Čemu doopravdy věříš, to není „jen jako“

Tenkrát vedly lesem jenom stezky pro krávy a les byl tak velký, že byste se v něm klidně mohli ztratit, kdybyste vyrazili na borůvky, a několik dní byste pak nenašli cestu domů. Neodvážili jsme se vydat dál než na kraj, chvíli jsme naslouchali lesnímu tichu a pak běželi zpátky. Matti se bál víc než já, ale jemu ještě nebylo ani šest. Pod kopcem byl hluboký a prudký sráz a maminka nám o tom kopci udělala přednášku, než jsme se rozloučili.

Maminka pracovala ve městě, abychom mohli strávit léto na chatě, kterou si pronajala na inzerát. Najala také Annu, aby nám vařila. Ta chtěla mít hlavně klid. Běžte si hrát ven, říkávala. Matti chodil všude za mnou a volal: Počkej na mě! Na co si budeme hrát? Byl ještě moc malý na to, abych ho bral s sebou, ale co si má člověk s mladším bráškou počít? Dny se hrozně vlekly.

Ale pak nám jednoho krásného dne maminka poslala balíček a v tom balíčku byla knížka, která všechno změnila – jmenovala se Tarzan z rodu opů.

Matti číst samozřejmě ještě neuměl, tak jsem mu z ní občas předčítal. Ale většinou jsem si s sebou bral Tarzana nahoru na strom. Matti postával dole a celou dobu kňoural: Jak to dopadlo? Zachrání se?

Pak nám maminka poslala ještě knížky Tarzanovy šelmyTarzanův syn.

Anna povídá: Máte moc hodnou maminku, kluci. Škoda, že jste přišli o chudáka tatínka.

Ale on žije, namítl Matti. Je velký a silný a ničeho si nebojí, tak si dej pozor, co o něm říkáš!

Později Matti oznámil, že je Tarzanův syn.

Léto se naprosto změnilo a ta nejdůležitější změna byla, že jsme začali chodit do lesa. Zjistili jsme, že je to džungle, kterou ještě nikdo neprozkoumal, a odvažovali jsme se do ní pronikat stále hlouběji a hlouběji až na místo, kde stály stromy tak těsně vedle sebe, že tam panovalo neustálé šero. Museli jsme se naučit našlapovat neslyšně jako Tarzan, abychom přitom nezlomili sebetenčí větvičku, a učili jsme se naslouchat jinak. Vysvětlil jsem Mattimu, že teď nemůžeme chodit po stezkách pro krávy, protože po těch se chodí divá zvěř ke studánce napít. Musíme si dávat na své divoké přátele pozor, tedy aspoň prozatím.

To se ví, Tarzane, přikývl Matti.

Naučil jsem ho, jak udržovat směr podle slunce, abychom trefili zpátky domů, a vysvětlil mu, že nikdy nesmíme vyrazit, když bude pod mrakem. Můj syn byl stále odvážnější a šikovnější, ale nikdy nepřekonal strach ze smrtelně jedovatých mravenců.

Někdy jsme si na nějakém bezpečném místě lehli na záda do mechu a dívali se nahoru na ten mocný zelený svět. Jen zřídka jsme zahlédli cípek nebe, i když les nesl nebe na své střeše. Všude kolem panoval naprostý klid, ale slyšeli jsme, jak se vítr prohání v korunách stromů. Žádné nebezpečí nehrozilo, protože nás džungle ukryla a ochránila.

Jednou jsme došli k potůčku. Tarzanův syn věděl, že je potůček plný piraní, ale stejně se přes něj přebrodil – co nejrychleji. Byl jsem na něj pyšný. A možná nejvíc tenkrát, když se odvážil plavat kousek na hloubku, úplně sám. Stál jsem za kamenem se záchranným lanem, ale to on netušil.

Vyrobil jsem nám luky a šípy, ale zastřelili jsme jen sem tam nějakou hyenu, kterou jsme vlastně mezi naše divoké přátele nepočítali, a jednou hroznýše, trefili jsme ho přímo do chřtánu a hned bylo po něm.

Když jsme se vrátili domů k večeři, Anna se vyptávala, na co jsme si hráli, a můj syn jí řekl, že jsme už na hraní moc velcí. Prozkoumávali jsme džungli.

Výborně, přitakala Anna, jen tak dál. Ale snažte se přijít včas k večeři.

Objevili jsme v sobě netušenou svobodu a řídili se jedině Zákonem džungle, který je nezpochybnitelný, přísný a spravedlivý. Džungle se nám otevřela a přijala nás. Každý den jsme zažívali ten opojný pocit z vlastní odvahy, posunovali jsme své hranice možného a byli jsme silnější než v nejdivočejších snech. Ale nikdy jsme nezabíjeli nic, co bylo menší než my.

Nastal srpen a s ním i tmavé noci. Jakmile západ slunce vrhl mezi kmeny stromů červené světlo, rozběhli jsme se domů, protože jsme nechtěli vidět, jak se stmívá.

Když Anna zhasla lampu a zavřela dveře do kuchyně, leželi jsme v posteli a naslouchali. V dálce něco zakvílelo a pak se ozvalo zahoukání těsně u chaty.

Tarzane? zašeptal Matti. Slyšel jsi to?

Spi, povídám. Dovnitř se nic nedostane. Věř mi, můj synu.

Ale náhle jsem s neúprosnou jistotou věděl, že moji divocí přátelé už přáteli nejsou. Cítil jsem pronikavý pach divokých zvířat, teď se jejich chlupatá těla třela o stěnu chaty… To já je přičaroval a jen já je mohl zase odehnat, než bude pozdě.

Tati! vykřikl Matti. Už lezou dovnitř!

Neblázni, uklidňoval jsem ho. To jsou jen staré sovy a lišky, co dělají venku rámus. A teď už spi. Ta džungle byla jen jako. Není opravdová.

Pronesl jsem to hodně nahlas, aby mě venku slyšeli.

To se ví, že je! vyhrkl Matti. Pleteš se, všechno je opravdové!

Byl celý bez sebe.

Příští léto chtěl Matti, abychom zase vyrazili do džungle. Ale upřímně řečeno, teď už bych ho musel vodit za nos.

Kapitola Les z knihy Tove Janssonové Cestovat nalehko (Orsini, 2017).  Ze švédštiny přeložila Jana Holá.

publikováno: 27. 4. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze“, pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …

Černooký bača ovečky zatáčá

Je velmi obtížné vnějšímu pozorovateli vysvětlit co se to u nás vlastně děje. Proč zrovna u nás …

Století jedné ženy

Staša Fleischmannová, fotografka a autorka pamětí[1] slaví své 100. narozeniny Dvojčata Staša a Ola (Olga) Jílovské se …