Stmívání, zatmění, rozbřesk: konec jedné ságy

Celý půlrok probíhal ve stejném duchu. My stále u rodičů a já chodila za manželem a přemlouvala ho k léčení. Hlídám ho, nosím mu jídlo, které stejně nejí.

S děsem sleduji, že buď spí, nebo v opilosti ani neví, že jsem tam. Pak bývá tak slabý, že nedojde nikam. Už ani nevím, kolikrát jsem volala záchranku já a kolikrát on. Zabalím mu vždycky věci a nosím mu do nemocnice všechno potřebné. Má tolik lidí, kteří ho podporují, kolem sebe, ale zdá se to málo platné. Až se stalo, že si šel koupit alkohol, upadl venku na schodech, odvezla ho záchranka.

Když delirium odeznělo, nechtěl, aby se mu to znovu opakovalo, a tak si zajistil pobyt v léčebně, kam ho rovnou převezli. To bylo ve chvíli, kdy si uvědomoval, jak na tom je špatně, ale zpětně jsem došla k tomu, že s pitím stejně nechtěl přestat.

Manžel měl přání, že by rád, abychom se vrátili domů, protože jsme stále bydleli u rodičů. A také že by rád, abych mu neříkala, že když se znovu napije, že ho opustím navždy. Že je to demotivující a nemůže se soustředit na léčbu. Nechtělo se mi znovu prožívat ten kolotoč, ale zároveň jsem chtěla, abychom byli znovu rodinou. Rozhodla jsem se a vrátili jsme se s dětmi domů a dál jsme jezdili na návštěvy do nemocnice, jak jen to bylo možné.

Manžel byl na tomto léčení často doma. Bylo to zvláštní, ale věřila jsem, že to bude dobré. Vzpomínám, jak jsem věřila, jak jsem byla přesvědčena, že láska hory přenáší a že bude vše jako dřív. Přiblížily se Vánoce a po Novém roce měli manžela pustit domů. Zdálo se, že tahle léčba bude úspěšná. Jedu pro manžela, propouští ho. Přisedá ke mně do auta. Všímám si, že něco není v pořádku. Směje se, že jim podepsal, že mu v moči našli alkohol. Úplně mě mrazí. Cesta začíná nabírat na obrátkách. Ječí na mě. Zdá se mi to, nebo je to realita? Ještě mu říkám, že bychom si měli domluvit krizový plán. Vůbec se o tom nechce bavit.

Vysvětluje mi, že někdo, kdo je hloupější než on, mu nebude kázat o tom, jak se má chovat.

Doma si vybalí a večer už je opět na mol. Vyzývám ho, aby v případě, že nechce odvézt na léčení, nebo alespoň k psychiatrovi nebo k mamince, odešel. Nechce, vysmívá se mi. Děti posílám k mým rodičům. Říkám jim, že zkusím s tátou zůstat přes noc, že se vyspí a bude s ním třeba rozumná domluva a přesvědčím ho znovu o léčení.

Bohužel ráno bylo podobné večeru. Domluva, že by se měl odstěhovat a najít si náhradní bydlení, aby mohly děti být v klidu doma, není platná. Začínám balit a znovu se stěhujeme.

Bezmoc. Ale protože jsem začala pracovat na tom, aby mě to nesemlelo, zjišťuji, že už nechci takhle žít po celý zbytek života. Myslím, že cestou je rozvod. A také podávám žádost. Poté, co mi jedno z dětí sděluje, že během Vánoc tátu nachytal, jak pije, už není jiné cesty.

Sice jsem podala žádost o rozvod, ale nedovedu se smířit s tím, že by mohl umřít, a tak chodím znovu a znovu za ním. Nejen já, znovu i jeho sestra a moje matka. Ale také jsem mu řekla, že pokud s tím nepřestane, nebudu za ním už chodit do nemocnice. Štafetu po mně přebírá manželova sestra. Jednoho únorového odpoledne mi volá, že manžel je v deliriu a že odchází z nemocnice. Znovu špatný stav. Je pár dní od propuštění z léčení. Přislíbím pomoc a jedu s kamarádkami do nemocnice. Podaří se nám ho přesvědčit, že musí zůstat a slibuji, že se za ním přijdu podívat. Přijíždím večer. Stojí tam policejní auto a na JIP je hrozný řev. Vstupuji. Oslovuji manžela a ptám se ho, co se děje. Je ve špatném stavu. Delirium pokročilo, ale přesto mě poznává. Jsou se mnou moje dvě přítelkyně, které byly se mnou odpoledne a které též přislíbily, že se večer staví se mnou. I ony přesvědčily manžela, že musí zůstat. Sestry ho mohou v klidu již ošetřit a připoutat, aby si neublížil nebo aby neublížil někomu jinému.

Policie odjíždí, jen se mě s velmi vážnou tváří ptají, jak to, že má takové stavy. Když říkám, že po alkoholu, nemohou uvěřit. Ráno jdeme opět ve stejné sestavě. Uklidňujeme ho, že vše bude v pořádku. Je nutné další léčení. Zdravotní sestra na mě řve, že už tam nemám chodit.

Volám psychiatrovi, už poněkolikáté. Je naštvaný. Odbyl mě, až mě zamrazilo. Ale když o tom tak přemýšlím, jsou zřejmě kvanta lidí, kteří o léčbu stojí, a s těmi se zřejmě setkává raději. Nakonec mi řekl: „Jediný způsob, jak mu pomůžete, je zbavit jej svéprávnosti a zavřít. Zavřít na dva roky a pak možná bude líp.“ S těmito slovy a poznámkou „možná“ se se mnou rozloučil.

Když jsem slyšela poprvé slovo léčebna, zdálo se mi to jako sci-fi. A když jsem slyšela termín zbavit svéprávnosti, tak už jsem si myslela, že žiju na jiné planetě. Ale přemýšlela jsem. Byla to odpověď na otázku, jak mu mohu pomoci? Cosi uvnitř mě se rozběhlo. Bude mě nenávidět… Druhý hlas odpovídal: „Ale zachráníš mu třeba život.“ „Je to nedůstojné,“ říkal druhý hlas. A tohle co žije, to je důstojné? Není! Druhý hlas nabádal, že jeho ješitnost ho dovede k úspěchu. Ano, to vím, o tom není pochyb. Tuhle myšlenku jsem zaplašila a raději jsem volala po domluvě s manželem jeho matce, že nesmí domů, že ho k ní dovezu z nemocnice a že bude hledat léčebnu, kam by mohl jít. Vybral si jednu nemocnici, o kterou stál.

Po čase se manžel vrací domů, my jsme stále u rodičů. Kolotoč se rozbíhá znovu. Vyřizuji vše na úřadech. Zašla jsem za panem doktorem. Vidí to bledě. Pořád se ptám, co mohu udělat. Nic. Musí se rozhodnout sám.

Je zvláštní, že jako manželka odpovídám za všechno, co by případně způsobil. Je jedno, kolik rodině propije peněz. Jestli nepřestane pít, nabízí se otázka, za co bude pít? Teď už se přibližujeme tomu, co jsem četla, že lidé padají do dluhu a manželky či rodina platí dluhy jednoho pijícího. Po návratu od maminky obnovil svoji činnost a nastoupil do zaměstnání. Jezdil pár dní, pak už zas nikam.

Nechává si donést alkohol od imaginárního člověka. Odkud? Nikdo neví. Ale mě nebo jeho sestru úkoluje, abychom mu nakoupily jídlo. Stejně nic nejí. Nevypije ani donesené drinky z lékárny. Hygiena postoupila už opět do bodu nic. Nemůže vůbec chodit. Je zesláblý.

Jdu za ním. Na stole nacházím pracovní smlouvu a v ní podtrženo, že za nedodání práce účtují vysoké penále. Zděsím se. Mluvím na něj. Vnímá. Musí prostě přestat, nebo nás opravdu dovede k dluhům. Jsou to gigantické částky.

Po dlouhé debatě souhlasí, že musí nastoupit znovu na léčení. Je to už dlouho, co se přihlásil, ale nechtěl to zavolat do zaměstnání. Fajn. Zavolám tam. Oznamuji, že je manžel nemocný a že v práci musí skončit, ať s ním už nepočítají. Na spoustu otázek neodpovídám. Nakonec se shodneme, že to tak uděláme. Je jim to líto, považují ho za opravdu schopného. O jakou nemoc se jedná, nevědí.

Z léčebny mezitím přislíbili, že může za dva dny nastoupit. Pomáhám vyprat, vyžehlit, připravuji vše potřebné. Běhám od dětí k němu a nabízím mu, že když už ho vezmou, pojedu s ním, aby se po cestě případně nenapil. Souhlasí. Po cestě zpět vyřídím ještě formality ohledně manželova zaměstnání. Jsem ráda, že jsme dojeli do léčebny. Popřála jsem mu hodně štěstí. Už nejdu dál. Odcházím.

Když jsem dojela domů, zastavila jsem se u myšlenky, jestli to tentokrát myslí vážně. Nevím. Měla jsem v hlavě spoustu emocí. Opravdu těžké rozhodnutí, které není vůbec obvyklé a už vůbec ne pro člověka jakým byl můj manžel. Ale ať jsem o tom uvažovala jakkoli, šla jsem na soud doptat se, co zbavení svéprávnosti obnáší a zdali to má smysl pro člověka, jakým je můj manžel. Ujištění proběhlo. Podala jsem žádost.

Je v léčení a je na začátku. Jediná možnost, aby ty lékaře a doporučení bral konečně vážně. Příště už může na následky deliria třeba umřít. Věřila jsem, že nebude chtít být nesvéprávný, a pokud už je nemocný natolik, že to nezvládne, ochráním aspoň rodinu od případných dluhů. Pokaždé byl jasně přesvědčen, že začne vydělávat, a nikdy to nedopadlo. Vrátil se vždy k pití. A teď to smysl má, je na léčení, ne někde v nemocnici v deliriích, kde by to opravdu dopadlo tak, že se nesvéprávným stane.

Chtěla jsem, aby to věděl, ještě dřív než mu přijdou listiny od soudu. Jela jsem za ním. Věděla jsem, že ho to bude bolet, ale vzhledem k tomu, že si téměř všechny věci za poslední tři roky nepamatuje, nemůže mít náhled na to, proč jsem to udělala. Celkově to byla bolest, bolest, že něco takového řešíte. Ale vlastně šance. Šance pro nás pro všechny. Myslím, že o tom nikdo, až na pár lidí, neví. Není proč.

Nemohl uvěřit, co jsem udělala, a žádal mě, abych návrh stáhla. Neudělala jsem to. Během tohoto léčení nás také rozvedli. Zuřil a bral mě za velkého škodiče, jeho rodina stejně tak. Neřekla jsem jim, co udělám. Věděla jsem, že nebudou souhlasit, i když ode mě o návrhu psychiatra věděli.

Přesto jsme ho dále s dětmi navštěvovali, telefonovali jsme si o běžných věcech. Všichni se divili, proč za ním jezdím, když jsme rozvedeni. Nevidím v tom nic, než že po dobu léčby navštívíte člověka, kterému návštěva dětí udělá radost a vytrhne ho z přísného režimu. Tak jsem to viděla.

Léčbu dokončil úspěšně a po návratu proběhlo řízení o nesvéprávnosti. Pan doktor u soudu řízení nařídil. Je neuvěřitelné, jak vše v soudním řízení trvá. Ale tady to mělo smysl. Ukončil léčbu a minimálně do rozhodnutí soudu vidina toho, že bude abstinovat, byla teď už reálná.

Přezkum u posudkového lékaře trval dlouho a další řízení bylo o pár měsíců později. Vzhledem k abstinenci a k ostatním okolnostem byl shledán svéprávným. Jedno velké vítězství.

Abstinuje dosud. Věděla jsem, že když bude muset a bude chtít, dokáže to. Nevím, proč nechtěl bez toho všeho, proč jsme museli dojít až tam, kde jsme teď. Možná to byly jeho důvody, možná to bylo tím, že jsem mu chtěla pomoct a zůstávala s ním. Nevím.

Věřila jsem v lásku, ale démon alkohol převálcuje všechno, co mu stojí v cestě, ať je člověk přítomný či ne. Píši o tom sobě samé, nebo lidem, kteří to možná budou číst, ale rozhodně ne s úmyslem, že bych chtěla svému bývalému manželovi ublížit, nebo ublížit jiným závislým. Nelze ale nevidět, kam až může nevinné popíjení dojít. Popíjení na kuráž, popíjení, abyste vydrželi víc pracovat, popíjení, abyste se uvolnili, když pracujete hodně. Důvodů může být spousta.

Nevěřím, že by to bez podání návrhu na nesvéprávnost skončilo. Co mohu říct sobě a případným čtenářům? Nepřestávejte žít, když máte problémy. Oddělte je dřív, než nakročíte do podivného stavu, kde lezete přes nemožné překážky nebo do stavu nemoci, ať už téhle nebo jiné.

Paradoxem bylo, že sám manžel mi při jedné příležitosti řekl, že nikdo, ani on, nestojí za to, abych se cítila špatně. A případně, že když někdo nechce pomoct, opusťte ten problém, než vás semele. I já jsem promarnila dny, kdy jsem neviděla slunce. Neukazujte svým dětem, že se necháte problémem semlít. Potřebují vědět, že je bolest, ale také, že se dá dál žít i při bolesti.

I ostatní lidé, kteří vám naslouchají, po čase chtějí, abyste se vzchopili. Jsme dospělí, všichni přeci vědí, co je dobré a co špatné. Nemusíte to někomu opakovat. A také nikdo nechce donekonečna poslouchat, jak v podstatě nežijete. A po čase každý může změnit názor, protože něco někde prožije. A něco někomu vysvětlovat? Nikdy nepřenesete na člověka, jak se cítíte nebo co cítíte k člověku, jehož milujete. Co vás vedlo k rozhodnutím, která činíte. Můžete si jen vyslechnout, jak to vidí lidé z jiného úhlu pohledu. To vůbec není špatné.

Nezapomeňte, že problém alkoholu je řešením hlavně toho, kdo pil nebo pije. Jen on sám chce nebo nechce přebrat zodpovědnost. Protože lidé mají neomezeně mnoho řešení, jak na problémy. Třeba jen tak, že se jdete projít. Nebo něco upečete pro svoje milé. Něco vyrobíte. Něco spravíte. Zajdete do kina. Meditujete. Cvičíte.

Každý den je potřeba uvědomit si třeba jen malou radost.

Někde jsem četla: Hleděli dva vězni z okna ven, jeden viděl hvězdy, druhý bláto jen.

Chci vidět jen hvězdy.

Konec.


Jméno a příjmení autorky změnila redakce.

Předchozí díly:

Z deliria do deliria

Odcházím na revers!

publikováno: 9. 5. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Mezi prvním a třetím dnem 1939-1989-2019

Pomalu končí Velikonoční doba a blíží se Nanebevstoupení Páně a Svatodušní doba. Něco k Velikonocům napsal Bohumil Doležal …

Kardinální koniny Dominika Duky

Na svatého Jana Nepomuckého, patrona země české, kardinál Dominik Duka žehnal koním na hradním náměstí, …

Hnusný čínský režim slaví 30. výročí zdařilého masakru vlastních obyvatel mlčením

My letos slavíme konec bolševického chomoutu a návrat svobody. Číňané oplakávají tisíce svých mrtvých a milióny zmizelých. …

Co stojí před námi?

Zakladatelé americké republikánské tradice shrnuli definici tyranie slovy: „Je to stav, kdy na sebe jedinec …

Plešatá mánička a sametový podzemí

V létě 1987 odjížděl z Prahy zájezd do Rakouska. V autobuse seděl i sedmadvacetiletý tajně vysvěcený řeholník …

Temné charisma Andyho veksláka

Babišův mýtus nezrodila jen souhra náhodně poskládaných souvislostí, ani zjevné chyby a omyly předchozích vlád, ani …

Je ptactvu do zpěvu?

Květnové sobotní ráno nepatřilo v Rakovníku mezi slunečná jitra, ve výchozím místě 23. rakovnické procházky zasvěcené …

Jak fandí náš pan prezident? Zas 3:0 pro jeho „sbornou“

Rozhovor, který český prezident Miloš Zeman poskytl České tiskové kanceláři při příležitosti dvacátého výročí vstupu …