Rok 2019

Možná rok nové naděje.

Rok 2018 nebyl jen rokem mnoha výročí, ale byl podle mého hlavně rokem poznání. Poznali jsme lépe, kdo je kdo. Tušíme již, kam až mohou sahat velmocenská ruská a čínská chapadla. Evropa ví, že český premiér není jen názorovým eskamotérem a iluzionistou, ale také podvodníkem a bývalým spolupracovníkem komunistické tajné policie. Evropa také ví, že český prezident čeká na pokyny z Východu a nijak se tím netají, stejně jako jeho předchůdce.

Jinými slovy – již víme, na čem jsme a s kým máme co do činění. Doba vymknutá z kloubů šílí. A právě proto bychom se měli snažit o permanentní analýzu dnešního světa ze skutečně prokazatelných důvěryhodných zdrojů. Nenechme se otupit skepsí, pokud jsme ještě schopni vzdoru vůči zlu. Snažme se konat pod vlivem našich nadějí a nekonejme jen pod vlivem strachu, a to i za cenu dílčích ztrát. Ztratit naději by znamenalo ztratit sebe sama. To naděje dává smysl našemu bytí. Rok 2019 by měl být počátkem konce nevědomosti. Informovaní a myslící lidé by měli dát hlasitě najevo své postoje a názory. V opačném případě nám reálně hrozí, že nám všem budou vládnout zrádci, gauneři, elastičtí sebevědomí neumětelové, populisté a manipulátoři. Naší raritou je to, že je dnes u moci drží komunisté za přispění posttotalitního velkokapitálu několika slovensko-českých oligarchů.

Důkladné poznání reality nás může svádět k pesimismu, ale i tak je třeba neztrácet vůli nevzdávat se, neztrácet víru a naději v to dobré. Pak můžeme znovu nalézt optimismus nejen k přežívání, nýbrž k plnohodnotnému žití v prostředí, které můžeme pozitivně ovlivňovat. Dílčí zklamání z prohraných bitev ještě nemusí znamenat životní prohry. Chraňme si své mikrosvěty, abychom z nich pak dokázali čerpat sílu při udržování naděje. Naděje je opakem nenávisti a agónie. Naděje může porazit zlo, když se opírá o pevnou víru, víru v obecnou spravedlnost a lidskost. Lžinenávistníci po celém světě mohou mít pocit, že momentálně vítězí, i proto svůj grunt předvádějí bez zábran s pompézní aureolou vítěze, který bere vše a může vše. Zažíváme to doma s Babišem a Zemanem, Američané s Trumpem, Maďaři s Orbánem, Turci s Erdoganem atd.

Speciální kategorií jsou dvě říše, které významně ovlivňují chod dnešního světa a konají tak nezřídka velmi nečestným a hanebným způsobem. Je to Rusko a Čína. Používají ke svým rejdům zejména různé metody hybridní války, jejichž součástí je i využívání a zneužívání lidských slabostí a nedokonalostí. A nemusí jít jen o morální poklesky. Pro východní predátory je naší slabostí naše slušnost.

Stará zpravodajská zásada říká – sleduj toky peněz konkrétní osoby tvého zájmu a zjistíš, o koho jde a jak jej získat na svou stranu. Ke kompromitujícímu profilu vydíratelné a manipulovatelné vlivné persony patří všechny představitelné, ale pro nás i nepředstavitelné velmi rafinované metody a způsoby získávání či vytváření informací a jejich závěrů. Vlivové operace ruských a čínských sítí mají potenciál měnit poměry na globální mocenské mapě. A činí tak již desítky let.

Vřele vám doporučuji knihu Luke Hardinga o tom, jak Rusko pomohlo Trumpovi získat Bílý dům. Je to doslova politický thriller, který se opírá o pečlivě dozdrojovaná fakta. Kniha se jmenuje Tajná dohoda. Její téma je stále velmi aktuální, neboť vyšetřování ruského vlivu na dnešního prezidenta USA ještě stále probíhá. Důsledky těchto vazeb jsou velmi závažné a mají fatální dopady na vztahy a pozice Spojených států po celém světě. Naposledy to bylo vidět při Trumpově rozhodnutí stáhnout americké vojáky ze Sýrie, což vedlo amerického ministra obrany k rezignaci. Ten se domnívá, že Trump uvolnil Sýrii Asadově Rusku a částečně Turecku. A domnívá se správně.

Putin staví svou domácí politickou dominanci na modelu jakési řízené demokracie (polodiktatury, chcete-li) ruského modelu. A byl by nejraději, kdyby tento svůj model uplatnil i v zemích ruského zájmu. Obdivovat tento styl vládnutí může jen ten, který pohrdá svobodou, demokracií a modelem Západní civilizace, vycházející z křesťanských hodnot a humanity. Přesto se Putinovi docela daří exportovat svůj vzor, zvláště do zemí bývalého sovětského bloku, a to zejména do Maďarska a Česka. Putinův režim se mimo jiné nezdráhá v boji proti oponentům a kritikům zneužívat umělých psychiatrických diagnóz a falešných obvinění z kriminálních skutků. Není divu, jen tím navazuje na sovětské vzory.

Je důležité pozorně sledovat dění v dnešním Rusku a v dnešní Číně. A je dobré si uvědomit, že ani jedna z těchto říší není právním státem se zažitou liberální demokracií. Čína se v posledních letech pod vedením přítele našeho prezidenta Si Ťin-pchinga výrazně posunula jiným směrem, než po sobě zanechal Teng Siao-pching. Ten razil cestu ekonomického pragmatismu a řízeného otevření světu. Si Ťin-pching je oproti němu ideologicky mnohem radikálnější a bezskrupulóznější. Čína není státem v obvyklém slova smyslu, je to státostrana. Tím se odlišuje od ostatních států. Jde o důkladně řízenou diktaturu pod vedením Komunistické strany. Jezdit se do Číny učit, jak stabilizovat společnost, může jen člověk nesvépravný anebo čínský špion. Každopádně to musí být člověk, kterému nevadí pošlapávání lidských práv a vyznávání absolutní koncentrace moci vládce a jeho věrných. Čínu zcela ovládá její dnešní vůdce, spolu s vedením Čínské komunistické strany. Ta má více než 80 mil. členů, což je přibližně desetina dospělé populace dnešní Číny. Jejími členy nejsou jen rolníci a dělníci. Podstatnou část členů tvoří privilegovaní prominenti, kteří si hlídají své pozice a z nich plynoucí benefity. Je to podivná papalášská ideologie, která funguje hlavně jako nemilosrdný mocenský vehikl. Čínská bublina stálého výrazného ekonomického růstu začíná splaskávat, což ještě více radikalizuje některé čínské postoje při uplatňování jejich zájmů ve světě. Zázrak se zadrhl a je třeba měnit strategii, doma i venku.

Rok 2019 bude muset být ve znamení výraznějšího uplatnění zpravodajských informací v zásadních politických rozhodnutích. Západní země si to již začínají uvědomovat, a to navzdory lidem jako je Trump. I Evropa se v minulých letech potkala s realitou, kterou cizí mocnosti posouvaly anebo dokonce přímo utvářely. Zažila to Británie s brexitem, dnes Francie s radikálními sociálními nepokoji, a i jiné země v pokusech ovlivňovat média, sociální sítě, politická rozhodnutí a volby. Je čas na důkladnou sebeobranu základních hodnot naší existence. Ta se pochopitelně musí týkat i nebezpečí exportu radikálního islámu zejména do zemí Západní Evropy. Mnohé z nich si již uvědomují roli radikálních imámů v některých mešitách a jejich možné napojení například na Saudskou Arábii. Nelze však také nevidět zvláštní koalici v syrské válce – Asad, Rusko, Írán a Hizballáh atd. Exodus migrantů do Evropy má více příčin, včetně té, že je někým uměle přiživován, aby tím Evropu oslabil. Kým asi? Není obtížné uhodnout. Ale ani to by nám nemělo překážet ve snaze pomoci lidem ve skutečné existenční nouzi válečných uprchlíků, což nemá s takzvaně ekonomickou migrací nic společného.

Rok 2019 by měl být také návratem k politickému obsahu politiky a jejímu hodnotovému fundamentu. Politiku si v posledním období pro sebe uchvátili vyznavači agresivní antipolitiky, která je jen pokračováním byznysu jinými prostředky a marketingovou šarádou, nezřídka v režii vnějších vlivů, viz krom jiných kniha Luke Hardinga. Konkrétní příklad uchvácení státu máme u nás doma.

Oprávněně namítnete, že tohle všechno průměrného českého voliče nezajímá. Jemu stačí model chléb a hry, plný vozík v supermarketu a dovolená u moře. Ale i tento průměrný český volič pozná změnu, až začneme sčítat ztráty po dnešních časech, až se Evropa zhoupne z konjunktury do recese a přestane kupovat naše výrobky. A ta doba se bohužel kvapem blíží. Pokud někdo tvrdí, že nás pak zachrání orientace na Rusko a Čínu anebo dokonce na Babišovo Marako, tak jen nezodpovědně a sobecky hazarduje s osudem této země.

Pokud se nechceme stát mixem ruské gubernie a čínské kolonie, tak vezměme rok 2019 jako velkou výzvu k záchranné misi. Už není na co čekat. K tomu budeme potřebovat pořádnou porci odvahy, profesionality, trpělivosti a také pokory. Stojí to za to. Jde o hodně – o naši budoucnost. Poznejme důkladně dnešní stav věcí a jejich historické souvislosti a kořeny, lépe pak budeme schopni formulovat společně sdílenou vizi. Rok 2019 by měl být prvním rokem nové naplněné naděje. Skutečná síla není v tom, kam až dokážeme vystoupat, ale v tom, kam až se odrazíme, poté, co jsme spadli na dno.

31 12 2018

Jack Youngerman. The 50th Year, The New School. 1969. wikiart.org

publikováno: 31. 12. 2018

NEJNOVĚJŠÍ články


V režii československých oligarchů – dokonáno

V Česku žijeme v oligarchickém systému. Píše o tom ve svém čerstvém zásadním textu Jan Jandourek. Má pravdu …

Kultura zas jako rukojmí

Pražský primátor Hřib si ze „sesterské smlouvy“ s Pekingem přeje odstranit bod o souhlasu Prahy s politikou jedné …

Justice není spravedlnost

Na podobu zákonů má vliv především momentálně vládnoucí moc, idea, s jejíž pomocí svou vládu legitimuje, …

Výstavka úspěchů národního… „chozjajstva“

Tak jsem včera zase slyšel, že Babiš je úspěšný premiér. Dokonce nejlepší za posledních 20 …

Venkov jsme nepotřebovali, tak je skoro po něm

Odborník na zemědělství, František Havlát, říká, že stojíme na prahu změny, která by pro naši …

Helikoptérová aféra

Je obecně známo, že dostat se za oponu, od roku 1946 zvanou železná, bylo velmi …

Žádné „dobro“ neomlouvá zlo

Dumat nad vztahem dobra a zla je dosti ošidné, neboť se svým způsobem jedná o individuální, intimní …

Sami si diagnostikujte arogantního blbce, aneb o hybris a Nemesis

Nedělej ty vánočky tak kolosální, aby se ti nerozpadly vlastní mocností, prý říkávala Werichova babička …