Co si Karel o nich myslel, by si za rámeček nedali?

Poznámka k Placákově výuce soudobých dějin.

K polemice Petra Placáka[1] s pojednáním předních českých akademiků o tom, co byla normalizace, lze sotva co kritického dodat. Ani tu potřebu nemám.

Přesto bych rád uvedl drobné doplnění.

Přiměla mě k tomu pasáž, kde Petr Placák píše:

Autoři představují totalitní model, s kterým polemizují, následovně: „V příbězích o komunismu stál na jedné straně mocenský aparát, třímající v rukou všechny nástroje a převodové páky moderního státu a zneužívající je pro mrzké cíle. Oběti těchto manipulativních snah byly na druh straně společnost jakožto pasivní objekt mocenské zvůle.“ (str. 28).

Nemyslím si totiž, že jde ze strany „autorů“ o nepochopení toho, co je diktatura nebo totalita, co byla husákovská normalizace. Jde o záměrně šířenou lež, zatemňující drtivý podíl české veřejnosti (v tom zejména českých elit) na úspěšném nastolení a trvání normalizačních poměrů po roce 1968.

S podobnou lží už přišel už na počátku 90. let minulého století Václav Klaus starší. V podtextu lži bylo podkuřování veřejnosti: Všichni jste byli rozvraceči komunismu, nejen ti namyšlení disidenti, a proto volte ODS.

Tvrdil, že tak zvaná šedá zóna, tedy většina společnosti nijak výrazně v režimu neangažující, režim rozkládala daleko účinněji, než zvládli sami disidenti. Rozkládala jej tím, že předstírala loajalitu, pasivní účastí na různých schůzích a prvomájových demonstracích angažovanost obnažovala jeho osamělost a opuštěnost, svěřenou práci zpravidla odflákla, skutečný život žila o víkendu na chalupách. Rozložila tak nejen politický, ale i hospodářský život.

Poněkud primitivněji to v téže době vyjádřil jistý Černocký, bratr známější zpěvačky Petry Černocké. Hájil Karla Gotta, symbol a vývozní artikl husákovského režimu. Řekl, že to, co si „Karel o nich myslel“, by si za rámeček nedali!

Na rozdíl od 50. let, sociálně poněkud primitivních, vyznačujících se obnaženým násilím a vynucujícím si i samu duši člověka, bylo husákovské normalizaci ukradené, co si člověk o ní myslí. Stačilo, že navenek dával najevo bezpodmínečnou loajalitu a hlásal vše, co o sobě režim chtěl slyšet.

Potměšilost normalizace netkvěla pouze v tom, co si vynucovala, co bylo prvoplánově evidentní – předstírání a různé účasti na akcích jím pořádaných, ale v tom, že někdy sama předem nevěděla, co mají lidé navenek předstírat. Rozhodovala se mnohdy až následně podle většinové reakce (někdy jen tušené, někdy podloženém průzkumem). Kdo se „netrefil“, ten si to odskákal.

Tato „existenciální“ nejistota vládla v oblasti ekologie a znečišťování životního prostředí. Režim věděl, že jeho ničení nelze hnát do krajnosti, jen netušil, kde je ta hranice, kde začíná krajnost. Podobnou nejistotu vygeneroval v první polovině 80. let v souvislosti s rozmisťováním raket středního doletu. Původně hodlal organizovat podpůrné demonstrace za rozmístění jejich další várky. Když zjistil, že se proti staví i členové strany, vzkázal do Moskvy, ať tak učiní raději tichou cestou.

Dokládal, že mu ve skutečnosti na veřejném mínění záleží, ale jen na takovém veřejném mínění, které je existenciálně rozdvojeno, v důsledku toho poníženo a zbaveno posledních stop lidské důstojnosti.

Člověk, který na prvomájové demonstraci proti své vůli a přesvědčení předstíral, mávaje třepotalkou, vraženou mu ruky stranickým propagandistou, si jednoduše nemohl sebe vážit, byť se tisíckrát zaklínal prospěchem svých dětí. O to víc, musel režim nenávidět, a řečeno slovy pana Černockého, co si o něm myslel, by si režim za klobouk opravdu nedal.

Anebo dal? Dal!!! A s radostí a se zadostiučiněním!

Otrok, který nenávidí svého pána, který si od něho tak udržuje citový odstup, je otrok velmi nebezpečný. Udržel si nezbytnou míru důstojnosti, základ jakékoli svobodné existence. Vznešeně řečeno, nenechal se donutit žít ve lži.

Domyšleno do konce:

Václav Klaus vykládající na počátku 90. let nesmysly o rozkladném účinku šedé zóny na normalizační režim stejně jako Placákem kritizovaní akademici, tvrdící, že proti moci, vybavené všemožnými násilnickými nástroji stál „neohrožený“ lid, jehož oni byli nepochybně součástí, potvrzují, že otrockými dušemi zůstali podnes.

19 2 2019 obr2

James Tissot, Bad News, 1872, wikiart.org


publikováno: 19. 2. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Kravina, aneb komu věřit?

V padesátých letech, když pod kuratelou sovětských soudruhů českoslovenští soudruzi pověsili několik svých dříve velmi …

Zpívej, a nemluv!

Operní pěvkyně Dagmar Pecková v loňském roce zpívala českou hymnu na demonstraci pořádané spolkem Milion chvilek …

Neexistující imigranti II.

Muslimská společenská bublina Multikulturalismus je ve své esenci antievropská forma civilizace. Samuel Huntington Úvod Toto …

Jaké jsou ruské plány s námi

Ve stále ještě svobodné části ruského internetu běží vážné a často neortodoxní debaty. Velký a …

Zapřeš tradici a zaměníš směr cesty

V pátek 7. 2. 2020 uplynulo 75 let od popravy hraběte Zdeňka Bořka-Dohalského: původem šlechtice, smýšlením …

Křehké demokracie! Podle Jourové Polsko a Maďarsko, ale co doma?

Polsko a Maďarsko nazvala Věra Jourová křehkými demokraciemi. Místopředsedkyně Evropské komise poskytla v minulých dnech rozhovor prestižnímu …

Putin chystá další válku, zůstaneme slabí bez paměti?

Vladimír Putin rozehrává teatrální politický a mediální konflikt o vyznění pětasedmdesátého výročí konce druhé světové války. Interpretace …

Barokní hudbu děláme proto, abychom někým pohnuli

Adam Viktora je uměleckým vedoucím souboru Ensemble Inégal, který se specializuje na interpretaci barokní hudby, …