Čtvrtstoletí po Karlu Krylovi

Osobní vyprávění bez jednoznačného konce.

Slova Karla Kryla o událostech v roce 1968 pro mě byla svého času temná, neproniknutelná a záhadná, jak jsem vloni napsal do Přítomnosti[1]. Měl jsem na mysli slova na gramofonové desce s černou barvou obalu, na němž byl muž s terčem namalovaným na zádech. Na její zadní straně psal Jiří Černý (kterému se letos Český rozhlas rozhodl už neprodloužit smlouvu), že Kryl se vyzpívává z traumat a vidí hloub, a umí to povědět lépe než noviny, filmové dokumenty či hesla na zdech. A že všichni potřebujeme znát ošklivou pravdu, protože z krásné lži nám nová naděje nevyroste. Rok vydání desky 1969 odkazoval na to, že ona pravda se týká roku 1968. A že možná onen muž s tím terčem na zádech byl tenkrát „člověkem na odstřel“, když přijeli okupanti.

Mnoho měsíců, možná i let mě ta deska magicky přitahovala. Opakovaně jsem si ji za slunných odpolední jara 1986 jako třináctiletý pouštěl a pokoušel se dozvědět, jak to v osmašedesátém vlastně bylo, s pokukováním z okna, zda kolem zrovna neprochází „šedý mor“ a hudbu neuslyší. Obavy to nebyly, jak se později ukázalo neopodstatněné, neboť z normalizace je znám případ uvěznění na sedm měsíců za vlastnictví právě Krylovy gramofonové desky, nalezené při domovní prohlídce.

Krylova provokativnost mi byla zjevná, hlavně v poslední skladbě „Pasážová revolta“: zvláště ono Civíme lačně na měďáky / My – Gottwaldovi vnuci, vzhledem k tomu, že Klement byl do posledních dnů komunistické vlády pořád ještě idolem, umísťovaným i na stokorunové bankovky. Stejně tak provokovala slova o tom, že jednou se z Revoluce a nadávání na měšťáky zajde na úbytě, i když Kryl také působil přímo i jazykově-pedagogicky (a vůl – kdys jméno obětiny / je titul kamaráda). Pouštěl se do vlastního rezignovaného kompromisnického pokolení bez přesvědčení, které zůstalo němé s hubou rozmlácenou, ale není na kolenou, nýbrž ryje držkou v zemi. A možná se i jako ve „Znamení doby“ stydí za to, že dříve stavělo svět a bestii dává povinnou daň. Na určité poselství k roku 1968 odkazovala i slova pamětníci (čeho vlastně?) a kajícníci (před čím?).

Nebyly to žádné laciné rýmovánky, a tak orientace ve světě symbolů protestsongu byla pro třináctiletého chlapce hodně ztížená a přinášela víc otázek než odpovědí, i když se do něj přitažlivě mísily i vulgarity, děvky a nasrat, jo, nasrat!!. Vedle zvláštních slov jako misál, štóla, komže, vitriol, kápě, amant, fangle, mrouskat se, lampas, baldachýn, bajonet, polní (která se balí), muleta, siena, z nichž některé nezná ani editor, neboť je podtrhává, se v něm nezvykle prolínala náboženská tematika s tematikou vojenskou. Tyto dva světy se často stavěly do protikladu, ale často také ne tak úplně, jako v „Andělovi“. Vzděláván v duchu vědeckého materialismu a ateismu ignorujícím bibli jsem příliš nerozuměl právě Krylovým náboženským odkazům: rozmlácený kostel a polámaná křídla anděla, debaty o Bohu, „Salome“, padlý z „Neznámého vojína“ chtěl kněze, Madona s mrtvým synem, velekněz, Pieta, monstrance, věže chrámů, hostie. Postupně jsem ale něco chápat začínal: ve „Znamení doby“, kde se předpovídají provazy a divné mravy, mříž a klesání hloub, Kryl odepisuje ty, kdo couvají a trapně kývají, když jim berou nebe. Co když to nebe znamená „něco cenného“?

A Kryl zjevně nemínil otevírat oči jen v duchu roku 1968. V mnoha verzích prezentoval obecný pacifismus, který mi ve spojení s onou okupací, při níž jsme se nebránili, přišel hodně svérázný. Uměl jsem si představit, že by skladba podobná výjimečně srozumitelnému „Královi a klaunovi“ – kdyby nebyla Krylova – klidně mohla být i ve školních čítankách: jako obrázek válkychtivého krále a jeho klauna, kterému se podaří krále přelstít a v závěru hraje na loutnu – což znamená, že již múzy nemlčí, protože válka už není. Kryl mi ale také zdařile narušil obrázek Husákova československého socialismu, kde údajně nikdo netrpí a nestrádá, neboť nikdo nikoho nevykořisťuje a každému se podle potřeby dostává pomoci sociální i zdravotní. A to slovy … když vidím tyhle lidský vraky, třesu se strachem před přízraky, / že jednou ze mne bude taky důchodce. Podobné postavy jsem totiž z hlavní třídy města znal. A jelikož v druhé polovině 80. let mnoho delegací skutečně pokládalo věnce na hrob Neznámého vojína, bylo inspirativní představit si, co na to říká on sám.

Obrazům v popisu hrozného státu, na jehož korouhvi je emblém s gilotinou a v němž zakázali psát a zpívat, jsem ale v kontextu slov o věšení Rady Moudrých lůzou a vrahova kázání o morálce rozuměl dobře, i když byly náboženské: mordýři si žádají požehnání, mši slouží kněz – Ďábel a král klečí před Satanem. Děsil jsem se, jestli je vše v našem státě skutečně tak převrácené jako ve „Veličenstvu kat“, kde zemi vládne mistr popravčí, podporovaný kacíři. Ponuré osvětlení a především rudá barva kápě prvního z rytířů totiž něco napovídaly. Slova o dětech, které mají rády kornouty se zmrzlinou, a posléze Soudcové se na ně zlobili / Zmrzlináře dětem zabili / a bylo jim to málo / Poručili dětem / modlit se jak si přálo / veličenstvo Kat, jsem si nezaměnitelně vyložil jako povinnou pionýrskou organizaci. Zabitým zmrzlinářem byl pro mě možná Jaroslav Foglar, jehož knihy jsme nesměli ve čtenářských denících zmiňovat, protože prý v šedesátém osmém roce psal proti republice.

*

To ale pořád nic neříkalo o roce 1968, o kterém jsem se chtěl dozvědět něco jiného než zkratkovitou oficiální verzi. Krylova vojenská tematika se toho vojenského zásahu spřátelených vojsk z roku 1968 nějak dotýkala, jenže jak a kdy ano a kdy ne, to nebylo vždy snadné rozklíčovat. Nebyl jsem sice možná už tak naivní, abych si mosaznou nábojnici, helmu a debaty o hraní na vojáky z „Anděla“ či marš, rezavý kvér a seržanta z „Morituri te salutant“ vztahoval přímo k invazi. Ani jsem si nemyslel, že by Kryl směřoval k okupantům prosby, ať nechají si hrát děvčátko s páskou na očích z „Nevidomé dívky“, kterou neruší motýl. Ten pak ihned v další skladbě zahyne mezi karabinami pod tmavočervenými jeřabinami. Odvodil jsem si, že verše prý přišli včas, však vtrhli jako vichřice provokativně neodkazují na rok 1945 jako v oficiálním diskurzu, neboť se také zpívalo, že národ němý tlučou oficíři, což na dobu těsně po osvobození ne úplně sedělo. Měl snad ale Kryl v úmyslu zpíjet se kvůli tomu, že se jeho láska z neznámých důvodů v noci líbá s cizím pánem, s kapitánem intervenčních vojsk?

Jako nejvděčnější skladba mi z hlediska roku 1968 přišla „Podivná ruleta“. Dnes patří k těm zapomenutějším. Píseň o smějících se vládcích, hrajících podivnou ruletu s pistolí, o výrobcích hesel, kteří se sejdou k poradě. V ulici trpí pahýly (rozstřílených) stromů, a hledí na střely v domovních průčelích, muži mají tváře šelem (možná oněch hyen o několik veršů výše), a tráva mluví o zradě a pěstním právu (zradil tedy i Sovětský svaz, tak jako v Mnichově Anglie s Francií). Za okny mrazí srpnové slunce a křičí na lidi „Pamatuj!“ A pak mine září a ulicí chodí jen milión tváří těch zbloudilých lodí a žádná z nich už to – dvakrát – „Pamatuj!“ neslyší. Tohle bylo úplně jasné.

Přiznám se ale, že samotný „Bratříček“ mě vlastně dost iritoval a v podstatě jsem z něho byl zklamaný. Obraz zákeřného přepadení země byl sice zjevný: rozbitá cesta, po které se nedá jít zpátky, klopýtání, déšť, tma a dlouhá noc, beránek ohrožený vlkem, výzva k polykání nadávek, šetření silami a potlačení vzlyku. Nikdy jsem ale nepochopil, proč to jsou JEN vojáci v hranatých železných maringotkách. A zvlášť moudrý jsem nebyl ani z otázek po zavírání vrátek a z nabádání k němu: nechápal jsem je se znalostí toho zásadního faktu, že je v oné důležité chvíli bratříček v polobotkách stejně nezavřel. Má se radši učit písničku, která není tak složitá. Neměl jsem tenkrát internet, abych si klikl na čtenářský deník[2] a dozvěděl se, že Kryl v refrénu nabádá k opatrnosti při přátelení se Sověty, a upomínku lze vztáhnout i na poválečné období.

„Pieta“ vypadala zprvu jasněji: nenadálý hluk, podnapilý pokuřující (sovětský) pluk, nevypadající na vítěze (ač vítězem je), zpívající pokleslé kuplety z vykřičeného kabaretu, zapečetí místní muniční sklady (aby znemožnil odboj), nestoudně a nevázaně se pobaví s nemravnými děvčaty (doma si „pouze“ půjčují Mariettu). Bylo logické i to, že nezaplatili, navíc když si cestou nakradli náboženské předměty (měli monstrance cestou nakradené), a chápal jsem i fakt, že závidí trochu zeleniny (dobře se vědělo, že dostupnost zboží je v Československu lepší než v Sovětském svazu). Proč ale posílají pohlednice svým rodinám a mají pro ně snímky, … pro rodiny, jež léta neviděli, když v roce 1969 od jejich odchodu z domova uplynul teprve rok? A znamenala pak místní sebranka, válkou nakažená okupované Čechoslováky? No a především: verše potom odjeli, aniž zaplatili, na cestě železnicí usínali by znamenaly, že intervenční vojska již jsou pryč, což v roce 1986 ještě nebyl pravý stav věcí. Že po nich nezbyly ani křídové nápisy, které rozmazala pětiletá holčička a smyl je déšť, prostě realitě neodpovídalo. O tom, že Nikdo neplakal, nikdo nelitoval, / nikoho nebolelo, že jeli bez loučení, / někdo přitakal, jiný poděkoval, / nikomu nescházelo poroučení se mělo zpívat v podmiňovacím způsobu, i když by to tak samozřejmě určitě bylo.

Když jsem pak v roce 1990 uslyšel v jednom rozhlasovém pořadu Jana Buriana, že si na „Pietě“ nejvíce cení její nadčasovosti, protože Kryl ji údajně napsal ještě před vpádem vojsk, byl jsem ještě zmatenější: takže nadčasový pluk, nikoliv sovětský či Varšavské smlouvy… Pak byl určitě napsán před vstupem i „Bratříček“, pomyslel jsem si (ve skutečnosti je z 22. srpna 1968). Mávl jsem už ale nad tím rukou, přišlo mi to nedůležité, neboť o šedesátém osmém už se zase ve velkém psalo. A pravda se vyjevila také v tom, že Alexander Dubček už byl zase předsedou Federálního shromáždění.

*

Ale nepředbíhejme. Karla Kryla jsem pak jednou uslyšel, když vystupoval na Svobodné Evropě. Na podzim 1989 jsem ještě před Listopadem onu desku stačil půjčit dvěma spolužákům ze střední školy. V tmavé neprůhledné igelitce jsme si ji mlčky předávali v šatně, o Krylovi nešlo mluvit nahlas. První z nich ji potřeboval kvůli slovům do zpěvníku, jenže si místo a šnapsem napsal a za psem (žízeň hnali kilometr klusem), jak jsem si později poťouchle povšiml. Druhý ji potřeboval kvůli veršům, aby je mohl propašovat jako repliky do komiksu vycházejícího ve školním časopisu. Tam unikly dohledu zástupce ředitele (zeměpisář a tělocvikář možná cenzuru moc neovládal) a vyšly ještě někdy v týdnech před Národní třídou. Bohuslava Sobotku prý kvůli deliktu spočívajícím v uveřejnění Krylových textů ve školním časopisu málem před revolucí z ústavu vyhodili, u nás to prošlo zjevně proto, že dotyčný komiks byl mimořádně nonsensový. Za zapůjčení Kryla se mi spolužák odvděčil zase kazetou, na jejíž jedné straně byl jiný zpěvák (z něho mě nejvíc zaujalo „Tango o Praze“, také dnes skoro zapomenuté), a na straně druhé straně komický výstup o tom, že paní Zagorová je milá holka, bere ale za rok šest set tisíc korun.

A pak se Karel vrátil. Vypadal už o dost jinak než na fotografii na té první desce. Zpíval ony zmatené a protimluvné písně, ale i jiné, třeba „Branibory v Čechách“. Zpíval na Letné, s Gottem na Václaváku, na koncertech pro studenty. Řekl, že už neryjeme držkou v zemi. Prý se nesmírně divil, že mladí lidé, kteří se v době, kdy odcházel do emigrace, ještě ani nenarodili, jeho písně znají. Což mi přišlo dost naivní: co jiného by měli znát než to, co bývalo podlým režimem zakázáno.

*

Na jaře 1990 publikoval Kryl novou verzi písně o tom, kde všude jej kádrují a kdo všechno. Emigranti, byrokrati, abstinenti, alkoholici, komunisté, Občanské fórum, Veřejnost proti násilí, hudebníci, undergroundisté, struktury, opozice, mafie, důchodkyně, dorostenky, demokrati, klerikálové. Ve výsměchu polistopadovým konjunkturalistům, horečnatě si ověřujících mravní profil těch, kteří by je mohli ohrozit, je i několik narážek na ambicióznost politiků slovenských, usilujících o „novú vzájomnosť“ – a to bylo ještě skoro tři roky do rozpadu Československa. Zaskočil mě ale pasážemi o Václavu Havlovi: Sedí Váša v Jumbo-jetu, letí do Hradce, kancelář má na klozetu, v křeslech poradce, [: Azbuk straší na Okoři, jeho děsí Braniboři, takže radši v Mrtvým moři letí koupat se. :] Zleva-zprava samozvanci v týmu sehraném, každý šašek má dnes šanci stát se Reaganem, [: Věrka, Magda nebo Rita usazeny u koryta, jen ten chudák Mohorita chodí s naganem.:][3]

Nepřišlo mi totiž, že by v kritice poradců na Hradě, hřejících si své trafiky, vyhmátl ty nejkřiklavější případy: odnesly to jen tyhle ženy. A jestli bylo pár měsíců po Listopadu třeba se strefovat zrovna do Havla, říkal jsem si. Je ale nako nec už svoboda slova, proč by si Kryl nemohl říkat to, co uzná za vhodné. Čímž jsem to pro danou chvíli uzavřel.

Na první opilecké party v létě stejného roku – ještě před mou sedmnáctkou – znělo velkou zahradou u velkého domu ve vesnici několik kilometrů od města nesmírně nahlas Lásko! / Slunce máš na vějíři / Lásko! / Dvě třešně na talíři, ty ti daruji / Až jednou se vrátím… a mně, už hodně ovíněnému bowlí, v jednu chvíli zatrnulo… Až po pár vteřinách jsem se vzpamatoval, jako bych se probudil ze zlého snu. Už je po revoluci, Kryl není problém. Ten mnohaletý zákaz ale byl pořád někde v podvědomí.

Na podzim 1992 jsem ještě stačil absolvovat Krylův koncert. Působil zahořkle z rozpadu Československa, který nechápal.

A pak, 3. března 1994, zcela nečekaně a předčasně zemřel. Letos tomu bude 25 let.

*

Má vlastní pouť po jeho díle a životě tím ale neskončila, díky několika televizním dokumentům a především knize-rozhovoru Půlkacíř, který v roce 1993 poskytl Miloši Čermákovi. V něm odmítl hovořit o Václavu Havlovi jako o panu prezidentovi, pouze se k němu vyjádřil jako k autorovi: „Autor, který nikdy nepochopil dělnickou třídu. Vždycky se cítil někým jiným, než kým zrovna byl. Nikdy nepřestal být člen pražské elity, pražské smetánky, ze které vzešel. Vzdor tomu, že byl potahován. Člověk po dlouhou dobu naprosto čestný, a možná natolik nedospělý, aby byl bezelstný. Zneužitelný ve své slabosti intelektuála. Dnes zamilovaný do světa velkoměsta a reflektorů – což je pro dramatika, který má zůstat za scénou, vždy tragické. Snad zamilovaný sám do sebe – a do své pozice. Jako autor je slušný dramatik evropské úrovně.

Měl jsem dlouho v paměti novinové titulky z ledna 1990 se slovy „Václav Havel – první československý dělnický prezident“ a fotografie, na nichž Havel s umouněnými tvářemi po skluzavce sjíždí dolů do ostravského dolu, a také jeho koulení sudů v trutnovském pivovaru. Proto jsem Krylovi nerozuměl. Vykládal jsem si jeho averzi psychologicky. Byl zhrzený, že pro něj Havel  po Listopadu shledal smysluplnou práci jen v tom, aby jezdil za lidmi a zpíval. A prý měl špatné svědomí za zpěv hymny s Karlem Gottem na jedné z demonstrací, který měl spojovat naše domácí a zahraničí umělce.

Pochopil jsem to až po mnoha letech. Syn knihtiskaře z malého městečka na Moravě měl velmi daleko k synovi ze známé pražské podnikatelské a intelektuálské rodiny. Komunistické pronásledování prvního dovedlo do prostředí skutečně dělnické třídy na severu Čech, druhého do divadla ABC k rodinnému známému Janu Werichovi, i když jako jevištního technika. Zatímco po revoluci se Václav Havel stýkal s lidmi jako Frank Zappa, Mick Jagger a Michael Jackson, Kryl přitahoval lidi osudem ohnuté, ať již se jednalo o ty, kteří se po Listopadu nemohli domoci odškodnění za léta příkoří strávená v lágrech, nebo o předlistopadové komunisty, které zrovna vyhodili z práce ti, kdo jim dříve pochlebovali.

Poskytoval rozhovory Necenzurovaným novinám i Rudému právu. Z vítězství ODS roku 1992 byl skleslý. Prý se začal stýkat s Milošem Zemanem, tehdy ještě novopečeným předsedou sociální demokracie. Miloš Čermák se ale ohrazuje proti tomu, že by byl Kryl levičák, jak se tenkrát na začátku 90. let říkalo. Přijde mi, že se spíše ohradil proti tomu, aby se vůbec podobná triviální označení jako pravičák či levičák u Kryla uplatňovala. Karel Kryl se prohlašoval hluboce věřícího, i když hřešícího křesťana, katolíka, a měl také hluboké sociální cítění. Nic levicového nebo pravicového na tom netřeba shledávat. Lze jen doporučit se podívat na Krylovu charakterizaci Václava Klause i Miloše Zemana z Půlkacíře; jemu také o žádnou pravici či levici nejde a všímá se pouze a výhradně osobnostních rysů.

*

Takže, Karle Kryle, díky za ty písně z roku 1969. Díky za „Podivnou ruletu“, náboženství a díky za Váš triumfální návrat na podzim 1989, po kterém jste se ale rozhodl rozbít svůj pomník. Věděl jste asi dobře proč. Poslední dobou je třeba ještě vehementněji říkat, že prezident má kancelář na klozetu a že v křeslech sedí jeho poradci. A nějak nám scházejí ti, kteří jsou schopni třeskutě sdělit, že smějící se vládci hrají podivnou ruletu s pistolí, při níž ji ale nedrží na spánku svém, nýbrž občanů republiky.

3 3 2019 obr1

Bruegel the Elder, Children’s Games, výřez, en.wikipedia.org


[3] Věra Čáslavská, Magda Vášáryová a Rita Klímová. RSDr. Vasil Mohorita (*1952) je bývalý před- i polistopadový komunistický politik, mj. předseda českého Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže. V 90. letech podnikal, později poskytoval uklízecí služby. Přívrženec konspirativní teorie o průběhu událostí v Listopadu 1989. V současnosti nadšený sionista.

publikováno: 3. 3. 2019

Datum publikace:
3. 3. 2019
Autor článku:
Jan Dlask

NEJNOVĚJŠÍ články


Malý stát zemřel, zapomeňte, přichází Erár!

Prakticky každá vláda si do programového prohlášení píše, že chce „moderní, štíhlý, efektivní, úsporný stát“. …

Beneš, zasloužil se o stát – Mýlili jsme se

3. panel konference o E. B. Třetí diskusní panel konference Přítomnosti o Edvardu Benešovi, která proběhla v Topičově …

Bezpečnostní riziko

Jestliže člen vlády, zejména pak ministr silového ministerstva, a jím ministerstvo zahraničí je, začne mluvit o někom …

Dostali jsme, co jsme chtěli?

Výchozí situace: V bytě jednoho slovenského maloměsta se na Silvestra schází rozvětvená česko-slovenská rodina, aby společně …

Británie v jaderné pasti

V Česku panuje „jaderný konsensus“. Celá politická scéna se zcela výjimečně shodne – na tom, že …

Jeden svět: Filmová debata o stavu současného světa

Už čtvrt století obohacuje kulturní scénu Česka Mezinárodní festival filmů o lidských právech JEDEN SVĚT; dvacátý …

Benešova mnichovská zrada

2. panel konference o E. B. Druhý diskusní panel konference Přítomnosti o Edvardu Benešovi, která proběhla …

Večírky s Přítomností XII.

Pravidelný cyklus neformálních rozhovorů s významnými osobnostmi v exkluzivním Eccentric Clubu na Praze 1 ve středu 27. …