Cítila jsem, že bych tu měla zůstat

Rozhovor se Charlottou Kotíkovou (1940), pravnučkou TGM.

Blíží se výročí sametové revoluce. Chybí nám něco?

Chybí nám empatie a zájem o život druhého člověka. Zájem o druhého tady byl, ale byl velice negativní a bylo ho až příliš. Mluvím o době, kdy na sebe lidé donášeli a kdy bylo jejich zájmu o druhé využito negativním způsobem. Něco tu zůstalo i z dob, kdy si lidé mysleli, že lepší je nevědět. Dnes, když se lidé ocitnou ve společnosti, tak mají pocit, že se na ně ostatní dívají skrz prsty, že to či ono nevědí. Musíme se naučit chápat, že lidé něco nevědí, a pomoci jim v tom, aby věděli.

Jaký je na to recept?

Je jím morální ekvivalent, který se vytrácí. A nedostatek určitého idealismu. Idealismus je taky komplikovaná věc, protože jsme viděli, jak to skončilo v 60. letech. Ale já myslím, že idealismus je něco, co stále potřebujeme.

Podaří se to?

Chci věřit, že prostřednictvím voleb a díky dalším aktivitám se situace změní k lepšímu. Když se lidé zapojí, zapojí, zapojí… Vím, že to zní dosti naivně, ale já si myslím, že mladší generace se zapojuje dost.

Jak se Vám žilo, než jste odešla z Československa?

Nemohla jsem samozřejmě studovat nikde. Když jsem o něco žádala, tak na jméno Karla (tak bylo mé jméno přeloženo) Pochová. Jméno Charlotta jsem nesměla mít, tak jsem byla Karla. Matkou Karly Pochové byla Herberta Masaryková – někdy tam byl vykřičník, někdy ne… A to stačilo.

Nejdříve jsem si našla práci v Židovském muzeu, následně v Národní galerii. Pak jsem začala studovat večerně a v roce 1967–68 jsem přešla na denní studium. Promovala jsem v nádherném červnu roku 1968, kdy jsme si mysleli, že život se změní.

Otázky, které se v té době řešily, se týkaly věcí, se kterými musím souhlasit, co se týče školství, zdravotní péče apod. Základní zajištění je velice důležité. A mělo by být spravedlivé. Prezident Masaryk nikdy nic nechtěl pro sebe, nechtěl vlastnit věci… Chtěl mít víc leda knih a hlavně mít svou čepici.

Co Vás přimělo v 1969 odejít?

To byla samozřejmě silná deprese po invazi. A taky to, že rodina byla zase na indexu – jména mámy a tety byla na seznamu lidí, kteří měli být jistým způsobem ze společnosti vyřazeni. No a tohle člověku stačí. Oni se i přesto rozhodli zůstat, ale máma mi velmi doporučovala, abych odešla. Už jsem byla vdaná, Petr už byl v Americe.

Jak se to podařilo?

Měla jsem americké vízum už ze srpna. Odjela jsem na doporučení někoho, s kým jsem tenkrát pracovala: „Jděte na letiště, možná že tam bude někdo a že cestou projdete.“ A prošla jsem. Vše bylo dosti náhodné. Já věděla, že živobytí tam bude velice obtížné, ale to mě tak úplně nezastrašilo. Vadilo mi spíš, že odcházím v době, kdy jsem odejít neměla. Měla jsem pocit, že bych tu měla naopak zůstat.

Co by se s Vámi stalo?

To nevím…

Možná, že byste s Václavem Havlem seděli vedle sebe v Bartolomějské…

Přesně tak, tam jsem bývala předvolávaná. Nakonec mě odtamtud vždycky vyhodili… Já si říkám, že jednoho dne se půjdu podívat do archivů. Ty věci se ale dají strašně zfalšovat. Koneckonců, všechno to dávalo určitou svobodu, protože člověk nemohl nic. Nemáte tedy co ztratit, než své okovy.

Dnes cítím určitou dialektiku věcí. V Praze si zvolili tak, jinde jinak. To je celosvětový trend, ale proč? Kdyby člověk identifikoval tu odpověď, tak by možná našel odpověď, jakým způsobem na to reagovat. My musíme porozumět, proč mají lidé takovou potřebu se identifikovat s diktátory a dávat zelenou tomu, co by později mohlo vést k fašismu. Víte, společnost je nakonec tak silná, jak je nejslabší jedinec té společnosti. Lidé, kteří volili Trumpa, věřili, že zlepší podmínky. Teprve dnes vidí, že se to obrátilo úplně jinam.

Ony tu jsou i další krize. Materialismus se jednoho dne nasytí tak, že bude potřeba dosáhnout určitého stádia, kdy bude nutné zničit to, co existuje, aby se mohlo opět začít nahrazovat. Zajímá mě například, kam až může jít prodej zbraní, což je v podstatě největší byznys. Až se jednoho dne trh nasytí, tak co potom? Logická odpověď na to je zničit stávající zásoby, aby se mohly vyrábět nové. A jak se zničí? Válkou, anebo nějakým konfliktem.

Kde se cítíte lépe, tady anebo v Americe?

To je pro mě velký problém. Když jsem tady, tak cítím, že patřím sem, a když jsem tam, tak cítím, že patřím tam. Ale možná že víc patřím tam. Pro jednu maličkost a tou je tzv. „small talk“. Tady se na sebe lidé dost mračí, ale tam? Minutová i vteřinová setkání, která sice nikam nevedou, ale i tak jsou lidé na sebe příjemní, usmívají se, pozdraví se, poví si o počasí. Je to úplně nezávazné, ale přitom velmi příjemné.

Za pár dní letíte zpět do Brooklynu, kde bydlíte.

Ano, mám tam syna, i když vnoučata mám tady. My jsme měli dva syny, Tomáše a Jana. Jan zemřel na rakovinu ve 35 letech, ale už měl dvě děti.

A jaký mají Vaše vnoučata vztah k Čechám a k rodině?

Já myslím, že ten vztah cítí, protože se o tom hodně mluví. Víte, my jsme je od toho chtěli tak trochu uchránit. Protože to, co se dělo naší rodině… Oni se o tom ale dnes dozvídají sami, učí se o tom ve škole. A tak je to správné.

21 11 2018 obr3

Rene Magritte. Homesickness. 1940. wikiart.org

publikováno: 21. 11. 2018

Martin Jan Stránský

Martin Jan Stránský

vydavatel Přítomnosti / Martin Jan Stránský se narodil v New Yorku, do České republiky se vrátil po revoluci v roce 1989. Přednáší na LF UK a je aktivním primářem. Je také spoluzakladatelem a přednostou Polikliniky na Národní v Praze. Založil a vede Kancelář Ombudsmana pro zdraví. Kromě toho obnovil časopis Přítomnost a je jeho vydavatelem. Martin Jan Stránský pochází z významné české rodiny. Adolf Stránský, jeho praděd, byl ministrem v první československé vládě a také založil Lidové noviny. Děda Jaroslav by ministrem spravedlnosti a školství a vydával Přítomnost. Jeho otec Jan byl poslancem.

NEJNOVĚJŠÍ články


Anatomie zázraku – kriticky k 17. listopadu 1989

„Abychom zůstali nepoznáni, založíme spolky a strany; a pak máme učitele přemlouvání, kteří rozdávají umělost potřebnou v shromážděních …

Už dávno nejde o žádného Šmardu!

Začátkem července jsem napsal článek uvedený otázkou, zda snad tentokrát nepřijde Vítězný únor uprostřed léta. …

Za Rusy můžou Američani – komunisti o srpnu

Od brutálních masakrů československé bezpečnosti, armády a Lidových milicí na demonstracích ze dne 21. srpna 1969 …

Dějiny klanu Klaus, Zeman a Babiš na čtyři šťouchnutí

Lidi neradi opouští svou ulitu a k věcem veřejným aby je tahal párem volů. Z pohodlnosti, z neurčitých obav. …

Na které pozici ty vlastně stojíš, soudruhu?

Předvečer a den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa si Ivan Stránský živě vybavuje: „Ten večer …

Praha, srpen 69 jako Hongkong a Moskva 2019?

Vyjádřil jsem se kriticky k násilnému potlačování protestů v Rusku a v Číně. Sesypaly se na mě na …

Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …