Máj a Mai. Báseň tohoto času, která mohla být napsána německy. Posuďte sami.

Byl pozdní večer – první máj –

večerní máj – byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj.

O lásce šeptal tichý mech;

květoucí strom lhal lásky žel,

svou lásku slavík růži pěl,

růžinu jevil vonný vzdech.

Jezero hladké v křovích stinných

zvučelo temně tajný bol,

břeh je objímal kol a kol;

a slunce jasná světů jiných

bloudila blankytnými pásky,

planoucí tam co slzy lásky.

I světy jich v oblohu skvoucí

co ve chrám věčné lásky vzešly;

až se – milostí k sobě vroucí

změnivše se v jiskry hasnoucí –

bloudící co milenci sešly.

Ouplné lůny krásná tvář –

tak bledě jasná, jasně bledá,

jak milence milenka hledá –

ve růžovou vzplanula zář;

na vodách obrazy své zřela

a sama k sobě láskou mřela.

Dál blyštil bledý dvorů stín,

jenž k sobě šly vždy blíž a blíž,

jak v objetí by níž a níž

se vinuly v soumraku klín,

až posléz šerem v jedno splynou.

S nimi se stromy k stromům vinou. –

Nejzáze stíní šero hor,

tam bříza k boru, k bříze bor

se kloní. Vlna za vlnou

potokem spěchá. Vře plnou –

v čas lásky – láskou každý tvor.


Es war spät Abend – erster Mai –

Abends der Mai – war Liebeszeit.

Das Täubchen rief zur Lieb herbei,

Der Föhrenhain duftete weit.

Von Liebe flüsterte das Moos;

Und blühend log von Schmerz ein Baum,

Die Nachtigall sang ihren Traum,

Die Rose schwieg, sie seufzte bloß.

Im Sträucherschatten still zerronnen

Rauschte der See geheimes Leid,

Das Ufer hielt ihn lang und breit;

Und fremder Welten helle Sonnen,

Sie irrten durch azurne Strähnen,

Loderten dort wie Liebestränen.

Die Welten auch, die höher strebend

In ewger Liebe Zuflucht nahmen;

Bis sie – sich immer höher hebend,

Verloschen still, wie Funken schwebend –

Verirrt, verliebt zusammenkamen.

Der Luna volles Angesicht –

Bleiches sich Hellen, helles Bleichen

Die Liebste sucht, nur er muss weichen –

Errötete im zarten Licht;

Sie sah sich in den Wassern stehen

Und musste nach sich selbst vergehen.

Fern sah man dunkle Höfe scheinen:

So kamen sie sich nah, ganz nah

Und lagen bald umarmt schon da,

Tief, tiefer, um sich ganz zu einen

Im dunklen Schoß der Dämmerungen.

Auch Bäume halten sich umschlungen. –

Am fernsten liegt der Berge Schatten,

Wo Birke, Kiefer süß ermatten

Zu zweit ganz und die Wellen rollen

Den Wellen nach. Nichts bleibt der vollen

Liebe jetzt fern – zur Liebeszeit.

 


Přeložil Ondřej Cikán, vyšlo v rakouském nakladatelství Labor, ilustracemi doprovodil Antonín Šilar.

publikováno: 1. 5. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Mezi prvním a třetím dnem 1939-1989-2019

Pomalu končí Velikonoční doba a blíží se Nanebevstoupení Páně a Svatodušní doba. Něco k Velikonocům napsal Bohumil Doležal …

Kardinální koniny Dominika Duky

Na svatého Jana Nepomuckého, patrona země české, kardinál Dominik Duka žehnal koním na hradním náměstí, …

Hnusný čínský režim slaví 30. výročí zdařilého masakru vlastních obyvatel mlčením

My letos slavíme konec bolševického chomoutu a návrat svobody. Číňané oplakávají tisíce svých mrtvých a milióny zmizelých. …

Co stojí před námi?

Zakladatelé americké republikánské tradice shrnuli definici tyranie slovy: „Je to stav, kdy na sebe jedinec …

Plešatá mánička a sametový podzemí

V létě 1987 odjížděl z Prahy zájezd do Rakouska. V autobuse seděl i sedmadvacetiletý tajně vysvěcený řeholník …

Temné charisma Andyho veksláka

Babišův mýtus nezrodila jen souhra náhodně poskládaných souvislostí, ani zjevné chyby a omyly předchozích vlád, ani …

Je ptactvu do zpěvu?

Květnové sobotní ráno nepatřilo v Rakovníku mezi slunečná jitra, ve výchozím místě 23. rakovnické procházky zasvěcené …

Jak fandí náš pan prezident? Zas 3:0 pro jeho „sbornou“

Rozhovor, který český prezident Miloš Zeman poskytl České tiskové kanceláři při příležitosti dvacátého výročí vstupu …