Máj a Mai. Báseň tohoto času, která mohla být napsána německy. Posuďte sami.

Byl pozdní večer – první máj –

večerní máj – byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj.

O lásce šeptal tichý mech;

květoucí strom lhal lásky žel,

svou lásku slavík růži pěl,

růžinu jevil vonný vzdech.

Jezero hladké v křovích stinných

zvučelo temně tajný bol,

břeh je objímal kol a kol;

a slunce jasná světů jiných

bloudila blankytnými pásky,

planoucí tam co slzy lásky.

I světy jich v oblohu skvoucí

co ve chrám věčné lásky vzešly;

až se – milostí k sobě vroucí

změnivše se v jiskry hasnoucí –

bloudící co milenci sešly.

Ouplné lůny krásná tvář –

tak bledě jasná, jasně bledá,

jak milence milenka hledá –

ve růžovou vzplanula zář;

na vodách obrazy své zřela

a sama k sobě láskou mřela.

Dál blyštil bledý dvorů stín,

jenž k sobě šly vždy blíž a blíž,

jak v objetí by níž a níž

se vinuly v soumraku klín,

až posléz šerem v jedno splynou.

S nimi se stromy k stromům vinou. –

Nejzáze stíní šero hor,

tam bříza k boru, k bříze bor

se kloní. Vlna za vlnou

potokem spěchá. Vře plnou –

v čas lásky – láskou každý tvor.


Es war spät Abend – erster Mai –

Abends der Mai – war Liebeszeit.

Das Täubchen rief zur Lieb herbei,

Der Föhrenhain duftete weit.

Von Liebe flüsterte das Moos;

Und blühend log von Schmerz ein Baum,

Die Nachtigall sang ihren Traum,

Die Rose schwieg, sie seufzte bloß.

Im Sträucherschatten still zerronnen

Rauschte der See geheimes Leid,

Das Ufer hielt ihn lang und breit;

Und fremder Welten helle Sonnen,

Sie irrten durch azurne Strähnen,

Loderten dort wie Liebestränen.

Die Welten auch, die höher strebend

In ewger Liebe Zuflucht nahmen;

Bis sie – sich immer höher hebend,

Verloschen still, wie Funken schwebend –

Verirrt, verliebt zusammenkamen.

Der Luna volles Angesicht –

Bleiches sich Hellen, helles Bleichen

Die Liebste sucht, nur er muss weichen –

Errötete im zarten Licht;

Sie sah sich in den Wassern stehen

Und musste nach sich selbst vergehen.

Fern sah man dunkle Höfe scheinen:

So kamen sie sich nah, ganz nah

Und lagen bald umarmt schon da,

Tief, tiefer, um sich ganz zu einen

Im dunklen Schoß der Dämmerungen.

Auch Bäume halten sich umschlungen. –

Am fernsten liegt der Berge Schatten,

Wo Birke, Kiefer süß ermatten

Zu zweit ganz und die Wellen rollen

Den Wellen nach. Nichts bleibt der vollen

Liebe jetzt fern – zur Liebeszeit.

 


Přeložil Ondřej Cikán, vyšlo v rakouském nakladatelství Labor, ilustracemi doprovodil Antonín Šilar.

publikováno: 1. 5. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Venkov jsme nepotřebovali, tak je skoro po něm

Odborník na zemědělství, František Havlát, říká, že stojíme na prahu změny, která by pro naši …

Helikoptérová aféra

Je obecně známo, že dostat se za oponu, od roku 1946 zvanou železná, bylo velmi …

Žádné „dobro“ neomlouvá zlo

Dumat nad vztahem dobra a zla je dosti ošidné, neboť se svým způsobem jedná o individuální, intimní …

Sami si diagnostikujte arogantního blbce, aneb o hybris a Nemesis

Nedělej ty vánočky tak kolosální, aby se ti nerozpadly vlastní mocností, prý říkávala Werichova babička …

Zeman nezpůsobilý k funkci

K Zemanovi už se mi nechtělo nic psát; hlavně z pocitu marnosti. Podle upozornění ústavního právníka a bývalého …

Budeme se v průměru rodit stále hloupější, neschopnější a impotentnější

Byl bych rád, kdybych mohl říci, že výročí část lidí přivede k hlubšímu zamyšlení. Bohužel tomu …

Slimáčkové mají rádi kapustičku

Před cca 5 lety jsem mj. pracoval jako tutor pro centra kompetence na ČVUT Praha, …

Čínské sny jsou naše noční můry

Dávní čínští teoretikové moci toužili po společnosti pod naprostým dohledem panovníka a jeho úřednického aparátu. Pro …