Velká krize Západu (I. díl, 2. část)

Co nám nadrobila politika identit.

Pokračování článku Velká krize Západu (I. díl, 1. část).

Politicko-filosofická oponentura politiky identit

Úvodem je třeba říci, že následující úvahy nejsou jen z mé hlavy, avšak i s těmi se ztotožňuji. Člověka nelze redukovat skrze jeden diferenční znak určující jeho identitu. Naopak jich v sobě nese nekonečné množství, které vytvářejí jedinečnou lidskou individualitu. Ne náhodou je pak v judeo-křesťanské tradici nosnou ta idea, že člověk je neopakovatelným obrazem Božím. Z této zásadní myšlenky se po mnoha dějinných a intelektuálních peripetiích zrodila západní demokratická tradice.

Lidské individuum je jedinečné, což se stalo nosnou konstrukcí svobodné a demokratické společnosti západního typu. V tomto rámci je pak každý obdařený právy, ale i povinnostmi a závazkem dodržovat zákony. Jedinec je obtížený zodpovědností za své skutky, což jakákoliv skupina být nemůže; pokud tedy nechceme znovu zprovoznit Osvětim a Gulag. Ne, nepřeháním, jen do důsledku domýšlím pokřivenost politiky identit, kam nejenom, že vést může, ale i vedla. Politika identit se ve zmíněném spojení s politickou korektností ocitá na nebezpečně tenké hranici mezi demokratickým a nedemokratickým, liberálním a neliberálním. Principiálně i prakticky. V praxi tím, že z nekonečné řady proměnných formujících lidskou osobnost postupně vybrala neskutečně omezený počet skupin s úzce vymezenými identitami – rasové, etnické, ženy (jako celek) a genderové minority.

Jistě, má to své historické kořeny (viz níže „Nepovinná hodina“ č. 2), ale postupně převážil význam mocenský. Ten se zakrýval apelem k lidskému soucitu a byl používán jako beranidlo nebo vedlejší branka v hradbě směrem k postupnému získávání vlivu, indoktrinaci a nakonec diktátu v dílčích sociálních strukturách, nebo přímo ve společnosti jako celku. Učebnicovým příkladem je Kanada. Tento přístup dlouhá léta fungoval, ovšem současně v samotné podstatě potlačil a překryl tradiční levicový étos vzájemné lidské solidarity. Ti prozíravější z americké Demokratické strany, tradičního reprezentanta tamní levice už o tom hovoří, že v politice Demokratů chybí sjednocující prvek s potenciálem oslovit celou společnost, avšak většina zabedněně zůstává v zajetí stereotypu PI. Ten se však levici vrátil přímo do tváře jako bumerang, na němž stálo napsáno Donald Trump.

V celém euroatlantickém prostoru politika identit způsobila levicové věci a stranám nedozírné škody. Z evropského hlediska je pak nepřehlédnutelné, že zejména v kontinentální Evropě má mnohem spíše než značný, tak rozhodující podíl na zhroucení pravolevého politického systému v dlouhé řadě zemí, byť v nerovnoměrném rozsahu a s lokálními specifiky. Tím je zásadně spoluzodpovědná za destabilizaci společnosti, její dichotomizaci a za otevření cesty populismu, který představuje ještě mnohem vážnější ohrožení politické stability a sociální koheze liberálně-demokratického systému. A to i v zemích s nepřerušeným demokratickým vývojem, natož pak v postkomunistických zemích.

Svou první úvahu ukončím upozorněním, že – ačkoliv by se to z řečeného mohlo zdát – problém PI netkví v diktatuře menšin. To je jen vedlejší náhodný produkt tohoto fenoménu. Politika identit je dnes již plošný politický problém, který pohříchu diktuje politické dění na Západě, přičemž se již netýká jen levice. Snad se mi to podaří dostatečně průkazně demonstrovat. To se budu mj. snažit rozebrat ve své dalších článku z této minisérie, „Krize na levici – špatná zpráva pro pravici“

„Nepovinná hodina“ č. 1

Průvodce zákoutími současné sexuální nomenklatury[1]

Netrvalo mi to nijak krátce, ale nakonec jsem si totální zmatek kolem sexuálních identit poněkud vyjasnil. Předkládám nyní přehled základních charakteristik, se kterými genderoví aktivisté, potažmo SJW pracují. Vzhledem k tomu, že si nemohu být jistý, zda používám správně české názvy, připojuji ještě anglické ekvivalenty. Současně připomínám, že neberu v potaz genetické poruchy plynoucí z chybného párování pohlavních chromozomů, poněvadž to už bychom se nedostali vůbec nikam. Jinými slovy se budu věnovat „normálním odchylkám od normy“.

1. Biologické pohlaví (Sex)

Jde o biologické pohlaví – lidé se v obrovské většině rodí buď jako holčička nebo chlapeček.

2. Genderová či pohlavní identita (Gender, Gender Identity)

Tady už se dostáváme na tenčí půdu. Zde jde o to, jakým pohlavím se daný jedinec cítí být, zda mužem či ženou. Ovšem tento parametr nemá binární charakteristiku, takže existují osoby, které jsou de facto nezařaditelné, jelikož jejich vnímání sebe sama není stálé, ale jaksi nezakotvené – od žádného, přes střídavé až po žádné, případně zase zpět. Tady se jako hlavní označení vžilo queer, čehož počáteční písmeno bylo přiřazeno na konec známé zkratky LBGT.

3. Vyjádření sexuality (Gender Expression)

Jinými slovy jde o to, zda i v oblékání a jiných atributech zevnějšku jedinec projevuje jako žena či muž. Může to být, ale nemusí být v souladu s genderovou identitou.

4. Sexuální orientace (Sexual Orientation)

Zde máme co dělat s tím, jaký pohlavím (pokud ne oběma či nevymezenými) je člověk sexuálně, emocionálně a v romantické rovině přitahován jako objektem. Zjednodušeně jde obecně o heterosexuály, homosexuály a bisexuály, pokud se přidržíme toho nejzákladnějšího rozdělení.

Pokud do úvah pustíme trochu matematiky a aplikujeme permutaci, a současně budeme pro tento účel uvažovat všechny zmíněné parametry ve dvojkové soustavě, pak nám vyjde už samo o sobě ohromující číslo – 24 hlavních skupin sexuálních skupin. K tomu ty plovoucí, nejasné, měnící se…

Protagonisté (trans)genderových a feministických univerzitních studií (což už je samo o sobě teda něco) jednak tvrdí, že pohlaví je sociální konstrukt (což je samozřejmě předmětem sporu). Dále pak, že všechny jmenované charakteristiky jsou na sobě nezávislé. Výzkumy, které to měly dokládat, byly spolehlivě vyvráceny. Naopak bylo prokázáno, že parametry č. 2–4 vykazují extrémně vysokou korelaci s biologickým pohlavím. To, nikoliv nepodstatně, dá i zdravý rozum, stejně jako ona má drobná kalkulace matematického amatéra. Pokud se někde nedopouštím logické chyby, pak bychom totiž měli nějakých 25 čtyřprocentních sexuálních skupin. Buď jak buď, ve skutečnosti je to tak, že těch, u nichž se biologické pohlaví ocitlo v nesouladu s ostatními třemi projevy lidské sexuality ve dvou nebo třech parametrech zároveň, tvoří zhruba jedno procento populace. Aby mi nebylo špatně rozuměno, můj osobní názor je ten, že třeba i půlprocentní menšina má nárok na společenskou ochranu, pokud je jí třeba, a rovná práva, v žádném případě však preferenci. To je cesta do pekel.

„Nepovinná hodina“ č. 2

Historický vývoj politiky identit

Velice podrobný rozbor historie politiky identit ve Spojených státech vyšel z pera Franka Furediho[2] před více než rokem. Pan Furedi ve svém nebývale rozsáhlém článku rozdělil vývojovou historii na čtyři fáze. A rozhodně stojí za prozkoumání. Rozbor celé geneze je na knihu, takže omezenou plochou jsem nucen vše brutálně zjednodušit, snad se mi ale v následujících řádcích podařilo vystihnout to podstatné.

Fáze I: Revolta proti Osvícenství

Začít je ale třeba v Evropě. I pro mě to byla naprostá novinka, ale paradoxně dnešní absolutní doména levice se poprvé uplatnila v konzervativním hnutí, které se postavilo proti osvícenskému universalismu. Politizace identit proti této ideji stavěla myšlence, že jediná identita, na které záleží, je člověk jakožto lidská individualita sama. Tato idea pak, jak vidno, přetrvala přes 4 století, aby se stala hlavní oponentní myšlenkou ideologie PI v té podobě, jak ji nazíráme dnes.

Fáze II: Levice a nová sociální hnutí

Po 2. světové válce s marginalizací nacionalistického vzedmutí ustoupila PI na dvě dekády do pozadí. Neexistovala sjednocovací témata. Ta se objevila až s nástupem šedesátých let, kdy na scénu nastoupila levice a dodnes je neopustila. Dle názoru pana Furediho se sice levice hlásila k univerzálním a západním hodnotám, ale měla (a v mém vidění stále má) značné problémy, aby se s nimi bezvýhradně identifikovala a skutečně se jich plně přidržovala. Každopádně se skupinová politika neboli politika identit tak, jak ji známe dnes, rodila právě v 60. – 70. letech, přičemž se tak dělo v rámci nesmírně komplikovaných, turbulentních a nepřehledných politických a zejména sociálních dějů, v jejichž rámci se zásadně měnila i levice samotná.

Se vzrůstem se vzrůstem konzumní saturovanosti širokých vrstev obyvatel levicový étos sociální solidarity ztratil svůj třídní podklad, takže došlo ke spontánnímu přesunu pozornosti na jiné společenské skupiny. První takovou se stala černošská minorita, jejíž politická radikalizace byla prvním projevem přesunu levicové politiky od klasického stranicko-mocenského pojetí k ad hoc orientovaným sociálním hnutím. Vedle toho pak v důsledku tzv. kulturního obratu byla právě sakralizace identity, nejprve skupinové, později pak v důsledku „psychologizace“ postupně také individuální. Tím se na místo levicové všelidské solidarity dostaly odlišnost a diverzita.

Fáze III: Spojení identity se statutem oběti

S příchodem 80. let došlo k zásadnímu obratu směrem k dnešní podobě. Nejlépe je to vidět na příkladu ženského hnutí. Ještě o dekádu dříve feministky zuřivě bojovaly o to, aby nebyly jako oběť brány a za žádnou cenu odmítaly jakoukoliv formu ochrany – chtěly pro sebe jen rovné příležitosti s muži.

Do deseti let bylo všechno jinak. Ženy naopak přijaly statut oběti, bité, znásilňované, diskriminované, za jejíž obranu by se měla brát celá společnost. To se přirozeně netýkalo jen žen. Pachatelé zločinů byli mnohými obhajováni jako oběti nespravedlivých sociálních poměrů – rozuměj v důsledku kapitalistického systému. U některých autorů to došlo tak daleko, že každý, kdo nebyl příslušníkem vládnoucí elity, takto odkázán na zaměstnání jako zdroj příjmů, byl brán za oběť systému. Vyvrcholením tohoto procesu se stala sakralizace oběti společnosti, což došlo tak daleko, že vlastně vznikla svého druhu absurdní soutěž o to, kdo je největší obětí.

Spolu s tím došlo ale k mnohem nebezpečnějšímu jevu, kdy se zvýšeným důrazem na již zmíněnou individualizaci a „psychologizaci“ oběti přeneslo do osobní roviny již zcela (viz dále). A současně byl všemi různými společenskými proudy identifikován viník – paušálně bílý muž jakožto nositel a tvůrce nespravedlivého sociálního prostředí v důsledku, v jehož rámci si své dominantní mocenské postavení hlídá bez ohledu na okolí, mj. skrze udržování nespravedlivého kapitalistického systému. Tedy další skupinová identita, pro osvěžení ovšem s puncem viníka.

Fáze IV: Terapeutický étos politiky identit

Zde jsme se dostali již na počátek dnešní fáze a podoby PI. Tento název je bez bližšího vysvětlení poněkud nejasný. Ve své podstatě tento léčebný efekt spočívá v tom, že je skupině, jíž je přiznána identita oběti, je přiřazena morální autorita a aura nevinnosti. K tomu další moje poznámka. Kampaň #Me Too je typickou ukázkou toho, o čem autor obecně hovoří. Věřím, že jemu stejně jako mně je násilí na ženách z duše odporné, ale že také vnímá zásadní převrat v právní filosofii a z hlediska demokratických axiomů zásadní praxi, že důkazní břemeno přenáší z žalobce na viníka – ten musí dokázat, že je nevinný. Prostě imperativ „Věřte oběti“. To je zásadně neblahé a nebezpečné, a nedej Pane, aby se dle toho skutečně měnil právní systém založený na koncepci práva římského starého 2,5 tisíciletí.

Druhý faktor tkví v přiznání této morální autority oběti, s níž je spojeno i právo na nedotknutelnost. Jakékoliv podrobení tohoto konceptu kritice není jen oponenturou myšlenek a názorů, ale přímým útokem na jejich nositele, který se dožaduje tzv. bezpečného prostoru („safe space“), v němž je nedotknutelný. Zde vidím moment, kdy politická korektnost už dosahuje svého (prozatímního) vrcholu. Kdokoliv zpochybní celou tuto – dle mého patologickou konstrukci – je cílem útoků ad hominem, jak jsem o tom hovořil výše. To je ve spojení s politicky korektní mluvou cenzura, jako když vyšije. Nebo jinými slovy přímý útok na svobodu slova. Odpovědí tedy není dialog, ale monolog nebo spílání.

Nejen to. Furedi svůj historický exkurz zakončuje následovně (volný překlad MK): „Jakmile se různé atomizované skupiny skryjí do svých „ vlastních bezpečných prostorů“, zůstane pro ty, kteří jsou oddáni myšlence universalismu a politice společenské solidarity, velmi úzce vymezený prostor.

27 2 2019

Chrlič na střeše chrámu Notre-Dame v Paříži, www.suenee.cz


[1] Joel Baum, Kim Westheimer, 2015. Sex? Sexual Orientation? Gender Identity? Gender Expression?  Teaching tolerance, Summer 2015: přístupno na https://www.tolerance.org/magazine/summer-2015/sex-sexual-orientation-gender-identity-gender-expression

[2] Fran Furedi, 2017.The hidden history of identity politics. Spiked Review, November 2017: přístupno na  https://www.spiked-online.com/2017/12/01/the-hidden-history-of-identity-politics/

publikováno: 26. 2. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


V režii československých oligarchů – dokonáno

V Česku žijeme v oligarchickém systému. Píše o tom ve svém čerstvém zásadním textu Jan Jandourek. Má pravdu …

Kultura zas jako rukojmí

Pražský primátor Hřib si ze „sesterské smlouvy“ s Pekingem přeje odstranit bod o souhlasu Prahy s politikou jedné …

Justice není spravedlnost

Na podobu zákonů má vliv především momentálně vládnoucí moc, idea, s jejíž pomocí svou vládu legitimuje, …

Výstavka úspěchů národního… „chozjajstva“

Tak jsem včera zase slyšel, že Babiš je úspěšný premiér. Dokonce nejlepší za posledních 20 …

Venkov jsme nepotřebovali, tak je skoro po něm

Odborník na zemědělství, František Havlát, říká, že stojíme na prahu změny, která by pro naši …

Helikoptérová aféra

Je obecně známo, že dostat se za oponu, od roku 1946 zvanou železná, bylo velmi …

Žádné „dobro“ neomlouvá zlo

Dumat nad vztahem dobra a zla je dosti ošidné, neboť se svým způsobem jedná o individuální, intimní …

Sami si diagnostikujte arogantního blbce, aneb o hybris a Nemesis

Nedělej ty vánočky tak kolosální, aby se ti nerozpadly vlastní mocností, prý říkávala Werichova babička …