Zlo je vždycky jen lidské

K Parabibli a neprotivení se zlu a „Tátovi v nebi“.

Dneska se říká „Mezidobí“ valné části liturgického roku (mezi Vánocemi a půstem, po Velikonocích do Svatodušních sv. a po nich až do Adventu) – příklad toho, jak slovem vhodným akorát do výroby, slovem nic neoznačujícím, jde kazit vnímání. Podobně s přezíravou neschopností vnímat nazvali kdysi chytráci tisíc let mezi jejich velkým začátkem a antikou, kterou neznali, ale živě si ji představovali, středověkem – mezidobou nanicovatou.

Co zrovna žijem v únoru až do Popelce, se dříve nazývalo Devítník česky a Septuagesima latinsky – devět neděl do Velikonočního týdne, Sedmdesát dní do neděle Vzkříšení. Obojí čísla odkazující už k něčemu z tajemství, které čekáme, a k symbolice předobrazů biblického putování. Sedm jako číslo plnosti,  „Suché dny“ – dva týdny v únoru před 40denním postem, 40 dní Ježíše na poušti…

Parafrázi evangelia na tuto neděli v mnoha nuancích výstižnou, a proto oživující a potřebnou nabízí Parabible.[1]

25 2 2019 obr1

Je to text z nejzásadnějších nejen pro odmítače násilí, doufám.

Jen ten „Táta v nebi“ už je dost nedůsledná poťouchlost, bohužel asi největší lapsus celé Parabible Alexandra Fleka. Parafrázováno tu není moc, ale málo – parafráze je něco jako přenos, v ostatním textu je to přenos do dnešních řečí, zpráv a snad i skutečnosti. Do čí reality patří „Táta v nebi“? Bůh dospělého myslícího člověka je blízký, ale ne „táta“. Je nevyslovitelný, a proto ho Gagarin neviděl v „nebi“. Nebe není v nebi, jako peklo není podzemí – takhle si to už nepředstavuje ani dítě. Překládat do dnešního a mluvit o bohu je nejtěžší i nejsnazší, ale chce Flek a může si za slovy „Táta v nebi“ vůbec představit něco jiného než tátu v nebi? To není Ježíšův Otec z evangelií, ale srandovní projekce taťky Homera Simpsona in the sky. S bohem bude ta potíž, že dnes lépe nejmenovat, než ukazovat špatným směrem ve jménu laskavosti a důrazu na jeho „něhu, zamilovanost do člověka“ a podobné podivnosti.

Josif Brodskij se skvěle vyjádřil k témuž, právě svou řečí o tomto Evangeliu:

„Ten mladý muž – právě proto, že byl mladý – pamatoval slova Kázání na hoře lépe než Tolstoj a Gándhí. Jelikož syn člověka měl ve zvyku mluvit v triádách, mohl si ten mladík vybavit, že odpo­vídající verš nekončí:

ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou,

ale pokračuje:

a tomu kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť.

Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.

V plném znění tyto verše mají jen málo společného s nenásilnou či pasivní rezistencí, s principy neoplácet stejnou mincí a oplácet zlo dobrem. Smysl těchto řádků není ani zdaleka pasivní, neboť z nich vyplývá, že lze učinit zlo absurdním prostřednictvím přehánění; vyplývá z nich, že zlo se stává absurdním, když se jeho požadavky zdají nicotné v porovnání s vaší povolností, která znehodnocuje újmu. Toto staví oběť do zcela aktivní pozice, do úlohy duševního agresora. Zde je možné dosáhnout vítězství nikoli morálního, ale existenciálního. Druhá tvář zde nevyvolává u nepřítele výčitky svědomí (které je schopen velice snadno potlačit), ale dokazuje jeho pohledu a chápání, jak zbytečné je celé to podnikaní: stejné jako to činí veškerá masová výroba.

Dovolte mi připomenout, že tu nehovoříme o situaci čestného boje. Mluvíme o situaci, kdy je člověk od samého počátku v beznadějně slabším postavení, kdy nemá nejmenší šanci ránu oplatit, kdy nepřítel má naprostou přesilu. Jinými slovy, mluvíme o těch nejčernějších chvílích v lidském životě, kdy nám vědomí morální převahy nad nepřítelem neposkytuje pražádnou útěchu, kdy nepřítel došel příliš daleko, než aby pocítil stud a smutek z toho, že zapomněl na své svědomí, kdy má člověk k dispozici jen svoji tvář, košili, plášť a dvě nohy stále ještě schopné ujít míli nebo dvě.

V takovéto situaci nezbývá mnoho prostoru pro tak­tické manévry. Proto nastavení druhé tváře by mělo být vašim vědomým, chladným, dobrovolným rozhodnu­tím. Vaše šance na vítězství, jakkoli jsou ubohé, zcela závisejí na tom, zda víte, co činíte. Tím, že nabídnete nepříteli svoji druhou tvář, byste si měli být vědomi toho, že je to jen začátek vaší zkoušky, stejně jako začá­tek citovaného verše – a je zapotřebí projít vším až do konce, všemi třemi verši z Kázání na hoře. Jinak jediný verš vytržený z kontextu z vás učiní mrzáky.

Stavět etiku na špatně citovaném verši znamená zahrávat si s osudem nebo skončit jako duševní maloměšťák, který si lebedí v největším pohodlí – v pohodlí svého přesvědčení. V obou případech (z nichž ten druhý je svojí příslušností k humanitárním hnutím a neprofitním organizacím nejméně přijatelný) to končí tak, že se vzdáme svých pozic ve prospěch zla, aniž bychom si uvědomovali jeho slabost. Neboť zlo, připomínám, je jenom lidské.

Etika založená na špatně citovaném verši v pogándhíovské Indii nezměnila vůbec nic, až na barvu její státní správy. Z pohledu hladového člověka je však zcela jedno, kdo může za to, že hladoví. Připouštím, že by asi raději ze svého žalostného postavení vinil bílého člověka, třeba už jen proto, že když vládne cizinec, zdá se, že sociální zlo přichází odjinud a může být třeba méně trýznivé než utrpení, které přichází z ruky vlastního člověka. S cizincem u moci totiž stále ještě zbývá pro­stor pro naději a snění.

Podobně v potolstojovském Rusku etika založená na špatně citovaném verši do značné míry podkopala víru národa vzepřít se policejnímu státu. Co následovalo, je všeobecně známo: šest desetiletí nastavování druhé tváře proměnilo obličej národa v jednu velkou podlitinu, takže stát, už znuděný násilím, nyní do této tváře prostě plive. Stejně jako plive do tváře celého světa. Jinými slovy, chcete-li sekularizovat křesťanství, chcete-li převést Kristovo učení do politického jazyka, pak je zapotřebí něco víc než jen moderní politické blábolení: je zapotřebí originálu – alespoň ve vědomí, jestliže nenašel místo ve vašem srdci. A protože On byl víc božský duch než dobrý člověk, je smrtelně nebezpečné opěvovat Jeho dobrotu na úkor Jeho metafyziky.

Musím přiznat, že mluvit o těchto věcech je mi poněkud trapné: neboť to, zda nastavíme či nenastavíme druhou tvář, je konec konců záležitost ryze osobní. K takovému setkaní dochází vždy mezi čtyřma očima. Je to vždy vaše kůže, vaše košile a váš plášť, a šlapat budou muset vaše nohy. Všechny rady, o přemlouvání ani nemluvě, ohledně toho, jak s tímto vlastnictvím naložit, nejsou-li zcela mylné, pak jsou dozajista neslušné. Mám na mysli jen jedno: chtěl bych vám vyhnat z hlavy klišé, které už tolika lidem uškodilo a přineslo tak málo užitku. A ještě bych vám rád vštípil myšlenku, že dokud ještě máte vlastní kůži, košili, plášť a ruce a nohy, pak při jakékoli konfrontaci sil zdaleka nejste poraženi.“

(J. Brodskij, Projev na závěr akademického roku)

25 2 2019

The Shower, Felicien Rops, 1878–1881, wikiart.org


publikováno: 25. 2. 2019

David Bartoň

David Bartoň

Šéfredaktor Přítomnosti /

NEJNOVĚJŠÍ články


Fašounem nebo bolševikem pro zisk a pobavení? Možno. Dokdy?

Pětasedmdesát let od konce druhé světové války se znovu ptáme: Jsou formulace v trestním zákoníku týkající …

Neexistující imigranti IV.

Švédští demokraté – co ukazuje jejich příběh?   Úvod Máte před sebou čtvrtou, předposlední část …

Pytlácká hranice (neuvěřitelný příběh)

Další z neopakovatelných životních příhod chirurga a myslivce Otakara Březiny (1919‒2009). Tentokrát ale, milý čtenáři, šťastný …

Kdo se bojí ombudsmana?

Starověká římská republika si za účelem ochrany slabých před zvůlí mocných zřídila institut tribuna lidu, …

Zprávy z mokřadů

Typickým obdobím, kdy ornitologové a milovníci přírody vyrážejí za pozorováním, je spíše jaro a dny, kdy se …

Křeček chycený v rádiu

Stanislav Křeček dává jasně najevo, že ochrana slabších ho nezajímá a jejich diskriminaci v roli ombudsmana řešit …

Pěstování rozlišovacích schopností

Způsob, jak spolehlivě odlišit rákosníka obecného od rákosníka zpěvného, je chytit ho a zblízka prohlédnout. …

Léky u nás chybí, kvůli bezuzdnému kšeftu v Číně

Výpadek dodávek autodílů z Číny kvůli viru přežijeme, ale nenechme si nalhat našimi bolševiky, že za …