Zapálení milenci Evropy

Co měl za lubem Zeus, když dostal zálusk na Evropu (řec. Európu), dceru Agénórovu, a proměnil se v statného býka, je snadné uhodnout. Co si myslela spanilá Evropa, jejíž krása vládci bohů učarovala, když na něj usedala, už tak zřejmé není, ale za projev nadprůměrné inteligence bych to rozhodně nepovažoval. Tím nechci naznačit, že by žena, po níž byl náš rodný světadíl pojmenován, mohla být blběna. Dozajista to byla bytost plná rozporů podobně jako my ostatní. Třeba byla příroda v tu chvíli silnější než její pouto k rodné Fénicii (bájná Foniké – dnešní Libanon a okolí obývané Féničany – Pelištejnci – Filištýny pozn. DB). Nelze ani vyloučit, že jí něco došlo, když si s Olympanem užila. Nezbývá než se oddat představivosti – nikoli nutně zvrhlé, i když…

Také o vztahu jednotlivých obyvatel Evropy k tomuto kontinentu se můžeme pouze dohadovat. Oba znepřátelené tábory (– pro i antiunionisté) totiž jednají pod ochranou dobra. Tolik vznešených úmyslů by se nevešlo ani na kontinent daleko rozlehlejší. Jak může stará vlast, jak se Evropě říká v USA, odolat takovému nájezdu ušlechtilosti? Zneklidňující je především to, že prakticky není nikdo, kdo by se nestrachoval o budoucnost tohoto kontinentu a nechvěl se obavami o civilizaci, jež na něm vyrostla. Mnozí Evropané dokonce milují Evropu s takovou vroucností, že jsou schopni zlikvidovat i to, co osobně považují za její přednosti. Nemám tušení, k jakému konsensu mohou dojít lidé očekávající záchranu od historicky či ekonomicky podmíněné radikální změny, s těmi, kdo tvrdí, že spásu lze očekávat pouze v zarputilém lpění na statu quo a těmi, kdo vidí jediné východisko v blahodárném návratu ke kořenům. Prounionisté si jdou s antiunionisty po krku dosti nevybíravě, alespoň o tom panuje relativní shoda. Věcí, na něž se nedokáží shodnout, je celá řada. Jedni ji chtějí spasit importem uprchlíků, druzí jejich exportem. Stojí za zmínku, že pouze o barbarech evropského původu není příliš slyšet. Také o 55 milionech Evropanů, kteří se v rozmezí let 1821 až 1924 vystěhovali do zámoří, z toho přibližně 34 milionů do Spojených států, se často mlčí. Zda cudně, nebo takticky, to závisí na tom, zda se mlčení chopil prounionista nebo antiunionista. Ono je poměrně těžké odlišit jedno mlčení od druhého. Podobné mlčení panuje také o příčinách, které vystěhovalce k odchodu z tohoto kontinentu vedly. Jestliže jsme si na sebe vymysleli povinnost paměti, abychom nezapomněli na nacistické zločiny, pak by bylo vhodné si připomínat také zločiny bojovníků za lepší svět už od počátku letopočtu.

Mlčení ovšem neznamená ticho, v tomto případě dokonce naopak. Kravál, který dělají obránci tradic, aby přehlušili nepohodlné hlasy, je velký. Tradice se dovolávají jak konzervativci, tak revolucionáři. Obzvlášť vypečení jsou obhájci pokrokových tradic, jimiž odrážejí útoky staromilců. Zahradníci pečující o prohnilé kořeny, nebo vytrvalci pochodující k dalším červánkům v pořadí, dokáží bohužel přehlušit jakoukoli debatu, o tom, které hodnoty by bylo záhodno zuby nehty bránit, a které raději odložit do kabinetu kuriozit a muzea šílenství.

Na tradicích je nepříjemné, že se rozpadají na užitečné, škodlivé, kruté, směšné, zdiskreditované, prospěšné, nepříjemné a příjemné. Problémů, které by bylo užitečné vyřešit, není málo. Je lépe zachraňovat Evropu zrušením rozdílů, nebo lpěním na lokálním koloritu? Je lepší klást důraz na přerozdělování, nebo odpovědnost? Je možné solidaritu nařídit? Opravdu je tak snadné překonat odlišnosti životních stylů Švédů, Sicilanů, Irů, Francouzů, Němců a Gruzínců vyplývající z jejich životních podmínek, velikosti země a historických zkušeností, jak se domnívají vydrezírovaní technokraté ve svých klimatizovaných úřadovnách? Skutečně se dají sladit zájmy jižanů, seveřanů, zápaďáků a výchoďárů? Kdo má prospěch z uniformizace a nivelizace zdola? Ať tak či tak, lítáme v tom pěkně a unionoskeptici se mohou sázet, jak match prounionistů s antiunionovci dopadne. O poločasu se pak nad párkem s hořčicí a půllitrem piva či pikslou coca-coly mohou dohadovat o tom, proč se upustilo od pojmenování hráčů tradičními jmény. Je fakt, že od doby, kdy se ze slepců stali nevidomí, z hluchých neslyšící a z žebráků bezdomovci, už uplynulo hodně vody. Existují evropské země, kde vymřely už i uklízečky a byly nahrazeny techničkami povrchových ploch. Vzdorovat diktátorům sice nebyla nikdy sranda, ale ubránit se populistům, jak se dnes diktátorům kdovíproč říká, také není jednoduché. Naštěstí žádný z nich zatím nedosáhl v počtu obětavých ctitelů Evropana Hitlera. A nevzhlíželi k němu samí idioti ani primitivové. Je zvláštní, jak se vychytralost může podobat blbosti. A kde jsou společné rysy, často bývají podobné i následky.

Rozprava o EU má celou řadu účastníků – není se co divit, jde přece o prachy – proto by bylo dobré se v nich vyznat, a tomu se dá napomoct jedině přesnějším pojmenováním. O tom, zda z klání vyjdou vítězně eurooptimisté, europesimisté, unionooptimisté nebo unionopesismisté víme lautr nic. Spolehnout se můžeme jen na to, že pochybovači utřou hubu. I když se obránci kultury, bez ohledu na původ, vzdělání, profesi i řeč spolčili dávno předtím, než to napadlo tvory sdružené v Evropském společenství uhlí a oceli, nebylo jim to nic platné. Rozum je příliš vzácný, aby mohl určit směr, vládnou vášně a pudy. Velkou výhodou unionoskeptiků a eurofilů je to, že ke své spokojenosti potřebují mnohem víc neúnavné překladatele a galeristy než neúnavné technokraty, businessmany a developery.

Z evropských zemí neznám pouze Andoru, Lichtenštejnsko, Finsko a Arménii. Ostatní jsem alespoň navštívil, často opakovaně, v několika dokonce žil. Když se kolem sebe rozhlížím, nedokážu se ubránit podezření, že lid obecný diktátory miluje, s etickými důvody si na něj nikdo nepřijde a spokojí se se šuntem v úhledném balení. Toto konstatování však musí zůstat utajeno jak před dobrovolnými hasiči, tak před hlasateli apokalypsy, aby se velkolepá stavba konzumní společnosti nezhroutila jak domeček z karet nebo Sovětský svaz. Mlžení, převracení pojmů, matení hlav, zametání stop bývá činnost v některých očích hanebná, v jiných nezbytná, aby byl zachován klid a pořádek. Váhavec je ovšem bez uzardění za polehčující okolnost považovat nemůže. Dogma racionálně uvažujícího konzumenta, jehož je třeba hladit po srsti, aby se v něm neprobudila bestie, je možná jediný způsob, jak ještě nějaký čas pochodovat směrem vytýčeným manažery a utěšiteli. Pokud to ovšem není nejprostší způsob, jak se vším co možná nejrychleji skoncovat.

publikováno: 6. 5. 2019

Lubomír Martínek

Lubomír Martínek

esejista a překladatel /

NEJNOVĚJŠÍ články


Mezi prvním a třetím dnem 1939-1989-2019

Pomalu končí Velikonoční doba a blíží se Nanebevstoupení Páně a Svatodušní doba. Něco k Velikonocům napsal Bohumil Doležal …

Kardinální koniny Dominika Duky

Na svatého Jana Nepomuckého, patrona země české, kardinál Dominik Duka žehnal koním na hradním náměstí, …

Hnusný čínský režim slaví 30. výročí zdařilého masakru vlastních obyvatel mlčením

My letos slavíme konec bolševického chomoutu a návrat svobody. Číňané oplakávají tisíce svých mrtvých a milióny zmizelých. …

Co stojí před námi?

Zakladatelé americké republikánské tradice shrnuli definici tyranie slovy: „Je to stav, kdy na sebe jedinec …

Plešatá mánička a sametový podzemí

V létě 1987 odjížděl z Prahy zájezd do Rakouska. V autobuse seděl i sedmadvacetiletý tajně vysvěcený řeholník …

Temné charisma Andyho veksláka

Babišův mýtus nezrodila jen souhra náhodně poskládaných souvislostí, ani zjevné chyby a omyly předchozích vlád, ani …

Je ptactvu do zpěvu?

Květnové sobotní ráno nepatřilo v Rakovníku mezi slunečná jitra, ve výchozím místě 23. rakovnické procházky zasvěcené …

Jak fandí náš pan prezident? Zas 3:0 pro jeho „sbornou“

Rozhovor, který český prezident Miloš Zeman poskytl České tiskové kanceláři při příležitosti dvacátého výročí vstupu …