Novoroční nadělení

Ke třicátému výročí zbývá z někdejší demokracie prázdná skořápka.

Rok 2019 byl minulé úterý navečer symbolicky zahájen asi patnáctiminutovým ohňostrojem nad Vltavou. Nechyběla „Modlitba pro Martu“ – málokdo už dnes pamatuje, že ta písnička se nezrodila v roce 1989, jak by si posluchač mohl ze slovního doprovodu k novoroční parádě vyvodit, ale někdy na podzim roku 1968: odtud ona narážka na Komenského. Všichni jsme tehdy nějak tušili, že než se ta „vláda věcí našich“ k nám aspoň o fous navrátí, potrvá to pořádně dlouhou dobu. V tomto smyslu by snad dnešní reminiscence byla na místě. Ze slovního doprovodu ovšem taky vyplynulo, že u nás už je vlastně dávno zase všechno v pořádku. Pravda a Láska totiž zvítězila nad lží a nenávistí a máme práva, která jsme tehdy neměli.

K věšení bulíků na nosy občanů se na Nový rok připojili i dva ze tří nejvyšších ústavních činitelů: předsedové obou komor parlamentu Radek Vondráček a Jaroslav Kubera si zaprášili pacičky moukou, vykloktali po vajíčku a hovořili ke kůzlátkům tenkým hláskem o lásce, svornosti a demokracii (začal s tím ostatně už Miloš Zeman na Štěpána).

Po každé pořádné opici, která u nás ke konci roku patří, je však dobré poměrně rychle vystřízlivět. Dávám k dispozici pár poznámek k tomu, co se semlelo v posledních měsících uplynulého roku.

Čtěte LN: je to sice trochu odporné, ale vyplatí se to

Četba papírových Babišovin je inspirativní. 28. prosince líčí v Lidových novinách Tomáš Procházka současné obsazení nejvyšších funkcí v Nových pořádcích. Nejvyšší ústavní funkce v exekutivě a legislativě jsou nyní stabilizovány, problém je jen s hlavou opozice: je jasné, že Petr Fiala není na svém místě, je ve srovnání se Zemanem, Babišem, Vondráčkem a Kuberou neslaný a nemastný. Nabízí se však politik výrazný, mastný a slaný: Václav Klaus mladší. Když se to povedlo s Kuberou, proč by to nemohlo vyjít i tady! Vida, o čem v Lidových novinách sní, když zrovna spí. Obávám se, že se to nakonec povede.

Na Silvestra se ozval čelný představitel obrněné pěsti LN Ondřej Koutník. Jmenoval politického vítěze uplynulého roku. Je jím podle jeho soudu Miloš Zeman. To je prosím úplně a beze vší ironie pravda, nenamlouvejme si nic útěšnějšího. Zeman teď dominuje české politice tak, jako se to v minulosti nepovedlo ani Václavu Havlovi, ani Václavu Klausovi. Jeho pozice je v dnešní vnitropolitické i zahraničněpolitické situaci neotřesitelná. Měli bychom si to připustit a vychutnat. Můj soukromý názor je, že to je strašná ostuda.

Tři poražení z loňského roku se podle pana Koutníka jmenují Rath, Paroubek a Topolánek. Dávat Mirka Topolánka do jedné řady s Rathem a Paroubkem mi sice připadá dost sprosté, ale je to dnes asi věc vkusu. Tento výběr poražených dnes u nás pohorší jen málokoho. Pak jsou tu vycházející politické hvězdy Nových pořádků: Ivan Bartoš, Jan Čižinský, Jaroslav Kubera a Tomáš Macura. Je to sestaveno takticky, z ANO je vlastně jen jeden. Všichni čtyři dohromady Novým pořádkům dodávají lidskou tvář a zároveň si jeden jako druhý zaslouží, aby k nim byli počítáni. A Zemanovi, jak píše pan Koutník, zbývá vlastně už jen jedno: aby si vybral a vyškolil přiměřeného následovníka. Najít někoho trochu podobného by u nás neměl být problém.

Někdo by si na základě toho všeho mohl myslet, že jsme dosáhli politického dna a je tedy naděje, že do budoucna to může být třeba i o malounko lepší. Naděje je lichá: zkušenost praví, že něco jako politické dno neexistuje, vždycky je možné spadnout ještě hloub. A změny směrem k ještě horšímu není dnes vůbec těžké si představit (např. vůdcem opozice se stane Klaus mladší a Zeman si najde rovnocenného nástupce).

Konflikty naší doby

Demokratický režim nastolený po listopadu 1989 se během času proměňoval. Nejprve byla zahájena bitva mezi Pravdou a Láskou, která už konečně musí zvítězit, a lží a nenávistí. Boj probíhá dodnes a Nové pořádky k protagonistům Pravdy a Lásky přistupují celkem shovívavě, což znamená, že bude pokračovat. Skoro vzápětí se rozpoutal střet mezi kapitalistickou pravicí a víceméně komunistickou levicí. I ten pokračuje dál, je to ostatně jen varianta toho předchozího. A konečně někdy v letech 2012–2013, ve vřavě Velké protikorupční revoluce, se spustil další a opravdový konflikt: totiž ten mezi polistopadovou demokracií a Novými pořádky. Ten jediný, jak se zdá, je už dnes v podstatě dobojován. Nové pořádky na neurčitou, ale v každém případě spíš nepříliš krátkou dobu ovládly terén. Nemají žádného viditelného a silného protivníka. Je užitečné si všimnout, jak a proč je česká společnost pod praporem Pravdy a Lásky a v boji Pravice proti Levici či naopak tolik bezbranná vůči Novým pořádkům.

Slonková s Kubíkem nezafungovali

Základní, šokantní zážitek je podzimní vzepětí odporu vůči Andreji Babišovi v souvislosti s novým vývojem událostí kolem Čapího hnízda a jeho krach.

Reportéři Seznamu Zprávy Sabina Slonková a Jiří Kubík se dopátrali místa pobytu Babišova syna Andreje (spoluobviněný v případě Čapí hnízdo) a jeho matky, vypravili se tam a natočili s nimi (a pak i s dalším člověkem) skrytou kamerou rozhovor. Rámec reportáže (to jak se paní Slonková s panem Kubíkem domlouvají na detailech akce a komentují ji) je vlastně tak trochu hraný a lehce připomíná scénky z divadla Járy Cimrmana. Sám záznam byl pořízený bez výslovného souhlasu nahrávaných osob. Zákonná úprava (např. Listina základních práv a svobod a v návaznosti pak Občanský zákoník část 1, § 86-90) to výslovně nevylučuje, pokud byl záznam použit „přiměřeným způsobem“ v záležitosti „veřejného zájmu“.

Problém je nejen v mlhavosti zákonného vymezení. Pan Babiš se svou rodinnou firmou má obrovitou převahu nad reportéry ze Seznamu, a ti by měli být při výkonu své práce chráněni. Obávám se však, že tuto převahu nad paní Slonkovou a panem Kubíkem už nemají ani bývalá Babišova manželka, jíž se případ Čapí hnízdo nejspíš vůbec netýká, ani pan Babiš mladší (ze záznamu rozhovoru to ostatně bylo docela zjevné). Úkolem spravedlnosti je mimo jiné chránit slabší a slabšími v tomto druhém případě jsou zjevně pan Babiš ml. a jeho matka.

Chápu pohnutky paní Slonkové a pana Kubíka. Nemyslím si, že by z jejich strany šlo o nezákonné jednání. Jen cítím jakousi pochybnost, kterou jsem ostatně měl už v některých aférách minulosti (případ Srba, kde se až na poslední chvíli podařilo zabránit tomu, aby se odvolací řízení stalo spektakulárním veřejným tyátrem s přímým přenosem a jeho průběžným komentováním v ČT, nebo případ Kubiceho zprávy). A jen opakuji to, co jsem napsal v r. 2006 v souvislosti s Kubiceho zprávou: „Nemohu uvěřit, že politického cíle, jakkoli žádoucího, se dá dosáhnout prostředky, nad jejichž korektností se vznáší otazník.“

Událost časově souzněla s výročím 17. listopadu a napomohla hlasitosti pouličních protestů standardní povahy. Nicméně hlasování o nedůvěře Babišově vládě proběhlo podle očekávání a preference mu následně spíše vzrostly (měření preferencí v Nových pořádcích už sice moc nefunguje, ale výraznější změnu ve smýšlení veřejnosti by asi pořád ještě nešlo zatlouci). A podzimní nepokoj a nervozita se záhy utopily v klidných a harmonických českých Vánocích s Mrazíky, Pyšnými princeznami a čerty nejrůznějšího ražení.

Pravda a Láska není lék na babišismus

Je naprosto zjevné, že česká politika a v důsledku toho i nespokojená veřejnost nemá proti babišismu a Novým pořádkům žádné účinné zbraně. Důvodů je více (např. přemíra cynického pragmatismu v české polistopadové politice, o níž se u nás vytrvale a jistě právem hovoří). Také přehrávání bitvy bytostně demokratické Pravice proti bytostně bolševické Levici se zjevně vyčerpalo. Nesmí se ale zapomínat, že jednou ze základních příčin, ne-li tou nejhlavnější, je bezzubost a posléze krach kýčovitého pseudonáboženství, s nímž vstoupili do převratných změn podzimu 1989 Václav Havel a jeho stoupenci. Heslem bylo překonání zkostnatělé politiky (dnes se říká „standardní“, tradiční, paradoxní je, že v její kritice vede od Havla k Babišovi přímá linie). Místo neúčinných politických formalit je třeba cíl, tj. vítězství Pravdy a Lásky, uskutečnit přímo a bez okolků. Nástrojem se měla stát investigativní žurnalistika. Jejím polistopadovým centrem byl časopis Respekt, poté se rozlila i do dalších médií: rozložené normalizační kádry neměly moc síly tomuto náporu vzdorovat.

Smysl „investigativy“ v tomto pojetí je dávat podněty exekutivě, totiž prokuratuře a policii (s níž byla tak trochu provázána). Jistěže rozkrývání skandálů a afér patří ke svobodným médiím. Problém je, když se stane jejich hlavním a vlastně skoro náboženským posláním: pak je přesnější hovořit o práskačství, jež se posléze dožilo jakési mravní rehabilitace. Legislativě a soudům výrazně ubude práce (jsou ostatně vždycky jen zdrojem zdržování a potíží; tady to půjde ráz dva).

Zbývá už jen jednou větou zmínit roli veřejnosti v tomto uspořádání. Je poměrně skromná, ale významná: její aktivitou by měl být výkon spontánního soudu lidu (soudní procesy, které by přímo přenášela a průběžně komentovala televize, nebo spektakulární tiskové konference státních zástupců).

Uvnitř „formální demokracie“ touto cestou vznikal zárodek policejního státu s lidskou tváří, který sice až do roku 2013 neměl sílu se plně prosadit, ale dokázal „standardní“, „tradiční“ demokratické politice trvale a účinně sypat písek do soukolí. Teprve dlouhodobý morální rozvrat společnosti a hospodářská krize (nijak zvlášť mohutná) vyvolaly Velkou protikorupční revoluci, která pak v letech 2013-18 „zkostnatělou demokracii“ prakticky rozmetala.

Jistěže za tím, co se u nás po listopadu 1989 v tomto smyslu dělo, stály (v řadě případů a zejména zpočátku) dobré úmysly. Tak tomu v dějinách bývá. Konečná řešení, v němž teď vězíme až po uši, dnes už vůbec není v rukou těch, co experiment s reformou demokracie započali. Je však třeba konstatovat: přesto je dnešní stav české politiky, v níž exekutivu ovládá Zeman s Babišem, v legislativě dominují babišovci, okamurovci a komunisté, politická opozice je bezmocná a rozpolcená, veřejné protesty k ničemu, veřejnoprávní média jsou ochromena a značnou část těch soukromých ovládá Andrej Babiš – tedy přesto je tento dnešní stav jen (nezamýšlená) konečná stanice někdejšího velkorysého projektu na reformu „formální, buržoazní“ demokracie spuštěného v roce 1989. A jeho bezděční protagonisté (jako např. Knihovna Václava Havla, „bakalovská“ média atd.) hrají dnes v Nových pořádcích už jen podobně dekorativní roli jako Maroldovo Panorama bitvy u Lipan, Panorama bitvy Pražanů na Karlově mostě nebo koneckonců, proč ne, Muchova Slovanská epopej.

Nechumelismus vítězí. Zatím.

To, co máme k dispozici jako opozici k Novým pořádkům, je zatím víceméně k ničemu. Nemá to ideologii a nestojí to na žádné skutečné víře. Veřejné protesty jsou sice hlučné, ale bezmocné a jejich politický efekt je podobný jako efekt letošního novoročního ohňostroje. Výklad toho, co se tu děje, jako „střetu zájmů“ a úporná snaha převést všechno na problém zlodějny (ničemu jinému by prý náš lid nerozuměl) jsou nepřesné a zavádějící: jde o nezadržitelné hroucení právního státu a demokracie, které je v posledním stádiu, ne-li ještě o fous dál. Snaha dosáhnout řešení našeho problému na mezinárodní úrovni, v Bruselu a ve Štrasburku, je neplodná. EU je v lecčems v podobné krizi jako my, našim problémům příliš nerozumí a ani rozumět nemůže: protože pokud chceme, aby nám někdo rozuměl a pomohl, musíme napřed aspoň trochu dát najevo, že si dokážeme pomoci sami. Že tu existuje hmatatelná politická vůle. Pouhé donášení u vrchnosti není správný důkaz takové vůle.

V Lidových novinách z 2. ledna napsal jeden z kmenových autorů LN Petr Zídek v úvaze nazvané „Rok bilancování“: „Navíc tu už třicet let vládne – z naší svobodné vůle – jeden „režim“.“ To je ovšem jedna velikánská lež. Opakuji to už poněkolikáté: od roku 2013 se u nás demokracie (demokracie je „vláda lidu“) postupně mění v autokracii (vládu několika nezodpovědných avanturistů), v oligarchii (vládu několika polistopadových zbohatlíků, zvláště jednoho) a v buranokracii (vládu hulvátství, sprostoty a arogance). Dnes z někdejší (jistě nedokonalé) české demokracie zbývá už jen prázdná skořápka. Pravdu má pan Zídek jen v tom, že to zatím vypadá, jako by se tak dělo ze svobodné vůle „všeho pracujícího lidu“, jak se dříve říkalo. A vypadá to tak mj. i proto, že se na tom shodnou naše nynější „elity“ od MF Dnes a Lidových novin až po Respekt, Aktuálně.cz, Hospodářské noviny atd. Dokážeme s touto neformální Národní frontou českých nechumelistů něco udělat, resp. něco proti ní postavit? Dosud se to nepovedlo.

Psáno pro Echo 24.

11 1 2019 obr3

Odilon Redon. The Egg. 1885. wikiart.org

publikováno: 11. 1. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Jsme před divochy jako chudáci

„Prostota a neotesanost je vhodnou podmínkou, aby se svědectví člověka stalo důvěryhodným. Lidé ducha vybroušeného postřehnou …

Je to blbé drazí krajané, ale ojebali nás

Jak to, že mě nikdo nereprezentuje? Říkáte si to často taky? Příklad první – Gretiny …

Agresivní charisma, Klaus jako děvkař a kompro i na ty druhé

Když se řekne Klaus, Zeman, Babiš, co vás napadne? Líbí se mi, že jste začal …

Nejsme premianti, jsme ostuda?

Otevřená slova, proč se na některou z vrcholných funkcí Evropské unie nepropracoval jediný kandidát východoevropských zemí, …

Přijde Vítězný únor v létě?

Lidová letenská veselice z 23. června odezněla a přinesla uklidnění: je nás přece jen velká síla. Pak …

Mariánský sloup?

Na Staroměstském náměstí chtějí znovu postavit mariánský sloup, zničený 3. listopadu 1918. Prý tak bude napravena …

Neviditelný sloup

Dlouhé prapory visí dolů, domy jako kamenné jazyky se zdvihají vzhůru, rozstříhány ulicemi, a nad šedým, …

Nečekejme charismatika, ale „prací drobnou“ napravujme řád

V neděli 23. 6. 2019 mne potěšilo 283 tisíc demonstrujících na Letné. A ještě více mne …