Odcházím na revers!

Nemůžu se hýbat. Padá na mě bezmoc. Zní kolem mě, znovu a znovu. Snažím se to našeptávání zahnat, abych se mohla pohnout. Snažím se přemýšlet, ale nejde to. Myslím na zítřejší den, na děti, na rodinu. Přemýšlím, jak to mám zvládnout? Umím to zvládnout, bez něj? Vůbec nevím. Ubíjím se představou, že pokud nebude šťastný on, nemohu být šťastná ani já. Byli jsme jedna mysl, jedno tělo. Ale to byla jen moje představa! Můj smyšlený svět. Naše cesty se právě začaly rozcházet. V hlavě mi buší spousta permoníků a tíhu života cítím vehementně.

Proč? Ticho. Nikdo mi neodpovídá.

Bojím se podívat problému do očí? Ano. Vůbec by mě nenapadlo, že někdy budu řešit něco takového! Jít do hloubky problému, to je oříšek.

Právě jsem se vrátila z nemocnice. Promítám si v hlavě, jak na mě v ordinaci upírali oči, když mi sdělovali diagnózu. Strachy bez sebe jsem dovezla manžela na pohotovost. Hned kolem něj lítali a zjišťovali skutečnosti. Když se dopídili, kde je zakopaný pes, cítila jsem z posádky trochu vztek a potom, když viděli, že jsem úplně mimo, soucit. „Váš manžel má abstinenční příznaky po vysazení alkoholu.“

Mluví na mě cizím jazykem? Co to je? Takže vysoký tlak, žaludeční obtíže, spavost, nespavost, třes, krev z nosu, vzteklost – to všechno není zdá se důsledek pracovního vyčerpání, syndromu vyhoření?

Zavřu oči a jedou mi myšlenky. Kdy jsem doopravdy zaznamenala, že něco není v pořádku? Bylo mi 40, byli jsme spolu 12 let a on byl smutný z toho, že jsem si bezvadně zařídila svoji oslavu narozenin.

Že by nutnost omezit hraní volejbalu kvůli bolesti kolene způsobila tohle všechno? Uvažuji. Vždyť i tak má spoustu jiných možností, jak se odreagovat… Všechno se předtím zdálo být v pořádku. Milující manžel, milující děti. Říkám si: Miluji svého muže. Nikdy jsem o něm nepochybovala. Žádné hádky. Oba jsme měli prostor na své koníčky, na kamarády. Společně jsme jezdili na dovolenou, na výlety. Bylo to moc fajn.

Jen k alkoholu měl vždy mnohem blíž než spousta ostatních lidí… Víc příležitostí, občasné pití doma… Brali jsme se, že jsem byla těhotná. Já byla nadšená, že čekám dítě. Ubíhala léta a my jsme si život užívali. On byl ke mně laskavý a dětem byl z mého pohledu dobrý táta. Sice přísný, ale rozkrájel by se pro ně. Tak jsem ho vnímala. Jezdili jsme k moři, na ryby, na hory…

Jeho i mým oblíbeným sportem byl volejbal. Občas jsem ho chodila hrát i při dětech, ale abych nemusela říkat o hlídání, zaměřila jsem se na jiná cvičení. O hlídání dětí jsme se podělili. Vyhověli jsme si. Když tak přemýšlím, jediné neshody jsme měli opravdu jen ohledně alkoholu. Většinou se chodilo po volejbale na pivo a on to často s pitím přeháněl. Ale vždy to odeznělo a jelo se dál ve stejných kolejích.

Bohužel měl úraz. Zprvu chodil na volejbal omezeně, pak přestal chodit úplně. Čas plynul. Viděla jsem, že se ponořil více do práce. Skládal různé zkoušky, aby obdržel certifikát, nutný pro používání technologií. Začal se hnát za oceněním svého snažení. V týdnu trávil odpoledne prací a o víkendech se učil na různé zkoušky. Měla jsem pocit, že náš rodinný život přestal být rodinným a po čase jsme se začali rozdělovat na „já a kluci“ a „on“.

Vracím se k myšlence, jestli pracoval z domu běžně, tj. od rána. Já chodívala do práce brzy ráno, abych zajistila chod domácnosti. Kluky jsem vyzvedla ze škol a družin a dovezla je na kroužky. Týden byl nabitý k prasknutí. Doma úkoly, uvařit, uložit děti do postele a spát. Do postele jsem padala hned do desáté a usínala v mžiku vyčerpáním.

Důvěra, kterou jsem k muži chovala, mi ale dodávala pocit klidu. Nikdy jsem si nedovolila komentovat, že by snad pracoval hodně nebo málo. Kolem čtyřicítky pracoval na projektu, který vyžadoval práci doložit a očekával se jediný výsledek a to, aby to dopadlo jen dobře. Pracoval nepřetržitě. Poprvé jsem nevydržela a nezdržela jsem se poznámky, že nechápu, jak to může vydržet – pracovat do 3 do rána, vstát v 6 a jet do práce. Že se mi to zdá přehnané a že ho téměř nevidíme.

Tehdy jsem si začala všímat, že svačiny vozí zpět. Při návratu z práce často nadával na kolegyni, která mu připravovala snídani, aby alespoň něco snědl. Když se na to dívám zpětně, začala jsem tehdy nevědomky pomáhat s něčím, co nám oběma nakonec přerostlo přes hlavu. Pokud totiž v týdnu nenadále zůstal doma a nebylo doma připravené jídlo, přes polední pauzu jsem koupila oběd a přiběhla s ním domů. Zůstávalo ale do večeře a pak i do druhého dne.

Začala ho bolet hlava, často si lehal a říkal mi, že ho nic nebaví. Ale co bylo horší, začal mluvit o tom, že ho nepotřebujeme. Začal mi vyčítat různé věci, benevolenci k dětem. Jenže já ho milovala a byla jsem nešťastná. Vážila jsem si ho. Když se teď ohlížím, myslela jsem si, že je prostě jen vyčerpaný z práce.

Občasná vůně alkoholu připomínala ústní vodu či vodu po holení. Zdravotní stav ho přiměl pořídit si měřič tlaku. Tehdy jsem začala být nesvá. Naměřil si vysoký krevní tlak a vysoký tep. Požádala jsem ho, ať zajde k lékaři. Přišel, že má chřipku a že má zůstat týden doma. Po odběrech mu sdělili, že má ztučnělá játra. „Nesmím tolik jíst“, zasmál se, „mám nadváhu.“

Vnímala jsem, že to bere s humorem. Lékař mu předepsal vitamíny. Jenže nic se nezměnilo! Vzhledem k práci z domu častěji zůstával doma, a když jel do Prahy, přijel a ihned si šel odpočinout. Já měla co dělat kolem dětí a tak jsem mu nechávala prostor na odpočinek. Přišlo obviňování, že ho stejně nepotřebujeme a že se odstěhuje daleko. Přišlo to plíživě. Já se tím víc snažila ho přesvědčit, že to tak není. Byla jsem nešťastná. Jak si může myslet něco takového?

O Vánocích jsme pozvali na návštěvu moje rodiče a jeho maminku. Jeho maminka se tehdy vyjádřila, že leda pije a že nebude jezdit poslouchat, jak řve na děti. Syn hrál vánoční koledu a on na něj řval, že ji hraje blbě. Všichni byli paralyzovaní.

Ten den jsem se všimla, že chodí často na záchod a zůstává tam věčnost. Když všichni odešli, šla jsem se podívat, co by tam mohlo být. A opravdu jsem našla! Ve dvířkách na stoupačky byly 2 litrové a 2 půllitrové lahve vodky. Něco vypité a něco ne. Zhrozila jsem se. Tak takhle to je!

Sedím a přemýšlím. Rozhodla jsem se, že mu musím pomoct. Jenže to začalo nabírat gigantické rozměry. Starší syn mě začal upozorňovat, kde má táta schované flašky. Ve vitrínách a v méně používaném nádobí… Začala jsem ten pach vnímat všude, kam jsem se podívala. Všude. Vylévala jsem chlast o sto šest. Jenže to byl boj s větrnými mlýny. Flašky byly všude a začal se zhoršovat jeho zdravotní stav. Spával celé dny, a když už byl vzhůru, řval.

Promluvila jsem s ním a řekla jsem mu, aby v práci skončil a dal se dohromady. Že by ho stejně vyhodili. Až se dá dohromady, tak že se může vrátit. Dlouho nechtěl, viděl veškeré výhody, které mu práce nabízela. Ohodnocení, auto, práce z domu. Připomněla jsem mu ale, že do té práce už stejně nechodí.

Přemýšlela jsem, jak mu pomoct. Hledala jsem na internetu, v knihovně. Zadání znělo „jak pomoci alkoholikovi“. Rad tam bylo nepřeberné množství – ale vlastně žádné! Abych se dozvěděla něco blíž o téhle nemoci, vyhledala jsem psychologickou poradnu a také bylinkářku.

Byla jsem smutná z toho, že se takhle cítí, mně samotné bylo mizerně. Proč se tak cítí!? Miluji ho! Máme zdravé děti, máme kde bydlet, nemáme žádné půjčky, žádné starosti. Nanosila jsem mu vitamínů a bylin, aby měl sílu vzchopit se. Neustále jsme s bylinkářkou dolaďovaly preparáty. Stále navštěvoval lékaře. Stále jen vitamíny? Ano. Bylinky pomohly, ale alkohol je převálcoval. Měl pocit, že alkohol mu pomáhá vytvářet pracovní hodnoty i usnout. Nejednou se mu objevily na rukou modřiny. Selhávání jater! Pomohly silnější byliny.

Odmítal jít k lékaři, že je vše v pořádku. Nebylo to lepší, ale po bylinkách aspoň zmizely ty modřiny. Nakonec se rozhodl. Dal výpověď a zůstal doma, že se bude učit a že si najde klidnější práci. Rozhodla jsem se, že mu zkusím pomoc tím, že ho zaměstnám fyzicky. I přesto, že nechtěl, vymalovali jsme postupně celý byt. Snažila jsem se ho vytáhnout na kolo, na tenis. Ale síly mu ubývaly. Víc ležel, než něco dělal, a když jsem ho přiměla, aby něco dělal, vždycky jsme se pohádali.

Vracel se do rutiny. Ležel, a jakoby se učil, když jsme byli ve škole a v práci. Nemám tušení, co vlastně dělal. Byl ale čím dál prudší a jeho reakce byly zcela neadekvátní. Nedá se to popsat. Přesto mne vidina toho, že se dá dohromady, hnala kupředu.

Nastal podzim a našel si práci. Vzhledem k tomu, že ve svém oboru byl opravdu dobrý, neměl problém práci najít. Chodil do ní pár dní. Pak měly děti podzimní prázdniny a on že zůstane s nimi doma. Děti ho ale neviděly. Ležel v posteli, bez zájmu jít kamkoli. Pak se mu tlak i tep opět vyšplhal do závratných čísel a k tomu se přidala krev z nosu. Byla sobota, celý den ta krev nešla zastavit. Prosila jsem ho, ať zajedeme k doktorovi. Nakonec jsem zavolala pohotovost. Zlobil se, ale někde našel sílu, oblékl se do čistého trika a sehrál komedii, jak mám strach a že on je úplně ok. Ale jen on věděl, jak mu je. Asi se také bál.

Čekala jsem před barákem celá roztřesená. Dětem jsem řekla, aby zůstaly v pokojíčku, že přijde pan doktor a podívá se na tatínka, který potřebuje pomoc. Chovaly se tak, jako by se záchranka volala každý den. Časem to tak bylo. Vše se časem vkrade do života, jako by to bylo normální. I volání sanity bylo časem normální.

Od posádky jsem dostala vynadáno, že nemávám, kde mají zastavit. No prostě nevolám sanitku každý den. Po vyšetření odvezli manžela do nemocnice. Jela jsem za ním. Nenechal se přesvědčit, že by měl zůstat v nemocnici. Podepsal revers a chtěl odvézt domů. „Nikdo, opravdu nikdo ho nemůže zadržet?“ ptám se. „Ne, nemůže.“ Tuhle krátkou větu jsem slýchala pořád dokola. Vzbuzovala ve mně pocit bezmoci. – Všichni mají právo se rozhodnout. – Nikoho nikdo nebude držet proti své vůli.

V noci se bohužel stav mého manžela zhoršil. Tlak dosahoval vysoko a tep 150. Celou noc jsme řešili, že neměl odcházet z nemocnice a že tam budeme muset znovu jet. Tam jsem se dozvěděla tu zvláštní zprávu o absťáku. Nechali si ho tam. Oddychla jsem si. Sevření strachu povolilo, ale hlava jako by nebyla přítomná. Jenže jsem si myslela, že tahle nemoc se podobá chřipce. Dají mu léky a bude v pořádku. Jak moc jsem se mýlila, mi ukázaly následující dny.

Byl na jednotce intenzivní péče. Po zrušení přísunu alkoholu mu lékaři nasadili odvykací léky, aby to tělo ustálo. Když jsem přišla na návštěvu, tak mi lékaři vysvětlili, co se děje a k čemu dochází. Povídáme si a manžel najednou začne ukrutně křičet a svírat se v křeči. Přispěchaly sestry, pak lékař.

Odvedli mě od lůžka. Lékař konstatoval, že šlo o epileptický záchvat, k němuž v těchto případech dochází často. Byla to hrůza. Víc vyděšená jsem už být nemohla. Když jsem s ním potom mluvila po telefonu, protože mi řekli, že musím odejít, protože bude stejně spát, nevěděl nic o tom, co se stalo. Ale hlavně si to nepřipouštěl. Večer se začal přibližovat a začal mi volat a sdělovat mi podivnosti. V hlase měl panický strach. Nedařilo se mi ho uklidnit. Volal mi celou noc.

Nakonec mi volá a sděluje mi, že se blíží nebezpečí. Odešel z nemocnice, nemá klíče od bytu, protože všechno musel nechat v nemocnici. Koukám na hodiny – dvě ráno? Ano. Jdu pro něj ke vchodu bytu, celá se třepu. Bože, co se to děje. Beru ho do bytu.

Konec první části.

Druhou část Z deliria do deliria si přečtěte za týden.

Jméno i příjmení autorce změnila redakce.

publikováno: 24. 4. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Jsme před divochy jako chudáci

„Prostota a neotesanost je vhodnou podmínkou, aby se svědectví člověka stalo důvěryhodným. Lidé ducha vybroušeného postřehnou …

Je to blbé drazí krajané, ale ojebali nás

Jak to, že mě nikdo nereprezentuje? Říkáte si to často taky? Příklad první – Gretiny …

Agresivní charisma, Klaus jako děvkař a kompro i na ty druhé

Když se řekne Klaus, Zeman, Babiš, co vás napadne? Líbí se mi, že jste začal …

Nejsme premianti, jsme ostuda?

Otevřená slova, proč se na některou z vrcholných funkcí Evropské unie nepropracoval jediný kandidát východoevropských zemí, …

Přijde Vítězný únor v létě?

Lidová letenská veselice z 23. června odezněla a přinesla uklidnění: je nás přece jen velká síla. Pak …

Mariánský sloup?

Na Staroměstském náměstí chtějí znovu postavit mariánský sloup, zničený 3. listopadu 1918. Prý tak bude napravena …

Neviditelný sloup

Dlouhé prapory visí dolů, domy jako kamenné jazyky se zdvihají vzhůru, rozstříhány ulicemi, a nad šedým, …

Nečekejme charismatika, ale „prací drobnou“ napravujme řád

V neděli 23. 6. 2019 mne potěšilo 283 tisíc demonstrujících na Letné. A ještě více mne …