Dějiny a současnost švédského (post)komunismu.

Michael Klenka se ve svém textu^[1] pozastavuje nad eventualitou, že by se švédská Levicová strana jako údajná partaj neomarxistických rejdů, jako ex-komunistická strana z vlastní povahy věci nereformovatelná, ve Švédsku účastnila levicové vládní koalice či ji podpořila. Klenka považuje za skandál, že se tamní sociální demokraté jako hlavní strana na politické levici předem od takovéto eventuality nedistancovali. Na krajní pravici jsou ve Švédsku přísní všichni politici, ale na krajní levici nikoliv. Marxistická ideologie vyšperkovaná bolševickým vražedným instinktem a ideologie nacistická jsou podle pisatele v principu stejné, neboť jejich oběti se počítají ve stamiliónech.

Za prvé: co je zde vlastně míněno marxistickou ideologií? Původní dílo německého filozofa a publicisty 19. století Karla Marxe, kterého dnes kritici hodnotí jako výborného pozorovatele, nepříliš dobrého analytika a špatného vizionáře? Marxe jako myslitele mnohokrát čteného – nejvíce prý ve Vatikánu – i revidovaného, bez kterého by dnes mj. stěží existovala sociologie jako věda a na kterého dokázala akademická tradice v demokratických poměrech navázat tak, že výsledkem je volný konglomerát často odlišných a někdy i vzájemně protikladných myšlenkových proudů – zatímco v komunistických zemích se z Marxe stala strnulá dogmatická instituce. Z toho, jak Klenka „marxistickou ideologii“ definuje, se zdá, že má spíše na mysli něco jiného, a to zločiny režimů inspirovaných marxismem-leninismem, spáchané v době po roce 1917 (a jelikož dosud existuje například severokorejský systém, není to období ještě ukončené). Jinak by s vaničkou vyléval i dítě.

Za druhé: obávám se, že se v případě švédské Levicové strany v analýze nedostaneme příliš daleko mechanickým modelem „krajní levice rovná se krajní pravice“ a připomenutím faktu temných stránek dějin mezinárodního komunismu. Je třeba se především podívat na to, čím byla a je Levicová strana ve Švédsku, protože především v kontextu této země je třeba ji hodnotit. A je také třeba vzít v potaz to, že ve Švédsku režim podobný československému v letech 1948–1989 nikdy nebyl. Nad tím, co by bylo, kdyby, nemá smysl uvažovat, protože historie kdyby nezná.

Švédská Levicová strana vypustila slovo komunistická ze svého názvu v roce 1990. S její tichou podporou se v této zemi drželo u moci mnoho poválečných sociálnědemokratických vlád před tímto rokem i po něm. Švédští komunisté nebyli v této době vůbec tak antisystémoví jako českoslovenští po většinu první republiky, kde bližší příklady zmiňuje M. Klenka. Proto, vezmeme-li za bernou minci jeho výše zmíněné tvrzení, musela být spousta desetiletí celé švédské poválečné politiky jedním velkým skandálem (a to si pisatel této polemiky skutečně příliš nemyslí). S povědomím o tomto faktu je pak nasnadě otázka, že nedistancovali-li se švédští sociální demokraté od tiché podpory komunistů a následně postkomunistů od roku 1945 již mnohokrát, proč by to měli činit zrovna v roce 2018?

Marxismus-leninismus učí, že k revoluci proletariátu může dojít tam, kde jsou třídní rozpory nejvyhrocenější, a proto netřeba ztrácet čas pokoušet se zmírňovat sociální podmínky proletariátu zaváděním sociálního a důchodového pojištění – to dělnickou třídu v úsilí o dějinně zákonité vítězství jen zdržuje a vlastně jí jen oddaluje vidinu beztřídní společnosti, které je třeba dosáhnout ozbrojenou cestou (to je zjevně to, co M. Klenka definuje jako „bolševický vražedný instinkt“). Tak proč „menševiky“, sociální demokraty, oportunistické, revizionistické a pravicové renegáty dělnického hnutí, v tomto zmírňování švédští komunisté po mnoho poválečných desetiletí podporovali, když pro ně mělo platit, že hůře je vlastně lépe? V mé vlastní interpretaci proto, že u nich v daných podmínkách nakonec vždy převážilo možná sociální cítění, možná pragmatismus – a nikoliv bolševický vražedný instinkt. Švédští komunisté si prostě uvědomili (nebo k tomu uvědomění dostali příkaz z Moskvy), že cesta postupných reforem sociální demokracie je jim přece jen trochu bližší než více či méně ponechání společenského statu quo, laissez faire, které měla v programu pravice.

Pan Klenka tvrdí, že každá bývalá komunistická strana je nereformovatelná – jenže tady jsou z českých reálií vyvozovány dalekosáhlé obecné a zároveň zcestné teze. Česká KSČM je skutečně nereformovaná a po 28 letech od sametové revoluce se zdá, že i nereformovatelná. Nebo reformovatelná maximálně k babišismu, což je cesta zpod okapu do deště. Nesvědčí ale příklady proměněných komunistických stran z Polska, Maďarska a Slovenska, které tyto země pomáhaly dovést jak do EU, tak do NATO, o neudržitelnosti Klenkovy teze? V Pobaltí zase původní komunistické strany na konci 80. let a počátku dalšího desetiletí výrazně podporovaly proces, na jehož konci byly samostatné Litva, Lotyšsko a Estonsko, osvobozené od sovětského jha. V určitých fázích dokonce stály v čele tohoto procesu. Do jaké míry to bylo v případě uváděných zemí z pragmatismu a do jaké míry z přesvědčení, nehodnotím. Nesvědčí ale strategie komunistů poválečného Švédska o tom, že se myšlenek o uskutečnění násilné třídní revoluce dokázali vzdát i dávno předtím, než zanevřeli na své původní pojmenování? O tom, že dlouhá léta vlastně vůbec pravověrní nebyli, respektive, že se jako pravověrní komunisté nechovali?

Asi by bylo možné najít spoustu důkazů pro i proti. V době studené války vystupovala předchůdkyně švédské Levicové strany veřejně často prosovětsky, i když například invazi armád Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 kritizovala. Před více než deseti lety čelila skandálu, který se týkal odhalení nepříjemných skutečností její spolupráce s honeckerovskými Parteigenossen z SED z Německé demokratické republiky v 80. letech. Ještě v 90. letech mělo její vedení spory s mládežnickou organizací, která si chtěla ve svých kancelářích uchovat dřívější symboly, tedy plakáty s Vladimírem Iljičem Leninem a jeho bysty. Na politické besedě v polovině 90. let v jihošvédském Lundu mladá členka této strany skutečně prezentovala myšlenku o revoluci, kterou provede dělnická třída, neboť prý pořád ještě nežijeme v nové, socialistické společnosti, ale v té staré kapitalistické. Přiznám se, že mi ten výrok už tenkrát přišel spíše absurdní než nebezpečný a přijde mi tak i po více než dvaceti letech, když si představím dělníky v göteborgských automobilkách, kteří se místo dobře placených přesčasových šicht a kolektivního vyjednávání o pravidelném růstu mezd a bezpečnosti práce chopí tajně ukrytých zbraní a nechají zavlát rudým vlajkám. Je to spíš námět pro sci-fi než reálná hrozba.

Čeští posrpnoví emigranti do Švédska by se mnou v tomto možná polemizovali, neboť mohli být ve své době konfrontováni s aktivitami tzv. „nové levice“, frakčních ultralevicových skupinek, které si dokázaly v druhé polovině 60. let a v 70. letech vydobýt značný prostor na švédské akademické půdě, v médiích a v kultuře. Za jejich činností je mj. řada pracovních výpovědí jejich kritiků z politických důvodů; zájemce o tento fenomén lze odkázat na autobiografie Laterna magica režiséra Ingmara Bergmana (česky 1991) či Jiný život spisovatele Pera Olova Enquista (česky 2011). Zatímco Bergman patřil mezi perzekvované, Enquist po určitou dobu s frakčním hnutím sympatizoval. Je potřeba ale dodat, že aktivity hnutí se nikdy nepřetavily do činnosti teroristické tak jako v západní části tehdejšího rozděleného Německa, že volební zisky nové levice nepřesáhly jedno procento hlasů a že její úsilí postupně „vyšumělo“ a přetavilo se do společensky angažovaných aktivit jiného charakteru, o čemž svědčí mj. i kniha o autoru trilogie Milénium Stiegu Larssonovi s názvem Tajemství dívky s dračím tetováním (česky 2012); Larsson býval trockistou. Mnozí z někdejších protagonistů frakčního hnutí, ve své době povětšinou velmi mladí, své přesvědčení – nejčastěji maoistické – později revidovali s tím, že se jednalo o naivní mladickou nerozvážnost. Především ale nebyla nová levice totožná s komunistickou předchůdkyní současné Levicové strany, která tehdy jako strana parlamentní představovala pro frakční hnutí nespolehlivý (a také už trochu generačně starší) establishment. Na rozdíl od něj ale nikdy „nevyšuměla“ a je na švédské politické scéně dodnes.

Srovnáme-li obraz české KSČM a švédské Levicové strany, povšimneme si několika rozdílů. Zatímco český komunista je normalizační nostalgik často s maloměšťácky národoveckými podtóny a průměrným věkem hodně přes 70 let, je člen švédské Levicové strany nenapravitelný idealistický romantik, a vedle toho také bývá mladší. Při hlásání programu maximálně sociálně citlivé společnosti používá vyostřený a někdy až hysterický slovník, připomínající výrazivo předlistopadových komunistů ze sovětského bloku přibližně v každé desáté větě. Možná, že se na něj dá místy aplikovat to, co napsal Karel Čapek v eseji Proč nejsem komunistou?^[2] ve smyslu patologického negativismu a zoufalé pochmurnosti; o světě se podle Čapka v komunistických novinách nedočteme nic, než že je naveskrz mizerný. Slovník současných českých probabišovských a prozemanovských komunistů je ve srovnání s tím vlastně věcný až nudný. Ve Švédsku znám i několik voličů Levicové strany. O předlistopadových reáliích v postkomunistických zemích toho často moc nevědí a při návštěvě světa za bývalou železnou oponou si stěžují, že věci nefungují tak, jak mají. Například že petrohradští taxikáři podvádějí.

Programové zásady současné Levicové strany obsahují vše, co bychom od strany více nalevo od sociální demokracie asi čekali. Chápe se jako součást mezinárodního dělnického, ženského a mírového hnutí. Má v programu svobodnou ekologicky udržitelnou společnost založenou na idejích socialismu či marxismu a zároveň i feminismu, na demokracii, rovnosti a solidaritě bez útlaku motivovaného příslušností ke třídě, pohlaví a etniku, společnost spravedlivou, v níž nebudou existovat antagonismy mezi muži a ženami. O odstranění patriarchátu se hovoří stejně vehementně jako o odstranění kapitalismu a kriticky je reflektována údajná neschopnost kapitalistické tržní ekonomiky uspokojovat potřeby lidí. Strana odmítá to, aby sociální stát byl pro někoho zdrojem zisku (jinými slovy nepřeje si privatizaci veřejných, např. sociálních služeb). Rovnoprávná socialistická společnost Levicové strany znamená silný veřejný sektor, vyšší zdanění osob s vysokými příjmy a velkých podniků a přerozdělování zdrojů podle potřeb obyvatel.

Mám sám určité otazníky mj. ohledně toho, co to kapitalismus v pojetí Levicové strany vlastně je a jak by jeho odstraňování probíhalo v praxi, kdyby ve volbách získala více než 50 %. Jenže to je opět ono kdyby – její volební zisky totiž zřídkakdy přesáhnou 6 %; nejlepším dosavadním výsledkem bylo 12 % v roce 1998. Jsem možná stejně předpojatý jako většina švédských politiků kritizovaných M. Klenkou (viz výše), ale na základě zkušeností z minulosti, daných rovněž reálným vlivem Levicové strany, také považuji krajní pravici, tedy nacionalistické Švédské demokraty, za mnohem méně vypočitatelné než Levicovou stranu. Na rozdíl od jejich programově příbuzných stran v Norsku, Dánsku a Finsku totiž doposud nikdy nebyli u vlády a mezi jejich zakladateli bylo několik osob dříve činných v extremisticky pravicových a rasistických organizacích či přímo neofašistických a neonacistických sdruženích. Vládní zpráva z roku 2012 označila Švédské demokraty za xenofobní s tím, že pěstují názory o prospěšnosti segregace jednotlivých etnických či rasových skupin. Výmluvné v tomto smyslu je, že předsedkyně pravicové norské vlády Erna Solberg po výrazném úspěchu Švédských demokratů ve volbách v roce 2014 veřejně hlasitě upozornila na neblahost trendu jejich posilování – ač v její vlastní vládě v Norsku je paradoxně i taková pravicově populistická strana, která by Švédským demokratům byla na politické mapě nejbližší.

Tia Peltz. Fluierici. 1958. wikiart.org