Máj a Mai. Báseň tohoto času, která mohla být napsána německy. Posuďte sami.

Byl pozdní večer – první máj –

večerní máj – byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj.

O lásce šeptal tichý mech;

květoucí strom lhal lásky žel,

svou lásku slavík růži pěl,

růžinu jevil vonný vzdech.

Jezero hladké v křovích stinných

zvučelo temně tajný bol,

břeh je objímal kol a kol;

a slunce jasná světů jiných

bloudila blankytnými pásky,

planoucí tam co slzy lásky.

I světy jich v oblohu skvoucí

co ve chrám věčné lásky vzešly;

až se – milostí k sobě vroucí

změnivše se v jiskry hasnoucí –

bloudící co milenci sešly.

Ouplné lůny krásná tvář –

tak bledě jasná, jasně bledá,

jak milence milenka hledá –

ve růžovou vzplanula zář;

na vodách obrazy své zřela

a sama k sobě láskou mřela.

Dál blyštil bledý dvorů stín,

jenž k sobě šly vždy blíž a blíž,

jak v objetí by níž a níž

se vinuly v soumraku klín,

až posléz šerem v jedno splynou.

S nimi se stromy k stromům vinou. –

Nejzáze stíní šero hor,

tam bříza k boru, k bříze bor

se kloní. Vlna za vlnou

potokem spěchá. Vře plnou –

v čas lásky – láskou každý tvor.


Es war spät Abend – erster Mai –

Abends der Mai – war Liebeszeit.

Das Täubchen rief zur Lieb herbei,

Der Föhrenhain duftete weit.

Von Liebe flüsterte das Moos;

Und blühend log von Schmerz ein Baum,

Die Nachtigall sang ihren Traum,

Die Rose schwieg, sie seufzte bloß.

Im Sträucherschatten still zerronnen

Rauschte der See geheimes Leid,

Das Ufer hielt ihn lang und breit;

Und fremder Welten helle Sonnen,

Sie irrten durch azurne Strähnen,

Loderten dort wie Liebestränen.

Die Welten auch, die höher strebend

In ewger Liebe Zuflucht nahmen;

Bis sie – sich immer höher hebend,

Verloschen still, wie Funken schwebend –

Verirrt, verliebt zusammenkamen.

Der Luna volles Angesicht –

Bleiches sich Hellen, helles Bleichen

Die Liebste sucht, nur er muss weichen –

Errötete im zarten Licht;

Sie sah sich in den Wassern stehen

Und musste nach sich selbst vergehen.

Fern sah man dunkle Höfe scheinen:

So kamen sie sich nah, ganz nah

Und lagen bald umarmt schon da,

Tief, tiefer, um sich ganz zu einen

Im dunklen Schoß der Dämmerungen.

Auch Bäume halten sich umschlungen. –

Am fernsten liegt der Berge Schatten,

Wo Birke, Kiefer süß ermatten

Zu zweit ganz und die Wellen rollen

Den Wellen nach. Nichts bleibt der vollen

Liebe jetzt fern – zur Liebeszeit.

 


Přeložil Ondřej Cikán, vyšlo v rakouském nakladatelství Labor, ilustracemi doprovodil Antonín Šilar.

publikováno: 1. 5. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Je to blbé drazí krajané, ale ojebali nás

Jak to, že mě nikdo nereprezentuje? Říkáte si to často taky? Příklad první – Gretiny …

Agresivní charisma, Klaus jako děvkař a kompro i na ty druhé

Když se řekne Klaus, Zeman, Babiš, co vás napadne? Líbí se mi, že jste začal …

Nejsme premianti, jsme ostuda?

Otevřená slova, proč se na některou z vrcholných funkcí Evropské unie nepropracoval jediný kandidát východoevropských zemí, …

Přijde Vítězný únor v létě?

Lidová letenská veselice z 23. června odezněla a přinesla uklidnění: je nás přece jen velká síla. Pak …

Mariánský sloup?

Na Staroměstském náměstí chtějí znovu postavit mariánský sloup, zničený 3. listopadu 1918. Prý tak bude napravena …

Neviditelný sloup

Dlouhé prapory visí dolů, domy jako kamenné jazyky se zdvihají vzhůru, rozstříhány ulicemi, a nad šedým, …

Nečekejme charismatika, ale „prací drobnou“ napravujme řád

V neděli 23. 6. 2019 mne potěšilo 283 tisíc demonstrujících na Letné. A ještě více mne …

Demonstrace v Praze, Honkongu a Tbilisi

Nesouhlasíme s tím, co realizují nebo chystají naše vlády – vládnoucí elity – možná právě to …