Jan Palach – ticho po pěšině

Jaký je smysl oběti?

Jména Evžen Plocek, Josef Hlavatý, Michal Lefčík jsou dnes známa už jen pozůstalým, ačkoli jejich osudy by vydaly na román. Jméno Jan Zajíc připomene veteránům vzrušené dny roku 1969. Zato při vyslovení jména Jan Palach se vzedmou emoce až za hranicemi Česka. Zřejmě i v oboru mučednictví, podobně jako ve sportu, se počítá jen první.

Po týdnu zvažování, čím bych mohl přispět do debaty o Janu Palachovi, jsem dospěl k podivuhodně jednoznačnému závěru: ničím. Nejenže nejsem s to položit na hromadu již vyřčeného další slovo, ale dokonce se ve mně cosi vzpírá.  Kromě pocitu zbytečně zmařeného života a odstrašující představě fyzického utrpení nehostinná pustina.

Jan Palach zasáhl do mého života mocně: jeho smrtí končí moje dětství, jeho pohřbem začíná moje rozluka s krajany. Na jeho pohřbu jsem se naposled cítil občanem země, za níž se nemusím stydět.

Když člověk zemře, může se z něj stále ještě stát symbol, hrdina, mučedník, legenda. Prázdné skořápky, ticho po pěšině. Mučedníci mají zvláštní vlastnost: nastolují otázku hodnot, o něž stojí usilovat, něco si odříct, případně se obětovat. Není rozhodující, jestli vzbuzují pocity kladné nebo záporné, protože jde o vnitřní monolog těch, kdo přežili. Mrtvý mučedník odpovídat nemůže, zbývá existenciální samota, v níž je výmluvné i mlčení. Příběh prázdna osídleného symbolem už ovšem stojí za prozkoumání toho, co se od té doby přihodilo. Mezi „Jsme s vámi, buďťe s námi“ a „Nejsme jako oni“ zeje dvacet pohnutých let.

Na počátku obyčejná okupace. Tupá, zákeřná a surová moc, žádné neuchopitelné temné síly nebo vznešené ideály. Armády dilema maximálně zjednodušily: buď kolaborace s nepřítelem, nebo nějaká forma vzdoru. Zbytek jsou pouhé výmluvy utěšitelů, vyznavačů klidu a pořádku, přežívání za jakoukoli cenu. Nástup cenzury, překrucování, zákazů, desinformace a vymývání paměti byl rychlý a úspěšný. Ticho, bílá místa, zapomnění, přirozené blednutí vzpomínek, chapadla interpretací rozbíhajících se mnoha směry. Obvyklá realita starců, jejichž cílem je udržet se u moci, pomsta bachařů, kteří se chytili do vlastní pasti, ale nesmějí si to přiznat. Žádný režim nemůže přežít bez podpory obyvatelstva, ale pasivní podpora stačí. Rychlost, s níž se obyvatelstvo rozdělilo na normalizátory, znormalizovance a neznormalizovatelné, tvoří jedno z hlavních poučení tohoto příběhu ticha, který poučeními oplývá.

Jenže ticho nebylo prolomeno ani po neočekávaném vyhnití režimu v roce 1989 a dostalo úplně nový obsah. Už nikoli nemožnost, ale nápadná neochota. Zákazy zmizely, na jejich místo nastoupil nezájem, následky nepoučitelnosti se nápadně podobají následkům cenzury, což podstatně mění pohled na okupaci. Jak to ve skutečnosti vypadalo s nedobrovolností, útlakem, přizpůsobivostí, servilností?  Druhým poučením je důležitost literatury a kultury, bez nichž by přežití bylo ještě obtížnější.

Paměť je složitý nástroj sloužící k přežití a zapomnění je její podstatnou součástí.  Paměť, která se zasekla ve frustrujícím okamžiku, je paměť nemocná, traumatizovaná. Drogovému dealerovi, pasákovi a ostatním dobrovolným kurvám je minulost na obtíž. Paměť plničů latrín sahá dvě generace nazpět, týká se pouze místa, v němž dotyčný žije a žádný závěr z ní nevyplývá. Zdravá paměť uchovává nejen užitečné, ale i nepohodlné informace, protože je potřebuje k osobnímu růstu. Je zcela běžné, že tři sourozenci mají tři naprosto odlišné vzpomínky na vlastní rodinu. Vlastníme pouze to, co si pamatujeme, a to, co nám stojí za uložení do paměti, na nás prozrazuje věci, které bychom rádi před ostatními skryli.

Mučedník, světec, obětní beránek: blízká, sousední, příbuzná slova, nikoli synonyma. Slova neutrální, nemající a priori ani kladný, ani záporný nábor. Islámský terorista také dokáže obětovat život, u mnoha křesťanských svatých ani legenda nezastře patologické a fanatické rysy. Z pohnutek mučedníka můžeme vysledovat jen ty hlavní, většina vedlejších zůstává utajena stejně pečlivě jako státní tajemství. Ale protože se jedná o extrémní čin, bývají i přemrštěné reakce. Dát najevo nelibost, pochyby, nesouhlas se stává společensky nepřijatelné.

Dobrá, ale jaký je smysl oběti? Na světcích je podezřelá jistota jejich přesvědčení. Mučedník rozděluje: kdo není se mnou, je proti mně. A právě tomu se nechce věřit. Ono se vůbec nechce moc věřit, neúhybnost přesvědčení vzbuzuje strach. René Girard tvrdí, že obětní beránek společnost stmeluje pocitem viny za společně spáchaný zločin. Ale co když se jedná o oběť dobrovolnou? Co když sdílené výčitky svědomí a komplexy méněcennosti tvoří pojidlo možná ještě pevnější? Absence, nepřítomnost, lhostejnost, vytěsnění, potlačení jsou pouta možná pevnější než to, co bývá vydáváno za vlasteneckou povinnost, protože racionální uvažování neumožňuje  tak hluboké souznění jako city.

George Orwell viděl přesně: diktátor je člověk, jehož snem je rozhodovat o životě a smrti, zasahovat do soukromí, ale hlavně: být milován. Mučedník se zdá být na první pohled opakem diktátora, vždyť na protest proti jeho vládě byl ochoten obětovat vlastní život. Při druhém pohledu a pohledech následujících, už věci tak neprodyšně oddělené nejsou. I mučedník touží být milován a uctíván, základní rozdíl mizí a podezření, že věci nebudou tak jednoduché, sílí.

Timothy Snyder napsal, že „skutky je třeba soudit spíš podle záměrů než podle jejich výsledku, oběť člověka šlechtí a oběť nejvyšší ho šlechtí navždy.“  Na to je možné odpovědět třeba camusovským, že žádná myšlenka nemá vyšší cenu než lidský život.

Člověk má právo nakládat se svým životem, jak uzná za vhodné, i to patří k věcem, za něž bychom měli být volnomyšlenkářům vděční, sebevražda se konečně stala za jistých okolností uznávaným projevem svobodné lidské vůle – a proto ji moc tak zuřivě nenávidí a snaží se člověku toto právo upřít a udělat z něj kolečko mašinérie.

Pro jakou myšlenku se tedy vlastně Palach upálil?  V době činu mu bylo dvacet let. Není zcela jasné, jakým intelektuálním vlivům byl vystaven, pravděpodobně to byl běžný duševní chaos konce šedesátých let, navíc posílený izolací zemí socialistického tábora. Podle jednoho svědka byl Karel Marx pro budoucího mučedníka stále ještě géniem. Nevíme, jestli  se  inspiroval  Janem Husem nebo buddhistickým mnichem, kterého mohl zahlédnout třeba v týdeníku v kině při svých patrně osamělých procházkách válečnou technikou zhyzděným hlavním městem. Tento nesporně citlivý, nejspíš exaltovaný mladík nechráněný smyslem pro humor, poněkud ztracený ve velkoměstě, byl vystaven působení unikátního historického okamžiku. Nešlo a nemohlo jít o uvážené rozhodnutí filosofa, který vyčerpal všechny ostatní možnosti důstojného života. Když se Sokrates odmítl zachránit, byl starým mužem a jeho smrt položila základ zkoumání legitimity a legality. Vlast je poměrně mladý, nicméně fungující koncept, v jehož jménu je možné mobilizovat, umírat i odsuzovat za vlastizradu. Podezření, že Palach spíš než veden myšlenkou jednal v afektu podobně jako třeba voják, který ve víru akce zalehne granát vlastním tělem, aby zachránil spolubojovníky, je silné. O rozhodnutí mluvit nelze, spíš o ušlechtilé reakci. Emoce nejsou idea, představa, jak by měla skutečnost vypadat, bývá od reality na hony vzdálená. I zoufalé gesto má svou váhu, mládí však postrádá zkušenosti, které jsou o několik desetiletí později dosažitelné, a proto nesou část odpovědnosti za čin také ti, kdo člověka svou zbabělostí k němu dohnali.  Palach si zasluhuje přinejmenším uznání, ale změnit běh dějin v žádném případě nemohl. Ušetřen byl pouze odpudivého pohledu na rybu hnijící od hlavy až po ocas. Krajané si rozhodně jeho oběť nezasloužili. Představa, že jedním škrtnutím je možné změnit lidskou povahu, se ukázala být absurdní. Možná právě v tom spočívá, alespoň pro mne, Palachova největší zásluha.

Přechod od uzavřené společnosti k otevřené je obtížný, protože vyžaduje radikální změnu hodnot – a oběť je toho ideálním příkladem. Uzavřenou společnost oběť spojuje, otevřenou rozděluje. Protože vyprchaly obecně sdílené představy dobra a zla, je člověk konfrontován pouze s žebříčkem vlastních zásad. Už není povinností milovat své krajany, je také možné dávat přednost lidem podle jiných kritérií. Třeba podle charakteru, odvaze, poctivosti…  Taoističtí mudrci svým příkladem naprosté nezávislosti na společenských konvencích čínského impéria už stovky let nabízejí jinou cestu než čínský císař. Aristoteles, pro nějž byl člověk především tvor politický, který se s Epikurem jen těsně minul, by nejspíš považoval jeho zahradu za porušení úmluvy.  Odchod do ústraní není automaticky důvod k opovržení, mnohem důležitější je, k čemu člověk své izolace od veřejného dění využije. Stavět proti sobě Palacha a lidi, kteří jinými prostředky individuálně hájili ohniska odporu, je pouze pokusem vnášet do myslí zmatek, v němž bílá a černá splývá v monotónní šedi, která vyhovuje jedině bývalým normalizátorům a znormalizovancům.

Monology s mrtvými jsou užitečné – v některých případech  dokonce nezbytné, protože to je poslední možnost, jak jim poděkovat za lepší orientaci ve vlastní duši. Nejen ostatní, ale i já jsem sám sobě tajemstvím. Jak došlo k tomu, že z toho, kým jsem býval, jsem se stal tím, čím jsem, znám jen útržky. Ten, kdo ví, koho a proč si vážit, je na tom o neskonale lépe než ten, kdo se pouze nechává unášet kolektivními předsudky a konformními emocemi.

30 12 2018 obr2

Eduardo Arroyo. Fausto. 1975. wikiart.org

publikováno: 31. 12. 2018

Lubomír Martínek

Lubomír Martínek

esejista a překladatel /

NEJNOVĚJŠÍ články


„České dějiny“ putují po ČR

Unikátní výstava „České dějiny“ putuje v těchto prázdninových dnech po velkých městech naší republiky. Historii našeho …

Vzestup a pád národa Komančů

Válka nového druhu Chvíle, jako je tato, uvíznou kavaleristům v paměti: muly s nákladem víří prach, vzduchem …

Jsme před divochy jako chudáci

„Prostota a neotesanost je vhodnou podmínkou, aby se svědectví člověka stalo důvěryhodným. Lidé ducha vybroušeného postřehnou …

Je to blbé drazí krajané, ale ojebali nás

Jak to, že mě nikdo nereprezentuje? Říkáte si to často taky? Příklad první – Gretiny …

Agresivní charisma, Klaus jako děvkař a kompro i na ty druhé

Když se řekne Klaus, Zeman, Babiš, co vás napadne? Líbí se mi, že jste začal …

Nejsme premianti, jsme ostuda?

Otevřená slova, proč se na některou z vrcholných funkcí Evropské unie nepropracoval jediný kandidát východoevropských zemí, …

Přijde Vítězný únor v létě?

Lidová letenská veselice z 23. června odezněla a přinesla uklidnění: je nás přece jen velká síla. Pak …

Mariánský sloup?

Na Staroměstském náměstí chtějí znovu postavit mariánský sloup, zničený 3. listopadu 1918. Prý tak bude napravena …