Dopamin za lajk, aneb naše inteligence bude umělá

Sociální sítě na internetu podle neurologa Martina Jana Stránského využívají poznatků z neurologie a staví na návykovém mechanismu – cílí na trasy v mozku, které se aktivují s odměňováním. V zásadě tak za lajk dostáváme dávku dopaminu neboli „hormonu štěstí“. Jedná se ale o zdánlivé štěstí. „Užívání sociálních sítí je přímo spojené s nárůstem úzkosti, deprese a s poklesem spokojenosti a zdraví,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

 

Jsou sociální sítě na internetu z pohledu neurobiologie lidem k něčemu dobré?
Na základě faktů a výzkumů, které běžely, běží a budou běžet, roste povědomí nemalé části naší společnosti o tom, co sociální sítě jsou a co reprezentují. Celkový konsenzus je takový, že skutečně nenabízí moc dobrého. Naopak, atomizují společnost.

To znamená, že i přes větší komunikační šum lidi mezi sebou na lidské úrovni nekomunikují. Vede to k hloupnutí lidstva. Sociální sítě a jejich užívání je přímo spojené s nárůstem úzkosti, deprese a s poklesem spokojenosti a zdraví. Nelze o nich říct nic dobrého.

Jsou lidé, kteří říkají, že sociální sítě mají svůj význam, že se dozvíme všechno dřív, víme o věcech, které se dějí v jiných částech světa a mohou nastávat fenomény, jako bylo arabské jaro nebo se objevují různá masová hnutí. To je pravda. Otázkou ale je, k čemu to je. Vývoj těchto „velkých“ události je totiž takový, že ohlas na sociálních sítích nemění konečný výsledek.

 

Jaký je princip, že lidé důvěřují fake news a dezinformacím a někdy je i šíří? Existuje analogie k době před sociálními sítěmi, mění se to nějak?
Ono se to nemění. To, na co se ptáte, je tématem, o kterém se baví západní společnost minimálně deset, patnáct let. Abych to vysvětlil srozumitelně, tak musíme udělat krok dozadu. Musíme pochopit, jak funguje náš mozek.

Začíná to všechno před 200 tisíci lety, kdy jsme se jako homo sapiens poprvé vyskytli na této planetě a měli jsme víceméně jenom dvě, jak tomu říkám, neuroevoluční priority. První byla poznat pravdy života. Co nám ublíží. Je to lev? Není? Kousne mě? Nekousne? Asi uteču…

Druhá, která se vyvinula posléze, souvisela s vývojem řeči a byla stejně tak důležitá, znamenala: být členem společnosti, skupiny. Ta mě ochrání, budu tam patřit, půjdeme spolu hledat sucho, vodu, jeskyni a tak dále.

 

Evoluce tedy byla umožněna i díky spolupráci?
Ano. Všichni neurologové se bezpochyby shodnou, že řeč a spolupráce jsou dvě dominantní potřeby našeho mozku. Ten na fyziologické úrovni, to znamená na té mikroskopické, chemické a na anatomické úrovni, rozhoduje tak, že tvoří nové spoje.

To se děje, když vás potká něco, co neznáte, nebo co znáte a začnete to porovnávat. Mozek myslí nejlíp přes pozitivní stimulus a nejlépe to dělá, když je trošku frustrovaný. Já tomu říkám pozitivní frustrace. Když je nucen přemýšlet dál a dál. Tak se tvoří spoje v mozku.

 

Jak se tedy tyto spoje udrží tak, aby byly používány?
To, co podporuje, aby se určité spoje používaly a jiné odpadly, je celý prapůvodní mechanismus odměn. Když rozhodnete dobře, tak do toho vstoupí látka, která se jmenuje dopamin. Když se zvyšuje, dává pocit slasti, euforie. Stoupá, když dostaneme odměnu nebo když si myslíme, že dostaneme odměnu.

Teď přeskočíme do roku 2020. Co se děje? Máme třetí generaci, která žije v blahobytu. Nemáme válku. Ve skutečnosti nás nic neohrožuje. Většina z nás může, ale nemusí věřit v globální oteplování, v nedostatek vody nebo v nějakou krizi s imigranty, ale jsou to jiné životní podmínky, než existovaly posledních 200 tisíc let. Neuroevoluční potřeba číslo jedna odpadla.

 

Takže podle vás zůstala druhá potřeba?
Chceme se stát členy společnosti, to neodpadlo. Náš mozek dává dopaminový citový koeficient ke každému rozhodnutí. Což znamená, že se může vzrušit a vzruší se tak moc, ať se děje to či ono, protože to vzrušení potřebuje, aby přemýšlel a rozhodoval dál. To vysvětluje, proč vás někdo vybrzdí v levém pruhu, protože potřebuje být v Brně za dvacet minut. Pro něj to je stejně důležité, jako pro moje rodiče to, aby přežili nebezpečí plynových komor. Náš mozek to vnímá de facto úplně stejně.

 

Jak to souvisí se sociálními sítěmi?
Teď se dostáváme k závěru. Přišla technologie a uvrhla lidstvo na první a nejdůležitější křižovatku jeho existence, protože poprvé za 200 tisíc let začínáme používat něco, co ve skutečnosti na tomto světě neexistuje. Začínáme to používat tak, že to přebírá naše mozkové funkce. Když se dostáváme k internetu, a hlavně k sociálním sítím, tak každá z nich má program. A ty byly doslova vymyšleny tak, aby podporovaly nárůst dávky dopaminu.

Na základě toho první prezident Facebooku Sean Parker rezignoval. Řekl: „Je to zrůda, nevím, co to udělá s mozkem a mými dětmi, už s tím nechci mít nic společného.“ Ale samozřejmě to běželo dál, a když přišli na toto (neurolog Stránský ukazuje palec nahoru a palec dolů, pozn. red.), tak dopamin letěl skrz strop.

Vytvořili neurologický návykový cyklus, který se potvrdil v četných experimentech. Více než polovina lidí, kteří mají Facebook nebo jiné sociální sítě, si je otevřou před tím, než si ráno vyčistí zuby. Poněvadž hledají možnost navýšit dopamin skrze počítání počtu lajků, přátel a dalších nesmyslů.

 

V neurologických studiích se často objevuje, že při „lajkování“ se aktivují oblasti mozku spojené s odměňováním. Zároveň ale nebylo jednoznačně řečeno, že se na Facebooku tvoří závislost. Některé výzkumy hovořily spíše o nevhodném chování a návycích uživatelů. Nakolik může být i toto problém z vašeho pohledu?
Úplně vše, co děláme v životě, souvisí s předchozí zkušeností. A jestli je ta předchozí zkušenost, kam se řadí výuka, erudovanost, rodiče, prostředí, chudoba, vrozené genetické schopnosti taková, že máme charakter, který je labilní, tak se můžeme stát více náchylní nejen k Facebooku, ale i k užívání drog.

Věci, které přitahují lidi, přitahují ty lidi, které jsou k nim predisponovaní. Ať je to dobrá, či méně dobrá věc. Otázkou ale je, k čemu to je pro celou společnost? Musíme se podívat na společnost a na lidstvo jako takové. Protože tady se neurologie dotýká filosofie. Dokonce neurofilosofie se stala během pěti let velice uznávanou a respektovanou součástí neurologie.

 

Jaký je pohled neurofilosofie na sociální sítě?
Základní otázka zní: k čemu to je? Ano, někomu sítě určitě zachránily život. Lidé se mohou podělit o zážitek, doporučit lepšího lékaře. Ale obecně řečeno studie prokazatelně dokládají, že právě míra úzkosti a deprese souvisí jedna ku jedné s užíváním sociálních sítí. Takže pro mě jako pro lékaře i filosofa je nejdůležitější odpověď na otázku: Je můj život šťastnější? Jsem šťastnější, pokud dělám x? A odpověď zní: Jednoznačně ne.

 

To se podle vás týká jakéhokoli užívání sociálních sítí?
Ano, jednoznačně. Je tam přímá korelace (souvislost, pozn. red.). Prožitek – pocit štěstí se vytrácí. Mladá generace od 13 do 18 let má 70% nárůst úzkosti, deprese a sebevražd než generace předchozí.

 

O jaké generaci se bavíme?
O evro-americké, ve věku dnešních dětí. Je to alarmující. Naše děti nejsou šťastné. Nebo si myslí, že jsou šťastné, ale podle objektivních parametrů a dotazníků, které sami vyplňují, nejsou. Samozřejmě se všechno děje v prostředí, ve kterém jsme. Což je jeden obrovský optický klam. Protože 200 tisíc let jsme žili jedním způsobem, posledních 50 let žijeme jiným způsobem a od roku 2007 či 2010 žijeme třetím způsobem. A všichni si myslí, že posledních devět let to je tak, jak máme žít.

 

Někteří neurologové ale hovoří o tomto přechodu a nové formě komunikace. Zmiňovali jak negativní, tak některé pozitivní aspekty. Že si zvykáme na nový pohyb v kyberprostoru. A může to vést jak špatným, tak dobrým směrem. Proto jsem se i na ty návyky, jestli „výuka“, jak správně zacházet se sociálními sítěmi, nemůže vést právě k těm pozitivům?
Já naprosto nesouhlasím s tím, že posun do kybernetického prostoru náš může vést k čemukoli lepšímu. Protože zatím není ani jedna objektivní studie, která prokazuje, že jsme alespoň stejně tak chytří nebo alespoň šťastnější nebo že se cokoli zlepšilo. Až mi někdo ukáže, že všichni to dělají a jsou na tom lépe, tak budu jedině rád.

 

Jak vnímáte kybernetický prostor?
Kybernetický prostor je jeden obrovský komerční veletrh. Mluvím o sociálních sítích. Ztrácíme svou lidskost – humanismus na úkor komercialismu a globalizace. Rodiče si přestali být vědomi, že jejich hlavní úloha je vychovat děti. A ne dát jim tablet, aby měly to nejmodernější. Možná také, aby je děti neobtěžovaly a oni mohli vydělávat na druhou dovolenou a třetí auto. To je kámen úrazu.

Proto jsme svědci obráceného Flynnova efektu, tedy že podle určitých studií končí éra nárůstu IQ, a to dokonce klesá. Proto narůstá úzkost a deprese. Protože kybernetický svět nás oddaluje jeden od druhého. My víme, kdo co dělá, ale člověka neznáme.

Hlavně potřebujeme vidět a dotýkat se, aby náš mozek interpretoval vše, co dovede interpretovat. Teď během rozhovoru vidíte, co dělám s rukama, slyšíte mojí intonaci, koukáte se mi do očí; poznáte podle nonverbální komunikace, jestli se nudím. Mám věty, které obsahují 25 slov. Nic z toho v kybernetickém světě neexistuje. Je to plochý svět, kde se ztrácí potřeba používat všechny mozkové schopnosti, které máme na základě těch 200 tisíc let k dispozici.

 

Když mluvíme o mladých lidech, tak vyrůstá první generace, která dospívá plně v éře internetu a sociálních sítí. Je mladší generace tím, jak se pohybuje v online prostředí, schopná lépe vyfiltrovat lživý obsah?
Ne, já si myslím, že mladá generace je tak devastovaná, že není dostatečně chytrá, aby vyráběla fake news. Zprávy tohoto typu pro ni nejsou vůbec prioritou. Baví se úplně o ničem. Nebaví se o zprávách, baví se o dojmech a vjemech.

 

To mluvíte o mladé generaci kde?
V USA, v Evropě. Podívejte se na obsah, vše je na úrovni počitků a naprosto triviálních zpráv. Jsou to krátké texty a strašně moc fotek bez jakéhokoli dialogu. A je nezajímá fake news, oni nečtou zprávy.

 

Na druhou stranu je pro mě těžké si představit, že mladí, patnáctiletí lidé v třeba 70. letech četli každodenně noviny.
Pokud četli, tak četli noviny. A tehdy lidé četli noviny víc, než čtou teď.

 

Můžeme se bavit o přesunu obsahu na internet. Chápu, že se proměnil způsob komunikace, ať si o tom myslíme cokoli. Otázkou ale je, nakolik se změnila konzumace zpráv u mladých lidí…
To je otázka, která je zavádějící. Protože co byly zprávy tehdy a co jsou zprávy teď? Jsou mnohem kratší, pestřejší a mnohem hůř rozpoznatelné mezi tím, jestli jde o zprávu, o názor nebo o kombinaci. Na zdi vidíte titulní stránku Lidových novin. Když se podíváte, tak titulní stránka je jeden článek. U současných novin je mnoho boxů a barev. Není to pro větší moudrost – komplexnost, ale jako výraz hojnosti. Nemusíme řešit nic. Vše se rozkouskuje do co nejmenších porcí a informací, hlavně aby toho bylo víc.

 

Jaký je důvod podle vás?
Důvod je, že se blahobyt nakombinoval s technologií. V té technologii vznikl internet a sociální sítě, které využívají optimálně návykový mechanismus. Je to úplně stejné, jako kdyby 78 procent občanů Evropy, což je procento lidí, kteří mají internet, požívali každý den marihuanu. Je to návykové, není to nebezpečné, ale může to být portál pro heroin. Některým lidem to skutečně pomáhá, ale vždy je důležitá prevalence a incidence.

U sociálních sítí to neurologicky funguje úplně stejně, protože se aktivují stejné neurologické trasy, když používáte heroin, jako když jste na Facebooku. Úplně stejné, protože ty trasy slasti jsou jenom jedny, i když v nižší intenzitě. Proto to je tak vzrušující a zajímavé.

 

Onu návykovost a to, že Facebook nabízí odměnu ve formě lajků, zmínil v rozhovoru pro iROZHLAS.cz také datový analytik František Vrábel. „Mozek nerozlišuje mezi malou či velkou odměnou,“ řekl. Je to pravda, mozek nerozlišuje mezi lajkem a třeba tím, když člověk získá partnerku či partnera?
Do určité míry nerozlišuje, protože potřebuje emoce a tyto emoce doprovázejí jeho rozhodnutí. Metaforicky vydupávají další, stejné cesty, aby se to znovu stalo. To je ta návykovost, o které mluvíme. Když se podíváte na psa nebo na kočku, tak vidíte lépe, jak je to stereotypicky zakódované. Když sáhnete do kapsy a pes tuší, že tam máte sušenku, tak skáče a dělá kotrmelce, ať ji dostane, nebo ne. Je to podobné, jako když otevřeme ráno Facebook a čekáme, kolik lajků budeme mít.

 

Patříte ke skeptikům?
Nejsem skeptik. Jsem vědec. Vím, co vím a nevím, co nevím. U sociálních sítí vím, o čem jsme se bavili. Je to cesta, která vede ke klíčové otázce, která zároveň reflektuje další bludný poem: umělá inteligence a exploze moderní technologie.

Otázka nezní, jestli bude počítač schopen myslet jako člověk. Ale jestli bude člověk jeden den schopen myslet jinak než počítač. Proto velikáni jako Stephen Hawking řekli, že to je technologie, která jednou zničí lidstvo. Tato technologie nás odklání od přirozeného neurologického a biologického evolučního sklonu a schopností.

 

Jak silný je proud v neurologii, který má skeptický, nepříznivý pohled na sociální sítě?
Proud je v komunitě, která se tím zabývá, dramaticky viditelný. Ale vůči současným trendům špatným směrem moderní civilizace ho spousta lidí nevnímá, nechtějí ho vnímat nebo se cítí bezradní. Nejsou to jenom neurologové. Francie zakázala mobilní telefony na školách. Celý národ.

Americká pediatrická akademie, která má asi 75 tisíc členů z celého světa a jíž já považuji za jednu z nejlepších nadnárodních organizací, vydala formální stanovisko v roce 2016 pro všechny rodiny a lékaře, že žádné dítě do dvou let před sebou nemá mít žádnou obrazovku. Poté maximálně dvě hodiny denně pouze se supervizí. Jenže kdo za všechno může? Já. My rodiče. Dáváme dětem tablety, kupujeme mobily, protože mají mít to nejnovější, ale jde jenom o komerční klam, kvůli kterému hloupneme.

 

Už v minulosti jste zmiňoval, že používání sociálních sítí mění anatomicky a funkčně mozek. Co si pod tím představit a jde opravdu o změnu k horšímu?
Je to změna k horšímu. Provádíme výzkumy, kde vidíme, že určité anatomické struktury buď mizí, nebo přinejmenším se zmenšují. Mozek je takový myslící sval. Čím víc cvičíme, tím víc roste. Třeba muzikanti mají určitou část mozku, která souvisí s interpretací a tvorbou hudby doslova robustnější, je tam víc spojů, a dokonce i anatomicky to může být větší.

U lidí, kteří jsou víc než pět hodin denně na sociálních sítích, vidíme, jak určité části mozku, konkrétně ve frontální části vpředu za čelem, která nám jako jedinému živočichu umožňuje přemýšlet o tom, o čem jsme už přemýšleli, ochabují, stejně jako jeho spoje.

Uživatele zajímají barvy, počty lajků, ale není tam ta diskuse a potřeba zamyslet se sám nad sebou, s někým debatovat a kontrolovat se. Neurochemicky se aktivita snižuje a anatomicky ta místa a trasy, které se starají o tyto naše schopnosti, oslabují.

 

Nemůže dojít k vytváření nových schopností? Třeba orientovat se v obsahu, objevovat nové věci, inspirovat se.
Kdyby to byla omezená skupina, která by se rozhodla, že se bude bavit o věcech, které skutečně povedou k tomu, že prohloubí svoje znalosti a budou mít lepší dovednosti. Ať už jde o klub autoopravářů, nebo o filosofy. Ale to je možná pět procent toho, co se tam děje. Většinou to jsou psi a kočky, srdíčka a výhrůžky.

 

Neexistuje tedy nějaká prevence či model, jak využívat sociální sítě jak k zábavě, tak i intelektuální činnosti?
Chápu, že hledáte východisko. Ale ta východiska nejsou kompatibilní s realitou lidského chování, které je vždy podmíněno tím, že pocity vždy rozhodují více než fakta. Nic se nedotýká moderního člověka tak jako moderní technologie. Dotýká se všech lidí, i těch nejchudších. Prevalence je skutečně okolo 80 procent celé civilizace. Navíc to je něco, co je biologicky nepřirozené. Zasahuje to přímo do našeho procesu přemýšlení, to víme i intuitivně. Proto jsme na rozcestí, na kterém jsme nikdy nebyli.

 

Vědecké studie často zmiňovaly, že je těžké rozlišit, nakolik jde u oněch negativních jevů spojených s užíváním sociálních sítí o kauzalitu a korelaci. Jinými slovy nakolik je například Facebook zodpovědný za tyto problémy, a nakolik jde pouze o prostředek, který tyto problémy ukazuje.
Záleží na jednotlivých studiích, kolik lidí se zúčastnilo, jak byly formulovány otázky. Z pragmatického hlediska to může být jedno, protože tento fenomén je tu tak jako tak.

Je korelace mezi tím, jak moc lidé sociální sítě používají a nárůstem problémů. Jestli to přitáhne lidi, nebo to ty problémy způsobuje… Pro mě je důležitější, že je to trychtýř, do kterého spadne spousta lidí a ze kterého nemusí moc dobrého vyjít. Proto bych tam radši ten trychtýř neměl, abych nemusel hledat odpovědi na vaše otázky. Možná to je trochu alibistické a regresivní, ale tak se na to dívám já.

Rozhovor pro irozhlas.cz vedl Jaroslav Hroch.

publikováno: 28. 4. 2019

Martin Jan Stránský

Martin Jan Stránský

vydavatel Přítomnosti / Martin Jan Stránský se narodil v New Yorku, do České republiky se vrátil po revoluci v roce 1989. Přednáší na LF UK a je aktivním primářem. Je také spoluzakladatelem a přednostou Polikliniky na Národní v Praze. Založil a vede Kancelář Ombudsmana pro zdraví. Kromě toho obnovil časopis Přítomnost a je jeho vydavatelem. Martin Jan Stránský pochází z významné české rodiny. Adolf Stránský, jeho praděd, byl ministrem v první československé vládě a také založil Lidové noviny. Děda Jaroslav by ministrem spravedlnosti a školství a vydával Přítomnost. Jeho otec Jan byl poslancem.

NEJNOVĚJŠÍ články


Kardinální koniny Dominika Duky

Na svatého Jana Nepomuckého, patrona země české, kardinál Dominik Duka žehnal koním na hradním náměstí, …

Co stojí před námi?

Zakladatelé americké republikánské tradice shrnuli definici tyranie slovy: „Je to stav, kdy na sebe jedinec …

Plešatá mánička a sametový podzemí

V létě 1987 odjížděl z Prahy zájezd do Rakouska. V autobuse seděl i sedmadvacetiletý tajně vysvěcený řeholník …

Temné charisma Andyho veksláka

Babišův mýtus nezrodila jen souhra náhodně poskládaných souvislostí, ani zjevné chyby a omyly předchozích vlád, ani …

Je ptactvu do zpěvu?

Květnové sobotní ráno nepatřilo v Rakovníku mezi slunečná jitra, ve výchozím místě 23. rakovnické procházky zasvěcené …

Jak fandí náš pan prezident? Zas 3:0 pro jeho „sbornou“

Rozhovor, který český prezident Miloš Zeman poskytl České tiskové kanceláři při příležitosti dvacátého výročí vstupu …

K Rusku – ano, či ne? Čtěte Havlíčka

Nezbytnou součástí vzpomínání na velikány národních dějin bývá sáhodlouhé zmiňování aktuálnosti myšlenek dotyčného. Někdy to …

Evropské občanství a sdílený dějepis

Máme európske pasy – rovnakých rozmerov a rovnakej farby, v celom Schengenskom priestore sa pohybujeme ako …