Z deliria do deliria

Beru ho k sobě do bytu. Snažím se ho uklidnit a říct mu, že všechno je v pořádku. Že byl v nemocnici a tam že jistě mají strach, kde je a co se děje. Dlouze na mě hleděl, až nakonec svolil a odvezla jsem ho zpátky.

Dodnes nevím, jak se mu podařilo odejít z nemocnice a dostat se bezpečně domů. Je to k nám dva kilometry. Překvapilo mě, že ho v nemocnici nikdo nehledal. Byl přitom ve stavu ohrožení. Dokonce měl ustlanou postel a přezůvky v sáčku. Kde je potom záchrana pro lidi v těchto stavech? Ve stavech, kdy jsou nebezpeční sami sobě, vidí představy, bludy, jsou ztracení?

Někdy si říkám, že na tuhle školu života vás nikdo nepřipraví. Ráno volal, ať pro něj okamžitě přijedu, že se na něj chystá atomový útok. Slíbila jsem, že přijedu. V nemocnici se mě ptali, jestli už manžel pije dlouho. Zase koukám, jako přimražená. Manžel tam lítá a trhá informace připevněné k posteli, protože je to prý nebezpečné. Chtějí ho prý ohrozit na životě. Je zmatený. Lékař mi říká, že jde o abstinenční příznaky, kdy lidé mají různé představy. Že by měl zůstat v nemocnici, ale že ho tam proti jeho vůli nemohou držet. Manžel podepisuje další revers. Řve na sestry, že medikaci si snad může převzít sám. Jedeme domů.

Na doporučení psycholožky jsme vyhledali psychiatričku v jiném městě, která manželovi vysvětlila podstatu nemoci. Vysvětlila mu, že když už byl s abstinenčními příznaky v nemocnici, znamená to návyk na alkohol. Aby byl v pořádku, tak to pro něj znamená zákaz jakéhokoli alkoholu navždy a léčit se.

Vozila jsem ho k paní doktorce, ale kolikrát jsem ho vezla napitého. Léčení neprobíhalo podle představ nikoho. Manžel se sice vrátil na pár dní do práce po Novém roce, ale zjistila jsem, že než ráno odjel, vypil půl lahve vodky. Volala jsem paní doktorce, že takhle to přece nejde, ať mu zabaví řidičák. Stalo se tak při další návštěvě.

Věta, která mě pronásledovala, že má vše pod kontrolou, se mi už ani nechtěla poslouchat.

Paní doktorka na něj začala apelovat, že to sám nezvládne a že bylo by dobré ústavní léčení. Když to slyšíte poprvé, tak člověk žije předsudky. Rezonuje mu v hlavě: Na léčení? Na 3 měsíce? To snad ne… Věřila jsem, že když bude chtít, tak to zvládne. I bez léčení. Ale když vidíte, že se nic nelepší, zjišťujete, že by to bylo to nejlepší.

Tohle období nebylo vůbec fajn. Byl to nápor na nás na všechny. Střídání nálad u manžela bylo nesnesitelné. Buď spal, nebo řval, nebo propadal sebelítosti. Zkoušela jsem volat známým, zda by nepřišli, aby přišel na jiné myšlenky. Někteří stále nevěděli, co se děje. Někteří už se občas zeptali. Začala jsem být vyčerpaná, zapomínala jsem, jestli jsem jedla nebo ne. Propadala jsem beznaději. Moc jsem si přála, aby všechno bylo jako dřív. Moc jsem si přála, aby přestal s pitím a dal se do pořádku. Ale všechno zůstávalo při starém. Radost ze života se vytratila.

Když měly děti jarní prázdniny, chystaly jsme se na hory. Došla jsem k tomu, že naši kamarádi by si už zasloužili vědět, co se děje, a že bych je měla upozornit na to, že by manžel vůbec neměl pít. Bylo jen pár lidí, kteří tušili co se děje. Ostatní byli zaskočení a překvapení.

Vrátili jsme se z hor a smršť pokračovala. Vytrvale chodila na návštěvy manželova sestra. Povídali si o dětství a o životě. Rozebírali staré křivdy a postoj k životu. Sestra se mu snažila trpělivě naslouchat a mluvit o tom, že všichni máme své problémy, což neznamená, že by měl člověk zanevřít na život. Požádala jsem manželovu maminku, zda by nepřijela a promluvila si s ním. Bral to tak, že štvu jeho rodinu proti němu. Tenhle náhled jsem nikdy nepochopila.

Jeho matka byla skeptická. Řekla mi, že život je krátký. Ať mu zabalím kufr a rozvedu se s ním. Že stokrát nic umořilo i slona. Nikdy na tuhle větu nezapomenu. Byla jsem zničená, ale stále přesvědčená, že to zvládneme. Že láska mi pomůže dostat ho z toho.

Už mu zase tekla z nosu krev. Vysoký tep, tlak, třes rukou, celého těla. Při jízdě z poslední návštěvy u psychiatra jsem řvala z plných plic, jak mu může být jedno, co se děje. Proč prostě nemůže zkusit léčení a žít normálně?

Byl únor. Volal doktorce, že by to léčení tedy i zkusil. Rozhodl se a doktorka mu vyřídila ústavní léčení. Šlo to rychle, do týdne mohl nastoupit. Objeli jsme spolu úřady, kde bylo nutné vyřídit přerušení živnosti, přihlásit se na úřad práce apod.

Paní doktorka ho upozornila, že do léčebny musí nastoupit střízlivý. Měla jsem obavy, zda mohou přijmout do léčebny manžela ve stavu, v jakém je a zavolala jsem do léčebny, která pak kontaktovala paní doktorku s upozorněním, že odvykací stav musí zahájit v nemocnici na interně. Manžel souhlasil.

Do nemocnice nastoupil ráno. Tak jako předtím, i teď jsem v nemocnici trávila spoustu času. Se sestrou manžela jsme mu donesly jídlo, minerálky a spoustu ovoce. Po lécích měl kupodivu hlad. Ale už večer začaly podivné telefony s úplně absurdními scénáři, co se tam děje. ZNOVU!

Když o tom teď přemýšlím, vůbec si nepamatuji, co všechno se manželovi jevilo. Okamžitě jsem volala do nemocnice, že mi manžel volá, zní rozrušeně a má nelogické představy. Jestli by ho mohli stabilizovat a případně mu podat ještě nějaké léky, protože musí v nemocnici vydržet, aby se mohl léčit! Byla jsem ujištěna, že veškerou péči má.

Za hodinu volali, že manžel má sbaleno a chce odejít z nemocnice. Ani v tomto stavu ho tam prý nemohou držet! Že se rozhoduje sám! To nemyslíte vážně? Vždyť potřebuje lékařskou péči!

Slíbila jsem, že přijedu. Do toho mi volal manžel, abych ho vyzvedla, protože mu tam ubližují.

Personál vyšel před oddělení, které zamkli. Vysvětlují, že dostal již tolik léků, že je toho na něj až dost. Že jim vytrhává kanylu a běhá zmateně po oddělení. Ale že sedí oblečený a sbalený a čeká na mě, až si ho vyzvednu. Zkouším s ním promluvit, ale bojí se o svůj život a nechce zůstat.

Personál rozhodl, že mají volný pokoj na JIP. Že to tam zná z předchozího pobytu a že ho nikdo nebude rušit. Sám personál je ochotný, ale také přiznávají, že jestli bude chtít odejít, nebudou ho držet. Je to absolutní bezmoc. Souhlasil s umístěním na jipce.

Už ani nevím, kdy volal. To nejhorší bylo za ním. Přesto začalo nepřetržité dohadování, že přece jen půjde domů a že si sám zabalí na léčení. Opravdu jsem se bála, že půjde domů a už neodjede. Snažila jsem se ho přesvědčit, že má ve zprávě napsáno, že ho odveze sanitka na doporučení psychiatra rovnou z nemocnice. A že mu ráda zabalím a kufr dovezu do nemocnice, pěkně si to zkontroluje a chybějící věci dovezu na léčení. Po pár dnech nakonec odjíždí. Všichni mu přejí hodně štěstí a úspěšnou léčbu.

Sotva dorazil na léčení, volal, že to tam jistě nevydrží a ať mu domluvím jinou léčebnu. Ale že to zatím zkusí, kvůli mně. Popisoval mi to děsivě. A hned mi říkal, co nemá, a jestli mu to ještě ten den pošlu. Hrneček, kafe, cukr… Už si nepamatuju, co všechno jsem posílala nebo vozila.

Do toho jsem se snažila postarat o děti. Chodit do práce byl někdy nadlidský výkon, přesto to byla v tomhle zmatku jedna z věcí, která mi vlastně pomáhala. Ten pravidelný rytmus. Vstát, vypravit děti, do práce, z práce a odpolední směna.

Při průchodu branou léčebny jsem měla smíšené pocity. Ale i pocit štěstí a naděje, že bude dobře. Lidé s touto nemocí se léčí v otevřených odděleních, tzn., že je na jejich dobrovolném rozhodnutí, zda zde ti lidé zůstanou a budou se léčit. Všude čisto. Uklizeno. Pacienti se podílí na chodu oddělení. Rozhlížím se, kolem samé milé obličeje. Co jsem čekala? Nevím. Chlapi na sebe halekají. Někteří venku kouří nebo mají návštěvy. Manželky, děti, rodiče. Všichni v naději, že ty hrůzy se už nevrátí, že začnou znovu, jinak a lépe. Každý prý má své pracovní zařazení. Chodí do zahrady. Odpoledne mají volný program, který pomohou využít právě k návštěvám. Ti, co jsou tu déle, mají vycházky i mimo areál. Někteří odjíždějí na víkend domů. Mohou odejít na určitý čas kamkoli. Pacienti si o víkendu mohou i něco sami uvařit v kuchyňce. Pacienti se při návratu z vycházek musí přihlásit na sesterně a občas mohou sestry namátkou zkontrolovat, zda jsou stále „čistí“.

Při představě, že jsem sama pacientem, se orosím, ale zároveň se uklidním, že je to možnost, která dá člověku šanci na kvalitní život bez alkoholu. Ano, je to řád a mnohá omezení. Ale většina z nich už ztratila představu o tom, jestli je den či noc, protože dny prospali a veškeré povinnosti nutné v životě zvládnout zanedbávali. Ano, jsou tu bez rodiny, bez přátel. Jsou na to sami.

Tehdy jsem začala vnímat lidi kolem sebe. Teprve teď mi docházela slova nejbližších osob a psycholožky. „Tak, a teď ty!“ Pokud nechceš, aby tvoje děti měly nemocné oba rodiče, pěkně zabereš a dáš se do kupy, ať se dá manžel do pořádku, nebo ne.

Nechápala jsem, co je můj život. Můj život je přece můj muž a moje děti! Ale ty musíš! Slova byla tvrdá. Ano! Chci být oporou pro svoje děti. Nechci, aby se bály, chci, aby měly ve mně jistotu! Teď, když se ulevilo, že byl manžel na léčení, jsem to dokázala vidět.

Jsem za ty lidi, kteří mi tohle řekli vděčná! Zejména proto, že jsem o hodně později pochopila, že by se moje slabost otočila proti mně. Být slabý se nevyplácí. Nikdo nepochopí, že nemůžeš, že visíš na člověku a chceš umřít i s ním, když tu nebude on. Vždyť moje děti stojí na prahu života a já bych jim měla ukazovat slabost? Ne, to ne.

Často sama sobě říkám: „Mám Tě ráda a vím, že děláš, co je v tvých silách.“ Tohle je podstata. Teď už to vím. Začala jsem pro lepší pocit užívat i já bylinky a postupně znovu žít. Nebylo to tak, že bych najednou odhodila balvan, to ne. Ale začalo být lépe.

Jezdili jsme s dětmi za manželem do léčebny, jak jen to bylo možné, a snažili jsme si dělat radosti. Všichni jsme se snažili. O co? Po dlouhé době o normální komunikaci, starost o školu. Manžel vyprávěl, co pěstují v zahradách léčebny. Bohužel mi jeho ošetřující lékařka sdělila, že manžel řeší spoustu jiných věcí, že byl pitím hodně poškozen (takhle ten stav lékaři nazývají) a že vůbec neví, proč tu je.

Manžel mi začal vysvětlovat, že jde pít kontrolovaně. Z toho slova mi naskakovala husí kůže, jelikož tahle slova jsem slýchala stále! Pod kontrolou. Nedokázal si představit, že nepůjde s kamarády po tréninku na pivo. Že by si měl dát limonádu? No to si snad děláš srandu!

Odjížděli jsme a já pochopila, že paní doktorka měla pravdu. O přikázané vycházce na celý víkend, který byl neuvěřitelně fajn, se napil. Při návratu z domova na léčení mu dělali testy. Léčba byla ukončena dříve, jela jsem pro něj. Stále jsem ale žila v přesvědčení, že většinu léčení má už za sebou. Věřila jsem, že to dá.

Nedal. Hned druhý den. Předtím jsem si slíbila, že děti už se nebudou dívat na tátu, který pije. Čekala jsem na ně, až přijdou ze školy. S lítostí jsem jim oznámila, že táta to nevydržel a že nabízenou pomoc odmítá. Chtěla jsem mu pomoci zastavit to. Jenže už jsem se s ním nedomluvila. Zavolala jsem mým rodičům, jestli můžu vzít kluky a přistěhovat se k nim. Cítila jsem to tak a byla to i rada lékařky. Nechtěla už jsem vystavovat děti tomu, co bylo. Tenhle pocit, a to jak věci vypadaly v ten den, si budu pamatovat celý život.

Druhý den jsem šla za manželem domů. Nabízela jsem mu to, co už jsem nabízela. Nic. Přesvědčoval mě, ať se vrátíme. Že dokáže přestat s pitím sám. Další den přijel opilý v autě před dům rodičů. Řval tam jako tygr, chtěl mluvit s dětmi. Odeslala jsem je pryč. Chtěl, ať se vrátíme.

Všechny následující dny mi splývají. Bylo to v podstatě stejné půl roku. Pití, nemocnice, delirium. Stále dokola. S tím, že když pil, tak to vypadalo jako šikana. Neustále volal dětem, mně, mojí matce. Všechno si vynucoval řvaním.

Když se vrátil z léčení, první delirium bylo silné. Co se děje lidem v hlavě, je zřejmě pro normálního smrtelníka nepředstavitelné. Chodila jsem do nemocnice a všímala si při každém dalším dni, jak sestry kývají hlavami, že už je v deliriu opravdu dlouho. V knihách si načtete, že je smrtelné a trvá dva až tři dny. Když jsem pátý den přišla k posteli a on se mě zeptal, jestli s ním počkám ve frontě na oběšení, že je už na řadě, vyhrkly mi slzy do očí.

Doktor přiznává, že je to opravdu dlouhé. Děsila jsem se, co bude. Napsala jsem paní doktorce, jak moc stojím o to, aby mu pomohli. Chtěla jsem, aby všechno bylo jako dřív. Paní doktorka mluví skepticky. Nakonec to uzavírá a říká, přivezte ho. Běžím do nemocnice, kde mi sdělují, že v tomto stavu ho nikam vézt nemohu. A až se probere, tak že nejsou žádný zaopatřovací ústav. Bude jen na něm, jak se rozhodne.

Moje bezmoc nezná mezí. Rozhodne se sám… Takže mu není pomoci?

Probírá se a vše má zas pod kontrolou. Ani nemá význam rozebírat co a jak. Má pocit, že vše zvládne. Ošetřující psychiatr je velmi skeptický a říká, že někteří alkoholici k nadhledu na věc nikdy nedojdou.

Konec druhé části (předchozí část zde).

Poslední část „Stmívání, zatmění rozbřesk: konec jedné ságy“ si přečtěte za týden.

publikováno: 30. 4. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Jsme před divochy jako chudáci

„Prostota a neotesanost je vhodnou podmínkou, aby se svědectví člověka stalo důvěryhodným. Lidé ducha vybroušeného postřehnou …

Je to blbé drazí krajané, ale ojebali nás

Jak to, že mě nikdo nereprezentuje? Říkáte si to často taky? Příklad první – Gretiny …

Agresivní charisma, Klaus jako děvkař a kompro i na ty druhé

Když se řekne Klaus, Zeman, Babiš, co vás napadne? Líbí se mi, že jste začal …

Nejsme premianti, jsme ostuda?

Otevřená slova, proč se na některou z vrcholných funkcí Evropské unie nepropracoval jediný kandidát východoevropských zemí, …

Přijde Vítězný únor v létě?

Lidová letenská veselice z 23. června odezněla a přinesla uklidnění: je nás přece jen velká síla. Pak …

Mariánský sloup?

Na Staroměstském náměstí chtějí znovu postavit mariánský sloup, zničený 3. listopadu 1918. Prý tak bude napravena …

Neviditelný sloup

Dlouhé prapory visí dolů, domy jako kamenné jazyky se zdvihají vzhůru, rozstříhány ulicemi, a nad šedým, …

Nečekejme charismatika, ale „prací drobnou“ napravujme řád

V neděli 23. 6. 2019 mne potěšilo 283 tisíc demonstrujících na Letné. A ještě více mne …