Tohle pijou čerti v pekle

Alkohol je slovo původu arabského. Znění alkahal znamená doslova čirou látku: sotva se tím mínila čistá kořalka neboli lékárenský špiritus, vždyť šlo o země muslimské. Alkohol je dále látka, složená ze tří naprosto nevinných prvků v konkretním složení: C2H5OH, ale současně ve složení fatálním, neboť funguje, za předpokladu dlouhodobého abusu, jako droga a jed. Zneužití, nezneužití, o tom budem mluvit! Nitroglycerin v tekutém stavu a v láhvi, se taky chová neutrálně, právě tak cyankali v lahvičce, pokud není vypita nebo zneužita. Já nevímjaký tropický nebo hadí jed a všemožné drogy, a jsou jich tisíce, jen alkaloidů je asi třista, nezneužity, chovají se neutrálně. Pak existuje řada látek, a to většinou jedů, které zneužity člověkem působí buď škodlivě až ničivě, ve své strašlivé podobě byly známy například jako yperit, lewisit a látka DDT, která dnes, sypána helikoptérami na prchající pralesní Indiány, v Brasilii působí nejen válečně, ale i genocidálně. Tohle však by nás dovedlo a zabředlo do neskončena, to nechceme, my se soustředíme na alkohol a jeho nemoc, alkoholismus. Ale kde vlastně, přátelé, začít? Co je ze všeho nejdůležitější? Řekl bych, a nedá mi to jedovatě si smočit, že nejdůležitější v celém tom neštěstí je chování společnosti k alkoholu a pak i alkoholismu. Je to chování dvojaké, řečeno zdvořile, řečeno po česku bezzásadové, bezcharakterní a nekonečné chtivé peněz neboli prachů. Je to, slovem, hrozné pokrytectví. Neboť alkohol není, ale byl učiněn nejdostupnější drogou všech drog, je k mání, jak se pěkně říká, doslova na každém rohu, v každém kiosku, neřku-li v hospodě, ve všech obchodních domech. Do reklamy alkoholu a potenciálně i z něho pochodící konsum, jsou zapojeny nejrafinovanější rafinády, od tvaru láhve a viněty až po rozhlas a zejména televisi, tohoto Satana našeho století, člověk je vědomě a vaším mozkem pak podvědomě, tisícerým způsobem sváděn k pití piva, nesčetných vín, stovek likérů, je to k dostání jak řečeno, všude; i v nejzastrčenějším zapadákově si lidé alkohol pančují ze slepičinců nebo noh od stolu, neboť, pochechtávejte se jak libo, právě tohle je možné. Pálit je možné doslova ze všeho. A dál a donekonečna: při nesčetných příležitostech se pozvedá sklenka, od přípitku se přejde k pařbě, pěje se píseň dokola-la-la, lidé se smějí, na chvilku zapomenou na svůj osud, to je ta šťastná chvíle, aby dvě hodiny na to tu už nebyl původní člověk, ale doslova změněná bytost, plus nazítří velmi nepříjemný aktuální odtah, čili kočka. Ten odtah je téma samo pro sebe, později o něm promluvíme podrobněji. A tedy popíjet za všech okolností, pochlastávat, dát si „jednu ránu krátkou“ a teď si dáme jedno pivčo, ale jen jedno, v nadstavbě se vytvořil celý obsažný magacín přidružených pojmů, slovník, inventarium a registr. Toť jedna stránka věci. A ta druhá? Všichni o ní vědí a všichni o ní mlčí. Stane-li se za denního světla, že se někdo po ulici motá, hrubě se přeřekne, anebo sedí v nežádoucím stavu za volantem a nedejbůh, nastane-li zkrat a on udělá někomu scénu anebo něco rozbije – všichni se mohou uslušnět, je zle. S chudákem se nazítří nemluví, v nejlepším případě se po něm pokukuje, v horším se o něho za zády otírají, atd. Takto se chová přesně stejná a táž společnost, která onu čirou látku arabskou vychvaluje a inseruje, a která, jakoby byla smyslů i zbavena, erotizuje na televisní obrazovce Cinzano, Martini a Dry-rum, popíjené na Tahiti omamně krásnými děvčaty. Můžeme se opět unisono usmívat, ale neřekl bych, že je dovoleno se smát. Přistoupíme teď k alkoholové nemoci, k alkoholismu, anebo jak se taky říká etylismu. Přídomek chronický je patrně na místě, přídomek notorický je jednak sprosťárna, jednak neznamená nic jiného, než že to všichni o postiženém vědí. Alkoholismus je nemoc, jejíž výchozí bod a původ nelze zjistit, žádný psychiatr není s to podat adekvátní výklad, jeho etiologie je nekonečně složitá, jsou možně dohady i velmi inteligentně poslechově ražené, ale žádný z nich nepřesahuje dohad a nakonec — jde o nemoc nevyléčitelnou. Zde leží jedno z tajemství, psaných s velkou písmenou a beze vší romantiky, nemoc lze jen zastavit, ale to je další kapitola. Alkoholismus je, řekl bych, více než nemoc, je to miliárně rozsevný stav bytosti, zasahující celého, doslova ve všem všudy a se vším kompletního člověka. Alkoholismus zasahuje nemocného především, ale činí postupně nemocnými i všechny příslušníky rodiny, ať jde o alkoholičku anebo jeho, manžela, zamořuje prostě celé domácí prostředí, které se tajuplně změnilo tak, jak nemocná nebo nemocný. Já sám, pokud je mi dovoleno, bych řekl, že alkoholismus je z nezjistitelných důvodů rána do mozku i srdce nemocného, že se tu kdysi muselo cosi osudného odestáti, a že celá věc má takovou povahu i moc, moc zlou, že by jeden byl v pokušení říci, že je to pseudomystické navštívení. Alkoholici bývají nadprůměrně inteligentní, chytráci a koumesové, mohou být osobně velmi čestní, ano, cenní lidé nikdy nejsou briliantem z původního démantu. Jen si vzpomeňte, jak princ dánský vytýká svému otci jeho bezuzdný chlast a jak říká: otče a králi, a byť šlo o démant, lidé ho zahodí jen pro tu jednu věc! Ano, alkoholismus je polyp, zmocňující se všeho kolem nemocného, jeho hospodaření, styků s lidmi, všech jeho vyšších schopností, rozumu, soudnosti, věrnosti, kreativity. Je-li kdo skvělý pianista a alkoholik, najednou přestane hrát tak brilantně, je-li kdo spisovatel alkoholik, může ještě po léta dobře psát, ale už nikdy nenapíše svůj životní kus. Jen si vzpomeňte na Hemingwaye. Dále: ačkoli je statisticky spolehlivě vypočteno, že ze sta pijících či popíjejících se během let jen dva až tří lidé stanou nemocnými, alkoholiky, je právě tak známo, že na světě je asi 350 milionu alkoholiku, tedy číslo enormní. Dále je známo, že v prvních létech své alkoholové nemoci postižená osoba nikdy neumírá aniž podlehne psychóze, což se jí ale velmi dobře může přihodit za let patnáct nebo dvacet, neboť doba trvání utrpení, jakože jde o utrpení, může trvat prakticky neomezeně dlouho. Pak se ovšem dostavují hrůzné důsledky, od té banální cirhózy jater až po těžké delirantní a dokonce amentní psychózy, jako jsou alkoholová epilepsie s právě i tak bezmocnými pády, jaké vykazuje epilepsie i klasicky mozková, až do tzv. psychózy Korsakovovy, tj. prakticky bezmocné amence, výpadu paměti tak strašlivému, že postižený nejenže si zaboha nevzpomene co měl k obědu, ale vzápětí zapomene, co mu říkáte a odpovídá neadekvátně. Existují polyneuritidy a pak psychózy akutní, jakou je např. životu nebezpečné delirium tremens, dnes je delirantní smrt, pokud se věc odbývá pod střechou kliniky, vyloučena, a terapie je přitom velmi jednoduchá. Pak existuje aby se tak řeklo na pozitivní straně – ještě specifické trápení, totiž tzv. akutní alkoholový odtah, tj. stav, kdy se nemocný pokouší náhle, abruptně pití zatavit. Tak – a tohle bylo poslední pivo a vod tý doby utrum – tak to tedy ne. Sám doma to nikdo nesvede, to se spíše zblázní nebo vyskočí z okna a ještě rád si, byť v panice, rychle rychle dojde pro další piva. Existuje děsivá, podtrhuji toto adjektivum, forma alkoholové psychózy, tzv. chorobná ebrieta, chorobná opilost. Člověk, který o tom po léta vůbec neví, nepije, natož aby pil nadměrně, se někde ve společnosti ne opije, ale lehce podnapije, vstane a zabije svého souseda nebo provede něco hrozného, vždy demolujícího a ničivého. Nikoli, nemusí to být epileptik, pro něhož jedno jediné pivo znamená zaručeně „grand mal“, nýbrž snad jen člověk, kterému po léta nebylo provedeno EEG. Cosi epileptoidního zde muselo být, toto klima, jenže on, atd. Před soudem, jde-li o slušnou zemi, je vždy naprosto zproštěn viny. Nechme už těch psychóz a přejděme k vlastnímu dnešnímu tématu. Jde o tzv. odtah, německy Entzug, o náhlé vysazení navyklé drogy. Klasický případ: po několikaměsíčním pití se náhle nemocný zhroutí a je dopraven na příslušnou kliniku, kde se to, jak se říká, „dělá“, kde jsou na to zařízení. Okamžitě, jakmile je nový pacient uložen na lůžko, nastává odtah. V literatuře stojí, že klasický pivní odtah trvá 4–7 dní, nemohu to potvrdit, můj čtvrtý odtah trval dní dvanáct a ty dny bych přál tak Ceaucescovi, anebo nejhroznějšímu nepříteli, kterého ani nemám. Odtah je provázen velmi široce založeným fysiologicko-psychologickým aparátem, celou soustavou trýzní a rovněž je provázen halucinacemi, resp. halucináty, jistým druhem deliria, nikoli však deliria tremens. A jako vždy – neboť psychiatři jsou ta nejnižší sorta, čestnější z nich vám řeknou, že psychiatrie je vědou tak ze 40 %, – nevědí, nesepíší, nezafixují, jaké to procesy jsou, a proč k nim vlastně dochází. Celý organismus, slovem, se bouří a vyjadřuje chtěj nechtěj svou navyklou látku, např. pivo, které ovšem pacientovi není podáno. Aby to vůbec pro první dny v noci snesl, je mu podáván Distraneurin, synteticky, tj. v laboratoři vyrobení alkaloid, který koná dvojí, protichůdnou a blahodárnou práci. Jednak zmírňuje příznaky odtahu, tj. poty a třasy, nespavost a strachy, jednak je silným hypnotikem, uspávadlem. Existuje ve dvojí formě, v podobě ledvinkovitých kapslí a pak ve formě tekuté; tato tekutina, rychle vyšluknutá, má tak strašnou chuť, že si myslíte: Tohle pijou čerti v pekle. Tekutá podoba má však tu vlastnost, že zabírá rychleji. A protože svět je zlý, musí být nebohý alkoholově nemocný posléze odtahován i z tohoto léku, neboť i ten je silnou drogou. Pacient, který se dopraví na kliniku a rychle do pyžama a do postele, nikdy nespí s ostatními na pokoji, nýbrž vždy je separován na koridoru, což jeho trápení pochopitelně zvyšuje, zejména v noci. Nevěřili byste, kolik hluků, jaký rovnou akustický cirkus vydává ze sebe ta či ona stanice v noci. Což není seriózní. Existují nesvědomití lékaři (jen v tomto smyslu padnout na toho pravého) a tak pokročilí alkoholici, že si nechají vystavit recept na 50 Distraneurinů, polykají je doma a zapíjejí pivem. Za dvě hodiny po kombinovaných abusem jsou „high“ – a není to naprosto k ničemu, jen to komplikuje situaci. V odtahu dochází i k velmi komplikovaným halucinatorním změnám vědomí, které ovšem rovněž nikdy nikdo nevysvětlí. Jestliže platí NAKUPUJTE U ODBORNÍKŮ, mohu prozradit, jak se mi vedlo při prvním velkém odtahu, provedeném na koridoru univerzitní kliniky v tomto městě. Po celou noc mně stál k dispozici ošetřovatel, pan M. Řekl mně: „Každé 2 hodiny budete dostávat 2 kapsle Distraneurinu a bude Vám pravidelně měřen krevní tlak. Viel Glück!“ Po chvíli se mně zdálo, že nade mnou není, jak se rozumí, střízlivě bílý zcela neutrální strop, ale bohatě členěný kasetový strop, jak jej vyrobila moje fantazie, Vladislavského sálu. Tak a je to! řekl jsem si. Teď jsem u bolševiků v Praze, konečně mne zabijou! Pak strop zmizel, byl mně měřen tlak a měl jsem první hodnotu 190: „Das sind Werte, das sind Werte“ volal pan M., jakoby bylo šlo o sportovní špičku. Pak jsem usnul, podařilo se to, procitl jsem a pan M. mně řekl: Und jetz sind Sie ü alle Berge! asi: To nejhorší máte za sebou, ačkoli překlad není přesný, navždy jsem si zapamatoval pana M., ještě ke všemu krasavce. Poslední a nejhorší můj odtah, neboť platí zákon, že každý další odtah je horší a delší než předešlý – probíhal v téže budově, ale na jiném místě. K ránu se mně zdálo, že v ošetřovatelském pokojíku stojí obrovský ruský samovar, jenže z modré majoliky a že vydává krásnou hudbu v pravidelných poryvech. Ptal jsem se sestry, odkudže ta hudba vychází a ona řekla: Ale, to jen odkapává voda z kohoutku. Za hodinu na to se mi zdálo, že na stanici je instalována nákladná výstava japonské keramiky, kusy jsem dopodrobna viděl a zjistil, že jsou nějakou jemnou pilou vertikálně propilovány. Jednotlivé kusy jsem viděl naprosto ostře, že bych byl býval měl delir, tzv. odtahový delir, bych býval nikdy nepřipustil. Nakonec se mně zdál sen, tak strašně děsivý, že jej zde nepřevyprávím a nesvěřím jej ani svým nekonečným deníkům. Byl jsem ze svého sna buzen, protože jsem těžce sténal, chytil jsem nějaké ruce, vděčně zjistil, že se to držím člověka a pak nastala nejdramatičtější ale i nejlidštější fáze krise, protože sestra se můj jí převyprávěný sen snažila jak se říká na fleku interpretovat, náhle řekla Ukažte! a změřila mně tlak, načež řekla: naja, 190! a odešla a podala mně Distraneurin navíc. Sen byl tak děsivý, že jsem se přes hypnotický účinek drogy bál usnout, aby se snad podobný sen neopakoval.

Snad jsem přeříkal to nejhorší. Pamatuji si vždy jen to, co je autentické, ostatek, a správně, zapomínám. Chci až dojat vyznat, že se vždy mezí vší lidskou sprosťárnou najde i slušnost a mezi veškerou nelidskostí i lidskost, a to je to nejkrásnější. Taky existuje pro alkoholově nemocné svépomoc. Je to organizace, zvaná AA (Alcoholics Anonymous), založená v roce 1935 v Baltimore dvěma akademiky, lékařem a právníkem, oběma těžce postiženými, a která se z USA rozšířila všude po kulturním, převážně euro- americkém západním světě. Neříkám tedy, že by to alkoholově nemocný v akutní fázi svedl sám, to nikterak, zato vždy na klinice a skrze své bližní, ale taky říkám, že po propuštění mu stále ještě zbývá šance, zatím jediná inteligentní, která je známa, t.j. ovšem kolektivistická, přísně diskrétní a anonymní, tj. AA. Dověděl jsem se, a to od svého přítele v této stanici, že v Praze byla založena první skupina AA. Snad mne i bodlo u srdce, neboť dokud nepadla Husákova ekipa, bylo nemyslitelné založit zde svépomocnou organisaci amerického původu. Vzpomíná-li si interesovaný posluchač, zakončil jsem svou druhou krátkou promluvu o alkoholu a alkoholové nemoci nadějným poukazem. Spočíval ve zjištění, že přestojí-li alkoholik klinický pobyt se všemi jeho nepříjemnostmi, má reálnou šanci svou nevyléčitelnou nemoc zastavit, vyhojit a tím se uzdravit – nikdy však vyléčit. Že se tak může dít tak a tím, že se stane svobodným návštěvníkem jedné ze svépomocných skupin, jejichž klasickým vzorem jsou Anonymní Alkoholici, dnes světová a donekonečna rozvětvená organisace. V zemi, ve které nedobrovolně žiju a v tomto městě, kde už jsem dvacet let, je situace taková, že v něm fungují nejen AA (Alcoholics Anonymous), ale i další svépomocné organisace, s přesně týmž cílem, jaký mají AA. Jsou to, pokud mne paměť neklame: Blaues Kreuz, Kreuzbund, Guttempler, což nejsou templáři, ale jakési rytířstvo dobré vůle a nápomoci. Vy tomu nebudete věřit, ale jen v tomto městě funguje třiasedmdesát svépomocných skupin. Je to neuvěřitelné číslo v srovnání se zprávou, kterou jsem dostal, totiž o Praze. Vždyť jsme také čtyřicet let nežili v současnosti, ale v době kamenné. Nyní něco k AA. Je to ta nejzajímavější a taky nejjímavější organisace na světě. Není to však organizace, natožpak nějaké tajemné Bratrstvo, žádní Rosikruciání, ani mafiosi vázaní na smrt bezpodmínečnou poslušností a mlčením. Je jen jeden předpoklad, jak se stát příslušníkem jedné z nesčetných skupin AA, totiž pevná vůle skoncovat s pitím, neboť jsme poznali, že jsme vůči alkoholu bezmocní a při jeho konzumaci se nám život vymyká z rukou. AA se ze zásady nemíchá do žádných veřejných záležitostí a nezaujímá k nim stanovisko. Také to písemně tj. tiskově proklamuje, neboť ano, má velikou tiskovou produkci. Jednotlivá skupina může mít svého dočasného mluvčího, nikoli předsedu, ale ani jako celek nemá žádného presidenta, bosse, Velkého Joe anebo Komtura. Má svoje nutně placené úředníky, ale ti zůstávají skryti, protože má-li co na tomto světě existovat a hlavně fungovat, bazální administrativa je nutná. Do schůzky jednotlivé skupiny může muž či žena přijít kdy chce a odejít rovněž tak kdy chce. Neplatí se nikdy a nikomu příspěvky, na což jsme si my, kterým zničili život, museli jako na něco nezbytného zvykat, protože z nás ždímali přece příspěvky celý život. Skupina kryje své potřeby, např. nájemné schůzovní místnosti, výlučně z dobrovolných a neokázalých příspěvků, a co jsem měl příležitost pozorovat, jejich výše byla mizivá. Existuje i jakási ledová, ne ideologická, myšlenková, duchovní kostra. Je to tak zvaných dvanáct bodů a pak dvanáct stupňů. S tím jsou obtíže, neboť není skupiny, která by se mohla vykázat odabsolvováním všech dvanácti stupňů a dvanácti kroků. Je tomu totiž tak, že kdykoli se dostaví nováček, začne se od počátku znova a tak se často dlouho perseveruje na jednom bodu či stupni. Z nich, pokud mně paměť slouží, jmenuji: provést sám se sebou nemilosrdnou inventuru, jít a odprosit všechny, jimž jsme v ebrietě ublížili, dále nebrat sám sebe tak strašně důležitě, a dále, ve stadiu pokročilém, pomáhat jiným a modlit se za ty, kteří ještě musejí pít. AA je organisace, která vznikla setkáním lékaře a notáře v jedné baltimorské nemocnici, městě ostatně tragicky známém jednou z nejvznešenějších obětí alkoholu, totiž E. A. Poea. Tito dva akademici byli naprosto nešťastně alkoholově nemocní a nevěděli, jak dál. Náhodou leželi na sále vedle sebe. Začali spolu o svém neštěstí diskutovat a znenáhle pozorovali, že čím déle o svém alkoholismu spolu rozmlouvají, tím že je jim lépe; rozhodli se na život a na smrt pomoci nejen sobě, ale i ostatním trpícím. To se stalo v roce 1935. Od té doby, kdy tito dva postižení založili v Baltimore první Svépomocnou skupinu, uplynulo necelých šedesát let. Za toto déle než půlstoletí se jejich idea i organisační podoba rozlétla po celém západním kulturním světě. Přijedu-li do Innsbrucku a budu v pokušení recidivy, nedá mně mnoho práce vyhledat skupinu. Přijedu-li do Londýna, totéž. Přijedu-li do Holandska, totéž; není mně známo, jak je tomu ve Skandinávii a na Islandě například, v zemích ohrožených odedávna strašným výlučně kořalkovým alkoholismem. Chtěl bych tady říci, že onen lékař a právník, jejichž jména jsou ostatně dodnes utajena, byli Američané a tedy dědicové křesťanské tradice evropanské. AA je do jisté, těžko definovatelné míry i organisací náboženské povahy. Není tu pochopitelně žádná konkrétní denominace, ale někdy se ve skupinách odvolávají na Bytost či Moc vyšší než jsme my. Věruže existuje, tak věřím i já.

Sám jsem navštěvoval v tomto nemilovaném městě čtyři–pět skupin. Dvěma z nich jsem zůstal věrný třiapůl roku, zbytku nikdy nic. Jsou totiž skupiny přerůzné a vy si můžete vybrat. Jestliže se otravujete v jedné skupině, přejdete do druhé. Co ještě? To například, že pouhou přítomností a poslechem konkrétních případů, jež jsou vypravovány většinou temperovaně až vášnivě, se dovíte o neuvěřitelné míře neštěstí, až na sám práh ne smrti, ale pozvolného odumírání. Dále například, rád to potvrzuji, že se tam lidé všichni dohromady i k sobě navzájem, chovají téměř dokonale. To jsou tedy ladies and gentlemen, takto by měla v denodenní praxi vyhlížet společnost. Není vyloučeno, že to krásné chování příslušníků skupin plyne i z jejich již narůstající osobní proměny a nesmírného štěstí, jež průběhové pociťují. Ale i v briliantovém náhrdelníku je kaz; někdy se stane, že proti sobě lidé vyjedou. Jednou jsem byl svědkem pokrytectví a štrébrovství. Podruhé jsem byl svědkem pokrytectví a jakési nesnesitelné dortíčkovité nasládlosti ve skupině výhradně pro ženy; byl jsem tam proto, že jsem byl tou dobou hospitalizovaný jinde. Ale přes všechny tyto drobné nedostatky není AA založeno na lži, ale pravdě, ne na podrazárně, ale nesmírné slušnosti, ne na resignaci, ale víře. Když člověk, pln despektu a skepse, pozoruje společnost, a to jakoukoli, když si zoufá nad lidskou přirozeností, která už je koncem našeho století na maso a kost obnažena, když je všude jinde svědkem nesčetných lidských nectností, přemožen a vyssát honbou za penězi, zhnusen oficiálním náboženstvím a je prostě na hrdlo a provaz, je nadšen, až unesen, co je na druhé straně možné, jaká slušnost a nezištnost a jaké gentlemanství. Takhle kdyby se lidé chovali v organizaci Spojených národů, udržované tak obrovskými náklady, muselo by se narození člověka slavit jako největší výhra a jeho smrt byla by jen přemístěním těžisek.


Ivan Diviš, Slovem do prostoru. Texty, které odvysílalo Radio Svobodná Evropa v programu GONG v létech 1989–1993. F. R. & G. spol. s r.o., Bratislava 1993, kapitola „Alkohol”, s. 79–90.

publikováno: 9. 5. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


„České dějiny“ putují po ČR

Unikátní výstava „České dějiny“ putuje v těchto prázdninových dnech po velkých městech naší republiky. Historii našeho …

Vzestup a pád národa Komančů

Válka nového druhu Chvíle, jako je tato, uvíznou kavaleristům v paměti: muly s nákladem víří prach, vzduchem …

Jsme před divochy jako chudáci

„Prostota a neotesanost je vhodnou podmínkou, aby se svědectví člověka stalo důvěryhodným. Lidé ducha vybroušeného postřehnou …

Je to blbé drazí krajané, ale ojebali nás

Jak to, že mě nikdo nereprezentuje? Říkáte si to často taky? Příklad první – Gretiny …

Agresivní charisma, Klaus jako děvkař a kompro i na ty druhé

Když se řekne Klaus, Zeman, Babiš, co vás napadne? Líbí se mi, že jste začal …

Nejsme premianti, jsme ostuda?

Otevřená slova, proč se na některou z vrcholných funkcí Evropské unie nepropracoval jediný kandidát východoevropských zemí, …

Přijde Vítězný únor v létě?

Lidová letenská veselice z 23. června odezněla a přinesla uklidnění: je nás přece jen velká síla. Pak …

Mariánský sloup?

Na Staroměstském náměstí chtějí znovu postavit mariánský sloup, zničený 3. listopadu 1918. Prý tak bude napravena …