Velká krize Západu (IV. díl, 1. část)

Poznávat, nebo měnit svět?

Díl I. Co nám nadrobila politika identit[1],[2]
Díl II. Krize na levici – špatná zpráva pro pravici[3]
Díl III. Svoboda slova – poslední bitva?[4]

Krize v severoamerickém vysokém školství

Tento článek je čtvrtým, posledním dílem mé minisérie, kterou jsem nazval Velkou krizí Západu. Snažil jsem se v něm čtenářům představit nejzávažnější krizové charakteristiky „západního Západu“, které vykazuje v hodnotové, sociální, intelektuální a politické oblasti. V souhrnu by se dalo říci, že jde o jistou formu krize na jedné straně společenské, kde hrají roli extrémně znejistělá existenciální reflexe a hodnotová rozkolísanost, přičemž tento fenomén pak nachází svůj velmi nebezpečný odraz na poli čistě politickém. Začnu prorůstáním nedemokratické levice do mainstreamového levicového hnutí provázeného zcela zjevnými projevy antisemitismu a pokračovat budu fenoménem populismu, který je již zcela nepřehlédnutelným a musí se s ním nekonečně vážně politicky počítat. Ten má již dnes podobu zřetelně zformovaného hnutí s vlastní vyhraněnou politickou agendou a se stále se precizující politickou ideologií a strategicko-taktickou výbavou, což z něj činí element mimořádné společenské nebezpečnosti v mnohem větším měřítku než před vypuknutím migrační krize.

Proč vzdělání na konec mé série západní společenské krizi?

Je to velmi prosté. Současní studenti budou do dvaceti let řídit a formovat západní společnost. Od pozic ve vrcholovém managementu a politice, přes ordinace lékařů a laboratoře vědců či redakce vlivných periodik, až po organizace typu Greenpeace. Jejich vědomostní výbava, hodnotové nastavení a společenské postoje budou mít z povahy věci zásadní vliv na sociální a politický obraz Západu. To, co jsem měl možnost zaznamenat, však příliš důvodu k optimismu nezadává, ba přesně naopak.

Je již nepopiratelné, že na zejména severoamerických univerzitách (tedy v USA a Kanadě, i Austrálii, jak jsem se nedávno dozvěděl) bují morová infekce vědomostmi nepodloženého a sektářsky agresivního levičáctví, který ničí ducha svobodného bádání. To se v nějaké podobě a míře bude zřejmě značně podobat i řadě dalších zemí za bývalou železnou oponou, odkud však nemám (snad s výjimkou Nizozemí) pro jazykovou bariéru tak fundované informace. Domníval jsem se, že naše vysoké školství zůstalo prozatím od tohoto svou určitou zaostalostí uchráněno. Ovšem poslední týdny a hovory s českými studenty, se kterými se mi nakonec poštěstilo dostat do kontaktu, mě vyvedly z omylu – totéž máme i u nás, jen zatím naštěstí nemoc není v tak těžkém stádiu jako především za Atlantikem, kde se již jedná o pandemickou katastrofu. O tom ale více později ve 2. části tohoto článku. Naplňuje mě to tísní, neboť napravovat již teď napáchané škody v anglosaském světě bude trvat dekády, pokud to podmínky vůbec umožní. Jsem konzervativec a nyní (znovu) kritizuji levičáky, ale (opět) opakuji, že kdyby zde byli na vině konzervativci, vystavil bych ostré kritice je, a věřte, že dokonce mnohem, mnohem nemilosrdnější. Abych se vyhnul nařčení z pravicové zaujatosti, budu nadále vycházet zejména z názorů, pozorování, výzkumu a aktivit všeobecně respektovaného intelektuála a vysokoškolského profesora Jonathana Haidta ze Stern Business School při University of New York, které jsem velmi pečlivě studoval. Ten v jednom z mnoha vystoupení (snadno dohledatelných na YouTube) prohlásil, že nikdy nevolil Republikány, a nyní sám sebe řadí na centristické pozice – nebo jak on sám říká, že momentálně není v žádném týmu. Profesor Haidt je nesmírně uvážlivý a troufám si tvrdit, že ho rozhodně nejde podezírat ze sebemenší konzervativní a/nebo pravicové předpojatosti – proto jsem si ho mimo jeho profesních kvalit vybral jako svůj hlavní zdroj informací a názorů. Začnu ale dvěma příklady, sice nadmíru politováníhodnými, ovšem snad s potenciálem zburcovat k nápravě, či alespoň jejímu předpokladu – probuzení.

Zákon C-16 – pokračování: statečná Lindsay Shepherdová

V minulém, třetím a předposledním díle[5] své malé tetralogie o vážných krizových jevech, kterými se potýká společnost za bývalou železnou oponou, jsem mj. hovořil o kanadském Zákonu C-16 (Bill C16) přijatém v roce 2016, který v anglosaské právní tradici vynucuje pod trestní (!!!) sankcí určitý slovní projev. A to v případě, kdyby Vás někdo požádal, abyste o něm referoval s použitím nějakého zájmena, které si z podivné sestavy neologismů vytvořily transgenderové skupiny. Pokud to odmítnete, dopouštíte se trestného činu. A to není žert. Pro svobodnou společnost jde o děsivý precedent zákonného vynucování určitého způsobu mluvy („compelled speech“). V debatě na půdě kanadského parlamentu precizně poukazoval Jordan B. Peterson, profesor klinické psychologie na torontské univerzitě. Stal se tak nejhlasitějším a nejkonzistentnějším odpůrcem tohoto vpravdě přelomového nesmyslu. (Brilantní oponentura prof. Petersona zahájila jeho raketový vzestup do pozice, kdy ho někteří označují po pouhých dvou letech, které od té doby uplynuly, za nejvýznamnějšího intelektuála současnosti. Ovšem levici se pan profesor ani trochu nelíbí, poněvadž s gigantickými vědomostmi a brutální racionalitou rozmetává jeden její axiom za druhým.). Zde však o něm hovořím hlavně proto, že se stal nepřímým protagonistou dalšího skandálu, který „Bill C-16“ doprovodil. Tomu nebudete věřit už vůbec – příběh, který vám představím, má k normalizační VŠ už jen blizoučko. Vlastně je to horší, poněvadž věci se odehrály ve svobodné zemi, kdy autority figurujících v oněch událostech nebyly obdařeny diktátorskou autoritou, kterou jim dal do ruky režim s brutálním mocenským potenciálem represivního charakteru.

Lindsay Shepherdová, dnes pětadvacetiletá graduovaná studentka a bývalá asistentka výuky na Wilfred Laurier University (WLU) v ontarijském Waterloo, v rámci své hodiny v oboru komunikace pustila záznam TV debaty zmíněného prof. Petersona, kde prezentoval své výhrady k předmětné zákonné úpravě. Stalo se tak na podzim 2017, tedy době kdy už C-16 byl v platnosti. Bylo to mrknutím oka, kdy se ocitla na koberečku před vedením univerzity, když ji předtím naprášila skupina LGBTQ studentů s tím, že onen inkriminovaný záznam TV debaty vnímali jako „zastrašování“. (Již jen toto „zastrašení“ protivným názorem prezentovaným v debatě prosté jakéhokoliv náznaku hrozby samo o sobě dává otřesnou výpověď o situaci na severoamerických univerzitách – takovéto zhovadilosti jsou ovšem na většině z nich na denním pořádku.) Lindsay se však jen tak nedala a celý průběh inkvizičního slyšení si nahrála, aby posléze celý obsah publikovala. Vysvitlo tak, že jediným, kdo byl v celé kauze zastrašován, byla Lindsay Shepherdová sama, a jedinou, naprosto neuvěřitelnou nekorektností se stala poznámka jednoho z univerzitních hlavounů v tom směru, že prezentace záznamu řeči prof. Petersona byla, jako by pustila projev A. Hitlera. Navíc se později ukázalo, že ono slyšení nemělo naprosto žádný základ v univerzitním řádu (sic). Jak vám brzy dále dojde z některých kvantitativních údajů od avizovaného prof. Haidta, tak všichni, kdo se tohoto maličkého čarodějnického procesu proti Lindsay zúčastnili, byli levičáci jako řemen. (Kdo vládne angličtinou, doporučuji si to poslechnout – děs, běs: nátlak, vyhrožování, zcela nelegitimní slyšení, plačící Lindsay; tam až ji dohnali.) A to srovnání s Hitlerem, takto dementní použití jména z jednoho ze tří megamonster 20. stolení spolu se Stalinem a Maem, je od VŠ profesora tak neuvěřitelný – nemohu říci jinak – vrchol intelektuální debility. A vše nasvědčuje, že jako on, tak ani ve WLU to nepochopili – (dle mého) dodnes – což jasně dokládají formální a nedostatečné univerzitním omluvy, které jsou samy o sobě z mého pohledu druhým skandálem v jednom balíku. A to horším – člověk může udělat chybu, ale když se z ní nepoučí…

Pak už následovala jen smršť vzájemných žalob, odchod Lindsay z univerzity, aby se stala aktivistkou za svobodu slova („aktivistka“ je hrozně ošklivé slovo pro tak – řeknu ještě jednou – statečnou mladou ženu s tak ušlechtilým cílem). Přitom samozřejmě obdržela i několik prestižních ocenění.

Middlebury College 2017 – symptomatický útok na univerzitní svobodu slova a myšlení

6. březen 2017 jednou historici možná zařadí do učebnic jako milník americké historie – zdaleka nejen co se vzdělávacího procesu týká. Dějištěm takto dle mého soudu významné a zatím zcela nedoceněné události se stalo osmitisícové městečko na severozápadu USA ve Vermontu se svou zcela průměrnou „College“ (v USA přibližně něco jako univerzita s praktičtějším zaměřením). Na první březnový pondělek minulého roku se stala epicentrem akademického světa dle mého nejen amerického, ale na Západě vůbec, jelikož nechutnosti, které se tam odehrávaly, byly více než ostudné a jistě za hranicí zákona. Jako řečník tam byl onen první březnový pondělek minoritní skupinou konzervativních studentů pozván Dr. Charles Murray, který je sám o sobě kvůli svým publikacím a názorům pro levici, ovládající americké vysoké školy (viz dále) jedním červeným hadrem.

Každý se může podívat sám[6], k čemuž rozhodně není potřeba znalost angličtiny, takže dále již jen ve zkratce hlavně o tom, co na YouTube není.[7] Protestující levičáci z řad studentů nejprve skandováním znemožnili rétorovi jakýkoliv souvislý verbální projev. A když vedení univerzity oznámilo, že se debata přesune na tajné místo v univerzitním areálu a z něj se bude vysílat on-line, úplně zpitomělí studenti nějak vyčenichali i tento úkryt a Dr. Murrayho z kampusu vyhnali, a to za použití fyzického násilí. Přitom totiž zranili ženu z vedení univerzity, která ho chránila doslova vlastním tělem – tahali ji za vlasy tak, že jí v nemocnici museli připevnit krční límec pro prevenci poškození krční páteře. Pan Murray nakonec raději opustil i město, když ho zdivočelí studenti hledali i nadále.

Nejde o izolovaný exces. Bohužel je to přesně naopak – tento incident je pouze pověstnou špičkou ledovce, který se dostal do širokého povědomí. Přerušování hodin profesorů, jejichž názory se studentům nelíbí, rušení přednášek levičáky nevítaných domácích i hostujících profesorů skandováním neuvěřitelně stupidních hesel, stávky typu „za lepší životní prostředí“ apod. (Kdo si na YouTube zadá „Midllebury Incident“, kromě odkazů na něj vyjede spousta dalších linků na události podobného rázu; např. z události v Princetonu, kde černí studenti chtěli změnit jméno něčeho, poněvadž ten někdo ze zakladatelů byl před 3 či 4 stoletími zastáncem segregace[8]. Ach jo.)

Vývoj na amerických univerzitách od 2. světové války

Jak jsme se sem dostali? Nejprve je naprosto nezbytné říci, že výše a níže popsané skutečnosti jsou takřka naprostou doménou humanitních oborů (s trochou jízlivosti řeknu, že technici a obchodníci nemají na podobné pitomosti ani myšlenky, ani čas). Abychom měli jasno, o které disciplíny jde, bude užitečné je vyjmenovat: lingvistika, literatura, filosofie a historie, právo, politologie, náboženství, umění, sociologie a psychologie. K těmto klasickým oborům přibyla v posledních dekádách tzv. rasová a genderová studia (tedy i studia ženská a minoritních sexuálních skupin).

Dále brutálně stručná historie. Po 2. světové válce studovali hlavně buď lidé ze středostavovského prostředí, plus ti, jimž bylo univerzitní vzdělání odměnou za službu vlasti. Zlom nastal na přelomu 60. – 70. let, kdy se studenstvo zradikalizovalo (VŠ se staly útočištěm před povoláním do vietnamské války), přičemž mnoho z nich v akademické sféře zůstalo, čímž se celý obrázek začal prudce měnit a univerzity se staly levicovou pevností přímo nedobytnou. Dle profesora Haidta došlo od přelomu tisíciletí, a zvláště pak po roce 2010 k prudké akceleraci v tomto ohledu. Zatímco v 70. letech byl poměr levicově smýšlejících profesorů oproti těm konzervativním na úrovni cca 3/4:1, nedávný průzkum ukázal, že nyní to je 15/17:1!!! Ještě koncem 80. let, tedy v době počínajícího boomu politické korektnosti (PC) a politiky identit (PI) to bylo deset ku jedné. V řadách studentů je to obdobné, přirozeně.

Je lehké si představit, jak tato politická převaha může být zhoubná v humanitních oborech, kde je obzvláště třeba dbát na vyváženost pohledů na vývoj lidského myšlení. Jednostranná interpretace faktů, popřípadě rovnou jejich zamlčování i ohýbání jiných dle světonázoru pedagogů, má nevyhnutelně katastrofální dopad na kvalitu výuky. A výchovy – vědecké i obecné. Levicovým „brainwashingem“ vymyté mozky studentů z Middlebury toho jsou nesmazatelným mementem.

Rejdiště nedemokratické levice a „Snowflake Generation“

Je tu ještě jeden faktor, který tuto situaci zhoršuje. Kdyby tato převaha levicově smýšlejících členů akademie, učitelů i studentů byla stoupencem sociálně-demokratické levice klasického střihu, nebyla by to taková tragédie, protože v tomto případě jde vpravdě o důležitou součást demokratického politického spektra. O té zde ovšem nemluvíme, ale bohužel také, a se vzrůstající měrou, o tzv. „illiberal left“, tedy levice – proč to neříci rovnou – nedemokratické. Nadále se toho i přidržím, ačkoliv se nazývá i jinak, třeba regresivní, což je v podstatě miloučké označení.

Podle mého vlastního zkoumání ji nejlépe vystihl Jonathan Chait, komentátor listu Los Angeles Time: „…ideologie nedemokratické levice, jako je marxismus a jiné, stojí na stejné struktuře. Tito kritici (rozuměj Západu) odmítají ideu svobody slova jakožto pozitivní element pro všechny občany. Kategorizují politické ideje buď z pozice utlačovatelů, nebo naopak utlačovaných tříd. … Vycházejíce z této premisy dospívají k závěru, že obrana utlačovaných zvyšuje svobodu, naopak obhajoba utlačovatelů ji zmenšuje“.[9] S tímhle nepřišel ani K. Gottwald v prvorepublikovém parlamentu.

Další skutečností je, že tento těžce chorobný a zhoubný myšlenkový politický proud ve stále větší míře proniká do levicového hnutí. Důkazem je například Corbynova britská Labour Party nebo levé křídlo levicového křídla Demokratické strany v USA (Bernie Sanders, kongresmanky Alexandria Ocasio-Cortezová, Rashida Talib, Ilhan Omar aj.). A není se čemu divit – říká se, že univerzitní jevy se do 5 let přenesou do společnosti. Vědecky to patrně dokázané nebude, ale empirický příklad zrovna v tomto případě tomu nasvědčuje. Těmto lidem je zhola zbytečné říkat, že díky kapitalismu se od roku 1990 (od té doby totiž kromě několika řídkých a/nebo miniaturních výjimek nic jiného na světě nevyskytuje) vyhrabala z hranice nejnižší chudoby zhruba miliarda lidí, čímž se tato kategorie z celkové světové populace zmenšila ze 17,8 % na 10,8 %. (A proboha, neříkám, že kapitalismus je bez chyb, má jich spoustu, na druhou stranu je to jednoznačně nejproduktivnější ekonomický systém, který lidstvo dosud vynalezlo.)

S právě řečeným je spojena i generační záležitost, kdy na univerzitách nyní studují příslušníci do češtiny patrně nepřeložitelné tzv. Generation Snowflake. Urban Dictionary ji charakterizuje takto: Generation Snowflake, nebo Snowflake Generation je neologismus charakterizující generaci tzv. mileniálů jako náchylnější k urážlivosti a s nižší psychologickou odolností, než měli generace předcházející, případně jako emočně zranitelní a neschopní se vyrovnat s názory, které jsou v rozporu s jejich.“ Když si toto zkombinujete s charakteristickou nedemokratické levice potencované (krajním) levičáctvím pedagogů i administrativního personálu univerzit, pak už se middleburskému incidentu přestanete divit.

A to vše se, pěkně prosím, neděje na žádném politickém fóru, ale na akademické půdě, kde by výměna názorů měl být alfou i omegou veškerého snažení, a ne nějaký boj za sociální, rasovou, genderovou a já nevím ještě jakou jinou „zatracenou“ spravedlnost. To všechno jsou sice důležité záležitosti, ale vědecký zájem musí být vždy primární. Posláním akademie je objektivní poznání světa, a tomu na univerzitách nesmí nic stát v cestě. Ostatně, když chci měnit svět, musím přeci nejprve vědět, jaký doopravdy je, a ne jaký si myslím, že je. Přeci jen tak mohu vědět, co chci měnit, a proč a jak to udělat. Jinak hrozí pokládání společnosti na ideologické Prokrustovo lože. A 20. století ukázalo, že při tom teče hodně krve.

***

Konec první části IV. dílu – pokračování brzy.

22 3 2019 obr1

Chrliče na kostele svatého Jakuba, Brno


publikováno: 22. 3. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


V režii československých oligarchů – dokonáno

V Česku žijeme v oligarchickém systému. Píše o tom ve svém čerstvém zásadním textu Jan Jandourek. Má pravdu …

Kultura zas jako rukojmí

Pražský primátor Hřib si ze „sesterské smlouvy“ s Pekingem přeje odstranit bod o souhlasu Prahy s politikou jedné …

Justice není spravedlnost

Na podobu zákonů má vliv především momentálně vládnoucí moc, idea, s jejíž pomocí svou vládu legitimuje, …

Výstavka úspěchů národního… „chozjajstva“

Tak jsem včera zase slyšel, že Babiš je úspěšný premiér. Dokonce nejlepší za posledních 20 …

Venkov jsme nepotřebovali, tak je skoro po něm

Odborník na zemědělství, František Havlát, říká, že stojíme na prahu změny, která by pro naši …

Helikoptérová aféra

Je obecně známo, že dostat se za oponu, od roku 1946 zvanou železná, bylo velmi …

Žádné „dobro“ neomlouvá zlo

Dumat nad vztahem dobra a zla je dosti ošidné, neboť se svým způsobem jedná o individuální, intimní …

Sami si diagnostikujte arogantního blbce, aneb o hybris a Nemesis

Nedělej ty vánočky tak kolosální, aby se ti nerozpadly vlastní mocností, prý říkávala Werichova babička …