O soupeření s penisem a souložení s ISIS

Privilegium svobodné volby nebo nárok na cokoli?

„Jsem ráda, když mohu podpořit transsexuální ženu v jakékoliv podobě, kterou upřednostňuje, ale nebyla bych ráda, kdybych proti ní měla hrát. Nebylo by to fér.“ Tak reagovala Martina Navrátilová na téma transsexuálních sportovců v souvislosti s dalším vítězstvím sportovkyně Caster Semenyaové.

Naprosto perfektně se ukazuje, kam až se lidstvo dostalo. Díky moderní technologii a vědě je dnes možné stát se kýmkoliv, co se týče pohlaví. Muž se může stát ženou a naopak (tzv. transsexuál) a soupeřit na olympijské úrovni v kategorii toho pohlaví, jímž se cítí. Pokud není pohlaví od narození jasné (tzv. hermafrodit, což je právě případ Caster), existují kritéria, podle nichž „uznají“ atleta jako muže anebo ženu. Jenže nejsou optimální. Proč? Jedná se o evolučně nepřirozený a komplikovaný jev, na který nestačí pouze biologická či fyziologická měření. To prosím není diskriminace, odsouzení, ale fakt. Takže co s tím?

Nabízejí se dvě řešení. Ať lidé, kteří přejdou z jednoho pohlaví k druhému, a je jedno, zda kvůli transsexualitě nebo „objasnění,“ hrají ve vlastní lize. Podle trendů moderní společnosti jich jednoho dne stejně bude dost. Dokud taková další liga nevznikne, mělo by být podmínkou, že všichni atleti v konkrétní lize budou s jejich účastí souhlasit.

Nejvyšší mezinárodní atletický útvar (IAAF) odmítá Caster zařadit do pohlaví, nařídil jí snížit hladinu mužského hormonu testosteronu, který je u ní dvakrát vyšší než u běžné ženy, aby její soupeření s ženami bylo „férové.“ Celý případ bude příští týden vyšetřovat arbitrážní soud. Bude to pěkný cirkus, něco podobného, jako když církevní mudrci kdysi debatovali o podstatě Ducha svatého.

Dobře, nemají tito lidé na účast v závodech prosté právo? Z humanistického pohledu zajisté. Ve skutečnosti je ale podstata věci někde jinde.

Tady odbočím k případu Shamimi Begumové, která v roce 2016 utekla z Británie, aby sloužila ISIS, kde mimo jiné otěhotněla a porodila. Nyní prohlásila, že se chce vrátit zpět do Británie.  Představte si, Británie jí to zakázala a zrušila jí občanství. Shamimi samozřejmě protestuje.

Co tyto kauzy spojuje, je mantra moderní doby: nárokování. Caster cítí, že má nárok sportovat mezi ženami, i když se narodila s penisem, varlaty i s vaginou. Caster sice má nárok na zdravotní péči, ale nemá nárok na to, aby se stala mezinárodní hvězdou v kategorii ženských závodnic. Pro tuhle drsnou cestu, a všechno co s ní souvisí, se rozhodla sama. Shamimi zase měla nárok na všechna privilegia Britského království. Nevidí problém v tom, že si odjela na výlet pomáhat džihádistům a měla poměr s nepřítelem. Teď cítí, že má nárok na to, aby se vrátila domů.

Móresy moderní doby začínají být tím nárokováním docela prohnilé. Co dříve bylo nemyslitelné, je dnes povinně k dispozici všem. To nemusí být problém. Každý má právo zvolit vlastní cestu. Problém ale vznikne, že když si někdo zvolí svou možnost, získává privilegium, ale nikoli nárok. Když má člověk privilegium, ať je to soupeření na mezinárodní úrovni anebo bojování na straně nepřítele, má současně i povinnost uznat vše, co s ním souvisí – tedy přijmout konsekvence vlastního rozhodnutí. Pokud se tak nestane, nejedná se o privilegium, ale pouze o nárokovou chamtivost, která dnes hýbe společností.

Poprvé vyšlo v LN, redakčně upraveno se souhlasem autora.

26 2 2019

Felicien Rops, Woman on a Rocking Horse, 1870, wikiart.org

publikováno: 26. 2. 2019

Martin Jan Stránský

Martin Jan Stránský

vydavatel Přítomnosti / Martin Jan Stránský se narodil v New Yorku, do České republiky se vrátil po revoluci v roce 1989. Přednáší na LF UK a je aktivním primářem. Je také spoluzakladatelem a přednostou Polikliniky na Národní v Praze. Založil a vede Kancelář Ombudsmana pro zdraví. Kromě toho obnovil časopis Přítomnost a je jeho vydavatelem. Martin Jan Stránský pochází z významné české rodiny. Adolf Stránský, jeho praděd, byl ministrem v první československé vládě a také založil Lidové noviny. Děda Jaroslav by ministrem spravedlnosti a školství a vydával Přítomnost. Jeho otec Jan byl poslancem.

NEJNOVĚJŠÍ články


Anatomie zázraku – kriticky k 17. listopadu 1989

„Abychom zůstali nepoznáni, založíme spolky a strany; a pak máme učitele přemlouvání, kteří rozdávají umělost potřebnou v shromážděních …

Už dávno nejde o žádného Šmardu!

Začátkem července jsem napsal článek uvedený otázkou, zda snad tentokrát nepřijde Vítězný únor uprostřed léta. …

Za Rusy můžou Američani – komunisti o srpnu

Od brutálních masakrů československé bezpečnosti, armády a Lidových milicí na demonstracích ze dne 21. srpna 1969 …

Dějiny klanu Klaus, Zeman a Babiš na čtyři šťouchnutí

Lidi neradi opouští svou ulitu a k věcem veřejným aby je tahal párem volů. Z pohodlnosti, z neurčitých obav. …

Na které pozici ty vlastně stojíš, soudruhu?

Předvečer a den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa si Ivan Stránský živě vybavuje: „Ten večer …

Praha, srpen 69 jako Hongkong a Moskva 2019?

Vyjádřil jsem se kriticky k násilnému potlačování protestů v Rusku a v Číně. Sesypaly se na mě na …

Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …