Co znamená být nešťastný a nevědět o tom?

Jednou na jaře, zrovna když se v kraji nedaleko města Cambrai začínaly stromy zelenat, došlo k podivné tragické události, která zdejší Jižní latinskou chlapeckou školu nadlouho zasáhla. Tělocvikář se o víkendu v tělocvičně oběsil. Školník ho našel v sobotu večer. Hodiny tělocviku prozatím v nižších ročnících nahradili kreslením a chlapci si téměř bez výjimky vybírali pro své výkresy nanejvýš morbidní motivy.

V den pohřbu byla škola zavřená. Ředitel se domníval, že by ten politováníhodný čin mohl souviset s tím, že učitel neudělal zkoušku, která by mu zajistila definitivu, ale mnozí byli jiného názoru. Jedna z teorií se týkala lesíku určeného k vykácení, asi kilometr západně od školy. Byl to nevelký kousek lesa, ani ne jeden a půl hektaru na rovině. Tělocvikář tam vodíval v neděli své žáky. A mělo se za to, že právě on přestříhal ostnatý drát kolem pozemku, který tam natáhla firma Hoghus & Comp., aby lidé netropili v lese nějakou neplechu, než ho pokácejí. Ať už byla pravda jakákoli, místní všeobecně považovali tu tragickou smrt přinejmenším za přehnanou reakci, a vlastně za zcela zbytečnou.

V den pohřbu jel Henri Pivot se svou ženou Florence, zvanou Flo, ven z města. Henriho kolega ze stavební firmy je pozval k sobě domů na večeři. Kolona aut se pomalu sunula kupředu a občas se nadlouho zastavila. Měli před sebou dvouhodinovou cestu.

Když měla Flo špatnou náladu, obličej se jí zúžil, oči rozšířily a skráně se jí výrazně zkrabatily. Henri míval ve zvyku si ji dobírat a žertovat o Floiných dramatických mozaikovitých očích. Do té mozaiky zapadaly i pečlivě naondulované vlasy, ale nikoli brýle. Henri byl od přírody obdařen příjemným mužným zjevem, jak by se to dalo nazvat, takže působil spolehlivě, ale trochu nevýrazně, a tak nikomu příliš neutkvěl v paměti.

To snad ne, řekla Flo, už zase stojíme. Nesnáším čekání v zácpě, je to tak ponižující; člověk se cítí jako v kleci. Kdybych bydlela v jiném městě, nikdy by mě ani nenapadlo zvát někoho domů na večeři. Mohli jsme jít místo toho na pohřeb.

Ale to jsi přece nepokládala za nutné, namítl Henri.

Jak se to vezme, člověk toho napovídá. A proč nepozvala i naše kluky? Stejně se musí najíst. Copak zapomněla, že máme děti?

Ale kluci chtěli ven hrát fotbal. Na večírek k Nicole by se jim určitě nechtělo.

Vždyť víš, jak to chodí, Henri. Jeden někoho pozve, ten druhý se omluví, že nemůže, a všichni jsou spokojení.

Kolona aut se opět dala do pohybu. Po chvíli řekl: Ty ji nemáš ráda.

Potkali jsme se jen jednou. U Chatainových. Nic si o ní nemyslím.

Okolní krajina byla plochá a prázdná, jen tu a tam posetá skupinkami vysokých domů postavených šikmo k silnici, a benzinovými pumpami, které obvykle silnici lemují, stále stejná místa, chybí jim osobitý charakter, jsou jako monotónní společenská konverzace.

Henri, oslovila ho. Ano, miláčku.

Pořád na to musím myslet.

Já vím. Neříkali kluci nic, neptali se? Ne.

Ale stejně to vědí, ne?

Milý Henri, ví to celá škola. Tady to vypadá příšerně. Kde jsou ty jejich domy?

Ještě je nezačali stavět, zatím tu je holina. Cože?

Vykáceli tu les, je tu holina. Hned věděl, že to nebyla správná odpověď, a rezignovaně čekal na to, co Flo řekne o stromech, a jak sám pak bude vysvětlovat, že se tam musí stavět a tak dále, že lidé jsou důležitější než stromy, a i když jich je nejspíš moc, stejně musí mít kde bydlet.

Ale Flo mlčela. Otírala si brýle o lem sukně a teprve po několika dalších kilometrech jízdy opakovala, že měli přece jen jít na ten pohřeb.

Ani neznáme jeho příbuzné, namítl. Myslím, že je jim úplně jedno, jestli přijdeme nebo ne.

Není mi dobře, Henri.

Ale tady zastavit nemůžeme. Opravdu ti je špatně? Tobě se přece z jízdy autem zle nedělá.

Nemáš koňak?

V přihrádce na rukavice.

Ta pustá krajina se kolem nich táhla dál.

Víš co? řekla. Tohle pozvání na večeři je na-pro-sto zbytečné. Obrnil se trpělivostí: To se pleteš. Není zbytečné. Když s Michelem pracuju a pozve mě se ženou na večeři, tak musíme pozvání přijmout, to dobře víš.

Jo, já vím, promiň, promiň. Prostě si stavíte ty svoje domy. Flo, prosím tě. Snaž se být dnes večer milá. Záleží mi na tom.

Jistě, já vím. Pokusím se. Už je ti líp?

Možná trochu.

Flo, miláčku, nemysli pořád na to, co se stalo, s tím… chci říct, že takové věci se bohužel dějí pořád. Lidé jsou slabí, nezvládají to, tak to vzdají. A všechno jde dál. Život jde dál, úplně stejně jako dřív. Za pár týdnů dostanou nového tělocvikáře.

Prudce se otočila a střetla se s klidným profilem svého muže, se vším, co dříve pokládala za správné a co respektovala, a vybuchla: Nic už nebude nikdy stejné! A on nebyl slaboch. Naopak byl tak silný, že už to nevydržel! A my mu nijak nepomohli!

Konečně dorazili na místo, do čtvrti krásných a drahých přízemních domků za městem, a vystoupili z auta. Henri jí vzal kabát a kytici a řekl: Teď se budeme snažit ze všech sil, platí? A pak se zase vrátíme domů a zítra ráno si můžeš přispat.

Domek, v němž Michel s Nicole bydleli, byl architektonický skvost, jako vybraný šperk, všechno tu dokonale ladilo. Flo připomínal vernisáž v galerii, ze které se bojíte odejít, dokud by si toho mohl vystavující umělec všimnout. Nicole se podobala svému domu, byla velká a krásná a v jistém smyslu nedosažitelná.

Má drahá Florence, obrátila se na Flo, jsem tak ráda, že vás vzal Henri s sebou. Michel se bohužel trochu opozdí. Slíbil, že zavolá. Tyhle příšerné konference! Nikdy jim není konec.

To znám, přitakal Henri. Chápu. Obchody nepočkají! Prostřela jste moc krásně, Nicole. Dokonalé.

Když dojedli, pozvedl sklenici a s laskavou samozřejmostí, která mu byla vlastní, poděkoval hostitelce a přirovnal ji ke klenotu v dokonalém rámu, pak do toho proslovu elegantně a zároveň vtipně zapojil, jak s Michelem za starých dobrých časů jezdili na ryby, dodal zbrusu nový vtip ze stavební branže a svůj proslov zakončil poetickým citátem o nadcházejícím jaru.

Děkuji vám, drazí přátelé, řekla Nicole, mockrát děkuji. Jak říkám, jsem tak ráda, že jste přišli. A teď si ještě dáme šálek kávy a trochu koňaku v obýváku. Už se nemůžu dočkat, co bude Florence na zařízení říkat. Ještě chvilku, jen zapnu reflektor.

Henri, zašeptala Flo, jde to zatím dobře? Nejsem moc zticha? Jde to skvěle. Všechno je v pořádku. Nezapomeň, miláčku, jak je to pro mě důležité.

Vymanila se z jeho sevření: Já vím, já vím, strašně důležité.

Stavíte velké domy.

Nicole se vrátila a vysvětlila, že zahrada by měla být osvětlená lépe, ale venkovní světla ještě nejsou správně nastavená. Snad jim nebude vadit, že světlo dopadá do pokoje.

Flo se zeptala: Co že dopadá do pokoje? Kdy to…

Krásné, opravdu krásné, vydechl Henri. Od té doby, co jsem u vás byl naposledy, jste to hodně zvelebili.

Skleněnou stěnou byl vidět čtvercový trávník osvětlený bengálským ohněm a obehnaný zídkou.

Henri, zašeptala Flo. Máš je v kapse.. . Podal jí sluneční brýle.

Nicole se rozpovídala o interiérovém designérovi Monsieur Deschampsovi a jeho originálním a zároveň střízlivém umění, je trochu drahý, ale dokonalý. Nic tu neruší, všechno je čisté, minimalistické a na tom správném místě. Vidíte, jak se ty fialové a listově hnědé barvy šeříku na pozadí opakují? Není to rafinované? Obzvláště ty povadlé květiny.

Flo najednou zjistila, že nedokáže na nic soustředit pohled a sledovat hostitelku, která mluvila příliš rychle, a opatrně se zeptala: Ale k čemu jsou ty zvadlé květiny? Cože se tu opakuje? Nicole se zasmála svým vysokým a zvučným smíchem: Zvadlé květiny? Ale má milá, to abyste uvěřili, že jsou pravé! Nedáte si koňak?

Já ne, děkuji. Řídím.

A co Florence? Jenom slzičku?

Děkuji, ráda. A nemusí to být jen slzička. A pomalu dodala: Kdybych jen dokázala pochopit…

Henri jí skočil do řeči: To je škoda, že tu nemůže být Michel.

Velká. Ale slíbil, že se pokusí dorazit. Bože, jak mě všechny ty jeho konference unavují! Pořád jen samé konference…

Máte pravdu, Nicole. Já to znám. Ale Michel je velmi zodpovědný.

Kdybych jen dokázala pochopit proč, opakovala Flo, proč to udělal…

Flo, zarazil ji Henri, ale ta si vedla dál svou: Proč? Člověk se přece neoběsí jen tak pro nic za nic! Dopila sklenku a zadívala se zpříma na Nicole.

Nicole lehce pokrčila rameny, vrhla na Henriho rychlý pohled a pak se odvrátila.

Promiňte, ale musím o tom mluvit. Musíme se pokusit pochopit, co se stalo, nebo ne? Co myslel tím vším, co tenkrát říkal, když jsme ho neposlouchali. Neposlouchali jsme ho, Henri, a bylo to důležité!

Nicole se zhluboka nadechla: Jde o toho tělocvikáře, co učil vaše děti? Slyšela jsem o tom. Opravdu smutná záležitost. Ale přece jste ho moc dobře neznali.

Flo ji neposlouchala. Skláněla obličej pod těžkými vlasy a pokoušela se rozpomenout. Říkal něco důležitého o tom, co všechno nás v životě mine, protože… Ne, moment. Věřil, že dokud žijeme, měli bychom… Že pak bude najednou pozdě.

Henri? Co bylo podle něj tak důležité?

Henri se obrátil k Nicole a spěšně vysvětloval: Víte, obcházel lidi s jakousi protestní peticí. A chtěl, aby ji rodiče žáků podepsali.

Aha, jeden z těch…

Flo se napřímila a vyhrkla: A my ji nepodepsali!

Florence, drahá přítelkyně, na takové věci je třeba si dávat pozor. Člověk nikdy neví. Nikdy neřeknou přesně, o co jim jde, a pak vás chytí do pasti, ani nevíte jak. S Michelem tohle chápeme lépe než většina lidí. Může jít o politiku.

Ne. Šlo o nějaký les.

Flo, miláčku, to s tím vůbec nesouviselo.

Zazvonil telefon. Nicole rychle vstala a běžela ho zvednout.

Když byla pryč, Flo se zeptala: Myslíš s tím, že se oběsil?

Flo, miláčku, nech to plavat. Teď ne, prosím tě.

Jejich hostitelka se vrátila. Byl to omyl. Myslela jsem, že volá Michel. Ještě jste nedopili kávu. Mám vám dolít trochu teplé?

Káva! vyhrkl Henri. Proč se dneska nepoužívá termoska? Vzpomínám, jak nám přišla vhod za starých časů, když jsme s Michelem chodili na ryby…

Flo zopakovala: Jak to myslíš, že to s tím nesouviselo?

Je to tak, věř mi. S tím lesem to nemělo vůbec nic společného. Nicole otevřela skleněné dveře na zahradu. Začínalo lehce mrholit. Chvíli postála na prahu, aby se nadýchala vlahého nočního vzduchu. Přála si, aby se Michel konečně vrátil domů, aby jí pomohl, přála si, aby jeho obchodní přátelé neměli manželky; ta vysoká a krásná Nicole si ze srdce přála, aby ten klidný a půvabný svět, který vybudovala, existoval pokojně dál a aby její život pokud možno nerušilo všechno to ošklivé a nepochopitelné, co se do něj tlačilo zvenčí. Proč nemůžou mluvit o něčem příjemném? Bylo by to přece tak snadné!

Lesy, začala a nenápadně odsunula karafu s koňakem o kus dál, lesy mě vždycky fascinovaly. Jednou jsme strávili s Michelem celý týden volna v Dánsku. Ty jejich bučiny! Jsou neuvěřitelné. Navíc to bylo také na jaře. Naprosto neuvěřitelné. Nedáte si doutníček, Henri?

No tohle, podívejte, tuhle značku jsme s Michelem mívali nejraději!

Usmáli se na sebe.

Víte co? spustila Flo, mám ráda vůni doutníků. Máte pocit, že není kam spěchat.

To je pravda, přitakala Nicole vděčně. Nejsou vůbec jako cigarety! Nedáte si trochu minerálky?

Ne, děkuji. Flo se zadívala na svou krásnou hostitelku, která jí najednou přišla tak přátelská a prostá, téměř plaše se dotkla její ruky a svěřila se jí: Možná to pochopíte, Nicole. Musím na to pořád myslet. Jako bychom mu ublížili tím, že jsme tu petici nepodepsali.

Telefon zazvonil znovu a zase to byl omyl. Když se Nicole vrátila, byla viditelně rozladěná. Milá Florence, řekla, co by to změnilo? Až na to, že byste možná neměli tak špatné svědomí. Mimochodem nenapadlo vás někdy, jak jsou výčitky svědomí afektované? Někde jsem četla, že když člověk umře, máme vždycky špatné svědomí, ať už jsme na něho byli hodní nebo ne, tak to prostě je a není třeba si s tím lámat hlavu. Trápilo vaše kluky špatné svědomí? Ne, nejspíš si běželi ven zahrát fotbal nebo tak něco.

Rozhostilo se úplné ticho.

Okamžik, ozval se Henri po chvíli. Teď poslouchejte, co vám řeknu. Obě dvě. To jeho žáci přestřihali na řadě míst ostnaté dráty. A naši kluci v tom jeli také.

Vážně? vykřikla Flo. To je nádhera! Ale jak to dokázali?

Zřejmě nůžkami na plech. Říkal jsem si, že by tě to mohlo utěšit.

Flo se zasmála: Tak vidíte, má drahá Nicole, brali to vážně! To je přece skutečný důkaz, že si ho vážili, ne? Nepokrčili jen rameny a nemávli nad tím rukou jako nad nějakou smutnou záležitostí!

Nicole pomalu zrudla. Mluvilo se o nějaké zkoušce, řekla. Skutečně skládají zkoušky? Obyčejní tělocvikáři? On ji neudělal a tak ho to vzalo, že šel a… Panebože. Co že to měl při té zkoušce vlastně udělat?

Vyšplhat po laně, odpověděl Henri úsečně. Aby dostal definitivu.

A on to nedokázal?

Ne. Pokoušel se o to každý rok.

Tak se šel oběsit. Na laně? Byl moc starý? Nebo moc tlustý? Flo se zvedla od stolu. V životě jsem nepoznala jiného člověka, který by o něco tak usiloval a bral to tak vážně, že pro to dokázal zemřít! A nikdo mu nepomohl!

Tohle Nicole popudilo natolik, že vyštěkla: Pro boha živého, musel přece vyšplhat nahoru sám!

Nicole, zašeptal Henri varovně.

Chvíli bylo ticho a slyšeli jen, jak venku za zdí sviští auta. Flo si zase sedla.

Florence, řekla Nicole. Chápu, že jste prožila něco nepříjemného, naprosto přesně chápu, jak vám je. Ale opravdu by ho tak utěšilo, kdybyste se pod tu petici podepsali? Přemýšlejte o tom.

Nevím. Možná jsem potřebovala utěšit sama… Ale neposlouchala jsem ho. Říkal něco o tom, že jsme nešťastní a ani o tom nevíme, takže nám není pomoci… A že by všechno mohlo být tak jednoduché. Henri? Co mělo být tak jednoduché? Nesouviselo to s přírodou?

Flo, nepůjdeme už pomalu domů?

Tahle zelená vlna už přece dávno pominula, namítla Nicole, ale Flo jí rychle skočila do řeči: Zelená, říkáte zelená? Nic nechápete! Mimochodem tady není jediná barva zelená, dokonce ani ten trávník není správně zelený, jen samé příšerné nepřirozené interiérové barvy, které jsou tak ohromně vkusné! Ne, nic neříkejte, vím, že se chovám nevhodně. Kde mám brýle? Myslím ty druhé, co jsem měla, když jsme přišli!

Henri jí podal brýle a řekl: Nicole, vážně si myslím, že už vyrazíme domů.

Opravdu musíte? Říkala jsem si, že si ještě dáme něco malého na dobrou noc.

Někdy jindy, navíc jsme nechali kluky doma samotné. Jistě, chápu. Jak se vůbec mají?

Dobře. Výborně.

Nicole, řekla Flo, chovala jsem se hrozně, já vím. Neomluvitelně. Ale třeba byste to pochopila, kdybyste se s ním seznámila. Byl svým způsobem tak nevinný. A tak vnímavý. Všechno jasně vnímal a měl odvahu. A teď si říkám, jak vůbec můžeme my sami něco zvládnout, pokud ani takový člověk jako on…

Milá Florence, jste samozřejmě rozrušená. Chci říct, že v lidech lze vskutku snadno vzbudit úzkost a obavy, hrát si venku v lese na Tarzana a tvrdit, že všechno může být tak strašně jednoduché a všichni můžeme být šťastní a pak se oběsit jen proto, že nedokážete vyšplhat po laně! Podle mě vás podvedl. A co je to za řeči, že jsme nešťastní a ani o tom nevíme. Nemůžeme být přece nešťastní a ani o tom nevědět!

Ale jistě, že můžeme! vykřikla Flo. A nikoho nepodvedl, to my jsme ho podvedli! Natáhla se po koňaku a nalila si. Kéž by pro mě bylo něco tak důležité, že bych pro to dokázala zemřít! Poté vyšla skleněnými dveřmi ven.

Zazvonil telefon. Henri čekal, byl hrozně unavený. Nicole se po chvíli vrátila. Tentokrát volal Michel. Moc pozdravuje a říkal, že dorazí domů co nevidět. Nemůžete se přece jen ještě chvilku zdržet? Jen na něco malého k druhé večeři? Byl by hrozně zklamaný.

Je mi líto, Nicole, ale opravdu už musíme vyrazit.

Oba vyhlíželi ven do zahrady. Po Flo nebylo ani vidu. Možná ještě chvilku počkáme, připustil Henri.

Zdá se, že moc nepršelo, řekla Nicole. Plánujeme instalovat venku v zahradě nějakou sochu. Fauna nebo chlapečka s rybou v ruce.

Byl bych pro tu rybu.

Vážně? Socha by stála uprostřed. Vysekali jsme keře, protože vypadaly tak neupraveně. Nemůžeme přece žít v džungli, ne?

Máte pravdu, přitakal Henri.

Přímo před zídkou stával strom, který vrhal stín na posezení na verandě.

Chápu, řekl. Nepůjdeme se ven nadýchat trochu čerstvého vzduchu?

Flo nebylo dobře. Něco se jí zřejmě stalo s brýlemi a zídka kolem čtvercového trávníku jí najednou připadala naprosto neskutečná, jako by se k ní ze všech stran blížila. Nahoře byla kolem dokola pokrytá skleněnými střepy. Upustila sklenici na cihlovou podlahu u venkovního grilu.

Nicole! Tady máte další střepy na tu vaši zídku. To je ale příšerná zeď. Flo došla až těsně k Nicole a dodala: Co byste řekla tomu, že by se někdo, říkám někdo, mohutným skokem přes tu zeď přenesl, někdo stokrát chytřejší a přátelštější než jsme my, prostě by sem odněkud přiletěl, svobodný a lehký jako pírko, a viděl by to, všechno by prohlédl!

Nicole jí odpověděla tichým hlasem, který neznal slitování: Zřejmě na nějaké liáně? Nebo třeba na laně? Vaše křehké myšlenky se dají těžko zachytit, má milá Florence, asi máte na mysli Tarzana, nebo jakéhosi Ježíše, nebo snad toho vašeho úžasného tělocvikáře?

Všechny! vykřikla Florence. Všechny! Ale kdyby přišel, nikdy byste ho nepoznala a nepozvala dál. To vím jistě. Natáhla se jak široká tak dlouhá do trávy a obličej si podložila rukama.

Je mi to líto, Nicole, omlouval se Henri.

Neomlouvejte se. Já rychle zapomínám. Nemohli byste přespat v hostinském pokoji? Vůbec by nás to neobtěžovalo.

Děkuji mockrát, ale opravdu musíme domů. Za chvilku. Nemůže přece ležet na zemi, tráva je úplně mokrá…

Nechte ji spát. Opatrně objal Nicole kolem ramen se slovy: Vy jste, Nicole, ta nejlepší žena, jakou si Michel může přát. Hodíte se k sobě. S Flo se k sobě také hodíme. Neposadíme se tu na chvilku jen tak beze slov? Ne, nic neříkejte. Ať je ticho.

Usadili se na židle u venkovního grilu. Noc byla neobyčejně teplá, i když bylo tak časně zjara. Bylo slyšet jen kolemjedoucí auta. Nicole se pohodlně opřela o opěradlo židle a zavřela oči. Henri? Víte, mně připadá strašné, když je v noci úplné ticho.

Vážně?

Ano. Příšerné. Hrozivé. Tady se dveře netrhnou. Michel zná tolik lidí, ale když odjedou domů a Michel usne, jsou slyšet jen auta, která skoro celou noc projíždějí kolem. Ale několik hodin nejsou slyšet ani auta, pak nastane naprosté ticho, chápete?

Henri si zapálil Michelův doutník. Dodala: Ten strom za zdí, co vrhal stín. Ano, co je s ním?

Jednou na něj vylezl nějaký kluk. Poslali ho sem sousedé, aby se zeptal, jestli máme také ucpaný odpad. A místo, aby zazvonil u dveří, přelezl přes zídku po provaze.

Henri uvažoval: Nejspíš si hrál na Tarzana… Ale hned se zarazil. Dostal se zpátky stejně?

To už jsem nesledovala.

Flo se na trávníku posadila a zeptala se: A měli jste ucpaný odpad? Ne? Byl to moc příjemný večer, Nicole. Odpouštím nám. I vám. Všem nám je odpuštěno. Vstala a šla dovnitř.

Nicole… , začal Henri, hledal ta správná slova a ona mu hned přispěchala na pomoc: Není zač děkovat! Jsem tak ráda, že jste přišli, byl to příjemný večer. Musíte nás zase někdy navštívit, až bude Michel doma. Máte všechno? Nic jste tu nezapomněli? Její velké modré oči byly krásné jako vždy, nebyl v nich ani stín nespokojenosti. Dodala: Víte, milý příteli, člověk tak snadno zapomíná.

Flo v autě usnula. Po hodině se probudila a zeptala se: Neměla bych jí napsat dopis?

Ne, myslím, že ne. Lidé, co tak snadno zapomínají, by se neměli rušit.

Ty se nezlobíš? Už mě tam nikdy nemůžeš vzít. Ale to víš, že můžu. Čím dřív, tím líp.

Chvíli ho pozorovala a pak se zase zahleděla přímo před sebe. Rozpršelo se a asfalt se v dešti leskl. Pootevřeným okénkem pronikala dovnitř vůně mokré trávy.

Po chvíli jí Henri vyprávěl, jak jednou, když byl malý, vylezl na strom. A pak se neodvážil slézt dolů a proseděl nahoře celý den.

Strašně jsem se bál, dodal. A nejvíc ze všeho jsem se bál, že se mi budou smát.

A zachránili tě nakonec?

Ne, slezl jsem dolů sám. Strachy jsem brečel. A pak jsem hned vylezl zase nahoru.

Ano, to chápu, přitakala Flo.

Teď v noci nebyl na silnici velký provoz. Henri si představoval Nicole, jak leží v posteli a poslouchá auta projíždějící venku jedno za druhým, a její osamělost se prohlubuje. Ohromná žena, pomyslel si. Nejspíš s ní bude lehký život. S mojí ženou je těžké pořízení. Všechno je, jak má být.

Když se blížili k městu, kde bydleli, pronesl jen tak mimochodem: Co znamená být nešťastný a nevědět o tom?

Možná to není tak zlé, odpověděla Flo. Myslím, že to není tak zlé, když o tom víš.

Kluci už si šli lehnout. Henri nařídil budík a srovnal si papíry, které potřeboval zítra do práce. Floiny šaty byly špinavé od hlíny a trávy, namočil je do vany.


Kapitola Smrt tělocvikáře z knihy Tove Janssonové Cestovat nalehko (Orsini, 2017). Ze švédštiny přeložila Jana Holá

publikováno: 21. 4. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …

Kdo chce kýč hledat, najde

Forbes přináší zprávu o tom, jak v anglosaském světě dramaticky stoupá prodej básnických sbírek, kdežto u nás někteří …

Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se …

Předčasné Vánoce ve formátu „Čau lidi“

Jeden můj známý mi přeposlal pravidelnou nedělní chvilku propagandistických manipulací Marka Prchala, které jeho zaměstnavatel …

Jaké máme skutečné problémy

Před necelými deseti lety byla Evropská unie zasažena bouří finanční a dluhové krize, která obnažila skrývané …

Potrat

Trvalo staletí, než začalo být tvrzení, že není otázky, která by nemohla být položena, obecně …

A krade se vesele dál a ruka ruku myje

Asi před měsícem jsem prodal motorku. Měla 280 kg a už mi nevyhovovala. Dlouho si pomýšlím na choper. Našel …