Maxim řečený Hořký, nadbytek informací a nemožnost soudu

Jsou jména, před nimiž není úniku. Jedním z nich je Maxim Gorkij, pseudonym Alexeje Maximoviče Peškova. Tento muž se narodil možná jen proto, aby ztělesnil složitost první poloviny 20. století. Na jeho jméno narazíme v rejstříku každé knihy věnované komunistické totalitě i světové literatuře 20. století. Není na světě spisovatele, po němž by ještě za jeho života byly pojmenovávány ulice, parky, školy, továrny, doly, zemědělská družstva a dokonce i gigantické letadlo konstruktéra Tupoleva. Dokonce i starobylé město Nižní Novgorod bylo přinuceno vystupovat v letech 1932–1990 pod jeho pseudonymem, jen proto, že se zde narodil.

Ani v jeho době nebylo vše průzračně jasné: ani tehdy nebylo jen zlo a dobro, nebyli jen komunisté a antikomunisté. Ačkoli to někomu může připadat zvláštní, už tenkrát se vyskytovaly všechny lidské typy poschovávané v různých skrýších. Od Gorkého smrti v roce 1936 se však udála spousta věcí. V poznání tohoto autora nebrání nedostatek informací, ale jejich nadbytek. Příliš mnoho svědků, pamětníků, ctitelů, protivníků a oportunistů zanechalo hory dokumentů, které je vyloučeno zpracovat. Dokonce ani návrat ke zdroji v jeho případě není zárukou lepšího pochopení. Proto raději popořádku:

Nejprve syrová, věřme, že nepříliš zpotvořená fakta: Maxim Gorkij se narodil 28. 3. 1868 v Nižním Novgorodě v rodině truhláře Maxima Savatjeviča Peškova, který zemřel na choleru v Astrachani. V roce 1879 Gorkij osiřel úplně. Od té doby se musel živit samostatně: byl poslíčkem v obchodě, umývačem nádobí na volžském parníku, učedníkem v dílně malíře ikon, pracoval jako nakladač v přístavu, jako pekařský dělník apod. Od patnácti let se toulal po Rusku a vzdělával jako samouk. Roku 1884, se neúspěšně pokusil o přijetí na univerzitu v Kazani. Od podzimu 1885 do jara 1887 pracoval v Kazani v pekárně V. S. Semjonova. V roce 1887 se dvakrát po sobě pokusil o sebevraždu výstřelem pistole do srdce. Z průstřelu plic se vyvinula tuberkulóza, která ho soužila až do smrti. Rok 1888 strávil u kaspických rybářů a poté pracoval jako železniční hlídač.

Na jaře roku 1891 se opět vydal na cestu. Procestoval celé jižní Rusko, donské stepi, Ukrajinu, Besarábii, Krym a přes Kavkaz došel do Tbilisi, kde se na necelý rok usadil. Pracoval v železničních dílnách a v září 1892 v tbiliském listě Kavkaz uveřejnil svou první povídku Makar Čudra. Koncem roku 1892 se vrátil do Nižního Novgorodu, od roku 1895 žil v Samaře, kde pod pseudonymem Jegudijil Chlamida přispíval do Samarské gazety. V roce 1902 byl zvolen čestným akademikem, ale na příkaz cara Mikuláše II. byla tato volba prohlášena za neplatnou. Na protest se členství v akademii vzdal Anton Pavlovič Čechov a Vladimír Galaktionovič Korolenko. Po krvavé neděli 9. ledna 1905 Gorkij uveřejnil proklamaci, za niž byl uvězněn v Petropavlovské pevnosti a propuštěn byl až po protestech světové kulturní veřejnosti. V letech 1906–1913 cestoval po Finsku, Švédsku, Dánsku, Německu a Francii. V březnu odjel do USA, kde zůstal až do konce roku, poté odjel do Itálie, kde žil na ostrově Capri. V roce 1913 se vrátil do Ruska a prakticky ihned se zapojil do politického dění. Organizoval financování revolucionářů v exilu pomocí příspěvků od domácích mecenášů. Roku 1921 opustil Rusko podruhé. Nejprve žil v Německu, později v italském Sorrentu. Na přelomu let 1923 a 1924 si léčil tuberkulózu v Mariánských Lázních. Během prvních dvou let po návratu do Ruska (1928–29 navštívil Kursk, Charkov, Dněprostroj, Arménii, Krym, Baku, Murmansk, Volhu a Rostov na Donu. V letech 1928-32 trávil prázdniny opět v Sorrentu a po roce 1932 již Sovětský svaz neopustil. V Moskvě mu byla přidělena významná secesní stavba – dům Rjabušinských, který byl na státní útraty naplněn vzácnými uměleckými díly. Přestože nebyl členem komunistické strany, přednesl na prvním všesvazovém sjezdu spisovatelů (1934) hlavní referát a byl zvolen předsedou spisovatelské organizace. Odměna následovala: Leninův řád, institut, pocty, kolotoč oslav. Zemřel 18. června 1936. Jeho rakev nesl také Stalin a Molotov, který pronesl smuteční řeč. Pohřben byl u Kremelské zdi v Moskvě se všemi státními poctami.

V obecném, nečtenářském povědomí se Gorkij uhnízdil jako jeden z vrcholů trojúhelníku, který tvořil spolu s Leninem a Stalinem. S Leninem se Gorkij seznámil v r. 1904. Lenin u něj pobýval na Capri. Jejich vztahy byly proměnlivé povahy. Gorkij zpočátku revolucionáře podporoval, později se zděsil revolučního násilí. Chvalozpěvy, které napsal o Leninovi, rozhodně nepatří k tomu nejlepšímu, co vyšlo z jeho pera. Jejich souputnictví končí věncem, který poslal Leninovi na hrob. Na stuze stál nápis: „Proščaj, drug“.

Se Stalinem se patrně setkal v roce 1905. O povídce „Děvče a smrt“ Stalin napsal, že je silnější než Goethův Faust. Roku 1928 se na jednu ze Stalinových výzev k emigrantům vrátil do SSSR. O hře, kterou s ním Josif Vissarionovič hrál, si můžeme udělat poměrně přesnou představu z životopisů cílevědomého diktátora. Vzápětí po spisovatelově smrti se objevily spekulace, že byl na Stalinův příkaz otráven. Tyto dohady potvrzuje i jeho žena ještě v roce 1963. V tomto období se také proslýchalo, že jed byl nalezen i při jeho pitvě. Žádné z těchto tvrzení však není podloženo důkazy. Daleko podstatnější je, že tento autor posloužil ještě po smrti, protože i jeho smrt dokázal režim využít ve svůj prospěch.

Tento triumvirát měl společný cíl: zničit starý svět. Rozcházeli se pouze v tom, kdy nastane vhodná doba na revoluci. Dílo se podařilo, následky zářné budoucnosti se staly součástí naší temné minulosti. Předminulý čas zmizel tak dokonale, že svádí k idealizaci. Úvahy o tom, jak vypadaly původní Leninovy a Stalinovy úmysly, si můžeme odpustit, pro výsledek nejsou rozhodující. Ani dohady o tom, kde k svému programu přišli, jak si počínali a co z toho vzešlo, do této zprávy nepatří.

Samotou Gorkij nikterak nestrádal. Jeho pohostinnost byla vyhlášená, miloval život v komunách. Všude, kde bydlel, přijímal hosty, kteří zůstávali dlouhý čas. Trocký, jehož Maxim údajně obdivoval, o něm psal články a zmiňuje ho i ve svém životopise. K jeho známým nepatří pouze Dzeržinský, Lunačarský, Jagoda a Molotov, k svým přátelům počítal také Korolenka, Remizova, Jesenina, Ninu Berberovou, Leonida Andrejeva nebo Viktora Šklovského, který dokonce napsal jeho životopis. Čechov sice neměl rád jeho rubášku, Tolstý se jeho ateistické propagandě vysmál a Bunin ho poslal do háje, ale znali se. Majakovský ho nesnášel, protože Gorkij o něm šířil pomluvu, že má syfilis. K okruhu známých je třeba připočítat také Romaina Rollanda, Anatola France, M. A. Nexö, Marka Twaina, S. Zweiga, G. B. Shawa, T. Manna, Hamsuna, E. G.Wellse a desítky dalších světových intelektuálů. Dokonce i Jack London napsal jednu ze svých vzácných pochvalných kritik na Fomu Gordějeva.

Z Čechů se o něm pochvalně vyjádřil nejen Géza Včelička, E. E. Kisch, Jiří Taufer, S. K. Neumann a Jarmila Glazarová. T. G. Masaryk ho osobně navštívil na Capri v roce 1912 a v roce 1917 ho vyhledal v Petrohradu. Sám Gorký odhaduje, dá-li se alespoň v tomto punktu věřit životopiscům, že napsal na 40 000 dopisů. Nutno předpokládat, že nejen v zemích, které Sovětský svaz přímo či nepřímo okupoval, ale i v mnoha dalších se objevil nějaký jeho devótní hagiograf. Je zbytečné uvádět občanské jméno poskoka rumunského, kubánského, vietnamského atd. V Československu se jmenoval Václav Běhounek. O tom, kým jeho milovaný spisovatel byl, má autor jasno: „Byl představitelem socialistické doby, jejím připravovatelem, bojovníkem za ni, jejím oduševňovatelem a rozněcovatelem, velkým umělcem, myslitelem, publicistou, učitelem a vychovatelem, inženýrem lidských duší.“ (Václav Běhounek: Maxim Gorkij – klasik socialistického písemnictví – Praha 1951.) Hagiografové jsou vítáni, protože nás učí číst mezi řádky. A tím, o čem zatvrzele mlčí, upozorňují na podstatné.

Cherchons la femme: do sexuálního života ho zasvětila o 10 let starší Olga. Po ní přišla Kateřina Pavlovna Volžina, s níž se seznámil v redakci novin a v roce 1896 oženil (zemřela v r. 1965 v Moskvě), před revolucí byla členkou moskevské zednářské lóže. Z tohoto svazku vzešel nevydařený syn Maxim, opilec, lenoch a čekista, který zemřel roku 1934 na zápal plic a dcera Kaťuše. Manželé žili později v odloučení a Maxim žil s Marií Fjodorovnou Andrejevou, herečkou a komunistickou revolucionářkou. Jeho sexuální nevázanost byla příčinou odmítavých reakcí puritánské Ameriky. Záhadnou roli v jeho životě hrála také Moura Budbergová, rozená Zakrevskaja (1892–1974) agentka NKVD a přítelkyně H. G. Wellse. Nebo G. B. Shawa?

Exily: První emigrace pokrývá léta 1906–1913, druhá léta 1921–1928. Obě prožil převážně v Itálii, na ostrově Capri a v Sorrentu. Na Capri byl Gorkij dále politicky i literárně aktivní a angažoval se ve významných akcích Ruské sociální demokracie, roku 1907 se zúčastnil V. sjezdu Sociálně demokratické strany Ruska v Londýně, roku 1911 a 1912 byl v Paříži. Do druhé emigrace ho poslal Lenin, údajně na ochranu před Stalinem.

Studií o životě a díle tohoto autora je příliš mnoho. Psali o něm autoři tak odlišní jako Premil Ratnayake nebo Gregoire Alexinsky. (La vie amere de Maxime Gorki – 1950). Martin C. Putna se oněm zmiňuje v Rusko mimo Rusko – díl I. Za zmínku stojí i francouzsky psaný článek Taťány Alexinské, která ho už v r. 1922 odsoudila za podporu režimu a teroru. H. Troyat soudí, že jeho úpadek lze vysvětlit pudem sebezáchovy. „Je lepší lhát sám sobě, než ztratit rozum přílišnou prozíravostí.“ Nebo Karl Radek: „Gorkij je nemocným, viklajícím se zubem v proletářské čelisti.“ Patrně nejpronikavější úvahy pocházejí od Niny Berberové. Do domu otevřených dveří přijela v roce 1923 přítelkyní Budbergovou a Chodasevičem, svým tehdejším partnerem a prožila zde víc jak tři roky. Měla tedy dost času mistra pozorovat. Bohužel ani tato vynikající spisovatelka, kterou Budbergová tak fascinovala, že napsala její životopis nazvaný Železnaja ženščina nevěděla, že má co do činění s agentkou NKVD. Gorkého tvorba si Berberovou nikdy nezískala, ale zajímal ji jako člověk, o němž se rozepisuje na desítkách stran svých vzpomínek Psáno kurzívou (OneWomanPress, 2003). I ona si položila otázku, proč se do Ruska vrátil, když naprosto přesně věděl, co se tam děje, co ho tam očekává a s kým má co do činění. Jisté jsou také oslavy, jichž se mu dostalo při jízdě napříč Ruskem, obvyklá ruská potěmkiáda organizovaná GPU.

Zde může pátrání konečně začít. K dispozici jsou i drobné postřehy pocházející z dalších zdrojů. Tento vášnivý čtenář, polemik a samouk byl také nietzscheovec, který se vlastními silami vyhrabal z ruského zoufalství. Na druhé straně se navzdory téměř dvěma desetiletím prožitým mimo Rusko nenaučil žádný cizí jazyk a zůstal do smrti závislý na překladatelích a tlumočnících. Gorkého je dovoleno podezírat z jistého druhu geniality. Talenty ve službách nerealizovatelného ideálu se objevují v celé historii, autor Bosáků v tom nelítá zdaleka sám. A nemusí jít o talent tak rozprostřený, jako měl Majakovský, Ejzenštejn nebo Leni Riefehnstahlová, takový Jiří Taufer nebo Jan Drda na ukázku bohatě stačí. Jména těch, kdo pouze naskočili do vlaku, protože žádný talent neměli, jsou po právu zapomenuta. V případě Gorkého jsou misky vah sice přetížené, ale v neskutečné rovnováze.

Klady: tento skvělý vypravěč a dramatik dával v roce 1917 přednost menševikům před bolševiky. Po říjnové revoluci se rozkol mezi ním a bolševiky zvětšoval, což nakonec vedlo k publikování článků známých jako Nečasové úvahy, v nichž aktivně vystupoval proti násilí tzv. válečného komunismu, teroru páchaném na opozičních politicích a proti bezuzdnému rabování.

Zápory: chvalozpěv na Bělomořský kanál, propaganda na Západě, schvalování procesů. Oslavný dopis na Dzeržinského po jeho smrti. Pamfletista proti kdekomu, včetně Joyce, Prousta a Pirandella, jejichž díla byla odsouzena za jeho předsednictví sjezdu spisovatelů v roce 1934. Co se přihodilo tomuto vášnivému čtenáři? Známé jsou i jeho odsudky demokracie. Jeho jazyk se stal nenávistným a agresivním. Viz stať „Nevzdá-li se nepřítel, bude zničen.“ Nechvalnou roli režimního propagandisty sehrál při své návštěvě Soloveckého tábora zvláštního určení, o němž vydal nadšené svědectví. Usilovně čtenáře přesvědčoval, že „tady dochází k procesu základní přeměny v psychice lidí anarchizovaných vlastní minulostí; sociálně nebezpeční se mění v sociálně užitečné, profesionální „rušitelé práva“ – v kvalifikované dělníky a uvědomělé revolucionáře.“

V obležení vrahy prohlásil, že žije v nejlepším světě, což je možné interpretovat tak, že nezdařená sebevražda se mu povedla alespoň v duševní rovině až počátkem 30. let. V tomto období M. Gorkij spolupracoval s režimem, přestože mu některé skutečnosti o tomto režimu musely být známy a snažil se je omlouvat ruskou mentalitou, historií atp.

Rozhodnutí, před něž byl Gorkij postaven, byla gigantická: věrnost talentu, nebo věrnost vlasti? Povinnost vůči literatuře, nebo humanistickému poslání? Zřejmě byl také obětí lži, kterou pomáhal šířit. Rozštěp způsobený nenávistí k rolníkům, nositelům zaostalosti a krutosti, a zálibou v dělnících, nositelích naděje na lepší svět, zřejmě vydal své jedovaté plody. Idealizace dělníka zplodila diabolizaci rolníka. Jeho víra nebyla fanatická, a přesto převážila. Byl nejen skvělý pozorovatel, ale i herec, jistě by dokázal předstírat cokoli, ale zjistit, co ho k tomu vedlo, je vyloučeno. Ani kdyby se moskevské archivy jakýmsi zázrakem otevřely, patrně bychom se nedozvěděli, kdo byl muž pohřbený u Kremelské zdi.

V jeho případě nelze vyloučit naprosto nic, ani to, že se pouze projevila jiná část jeho povahy: neuvěřitelná schopnost lhát jiným i sám sobě. Lhát, aby utěšil, lhát, aby pravda tak tvrdě nedopadla; lhát ze soucitu jako Luka Utěšitel ze hry Na dně. Co když právě tato postava je pravým zobrazením sebe sama?

I nesporné zlo může občas přinést nečekaně užitečné plody, což se o dobru také nikdy nedá prohlásit s jistotou. O Gorkém neplatí ani pomluva, že po definitivním návratu v 1931 už nic kvalitního nenapsal. Dopsal zde čtvrtý díl Života Klima Samgina, který Jiří Pelán a Igor Daniš dodnes považují za klíčové dílo ruské literatury. Vedla jeho kroky láska k zemi, technickému pokroku a pracujícím masám? Stal se obětí manipulace, která z něj udělala spolupachatele? Je možné, že opravdu upadl do emocionální pasti nastražené synem Maximem a peticemi dělníků? Kdyby platila hypotéza, že chtěl návratem chránit syna, pak neuspěl. Opravdu se stal otrokem režimu do té míry, že v něm odumřel cit pro spravedlnost? Zmocnil se ho zcela omluvitelný strach? Rozpad osobnosti? Politováníhodný tuberák, jehož nemoc oslabila natolik, že podlehl vábení, ďábelsky rafinovaný podvodník, hráč světového formátu, odpudivý skřet nebo jen zoufalec prostoduše prahnoucí po ideálním světě? Propadl snad slavomamu a domníval se, že je nedotknutelný? Pro každou z těchto hypotéz lze nalézt oporu v nějakém činu nebo výroku. Vše, co je možno o Gorkém říct, musí být vysloveno v podmiňovacím způsobu.

Tento muž je důkazem, že existují lidé natolik složití, že není možné proniknout do zákoutí jejich úmyslů a motivací. V jeho případě ani dokumenty a knihy nepřinášejí uspokojivou odpověď, protože je možné je interpretovat desítkami různých způsobů. Existují jak knihy, tak propaganda. Kým tedy ve skutečnosti skutečně Maxim řečený Gorkij, čili trpký nebo hořký, jak sám sebe označil, zůstane navždy tajemstvím, které si odnesl do hrobu. Jenže nevyřešené hlavolamy občas napomáhají k pochopení lépe než vyřešené. Nedosažitelnost obyčejné, přízemní lidské pravdy je zdrojem důležitého poučení. Každá hypotéza může být v jeho případě správná, ale nemohou platit všechny zároveň. Ani ten nejsložitější člověk nemůže být zároveň fanatik a oportunista, otrokář a milovník svobody, génius a naivní blbec, autodidakt a primitiv, zrůda a světec, megaloman a zoufalec sžíraný komplexem méněcennosti, lakomec a rozhazovačný furiant. Ne všechny lidské možnosti lze naládovat do jednoho těla.

Jestliže ani o plodném spisovateli těžícímu z vlastních zážitků, nelze ani o století později navzdory tunám biografií, hagiografií, svědectví a dokumentů rozhodnout, co v něm převažuje, pak jsou lidské možnosti opravdu nezbadatelné. Ani cit, ani intuice, ani zkušenost, ani časový odstup, ani záplava dokumentů neumožňují nahlédnout do jeho nitra. Při řešení této rovnice o proměnném počtu neznámých nám nepomůže ani zákon velkých čísel. Převést lidi na společného jmenovatele, se prostě ukázalo být nedosažitelným cílem, což je neštěstím pouze pro moralisty univerzalistických vyznání a bytosti prahnoucí po moci. Věk a zkušenosti jsou občas k ničemu. Zbývá zjištění, že i nemožnost poznání tvoří nedílnou součást života. Připustit, že člověk není ani v zásadě dobrý, ani od přírody špatný, ani nádoba hříchu, ani nepopsaný list, ani oběť společnosti, ani pán tvorstva si vyžaduje koňskou dávku etické nezávislosti.

Protože v tomto případě přicházejí v úvahu skutečně naprosto všechny možnosti, je intelektuální povinností připustit, že Gorkij by mohl být i světcem, který vše obětoval, včetně svého dobrého jména, aby odčinil své omyly a zachránil alespoň pár jednotlivců z hrůz, na jejichž příchodu se aktivně podílel. I této variantě by ledasco nasvědčovalo. Shánění potravinové pomoci pro hladovějící nepopírají ani jeho protivníci. Jakožto organizátor mezinárodní pomoci, napsal americkému prezidentu Hooverovi: „Zachránil jste před smrtí 3 500 000 dětí a 5 500 000 dospělých.“ Existují důkazy o tom, že díky jeho zásahu přežila celá řada lidí, a nejen intelektuálů. Už se nepodaří zjistit, kolik lidí vyrval ze spárů svých kumpánů Stalina, Dzeržinského a Jagody. Nakladatelství Světová literatura, které vydávalo světovou beletrii v překladech domácích autorů, zřídil proto, aby dal vydělat hladovějícím spisovatelům. Pro spisovatele bez domova založil v Petrohradě Dům umění, ubytovnu a jídelnu v jednom, v němž nalezlo azyl řada autorů na pokraji vyčerpání. „Bez něho bychom všichni umřeli hlady“, dosvědčila Anna Achmatová.

publikováno: 13. 4. 2019

Lubomír Martínek

Lubomír Martínek

esejista a překladatel /

NEJNOVĚJŠÍ články


Proč má Slovensko Čaputovou, zatímco Češi Zemana

V tomto roce si připomínáme velká devítková výročí, k nimž kupříkladu patří i 600 let, …

Co znamená být nešťastný a nevědět o tom?

Jednou na jaře, zrovna když se v kraji nedaleko města Cambrai začínaly stromy zelenat, došlo …

Zásadně neříkám, ty jsi blázen a bezbožník

Biblické slovo, které nás dnes chce pozdravit a pocelovat, je zapsáno v Žalmu 14., ve …

Vzkříšený známý neznámý

Velikonoční komentář sestry Wendy Beckettové (1930–2018), Resurrection (Vzkříšení). Ústředním motivem křesťanské víry není, že Ježíš …

Provokace: Brexit vs. czexit

Diskusní klub Provokace časopisu Přítomnost uspořádal 3. 4. 2019 debatu na téma Brexit vs. czexit. …

Rytíř Koudelka – „ten čučkař“

Poslední květnový den loňského roku uveřejnila Přítomnost můj článek o aféře Novičok, jehož podtitul zněl …

Ztrácíme „identitu“ nebo rozum? Hněv, strach a hlavní otázka eurovoleb

Volby do evropského parlamentu budou pro Evropu bezesporu velkou zatěžkávací zkouškou. Velmi hluční a sebevědomí …

Čert a káča

Teorie a podivnosti P. Horákové a T. Halíka. »…projevům soukromého života, jejich příčinám a hybným …