Lechtivá socha

Pavlína Havlová: Kdo má ještě v dnešní době zájem vystavovat sochy?

Pavlína Bartoňová: Faktem je, že podle současné sochařské produkce to vypadá tak, že už klasickou sochu nepotřebujeme. Jako bychom si vystačili s redy mejdy, česky řečeno hotovkami, instalacemi a dyzajnem všeho druhu. I když nezájem o portrétní a figurální tvorbu je zřejmě jako řeka ponorná. Už v roce 1824 se kvůli nedostatku schopných uchazečů zvažovalo uzavření sochařské školy vídeňské akademie.

Ale k otázce. Pořadatelem výstavy je Spolek sochařů České republiky, který se hlásí k řemeslné a intelektuální tradici. Výstavou Lechtivá socha jsme chtěli dokázat, že tahle tradice ještě není úplně opuštěná, že socha v původním podání a výrazu o svůj smysl nepřišla.

Podle čeho jste umělce a jejich díla vybírala?

Výstava měla být každoroční přehlídkou tvorby členů Spolku sochařů.

Pojala jsem ji šířeji, abych do problematiky současné sochy umožnila lepší vhled. V rámci možností se jedná o sondu, která snad někdy bude mít rozvitější pokračování. Během dvou měsíců jsme vybrali díla 30 autorů vytvořená mezi léty 1943–2019. Autory jsou z poloviny členové Spolku, ze čtvrtiny to jsou ženy a z pětiny připomínáme zesnulé autory. Na výstavu jsem pro někoho překvapivě vybrala i díla tří malířů: Věry Novákové, Tomáše Smetany a Jiřího Sopka.

Při výběru exponátů mi záleželo na tom, že 1. vystavená věc má pro diváka podstatné sdělení jako svůj obsah a za 2. svou formou je v původním významu věcí, která je utvářená inteligentním duchem a zručností umělce ze solidní hmoty.

Co je na soše lechtivého?

Veprostřed Platónova dialogu o duši a kráse Faidros se propojí lechtění, krása v portrétu a krása v duši diváka. Božská duše se podobá lidské, mezi nimi prostředkuje Erós. Třeba básník Vladimír Holan mluví o Erótovi, že je nebesklon. Erós je síla rostící peří. Je při díle, když někdo, kdo si pamatuje krásu, tu krásu zahlídne na krásné tváři, nebo věci – soše, obrazu. V tu chvíli se v něm probudí puky na duši a z puků začne vyrážet peří, přitom dochází ke svědění a lechtání a bolesti zároveň. Socha je lechtivá proto, že způsobuje tohle lechtání. Způsobuje to nejdůležitější, co se v osudu duše může udát, protože buď duše v těle umírá jako ve škebli, nebo se opeřováním připravuje na vzlet. Náš život nemá jiný účel než péči o duši a krása je jediná, která je viditelná smysly. Jediná může přes smysly způsobovat růst duše. Výstava by měla být plná svědění, které způsobí, že se divákovi udá tato proměna.

Nová síň není nafukovací, jak se tam vešlo 30 soch?

Není, ale zato má pro sochy nenahraditelné ateliérové světlo, které už je jen v „ukradeném“ Mánesu a v GHMP v Městské knihovně, i když tam už je umělé. Při přípravě nás omezoval hlavě čas. Prostor jsme zvládli díky architektonickému řešení pana Pavla Kolíbala. Navrhnul takovou sošnou slavobránu zarámovanou reliéfy a minisochami na zdi. Ve středu místnosti pak má každá socha svůj prostor, svoji dráhu bílých dlaždic. Směrem od vchodu se divák vzdaluje technicky poctivému akademismu k moderním tendencím sochařství.

Zleva v řadě stojí podobizny neboli portréty, které jsou od sochařství neodmyslitelné. Hlava je koruna všeho, symbolem pomíjivosti, smyslu a třeba i vítězství. Keltové si prý přibíjeli useknuté hlavy svých nepřátel nad svá obydlí. Na výstavě Lechtivá socha na vás hledí 10 hlav: děvčátko Karly Vobišové v bílém mramoru, jemně nakloněný jakoby naslouchající Emil Juliš, bronzová hlava dívky od Zdeňka Palcra, Ernst Hemingway z děsně vyschlého a tvrdého zbuzanského vápence, nonverbálně sdílná hlava Edy Hendrychové, Josef Šíma s krajinou ve tváři, vážný sádrový Boris Pasternak, hranatý Martin Jirous, autoportrét Daniela Talavery a Zeithammlův Petr Rezek.

Napravo už jen zmíním Prométhea. Letos je to padesát let, kdy sochař Zoubek sejmul Janu Palachovi posmrtnou masku. Tento čin a zvláštní portrét zdaleka nepatří jen do sochařství. Palacha a přesah sochařského díla si na této výstavě připomínáme ztvárněním Prométhea od Václava Frydeckého. Tu sochu koncem 70. let papaláši odstranili těsně před odhalením u budovy Transgasu u Muzea. Tehdy dokonce i soudruhům došlo, že dobrá socha má nejen zvláštní formu, ale i závažný obsah. Prométheus je příklad sochy, která je s člověkem proti moci Olympanů, krade jim oheň a podrývá autoritu bohů…

Při východu z galerie člověk nemůže minout sochu Jiřího Kobra Mytí nohou. Je zvláštní, hrubě řečeno nepatřičná …

Proto jsem stála o to ji vystavit! Kobr se zabývá viděním a myšlením těch, kteří na jeho umění budou koukat, přitom ale tvoří hrubě podle svého vkusu. Díky obojímu jsou okoukané biblické motivy v jeho podání nepřehlédnutelné, pro někoho až nepatřičné. Jenže díky tomu na nich můžeme zahlédnout ještě něco neznámého, třeba kopance a emoční oploštělost, které musel Ježíš natřený namodro a jakoby ponořený v barvě čistoty a nevinnosti snášet. Jediná tato socha je bez soklu. Ježíš nám a svým učedníkům stlučeným ze dřevěných prken leží u nohou. Mytí nohou odkazuje k době konání výstavy, která předchází Svatý týden a slavnosti vzkříšení Krista v těle.

Díky za rozhovor.

Díky a Požehnané Velikonoce.

Výstava Lechtivá socha v Nové síni (Voršilská ulice) potrvá do Květné neděle 14. dubna 2019.

10 4 2019 obr1

Jiří Kobr, Mytí nohou, dřevo, 2016


Fotografie z vernisáže si prohlédněte v galerii:

Foto © Martin Salajka a Petr Blumentrit (Pražská fotografická škola), černo-bílé fotografie Jiří Plieštik

publikováno: 10. 4. 2019

Pavlína Havlová

Pavlína Havlová

Editorka Přítomnosti / Narozena v roce 1976 ve Vlašimi. Studovala orální historii na Fakultě humanitních studií UK. Ráda oživuje vzpomínky na to, co je už nenávratně pryč. V rozhovorech se snaží zrcadlit životní příběhy lidí, kteří se nebojí žít.

NEJNOVĚJŠÍ články


Mukl, cirkusák a slavný galerista – tři životy Oskara Krauseho

Název kapitoly připomíná banální hodnocení, ale ve skutečnosti to byl občas thriller, občas komedie dell’arte, …

Neslušné návrhy a Mee too

Minule jsem se tu svěřil, že pozapomenuté poznámky z návštěvy Walhally (které se později staly mým …

Žijeme v době Karla Gotta?

Název článku jsem si vypůjčil z titulku, který se nedávno objevil v příloze Práva. Přidal jsem otazník, …

Nejvyšší čas začít plivat na Václava Havla

Blíží se významná výročí, blíží se čas vzpomínání, rekapitulací, bilancování, hodnocení, přehodnocování a hlavně osobní propagace. …

Tweetová „politika“

Jestli se v něčem dnešní doba liší od té předchozí, pak je to ve způsobu komunikace. …

Strašlivý život Babišův

Důkazů o tom, že Andrej Babiš vědomě devastuje krajinu, likviduje fungující podniky a zneužívá ke svým účelům …

Demokracie neumírají náhodou – puč zpomaleně

Někdy jsou věci jasnější s odstupem; když poodstoupíte od pointilistické malby, tak to, co se zdálo …

Čapkovi mloci jako masoví lidé zničí humanistickou kulturu

V čem tkví Čapkovo proroctví a jeho myšlenky? Samozřejmě, je možné tvrdit, že jako mloci byli …