Máj a Mai. Báseň tohoto času, která mohla být napsána německy. Posuďte sami.

Byl pozdní večer – první máj –

večerní máj – byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj.

O lásce šeptal tichý mech;

květoucí strom lhal lásky žel,

svou lásku slavík růži pěl,

růžinu jevil vonný vzdech.

Jezero hladké v křovích stinných

zvučelo temně tajný bol,

břeh je objímal kol a kol;

a slunce jasná světů jiných

bloudila blankytnými pásky,

planoucí tam co slzy lásky.

I světy jich v oblohu skvoucí

co ve chrám věčné lásky vzešly;

až se – milostí k sobě vroucí

změnivše se v jiskry hasnoucí –

bloudící co milenci sešly.

Ouplné lůny krásná tvář –

tak bledě jasná, jasně bledá,

jak milence milenka hledá –

ve růžovou vzplanula zář;

na vodách obrazy své zřela

a sama k sobě láskou mřela.

Dál blyštil bledý dvorů stín,

jenž k sobě šly vždy blíž a blíž,

jak v objetí by níž a níž

se vinuly v soumraku klín,

až posléz šerem v jedno splynou.

S nimi se stromy k stromům vinou. –

Nejzáze stíní šero hor,

tam bříza k boru, k bříze bor

se kloní. Vlna za vlnou

potokem spěchá. Vře plnou –

v čas lásky – láskou každý tvor.


Es war spät Abend – erster Mai –

Abends der Mai – war Liebeszeit.

Das Täubchen rief zur Lieb herbei,

Der Föhrenhain duftete weit.

Von Liebe flüsterte das Moos;

Und blühend log von Schmerz ein Baum,

Die Nachtigall sang ihren Traum,

Die Rose schwieg, sie seufzte bloß.

Im Sträucherschatten still zerronnen

Rauschte der See geheimes Leid,

Das Ufer hielt ihn lang und breit;

Und fremder Welten helle Sonnen,

Sie irrten durch azurne Strähnen,

Loderten dort wie Liebestränen.

Die Welten auch, die höher strebend

In ewger Liebe Zuflucht nahmen;

Bis sie – sich immer höher hebend,

Verloschen still, wie Funken schwebend –

Verirrt, verliebt zusammenkamen.

Der Luna volles Angesicht –

Bleiches sich Hellen, helles Bleichen

Die Liebste sucht, nur er muss weichen –

Errötete im zarten Licht;

Sie sah sich in den Wassern stehen

Und musste nach sich selbst vergehen.

Fern sah man dunkle Höfe scheinen:

So kamen sie sich nah, ganz nah

Und lagen bald umarmt schon da,

Tief, tiefer, um sich ganz zu einen

Im dunklen Schoß der Dämmerungen.

Auch Bäume halten sich umschlungen. –

Am fernsten liegt der Berge Schatten,

Wo Birke, Kiefer süß ermatten

Zu zweit ganz und die Wellen rollen

Den Wellen nach. Nichts bleibt der vollen

Liebe jetzt fern – zur Liebeszeit.

 


Přeložil Ondřej Cikán, vyšlo v rakouském nakladatelství Labor, ilustracemi doprovodil Antonín Šilar.

publikováno: 1. 5. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Kravina, aneb komu věřit?

V padesátých letech, když pod kuratelou sovětských soudruhů českoslovenští soudruzi pověsili několik svých dříve velmi …

Zpívej, a nemluv!

Operní pěvkyně Dagmar Pecková v loňském roce zpívala českou hymnu na demonstraci pořádané spolkem Milion chvilek …

Neexistující imigranti II.

Muslimská společenská bublina Multikulturalismus je ve své esenci antievropská forma civilizace. Samuel Huntington Úvod Toto …

Jaké jsou ruské plány s námi

Ve stále ještě svobodné části ruského internetu běží vážné a často neortodoxní debaty. Velký a …

Zapřeš tradici a zaměníš směr cesty

V pátek 7. 2. 2020 uplynulo 75 let od popravy hraběte Zdeňka Bořka-Dohalského: původem šlechtice, smýšlením …

Křehké demokracie! Podle Jourové Polsko a Maďarsko, ale co doma?

Polsko a Maďarsko nazvala Věra Jourová křehkými demokraciemi. Místopředsedkyně Evropské komise poskytla v minulých dnech rozhovor prestižnímu …

Putin chystá další válku, zůstaneme slabí bez paměti?

Vladimír Putin rozehrává teatrální politický a mediální konflikt o vyznění pětasedmdesátého výročí konce druhé světové války. Interpretace …

Barokní hudbu děláme proto, abychom někým pohnuli

Adam Viktora je uměleckým vedoucím souboru Ensemble Inégal, který se specializuje na interpretaci barokní hudby, …