Návod na popíjení raki

Kde pohostit cizince znamená nenechat na stole jediné volné místo.

Chuť tohoto větru je chutí kterou jsi nikdy neokusil
tito pasažéři přicházejí z míst která jsi nikdy nenavštívil
ten jazyk kterým mluví by ses nikdy nenaučil
zakryj si oči na tomto místě jsi cizincem
(Attilâ İlhan)

Autentické popíjení raki (otázku autentičnosti ponechám na laskavé úvaze čtenářů) v turecké domácnosti není záležitostí jednotlivce. Kvůli anýzovému pocitu na patře, v krku a vůbec všude po požití byť jen pár kapek si dokonce myslím, že nikdo dobrovolně raki sám pít nebude. Další důležitý poznatek – raki se nepije kvůli chuti, nebo nedej bože kvůli příjemným stavům opilosti. Popíjení vznešené anýzovky je otázkou společenskosti, přijetí, v mém případě též zvědavého okukování, s čímž jako yabandži čili cizinec musím počítat. Pro ty, kteří by snad chtěli při návštěvě Turecka absolvovat tuto picí proceduru, jsem sestavil následující návod.

Krok první: Sehnat raki. Turci jako sváteční pijáci mají na výběr z pestrého počtu lahví, od miniaturních flakónků tak na ochutnání, po velké, dvou až třílitrové obludnosti plné pálenky. Kvůli omezeným prostředkům a titěrnému alkoholickému apetitu zúčastněných (zlatí Turci!) jsme zvolili láhev litrovou, s elegantní etiketou dvou do sebe vklíněných vinných listů a trsů hrozna. Omezené prostředky v mém případě znamenají, že v Turecku, které je i pro průměrně chudého středoevropana levnou destinací, se náhle v podomní večerce vynořila cena vpravdě česká – asi 650 korun za naši lahev. Říkejme tomu přirážka za náboženství, nebo alkoholicko-etatický desátek, co já vím.

Krok druhý: Připravit drobné občerstvení. Měli jsme (já a zbytek osazenstva) štěstí a mohli sledovat přípravu jídla z uctivé vzdálenosti. Určitě neplatí co Turek, to dobrý kuchař, ale rozhodně platí co Turkyně, to úžasná kuchařka. Na nás zbyly příjemně jednoduché práce – příprava silného tureckého čaje Rize, který udržuje Turky v ustavičném pozoru a dává možnost pauz v rozplizlých hovorech díky agresivnímu míchání cukru v maličkých skleněných pohárcích, krájení zeleniny, míchání salátu. Jedna z našich hostitelek smažila drobné rybičky z Černého moře, jiný hostitel oblažoval zjemnělé ucho Evropanovo tureckým rapem a neidentifikovatelným žánrem, který se pro potřeby zmatených muzikologů zařadil pod škatulku „anatolský…“ (doplňte dle chuti, rock, pop, hip-hop). A konečně:

Krok třetí: Popíjení. I turecká svačina znamená obléhat stůl množstvím pokrmů, které vždy spolehlivě zaplní celou jeho plochu. Velikost stolu není důležitá, taktikou domácího pána či paní je nenechat na stole jediné volné místo. Salát se sladkou zálivkou, dvě mističky koření z rajčat a lilku, velký talíř osmažených čudel, dva druhy nadýchaných chlebů, které neztrácí měkkost ani po několika dnech (o vztahu Turků k chlebu by se daly psát romány), čaydanlik čili souprava na Rize, köfte v rajčatové omáčce. Opravdu jen menší pohoštění, nic velkého, děkuji pěkně. Ještě před energickým afiyet olsun! rozlil jeden z našich hostitelů menší panáčky raki a studenou vodu. Raki se vždy pije s vodou, a dodnes nevím, zdali kopnutí první sklenice bez zapití se setkalo s mírným uznáním, nebo se znechuceným odmítnutím.

A konečně, konečně už debužírování, pouštění tureckých arabesek i písní modernějších, a nad vším veselím, úsměvy a rudnoucími tvářemi jemný příkrov hüzün – melancholie nikoliv osobní, ale národní (a snad je Ankara jaksi optimističtější, pověstné tváře zahalené do smutku a odevzdanosti, jak o nich píše Orhan Pamuk v Istanbulu, jsem nepozoroval). Řídil jsem se dobrou radou dívky, která mě pozvala ke stolu – nepouštět se do politických hovorů, což je obvyklá kratochvíle jisté sorty neumětelů, do které spadám. Alláh budiž pochválen za mou neznalost turečtiny a zdrženlivost místních vůči angličtině, které většinou rozuměli, ale odpovídat se zdráhali. Zčásti kvůli rozpakům nad svou nezkušeností, zčásti pohodlností – Turecko je zemí jediného jazyka, a porozumění ostatním řečem ještě neznamená je přijmout.

I přes (možná kvůli) mému zdvořilému nezájmu o dění u stolu, kterému jsem nerozuměl, byl večer velice příjemnou záležitostí, otázek bylo pramálo a kolik raki ubylo, tolik smíchu přibylo. Kolem jedné ranní už všichni akceptovali cizince u stolu, předvedli jim svatební tance, dokonce se krapet nesměle pustili do odpovídání. A nakonec rozjařeně vyrazili k domovu, a na mně a majitelce ubohého bytu, který statečně nesl bušení do stolu, otloukání stěn divoce odsunutými židlemi a převrženou konvici na parkety, zbyl úklid a pokuřování v kuchyni.

Dovolte mi ještě závěrečnou poznámku – Turci a kouření. Neodmyslitelná dvojice, a Turek, který nekouří, si uvědomí, že kouřit potřebuje, až když odjede z Turecka. S potěšením jsem vzal jednu z nabízených cigaret a věřte mi, káva z džezvy nechutná nikdy lépe než v jednu ráno a s cigaretou.

26 3 2019 obr2

August Macke, Turkish Cafe (II), 1914, wikiart.org

publikováno: 26. 3. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Ve sviňáko! Krásná nebo chytrá?

U normálního člověka se občas zdá, že jeho schopnost uvažování je do jisté míry utlumena …

K výročí náletu na Drážďany

Na základě osobní zkušenosti si myslím, že každý z nás zažije ve svém obyčejném a …

Firma sobě! Aneb za nás čerpá Agrofert.

Naším hlavním problémem není to, že se k moci dostal nějaký lump, nýbrž to, že si …

Kravina, aneb komu věřit?

V padesátých letech, když pod kuratelou sovětských soudruhů českoslovenští soudruzi pověsili několik svých dříve velmi …

Zpívej, a nemluv!

Operní pěvkyně Dagmar Pecková v loňském roce zpívala českou hymnu na demonstraci pořádané spolkem Milion chvilek …

Neexistující imigranti II.

Muslimská společenská bublina Multikulturalismus je ve své esenci antievropská forma civilizace. Samuel Huntington Úvod Toto …

Jaké jsou ruské plány s námi

Ve stále ještě svobodné části ruského internetu běží vážné a často neortodoxní debaty. Velký a …

Zapřeš tradici a zaměníš směr cesty

V pátek 7. 2. 2020 uplynulo 75 let od popravy hraběte Zdeňka Bořka-Dohalského: původem šlechtice, smýšlením …