Věci, o něž stojí za to se přít

Nechumelismus druhé generace.

Ve středu 13. března odvysílali na ČRo Plus rozhovor[1] se šéfredaktorem serveru Echo 24 Daliborem Balšínkem. O dva dny později na něj ostře reagoval[2] na Foru 24 šéfredaktor Pavel Šafr. Protože rozhovor i Šafrova reakce se týkaly podstatných problémů naší dnešní politické situace, rád bych na obojí navázal, a to zeširoka.

V čem žijeme

Základní otázka, která se už delší dobu probírá a jíž se dotýká i zmíněná diskuse, zní: stalo se v posledních letech (2013–2019) v české politice něco zásadního, převratného, a to v negativním slova smyslu? Někteří (například já) si myslí, že ano. Dal jsem to mnohokrát najevo. A hned od počátku řada dalších oponovala. Nejprve komentátoři z Respektu (např. Erik Tabery nebo Marek Švehla). A teď se přidávají další, např. předseda ODS Petr Fiala, který v obsáhlém rozhovoru pro babišovské Lidové noviny ze soboty 9. února uvedl mj., že demokracie nekončí a žádné zásadní reformy nepotřebujeme. Pokračuje prý odvěký boj pravice s levicí, pouze s tou změnou, že levicí je dnes Andrej Babiš a jeho ANO.

Pro jistotu jen stručně rekapituluji nynější situaci na české politické předscéně, je to asi třeba dělat vždy znovu.

Funkci prezidenta po druhé za sebou zastává člověk s autokratickými sklony a s notoricky se projevujícím nedostatkem slušného vychování. Má nemístně kreativní přístup k Ústavě České republiky: kritizuje ústavní zvyklosti, prý idiotské, a přitom formou precedentu zavádí nové, ještě problematičtější. Využívá nejasných míst v Ústavě k tomu, aby vystupoval s alternativní zahraniční politikou, v důležitých věcech konkurenční k té vládní.

Premiér, faktická hlava exekutivy, toho času nejvlivnější muž v zemi, je současně tvůrce obřího průmyslového komplexu, kterého se jen formálně zbavil prostřednictvím tzv. svěřenských fondů. Zároveň je lídrem nejsilnější politické strany, která s převahou dominuje na politické scéně. A pořídil si vlivné mediální impérium, které dnes rovněž kryjí „svěřenské fondy“. Tvrdí se, že nemá žádnou ideologii, ale to není pravda: má mesianistickou revoluční ideologii, která je ovšem tak primitivní, že skoro není vidět. Stojí na boji s korupcí, kterou představují politici, co nám doposud vládli. Nyní přicházejí obyčejní lidé v čele s miliardáři (tedy hlavně jedním), aby tomu učinili přítrž.

ANO má dominantní pozici v toho času menšinové vládě, v níž se účastní i ČSSD, již předtím pan Babiš drtivě porazil ve volbách do Poslanecké sněmovny. Vládu na základě dohody pana Babiše s komunisty kryje KSČM.

Významnější komoru parlamentu, Poslaneckou sněmovnu, ovládla malounko jiná, latentní koalice Babišova ANO s extremisty (SPD) a komunisty. Mají dohromady skoro ústavní většinu.

Média jsou ochromena, novinářská obec z velké části demoralizována. Veřejné protesty jsou sice čas od času hlučné, ale nepříliš promyšlené a účinné.

Tak vypadají dnešní „Nové pořádky“, protiklad k tomu, co Andrej Babiš nazývá „Starými pořádky“, tj. k polistopadové české demokracii. Není to zavilá ďábelská konstrukce, ač by to snad na první pohled mohlo tak vypadat. Nýbrž jen mohutný rakovinný nádor, který zachvátil nemocemi oslabenou společnost, parazituje na ní a nakonec ji zničí – a to úplně stačí. Bude to samozřejmě i jeho konec, jenže to nádor neví, nemá ze své podstaty možnost sebereflexe. Je to zhoubné bujení a ovlivnilo i ty, kteří by měli podobný vývoj reflektovat a čelit mu. V první etapě mnohé komentátory z havlovských médií (např. z Respektu, z Aktuálně.cz, z Hospodářských novin), dnes významné představitele demokratické opozice. To, co produkují, je stále jeden a tentýž nechumelismus, falešná útěcha pacienta zachváceného zhoubnou chorobou: o nic přece nejde, je to jen obyčejná chřipka.

Co jsem zač

V rozhovoru pro ČRo Plus pan Balšínek hovoří na několika místech o progresivismu a levicovém liberalismu jako o dvou neblahých ideologiích západní společnosti. Napadlo mne, že bych se měl v tomto směru nějakým způsobem deklarovat, ukázat karty.

Za prvé, pokud jde o progresivismus. Věřím v pokrok. Myslím si, že jej vykazují evropské dějiny od starověku do dneška: od křesťanství přes středověk, reformaci a osvícenství až po demokracii, k níž patří od devatenáctého století liberalismus, konzervatismus i socialismus jako legitimní varianty. Zároveň věřím, že tento pokrok byl a je v každém okamžiku vývoje ohrožen. V každém okamžiku jde o vše a v každém okamžiku můžeme všechno ztratit. A záleží přitom, co každý z nás udělá.

Za druhé, pokud jde o pojem „levicový liberalismus“. Používali jej v minulých dvaceti letech velmi často konzervativci v Maďarsku, kde byl politický konflikt ve společnosti ještě vypjatější než u nás. „Balliberális“ bylo v novinářském žargonu konzervativních médií vždycky mimo jiné něco tak trochu podobného tomu, co ve westernech znamená „prašivý skunk“. Od útlého mládí, kdy mi tloukli do hlavy díla stařičkého Marxe a jeho následovníků, jsem přitom citlivý na odborné (např. politologické) termíny, které jsou zároveň taky nadávkami. Říkám to jen proto, že i já jsem odjakživa vlastně taky liberál. Moderní demokracie vyrostla z křesťanství (pro pořádek a na rovinu uvádím, že to pro mne není jen ideový proud, nýbrž i něco, k čemu se hlásím). Stojí na dvou zásadách: za prvé na rovnosti lidí před Bohem, a tedy taky mezi sebou navzájem, a za druhé, na nekonečné hodnotě nesmrtelné lidské duše jako šance, naděje na spasení. To první je demokratický, to druhé liberální prvek. Z toho hlediska považuji označení „liberální demokracie“ za legitimní. Demokracie je na jednu stranu vláda lidu, ale to vůbec neznamená, že lid má vždycky pravdu. Lid (my všichni) se dost často mýlí, zároveň lid (my všichni) jsme nakonec schopni nazřít, zda to, s čím přichází ten či onen z nás, je pravdivé, spravedlivé, správné. Přičemž to, co je pravdivé, spravedlivé, správné, bývá na počátku velmi často a někdy i velmi dlouho v menšině.

A jen ještě malá poznámka, pokud jde o tu levicovost. Nevěřím v nějaký věčný nesmiřitelný boj, např. konzervativní pravice s progresivismem a levicovým liberalismem. Člověk musí tvrdě a vytrvale stát na svém, zároveň však platí, že smyslem jakéhokoli rozhovoru, tedy i toho politického, je úsilí o konsensus. Obojí platí jaksi zároveň. Život je složitý.

To, co jsem tu řekl, není polemika s panem Balšínkem, jen jakési vyznání a přiznání: v tomto smyslu jsem vlastně podjatý.

Nebezpečné útěchy

Tím se konečně dostávám ke kritickým připomínkám k tomu, co v rozhovoru pro ČRo Plus řekl pan Balšínek. Beru samozřejmě na vědomí, že pětadvacetiminutový improvizovaný rozhovor je něco úplně jiného než několikastránkový esej. A jsou to z mé strany vlastně jenom poznámky na okraj k věcem, o nichž dnes hovoří kdekdo. Seřadím je podle důležitosti, ty nejvýznamnější nakonec.

Za prvé: nestandardní strany vznikají všude

Nová, nestandardní politická uskupení, jako je např. Babišovo ANO, vznikají dnes všude (příklady: Macron, dříve Berlusconi, o něco podobného se vlastně do jisté míry pokouší i Donald Trump). Úpadek „tradičních, standardních stran“, o němž s oblibou hovoří pan Babiš, je tedy něco jako „dějinná nutnost“. A svoboda, jak zní okřídlená nemravná teze, připisovaná Karlu Marxovi, je poznaná nutnost. Je ovšem třeba vzít v úvahu, že krize tradičních stran, kterou je dnes vidět leckde na západ od nás, je krize politického systému, který se konsolidoval a trval minimálně dvě stě let. A že ještě není všech dní konec. U nás je v krizi něco, co se horko těžko obnovilo před třiceti lety po skoro padesátileté ruské potopě. V krizi je tedy něco, co vůbec nestačilo pořádně vzniknout. Není to tedy jednoduše tak, že se děje jen to, co všude kolem nás. A i kdyby, neznamená to nutně, že je to v pořádku a že tomu není třeba vzdorovat.

Za druhé: kdo se zavírá do bublin

Lidé se nemají uzavírat do bublin, uzavírání je nebezpečné pro každého, člověk musí vědět, co se děje. To je samo o sobě pravda, jen by bylo dobře ujasnit si, co se pod tím „uzavíráním se do bublin“ přesně rozumí. Jistě, člověk by měl znát názory druhých. Zároveň platí, že tam, kde nesouhlasí, má právo a vlastně povinnost polemizovat. A tam, kde je to třeba, i něco zásadně odmítnout. Kritika, i tvrdá kritika, patří ke komunikaci mezi lidmi a k vyjasňování pozic. A není přitom nutné, řečeno v nadsázce, abychom všichni psali do jedněch novin a chodili do jedné hospody. To, že lidé, kteří se na zásadních věcech shodnou, mají k sobě lidsky blíže, je normální odjakživa.

Pan Balšínek na jednom místě rozhovoru k Babišovým médiím říká: „na druhé straně je fér, že se ví, že jsou tu noviny, které patří do toho politicko-mediálního konglomerátu, je to důležité, že to lidé vědí…“. Považuji jen za důležité připomenout, že se to ovšem neví primárně proto, že by se tím pan Babiš a jeho lidé na každém kroku chlubili, ale proto, že na to jiní lidé (mj. i aktivisté jako já, viz dále) upozorňovali. To snad není uzavírání se do bublin a pořádání kampaní (rovněž viz dále).

Za třetí: mohou nám naši svobodu na Západě závidět?

„Naši svobodu slova by nám na Západě mohli závidět.“ To mi připadá dost drsné, zvlášť když se to ještě upřesní: „Jsme pořád standardní, svobodná země, kde můžeme mluvit o všem.“ Především bych rád upozornil, že Západ jsme už přes třicet let i my (a předtím jsme byli Západem nejpozději od desátého století – jistě, v určitém ohledu jeho periferií, ale žádný celek se nemůže skládat ze samých středů). Za druhé, jak je to se svobodou slova na západ od nás, nedovedu posoudit už proto, že tam nepublikuji, nemám příležitost ani čas, jde mi o to publikovat tady. Zato vím, jak se změnila svoboda slova dejme tomu od roku 2013 u nás. Mám tedy dojem, že naši svobodu tak z ledna 2013 bychom si dnes mohli závidět, a to mi připadá jako rozhodující kritérium.

Jistě, zákonné vymezení svobody projevu v Ústavě, v Listině základních práv a svobod a v zákonech se nezměnilo, ale to není až tak podstatné. Na „Západě“ (rozuměj jinde na Západě) se nijak moc nezměnilo taky. Hlavní problém je v něčem jiném. Svoboda znamená nutně i možnost psát lidově řečeno hovadiny. U nové, nezvyklé věci je totiž těžké poznat, o co jde, resp. projeví se to ve veřejné diskusi a trvá to nějakou dobu. Znepokojivé je, když to po nějaké době vypadá, jako by se svoboda slova v nějaké zemi (např. u nás) čím dál tím víc vyčerpávala zveřejňováním hovadin: protože to pak už fakticky žádný projev svobody projevu není. Když ze svobody projevu zbude jen svoboda plácat hlouposti, už to žádná svoboda není. A když se budeme utěšovat tím, že jinde jsou na tom ještě hůř, budeme přispívat k tomu, aby to bylo ještě horší. Zákonný rámec svobody projevu je jen jejím předpokladem. A její uskutečňování, o něž jde, stojí vždycky přinejmenším pot a slzy.

Za čtvrté: fake news, Rusko, Západ

Za tuhle věc pan Balšínek až tak nemůže. Barbora Tachecí, která rozhovor vedla, tlumočila názor nejmenovaného politologa, podle něhož nebezpečnější než fake news šířené proruskými servery jsou fake news šířené progresivisty a levými liberály. Pan Balšínek se k tomu vyjádřil zdrženlivěji: spousta lidí si z toho udělala byznys a proruským serverům vlastně udělala obrovskou marketingovou podporu, protože lidé rádi věří spikleneckým teoriím.

Jistě, nadsazený důraz na ruské fake news může odvádět pozornost od toho, že největším nebezpečím jsme obecně řečeno my sami: že jsme naši zemi přivedli do rozvratu, v němž se snadno může stát obětí nějakého vnějšího predátora. Nebylo by však vhodné zamlouvat (pan Balšínek to ovšem nedělá), že vnější nebezpečí pro nás znamenají v první řadě východní autokratické státy a zejména Rusko, které naši oblast skoro po půlstoletí ovládalo a nijak se netají ambicemi svůj vliv obnovit. Proruské fake news jsou snahou ovlivnit vnitropolitickou situaci v nemocné zemi, kde je demokracie ohrožena. Zamlouvat to, že Západ (k němuž patříme, opakuji) má sice spoustu problémů, které máme právo a vlastně i povinnost kritizovat, ale zároveň ve svých institucích, jejichž jsme členy, představuje nezbytné zahraniční záruky před tímto ohrožením. I to, že „progresivismus a levicový liberalismus“, pokud to obojí nebude nějak specifikováno a konkretizováno, je podobným strašidlem jako za bolševika „kapitalismus“ či „mezinárodní imperialismus“. A konečně (což už se pana Balšínka týká) je velmi nešťastné tvrdit, že tím, že se o fake news šířených proruskými servery mluví, se jim vlastně pomáhá.

Za páté: kampaňovitost a aktivismus

A last, but not least: kampaňovitost a aktivismus. O aktivismu pan Balšínek v rozhovoru nemluvil, zmínil se o tom na twitteru, a to je něco na docela jiné úrovni. A mně vlastně jde jen o jedno. Protože o kampaních a aktivismu mluví dnes kdekdo a vypadá to, že si v tom stoupenci Nových pořádků a někteří jejich kritici rozumějí, chtěl bych na rovinu prohlásit, že ani na jednom, ani na druhém nevidím nic špatného. Jsou situace, kdy obojího je zapotřebí, a ta dnešní k nim patří.

Chtěl bych uvést dva historické příklady, o nichž se často mluví. Uvádím je hlavně proto, že jsem se jimi před časem na univerzitě podrobněji zabýval: Rukopisné boje a Hilsneriáda. Jistě, obojí byla kampaň, která se rozjela mimo Masaryka a proti Masarykovi. Ale Masaryk si nestěžoval na aktivismus a kampaňovitost protivníků ani nepředstíral nestrannost nezaujatého pozorovatele, ale zorganizoval lidi, kteří byli opačného názoru (tedy aktivismus), a odpověděl taky kampaní. V obou případech bylo přitom správné, legitimní a nutné být zaujatým. Rovněž dnes, v době triumfu Nových pořádků, je legitimní a nutné být zaujatým. Když se člověk topí nebo když ho napadne tygr, má jenom velmi malý prostor pro to, aby se choval jako nezaujatý pozorovatel.

Závěrem bych chtěl říci: považuji za velmi užitečné, že se tyhle problémy otevřely. Jsou to věci, o něž stojí za to se přít. Bez ohledu na to, jaký postoj v tom sporu zaujímá ten či onen, zda je konzervativní pravičák nebo levý liberál a progresista. Jen pak o nás bude moci jednou říci někdo to, co v USA kdysi napsal John Kennedy (vida, další liberál): „Ve Spojených státech amerických, kde kdysi bojoval bratr proti bratru, neposuzujeme zajisté mužnou statečnost v bitevním ohni tak, že bychom zkoumali barvu praporu, pod kterým bojovali“. Demokracie je systém, k jehož rozvoji mohou přispět i ti, jejichž názory se nakonec ukáží jako mylné: ovšem jen pokud své názory prosazovali vytrvale a statečně.

Záleží jen na tom, zda se ten prostor opravdu otevřel.

Echo 24.

24 3 2019 obr2

Fra Bartolomeo, Portrait of Girolamo Savonarola


publikováno: 24. 3. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


„Kabrňák“ Babiš

Je prvním předsedou vlády České republiky, jehož příběh se pravidelně objevuje ve všech významných světových …

Červená sukýnka pro dámu z první republiky

První víkend léta! Po krátké cestě ven z republiky na lékařský sjezd opět v centru světa. V rámci …

Vyhoření generace Y

Čas je běžec s dlouhým krokem, nikdy pokoj nedá si a od Freudenbergerovy bolestné zkušenosti s prožitkem vyhoření …

Křídla slávy aneb 20 let od smrti JIW

Nemám organizační talent. Smířil jsem se s tím a dovedu s tím vědomím celkem pohodlně žít. Někdy, …

Inspirováno Slovenskem

Ve víru dění a marketingových rejů kolem předběžných závěrů auditu Evropské komise, mapujícího střet zájmů Andreje …

Od hrdinství na milimetry – Čurda z Hlíny

Je poledne 16. června 1942 a Karel Čurda, parašutista skupiny Out Distance, vstupuje do Hlavní úřadovny …

Vyhazov z práce za názor proti funkcionářům

„Můj otec pochází ze Slovenska, moje matka je z Rumunska. Do Čech dorazili se svými rodiči …

O co jde v Hongkongu a proč

V Hongkongu jde o všechno. Pokud extradiční zákon projde, poslední ostrůvek svobody v ČLR bude …