Německá okupace, český odboj, bez příkras a polopravd

Noc, která rozhodla všechno podstatné a „navždy“.

V noci na dnešek před 80 lety jsme byli obsazeni Německem, před 81 lety v Mnichově prodáni spojenci. Samá passiva! Co se doopravdy dělo – co dělali naši předkové a co mohli a měli udělat (aktivum) už léta osamoceně vykládá historik Jan Tesař. (DB)

Jestliže osamělá zbrojná obrana z vlastního československého rozhodnutí nebyla pro šéfy generálního štábu snad ani představitelná, potom se zas nemusíme tolik divit, že z připravované československé fronty se staly arzenály vydané bez nejmenšího poškození nepříteli, a to nikoli v důsledku nějakého fatálního momentu překvapení, nýbrž teprve za půl roku po (nekonané) generální bitvě. Vojenský stroj pracuje dle maršruty, a je-li mu vzata, je schopen neodhadnutelných excesů; musí být vždy předem a závazně nasměrován i k tomu, co se zvenčí jeví jako nejprostší akt cti, na který se nikdo nemusí ani připravovat, ani se o něm s kýmkoli radit. (Tak je tomu v životě, v individuálních životopisech vojáků, ne však v postoji armád.) Toto vysvětlení ovšem naprosto nedává alibi vojenským náčelníkům, pro něž měl být rozkaz ke zničení písemností a materiálu samozřejmou povinností. Že se žádný takový nenašel, je především svědectví o tom, že postoj vojenských náčelníků měl mnohem blíže k politice, označované pak jménem Háchovým, než ke stavu válečnému, zpětně pak vyhlášenému londýnskou vládou. I zde musím zdůraznit, že nevnáším do historie nárok poučený pozdějším vývojem, nýbrž zjednávám spravedlivý nárok již dobovým zastáncům obrany Česko-slovenského státu, umlčeným v kritické chvíli a odstraněným z dějin v zájmu udržení tradičního výkladu s evidentní politickou tendencí. Zničení spisů a materiálu by mělo dalekosáhlou hodnotu politickou, větší než gesto symbolického odporu, a kromě toho mělo i vážný význam praktický. Zvlášť Británie hrála závod s časem o život. Vydání stále ještě významného českého arzenálu do rukou Německa chtě nechtě dalo podnět k diskusím vojenských šéfů velmocí, zda nebylo těžkým omylem důvěřovat české kultuře, že je schopna spravovat vlastní stát a s ním patřičnou ozbrojenou moc, zda jí vskutku není přiměřenější ten či onen protektorát. Ještě významnější je nutně negativní působení na Slováky, v jejichž očích Češi osvědčují, že nemohou být Slovákům partnerem ve státním souručení dokonce ani z hlediska jejich vlastní, české potřeby nezávislého státu. (Toto působení je potom také doloženo v životopisech četných slovenských důstojníků, například generálů Čatloše a Malára.) Také je to ovšem navěky nehynoucí hanba národa Čechů. Vysvětlení těžkopádností vojenského organismu není, bohužel, vyčerpávající. Zaznamenejme tento faktor a pokračujme v analýze.[1]

„Ukázněné“ odevzdání celého neporušeného zbrojního arzenálu do rukou Němců v březnu 1939 je kardinální skutečností celé historie Čechů (a potom nepřímo i Slováků) pod německým panstvím, třebaže se jí v běžných výkladech nedostává vůbec pozornosti. (Je totiž jakožto traumatizující tabu zamlčována.)[2] Tehdy mohly být za jednu noc způsobeny Němcům daleko větší materiální škody, než jakých mohly docílit všechny pozdější odbojové činy dohromady, a to bez jinak vždy převažujících našich ztrát na životech. Ještě daleko větší mohly být (a právě v té chvíli!) německé ztráty morální a mezinárodně politické. Obsazení Prahy znamenalo posun ve veřejném mínění Evropy i bez českého gesta odporu. I četní někdejší „mnichované“ v celém světě si tehdy poprvé uvědomili věrolomnost nacistů a bezprostřední ohrožení pro celou Evropu. Česká demonstrace odporu by byla obrovsky posílila vznikající protinacistickou frontu a zároveň by v jejích očích důrazně legitimovala stát, který nacisté právě zničili; demonstrovala by jeho spojení se vším, co bylo nacismem ohroženo. ČSR si tak mohla získat v celé Evropě, na prvém místě u vojáků, úctu a uznání, jistě větší než potenciálním branným odporem v říjnu 1938. Češi se tomuto zásahu do evropských dějin, možná největšímu, jaký jim kdy osud nabídl, maloduše vyhnuli a to přesto, že si to žádala elementární čest i prvořadý národní zájem. Místo toho byl ohromně materiálně i morálně posílen nepřítel, před Slováky demonstrováno akceptování nových poměrů, a národu a jeho státnímu životu způsobena nejtěžší újma na nedohledno do budoucna.

V pojednáních o českém ozbrojeném odporu proti německé okupaci se s tímto pod zem zadupaným tabu setkáváme v podobě obligátních úvodních farizejských úvah o nevýhodách plynoucích pro český Odboj z faktu, že měl zahajovat ozbrojené akce v „mírových“ poměrech (o což se zasloužili Češi: mohli zahájit ohňostrojem). Připomíná se, že na jaře 1939 ještě pokračovalo všeobecné usmiřování Německa k čemuž nejvíce přispěla, a to v celoevropském měřítku, právě spolupráce Čechů při vydání arzenálu a celého státu do rukou nacistů. A dokonce můžeme číst i připomínku, že Jugoslávie měla k odboji výhodnější startovní pozici, protože na počátku byla válka… která byla vyvolána svržením kapitulantské vlády pod heslem bolje grob nego rob („raději smrt než otroctví“). Cynismus bývá často indikátorem traumat!

Aťsi nastal čas k Hitlerově okupaci okleštěného Česko-Slovenska v kterémkoli letopočtu a za jakékoli mezinárodní situace, bylo samozřejmou povinností zodpovědných vojenských náčelníků postarat se o zničení československého zbrojního arzenálu. Podobné poslední gesto čestné porážky bylo mnohokrát v historii zemí různých zeměpásů opakováno, cítěno jako samozřejmá součást vojenské cti poraženého.[3] Z hlediska zodpovědných velitelů čs. ozbrojených sil bylo toto vydání arzenálů jen „ukázněnou“ součástí vědomé sebelikvidace celého státu, „odevzdání osudů českého národa do rukou Vůdce“. Ve zvráceném společenství sebeponížení bylo nakonec spořádané a bezvadné odevzdání zbraní vydáváno, a pachateli snad i opravdu považováno, za vizitku vzorné vojenské kázně a v širším smyslu dokonalé a civilizované organizovanosti celé administrativy a celé české národní společnosti vůbec. Pro celý budoucí vývoj, a zejména pro Odboj, je to rozhodující skutečnost, jejíž neblahé působení se již nepodařilo a nemohlo podařit překonat. Jde o jeden z těch případů, kdy okolnosti zrodu rozhodly zásadně o celém jevu.

Otázka totálního morálního zhroucení v březnu 1939 je již dobová a nastolil ji sám plk. František Moravec, šéf obranného zpravodajství. Svědčí, že dne 11. března 1939 přednesl ministerskému předsedovi v přítomnosti generálů Syrového, Eliáše a Fialy příslušné návrhy, a že byl odmítnut. „Tato audience byla ta nejtrapnější zkušenost, kterou jsem za svůj život prožil. Pro mě znamenala konec československé samostatnosti. S konečnou platností mi bylo dokázáno, že to, co jsem si předsevzal, budu muset udělat zcela sám, bez pomoci kohokoliv, dokonce proti rozkazu své vlády – ačkoliv tuto vládu jsem po této zkušenosti už nemohl považovat za opravdovou vládu, konající své povinnosti z pověření lidu mé vlasti.“[4]

Tato pasáž vysvětluje nejdůležitější charakteristické rysy našeho Odboje. V prvním plánu zachycuje základní pocit naprosté osamělosti vojáka, který stál na svém místě a pokračoval v boji, který jiní mlčky vzdali (což se později styděli přiznat). Reflexe tohoto pocitu v podmínkách tajných služeb a v čase války, bez jakéhokoli kontrolního orgánu a autority nadřízeného opírající se o vojenskou čest, se stala východiskem autorizace, kterou Moravec sám sobě udělil – v době války i později. Chtěl-li bojovat, nic jiného mu nezbývalo. Toto svědectví tedy vysvětluje, za jakých okolností a proč vznikla jednostranná závislost celého našeho vojenského Odboje na zpravodajské činnosti Moravcovy kanceláře a odvození všeho od ní. Na to pak navazuje dějepis, který má všechno skutečné za pravé a správné, a posléze „teorie“, jež to má za jediné možné. Od toho se ovšem odvíjí i legenda o úžasných výsledcích čs. odbojového zpravodajství, které prý zdůvodnily podřízení všech ostatních odbojových aktivit této činnosti zpravodajské – s údajně tak podstatným významem pro celou válku.[5]

Citovaný odstavec z pamětí Františka Moravce však má ještě hlubší význam. Vysvětluje nejen konkrétní okolnosti, které jsou na počátku „zpravodajského“ charakteru české Rezistence. Nejcennějším svědectvím, které Moravec podává, je autentický obraz zmatku a osamění vojáka tváří v tvář jednání vlády, kterou měl mít za „svou“. Profesionální voják z principu není revolucionář, nýbrž jeho opak; slouží svému státu, a to dle pokynů jeho vlády. Moravec je díky svému postavení jeden z prvních, kdo pochopil zradu vlády a odhodlal se odpoutat od ní. To však byl výjimečný smělý čin – čin odboje proti dané národní vládě, a nikoli loajality s ní! Neboť náš voják (a průměrný občan) na počátku Odboje a ještě dlouho potom nemá žádnou svou odbojovou vládu, které by mohl být poslušen; ještě dlouho  poté, co tato vláda v emigraci vznikla a byla uznána spojeneckými mocnostmi, musela zápasit o uznání vlastním lidem, a to v konkurenci k vládě protektorátní. Komunisté, a zejména moskevský rozhlas za války, stále označovali „nepřekonanu háchovštinu“ za hlavní překážku rozvoje partyzánského hnutí. Ve skutečnosti to byla hlavní překážka masovosti celého našeho Odboje a účinnosti jeho forem. Náš Odboj na počátku okupace žádnou vládu nemá a odlišuje se tím výrazně od pozdějšího začátku Rezistence většiny jiných okupovaných zemí. I když Československo trvalo na nepřerušené právní kontinuitě státu a jeho vedení od času mnichovské krize, jak to bylo (a dosud je) v jeho národním zájmu, ve skutečnosti je jeho Odboj jen věcí nejuvědomělejší duchovní elity národa a těžko může po této stránce být srovnáván například s Polskem. V tomto smyslu je citovaná pasáž nejvýznamnějším svědectvím Moravcových pamětí.

Petr Koura ve velmi seriózní práci o Josefu Balabánovi[6] píše, že Josef Mašín se dne 15. března 1939 pokusil zničit arzenál svého pluku, byl však odzbrojen a vykázán z kasáren – nikoli ovšem nepřítelem, nýbrž „uvážlivými“ kolegy. Následný nejhlubší psychický otřes Mašínův je připomínán z několika stran. Tím je znovu doloženo, že otázka vydání arzenálu je vlastní již době samé. Přitom onu drtivou převahu rozumných, kteří dokázali Mašína odzbrojit a otřást jím, tvořili budoucí významní činitelé Obrany národa, z nichž někteří byli Němci popraveni; proto musíme považovat odzbrojení Mašína za akt nikoli zbabělosti nebo snad germanofilství, nýbrž poplatnosti všeobecnému dobovému ovzduší, tj. loajality k vedení armády i státu v jejich sebelikvidaci. Je tu tedy doložen konflikt dvojí loajality jako vlastní náplň všeho dění budoucího času – přičemž zatím nevíme, zda byl tento konflikt pro dotyčné protagonisty vědomý, a kdy si ho případně vyřešili.

Právě tuto skutečnost vystihuje již dobové a potom stále opakované tvrzení komunistů, že hlavní brzdou rozvoje partyzánského hnutí u nás byl komplex „nepřekonané háchovštiny“. Ustavičným opakováním se z této teze stala fráze, jejíž reálný dosah musíme vysvětlovat. Poopravíme ji však v tom smyslu, že to byla překážka pro Odboj všeobecně, i když ovšem odboji ozbrojenému bránila nejvíce.

Dětinská podoba vojenského spiklenectví jako forma odboje typická pro první léta okupace, spolu s občasnými naprosto nereálnými plány (jako například na všeobecné povstání v září 1939), které se (naštěstí) nikdo nepokusil uskutečnit a které ani nikdo reálně nepřipravoval, svědčí o naprosté nezpůsobilosti československých důstojníků v ohledu nepravidelné války. Její souvislosti a bezprostřední příčiny jsem vyložil úměrně možnostem této analýzy (která může být rozvíjena). Zároveň ovšem je celá tato historická základní situace přímo modelovým obrazem MAGICKÉ PRAHY a nabízí v tomto smyslu mimořádnou příležitost zejména pro dekadentní autory. Na jedné straně opomíjení reálných možností, které jsou na dosah, ba vyplývají z každodenní práce, a přitom zároveň rozvíjení fantastických plánů, o nichž vlastně každý předem ví, že jsou (ach bohužel!) nereálné, a to vše v prostředí nikoli snad umělecké bohémy, nýbrž usedlých generálů, ta absurdita a smutek z odcizení reálného života a touhy… Ještě výraznějším projevem absurdity jsou historická pojednání, která dávají historické absurditě punc reality v českém smyslu; to je ten začarovaný kruh, z něhož není úniku.

Josef Serinek – Jan Tesař, Česká cikánská rapsodie, I.–III. svazek, 2016, 1. vydání. Vydalo nakladatelství Triáda.

15 3 2019 obr1

Lesser Ury, Nächtliche Straßenszene, Berlin, 1920, wikiart.org


[1] Zde, teď už opravdu na okraj a aby mé poznámky o morálním pádu v době tzv. druhé republiky nezůstaly nevyvážené, musím ještě konstatovat, že zapůsobila také jedna neblahá konstanta českých dějin: morbus bohemicus čili všeobecný reflex vzdát úplně všechno po první ztracené bitvě; reflex, který je tak hluboký a rozkladný, že jeho působením někdy přestává existovat samo vědomí o společenství. Je to všudypřítomná skutečnost pomnichovského vývoje a ji především museli překonávat ti, kdo se nepoddali. Nemusíme mluvit o již předchozích, dávných projevech této nemoci, jako například v roce 1620 po bitvě na Bílé hoře. Zřejmé je, jak zapůsobila tato nemoc například po roce 1848, stejně jako po Dubčekově pádu. Také to je skutečnost důležitá pro jakékoli mezinárodní porovnávání (s národy, které touto chorobou netrpí). Také to je varování pro každého, kdo se kdy v budoucnu pokusí toto národní společenství povznést a případně s ním spojí svůj osud. Neagituji proti tomu. Upozorňuji poctivě na rizika.

[2] Psal jsem o tom například v práci Mnichovský komplex, c. d., s. 102105. Nepodařilo se mi prolomit mlčení. Tabu zakrývá trauma, a nad ním se klene soustava lží jak barokní kupole nad zatajovanou kryptou.

[3] Selhání vojenských náčelníků má obdobu v diplomacii. Z celkového počtu 74 zahraničních zastupitelských úřadů, které mělo Česko-Slovensko k 14. březnu 1939, pouhých 22 nebylo vydáno Němcům; jen 6 (šest!) vyslanců a 15 konzulů odmítlo likvidaci vlastního státu. (K tomu naposledy Zlatica Zudová-Lešková, Zapomenutá elita. Praha 2011, s. 64. Dílo, věnované vojenským diplomatům, ovšem zdůrazňuje právě odlišný, zásadový postoj vojáků na zahraničních úřadech.) Odevzdání mnoha zahraničních úřadů zástupcům Německa ohromně zkomplikovalo zahraniční akci v jejím nejdůležitějším úkolu, v úsilí o trvající uznání samostatné státní existence. Také toto selhání zůstávalo zamlčeno v běžném vyprávění o Odboji, tradovaném po celou dobu existence čs. státu. (Není náhodou, že je systematicky zpracovali teprve pozitivističtí historikové z přelomu tisíciletí, bez specifického vztahu k zaniklému státu.) To vše zde ponechávám stranou, protože tato další zahanbující skutečnost nadmíru přesahuje náš rámec. Jenom bych chtěl zdůraznit, že právě nejdůraznější odsouzení hanebného selhání 15. března 1939 v každé čítance by mělo patřit mezi základní poučení z národních dějin jakožto varovná zkušenost, a tudíž zisk, načerpaný z porážek.

[4] František Moravec, Špión, jemuž nevěřili. Toronto 1977, s. 216–218. Moravec, jediný muž na svém místě v dané chvíli, vznáší obžalobu jen na vládu, kdežto kolegy v uniformě adresně neobviňuje; omezuje se na uvedení jmen těch představitelů armády, které informoval a zainteresoval při své intervenci u vlády což pro historika postačí, jak Moravec dobře věděl.

[5] Legenda o jedinečných výsledcích československého vojenského zpravodajství a jeho důležitosti pro Spojence je milosrdná lež, která má zakrýt zahanbující pravdu. O tom, že proslulý agent A-54 byl typický dubler, který způsobil československému Odboji (z titulu své funkce zpravodajského důstojníka Abwehru) těžké škody, bylo již přineseno dost důkazů. Pokud se týká zpravodajství jako masové aktivity (tj. nepočítaje velkou špionáž elitních zpravodajců), vždy nutně efektivnější ve spojení s partyzánstvím. Jako příklad můžeme uvést údajný velký úspěch českého Odboje, opakovaně zdůrazňovaný Štainerem-Veselým, – zprávu dodanou do Británie, že německá výroba raket je v Peenemünde: nuže, polský odboj získal z partyzánského letiště dopravil do Británie celou tam vyráběnou raketu. S tímto vědomím potom posuzujme známé nám již výhrady Poláků a Britů vůči prezidentu Benešovi, plukovníku Moravcovi i všeobecně Čechům (viz shora pozn. 73 a 74). Samozřejmě proto nebudeme zpochybňovat právo a povinnost prezidenta Beneše a plk. Moravce, aby prosazovali československé národní zájmy. Země jako ČSR, která byla v říjnu 1938 ponechána sama sobě, nemohla být spravedlivě žádána, aby se snažila zachránit celou Evropu. Čs. Odboj musel účelně hospodařit svými velmi omezenými silami, vydanými bez ochrany nacistickému řádění. Tak to ostatně vždy činí každá armáda ve válce, kterou chce vyhrát.

[6] Petr Koura, Podplukovník Josef Balabán. Praha 2003, viz s. 51, 217. (Koura se v daném případě opírá mj. o již starší objev dnes mezitím zesnulého Zdeňka Jelínka.)

publikováno: 15. 3. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Za Rusy můžou Američani – komunisti o srpnu

Od brutálních masakrů československé bezpečnosti, armády a Lidových milicí na demonstracích ze dne 21. srpna 1969 …

Dějiny klanu Klaus, Zeman a Babiš na čtyři šťouchnutí

Lidi neradi opouští svou ulitu a k věcem veřejným aby je tahal párem volů. Z pohodlnosti, z neurčitých obav. …

Na které pozici ty vlastně stojíš, soudruhu?

Předvečer a den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa si Ivan Stránský živě vybavuje: „Ten večer …

Praha, srpen 69 jako Hongkong a Moskva 2019?

Vyjádřil jsem se kriticky k násilnému potlačování protestů v Rusku a v Číně. Sesypaly se na mě na …

Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …

Fake news v českém tisku?

„Finsko: V zemi šťastných vyhráli nacionalisté Navzdory proslulému kvalitnímu školství a pověsti nejšťastnějších lidí světa, kterými jsou …

Vytuneloval Petrimex. Budeme ho volit zas?

Zásluhou neziskové organizace Kverulant.org o.p.s. mizí billboardy kolem dálnic[1]. S Vojtěchem Razimou (1968), zakladatelem této …