pomník z roku 1980 je „symbol vítězství“ Rudé armády z roku 1968, skrytou výhrůžkou Maďarskem (1956). V tom samém roce (1980) předešel sovětské okupaci Polska generál Jaruzelski vyhlášením stanného práva. Pomník Koněva byl postaven …

Česko-polská výstava o pádu režimu a disentu

V úterý 1. října rozezvučí starobylou Vodní tvrz v Jeseníku legendární písně Karla Kryla v podání jeho bratra Jana. Zahájí tak dvojjazyčnou výstavu s názvem „Nebyli jsme sami / Nie byliśmy sami“, kterou k 30. …

Cena za to, že Zeman něco plácne

Můžeme podobně jako Karel Schwarzenberg vtipkovat, že na existenci samostatného Kosova se může Zeman poptat u českých fotbalistů, ale zahraničně-politicky to taková bžunda není. … Kosovo rozhodně není příkladem klidné, bezpečné …

Anděl strážný

Nedožité šedesátiny Maria Kotrby (1959–2011) měly být zhodnoceny výstavou v Galerii hlavního města Prahy, ale kulturátoři hlavního města jeho oslavu zrušili ve prospěch výstavy  agenta StB a nonšalantního profesora Bedřicha Dlouhého …