Celý půlrok probíhal ve stejném duchu. My stále u rodičů a já chodila za manželem a přemlouvala ho k léčení. Hlídám ho, nosím mu jídlo, které stejně nejí.
S děsem sleduji, že buď spí, nebo v opilosti ani neví, že jsem tam. Pak bývá tak slabý, že nedojde nikam. Už ani nevím, kolikrát jsem volala záchranku já a kolikrát on. Zabalím mu vždycky věci a nosím mu do nemocnice všechno potřebné. Má tolik lidí, kteří ho podporují, kolem sebe, ale zdá se to málo platné. Až se stalo, že si šel koupit alkohol, upadl venku na schodech, odvezla ho záchranka.
Když delirium odeznělo, nechtěl, aby se mu to znovu opakovalo, a tak si zajistil pobyt v léčebně, kam ho rovnou převezli. To bylo ve chvíli, kdy si uvědomoval, jak na tom je špatně, ale zpětně jsem došla k tomu, že s pitím stejně nechtěl přestat.
Tento článek je exkluzivní obsah
PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
PŘIDEJTE SE K PŘEDPLATITELŮM Jste předplatitel?
PŘIHLASTE SE
publikováno: 9. 5. 2019
