Zachrání lidstvo jeho největší vynález?

Zemřou hypotetičtí potomci lidí i země, která nás hostila.

Časopisu Přítomnost jsem si vždy vážil. Výběrem témat, stylem, který dává vyniknout osobnostem v tom nejlepším a pravém smyslu, nu a svým akcentem na věci dnešní, přítomné, tedy takové, které dnes tvoří zítřek. Proto mi dovolte, než pod tíhou známých a spíše nezajímavých faktů (v textu kurzívou, prosím přeskakujte dle libosti) znechuceně přestanete číst, začít toto zamyšlení následujícími slovy.

VŠICHNI ZEMŘEME. To není zveličení nebo kryptická předpověď. Zemřete vy, zemřu já, zemřou naše děti, naše zvířata, zemřou hypotetičtí potomci lidí i země, která nás hostila. Na nás je, jestli odejdeme pokojně, smíření se Stvořitelem, životem a svou budoucností, nebo zda budeme křičet a vrhat kolem sebe kletby, ponechávajíce velké úkoly lidstva nesplněné, zmařené a opuštěné.

Vždyť každá z našich malých povinností i velkých poslání vyžaduje vždy prve a nejdříve BÝT NAŽIVU. Proč to říkám? Jelikož naše směřování nenaznačuje, že bychom snad chtěli přenechat naše úkoly další generaci či vůbec zůstat naživu po delší dobu. Sebezničující přeceňování technického pokroku na úkor pokory vůči přetěžované půdě, znečištění každé volné plochy, která náhodou není parkovištěm, nákupním centrem či lánem rychle obchodovatelné plodiny, a impozantní výčet dalších problémů, které existují již dlouhou dobu, ale bez okamžitého zásahu budou plně neřešitelné a smrtící.

Pro čtenářovo potěšení přikládám několik podkladů pro svá tvrzení:
Vyhynutí v tuto chvíli hrozí strnadu obojkovému. Ten ještě donedávna byl, po vyhubení dříve nejpočetnějšího holuba stěhovavého, nejrozšířenejší zástupce ptačí říše.
[1]

Vyhynutí hrozí potravinové základně většiny ekosystémů, hmyzu (samozřejmě ne všemu, ale ubývající počty jsou alarmující). Je ho pouze čtvrtinový počet než před čtyřiceti lety.[2]

A můj fakt zdaleka nejoblíbenější (nyní již pět let zastaralý) – polovinu obratovců již lidská činnost zničila.[3]

Klidně namítněte – co je nám po tom? Sice nemůžeme uniknout z vlastního díla zkázy, ale proč vůbec? Po nás potopa. Dovolte mi tedy nabídnout naivní a idealistickou odpověď.

Protože největším lidským vynálezem je láska. K sobě navzájem, k všemu živému, proti smrti.[4] Některé zdárné kroky už byly udělány. O možnosti katastrofy se ví. Teď je jen třeba dodat, že katastrofa není MOŽNOSTÍ, je naší budoucností a my nyní, a měli jsme začít mnohem dříve, řešíme, jak s ní naložit.

Nemohu v tak komplexním problému nabídnout jednoduchá řešení, má doporučení jsou dětinská a zjednodušující. Zatlačme na poslance i ministry, ať životní prostředí už není outsider (jak rozhodně nechce, aspoň myslím, pan ministr životního prostředí Brabec),[5] ať se o této změně pouze nemluví (jak znovu činí, aspoň myslím, pan ministr životního prostředí), a ať prosím proběhne co nejdříve. Je složitá. Bude děsivá, pro státy, firmy i každého spotřebitele, ale přijme-li se nyní, na základě aspoň minimálního konsenzu, bude stále mnohem lepší než vnucená hromadami mrtvol v budoucnosti až příliš blízké. Pracujme též na sobě. Neustále. V drobnostech i věcech složitých – v hledání a nalézání alternativ k plastovým obalům (bezobalové obchody), podezřele levnému masu, silnicím přeplněným auty, problém si jistě doplníte sami. Příliš mnoho z nás si nemůže komfort „alternativního“ života dovolit, hledejme tedy změnu, která by nám toto umožnila. A buďme k sobě slušní, vždyť slušnost je respekt a láska k bližnímu v klidné, přijatelné, neradikální podobě.

Všechno jsou to věci známé, snad až příliš. Pokud se jimi však neřídíme, nechť jsou nám neustále připomínány, nechť si nikdy neodpočine svědomí od tíživosti věcí, které dělat máme. Někomu třeba pomůže láska. Někomu vize hromady mrtvol, v nichž se bude vyjímat spousta povědomých tváří.

A závěrem (je-li zde ještě čtenářů, a pokud ano, chci jim vřele poděkovat) mi dovolte parafrázovat Johna Donna v jeho slavné meditaci:

Každou smrtí jsem menší, neboť i já jsem součástí živého. A proto se neptej, komu to zvoní hrana. To tobě zvoní.

To nám zvoní.

1 2 2019 obr1

William Merritt Chase. The Deserted Beach. 1902. wikiart.org


publikováno: 1. 2. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Diagnóza Babiš

Zprávy jsou nyní plné sporů v kauzách kolem premiéra Babiše. Když nastane jakýkoliv politický trapas, tak …

Okraj společnosti je prostě zajímavější než střed

V.S.: Tvá nová kniha Lobotomík se zčásti odehrává v psychiatrické léčebně stejně jako jedna povídka z tvého …

Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …

Kdo chce kýč hledat, najde

Forbes přináší zprávu o tom, jak v anglosaském světě dramaticky stoupá prodej básnických sbírek, kdežto u nás někteří …

Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se …

Předčasné Vánoce ve formátu „Čau lidi“

Jeden můj známý mi přeposlal pravidelnou nedělní chvilku propagandistických manipulací Marka Prchala, které jeho zaměstnavatel …

Jaké máme skutečné problémy

Před necelými deseti lety byla Evropská unie zasažena bouří finanční a dluhové krize, která obnažila skrývané …