Návštěva v americkém kriminále

Po přečtení článku pana Stránského „Návštěva u notáře“[1] jsem si vzpomněla na svou vlastní zkušenost z amerického lochu. Chodila jsem za Ferrym, mým bývalým manželem, do amerického vězení za přestupek řízení auta pod vlivem alkoholu. Bylo to v malém okresním vězení ve městečku Monticello, NY. Stála jsem tam venku u okopaných dveří a za mnou se postupně hromadili další návštěvníci kriminálníků. Bylo mi řečeno, že až se ozve bzučák, musím honem vrazit do dveří, nebo se jinak samy neotevřou a všichni budou čekat další dobu, než si někdo vevnitř vzpomene zabzučet znovu.

Mezitím jsem četla špinavou ceduli, že do vězení se nesmí nosit trička s urážlivými nápisy jako Fuck you nebo I am sexy, ale v přiměřeném oblečení, a rozhodně ne „v plavkách“. Zabzučelo, vrazila jsem do dveří a všichni za mnou, kteří již věděli kam a co. Zívající tlustý policajt v okénku mi řekl, že kabelku a jiné osobní předměty musím vložit do kovové skříňky a podal mi zámek s klíčem. Ptal se, na co mám knihy?

Měla jsem tři, v češtině. Pravila jsem, že je to pro trestance Ferryho.

Zakroutil hlavou a pravil, zda jsou v papírovém obalu nebo „v tvrdých“.

Došlo mi to a řekla jsem, že v tvrdých. Zase zakroutil hlavou a pravil, že tedy jo, ale jedině bez obalu. Stála jsem tak nechápavě, a tak mi sám sebral knihu z ruky a jedním trhnutím urval desky z knihy na ukázku. S těžkým srdcem jsem urvala i další.

Musela jsem ještě zout boty, jestli tam nemám schovanou zbraň. Nevím, jak by se mi tam vešla, leda, že bych měla tu českou plastickou třaskavinu, co je jako žvýkačka, ale do satiry jsem se s nimi nepouštěla. Už jsem skoro stála u vstupu do další místnosti, když mne znova oslovil se slovy, že i ten řetízek na krku mám dát do plechové skříně. Ptala jsem se proč, že je to jen malý zlatý pavouček od babičky. Zakroutil zase hlavou a pravil, že kdyby to byl křížek, tak ten můžu na krku mít, jinak šup s tím do plechu. Konečně jsem stanula před jakýmsi pultem, za kterým seděli trestanci v oranžových kombinézách pod neonových žárovkami a vypadali jak mimozemšťani a u zdi se opírali unudění tlustí policajti, neb v Americe jsou jedině tlustí policajti a policajtky.

Ferry přišel k pultu poslední. Už jsem měla strach, že zase něco někde propásl a přišla jsem zbytečně. Usmíval se od ucha k uchu a česky na celé kolo zařval: „No tě bůch, tak sem tu! V lochu!“ Policajti sebou trhli, ale nevystřelili. Všichni kolem mne se bavili jako by se nechumelilo, a tak jsme se taky bavili. Česky. První, co jsem řekla, že je blb, že tu je za jízdu v opilosti, že mohl sedět místo toho v letadle do Prahy, kam se chystal další den. Ferry se uchechtl a pravil, že tu mají lepší jídlo, než v letadle a oba jsme se tomu tak rozchechtali, že policie zpozorněla, ale nezakročila.

No a tak jsem přes bzučák docházela každý týden s knihami celých šest měsíců, s vyrvanými obaly, které jsem pak doma pečlivě vlepovala zase zpátky. Tak Ferry přečetl skoro všechnu moji beletrii, kterou normálně nečetl. V cele mu prý říkali „Raša“, protože Česko neznali a přiřadili ho k Rusku. „Raša“ měřil týdny na zmrzliny, neb každou neděli po obědě dostali „kopeček“. Takže dvacet čtyři týdnů. Po skončení konečně odlétl do Prahy a tam už auto nemá, jen kolo.

Psáno v New Yorku.


publikováno: 9. 11. 2018

Eva Dřízhalová

Eva Dřízhalová

/ Narozena v roce 1951 v Praze, přeživší komunismus a vyhozena konečně v roce 1979 za rodinou do Spojenych států. Pracovala jako číšnice, malovala, kreslila a stala se nezávislou umělkyní, inspirována přírodou, vědou, poezií a životem. Napsala a ilustrovala knihu Twinkle Twinkle Red star o životě za železnou oponou. Poslední dobou se zajímá nejen o politickou situaci tam, kde žije, ale i o politické dění v Evropě , neb považuje za svou povinnost jako umělec odrážet, co se děje kolem nás.

NEJNOVĚJŠÍ glosy


K Fajtově odvolání důvod dostatečný

Po otřesných zkušenostech s Jiřím Fajtem při přípravě a realizaci výstavy Charta Story jsme s povděkem přijali zprávu o jeho odvolání. Připomínáme, že původně sabotoval i dohodnuté pokračování této významné …

Velikonoční odkaz

Příběh Ježíše v mnohém ovlivnil naše dějiny. (Škoda, že se více neřídíme jeho učením. Ježíšovo ukřižování je ostudné, ale to, že dva tisíce let jsou dále likvidováni nevinní, je neomluvitelné.) …

Biblické motivy Jiřího Kobra

Jiří Kobr, jeden z autorů výstavy Lechtivá socha, „se zabývá viděním a myšlením těch, kteří na jeho umění budou koukat, přitom ale tvoří hrubě podle svého vkusu. Díky obojímu jsou okoukané …

Poezie na FB, o pomněnkách a barvínku…

Návrat k lepším věcem neznamená jednoduše z prostředí moderních technologií ke knihám, od FB a Youtubu ke gramofonu. Čím to je, že třeba některé příspěvky Václava Jamka na jeho facebooku hravě …

Čína náš vzor

Čínská kybernetická hrozba má různé podoby. Nejde jen o abstraktní svět někde daleko za oponou. Může jít (a často jde) i o pronikání do soukromí osob a jejich následné ovládání. …

Blbosti jde vyvracet

Někdy to vypadá, že za práva většiny se berou hlavně demagogové, ale jejich hnutou argumentaci není možné přesvědčivě, krátce a slušně vyvrátit. Najdou se ale docela dobré příklady toho, že …

Dívat se kolem sebe (ne)stačí

Skytaly, pro někoho zapomenutá sudetská vesnička na Podbořansku. Dlouhé roky jsem denně přes Skytaly cestoval do zaměstnání. Jako dnes si vybavuji okamžik, kdy jsem v šípkovém keři spatřil rozvalené torzo. Byl …

Něžná úcta (detail obrazu od Rembrandta)

Komentář sestry Wendy Beckettové (1930–2018) na pondělí 15. dubna (Tender reverence, Něžná úcta). Úcta je nejhlubší formou respektu, vážně míněným přáním přiznat druhému důležitost jeho či jejích vlastních práv. Stojí na předpokladu, …