Nejsem debil, ale už abych tu nebyl

Na základě debaty o eutanazii mně napadla úvaha o konci života mého táty, skvělého, nóbl člověka, co mi dával v komunismu odvahu a humor, co se vystěhoval do Spojených států, kde uspěl, ale nechtěl ve stáří žít za podmínek, které mu byly určeny, protože musel.


Sedí tu na kolečkové židli v americkém starobinci a nic jiného mu nezbývá, než čučet na béžovou stěnu před sebou a na zaschlou skvrnu od barvy na linoleu, kterou kdysi nikdo neutřel. Ten tam je čas, kdy žil ve stěnách barevně vymalovaných. To vše je již nenávratně pryč. Je zde, krmí ho kaší, kterou vybryndá a zbytek udělá do kalhot. Aspoň mají sestřičky co dělat, za ty prachy!

Ano, tehdá peníze vydělával a za to si může dovolit zde živořit a pozorovat ty polétavé bílé osoby kolem sebe. Kdysi se oženil také s osobou, co ho ještě občas navštěvuje. Radost však z jejího příchodu neprojevuje a raději před sebe zatvrzele kouká. Radosti si užil v životě dost a tady ze sebe klauna dělat nebude. To nechá na jiných. Dávají mu bryndák. Kde jsou ty doby, kdy dostával kravatu! Dusí se kaší, buší mu do zad. Zatracená brynda! Zadívá se směrem k oknu. Jakpak je asi venku?

Slunce sem nezasvítí, natož hvězdy v noci. To mu zatáhnou béžovou záclonou a basta fidli. Dědku, spi! Jakejpak dědek? Byl přece vždycky kabrňák, co jezdíval na vodu, do hor, zpíval u ohně, nesouhlasil s režimem ve své vlasti a tak emigroval, postavil dům s krásnou zahradou, vychoval děti. Dům se však na stará kolena prodal a on skejsnul v bezvýznamném bytě, kde se ukládal na gauč, aby nikomu nepřekážel a vzpomínal, kam se poděly jeho tulipány. Byl nepotřebnej, občas skládal prádlo a vynášel odpadky, neb někdo je vynášet musel a on byl ještě tenkrát NĚKDO! Pak zapomínal zhasínat v koupelně, čůral v garáži, potajmu jedl sušenky z dózy a drobil. Nikdo ho už neposlouchal, dostal pantofle, aby nedošel daleko a tak se choulil na gauči a občas kopl do psa.

Kdysi také hodně kouřil, ale těma přesunama tak zpitomněl, že kouřit zcela zapomněl. Takovej má život! Teď už jen béžovej, jako ty splihlý košile visící na ramínkách u postele. Proč ho ksakru pořád převlíkaj? Ale nevzdoruje. Za ty prachy!

Opět sedí v kolečkový židli a ejhle! Vedle něj stojí jeho drahá polovička a podstrkuje mu noviny. Snad aby se začetl? Vždyť mu už dlouho do těch zpráv nic není. A ani si nevzpomíná, jak se to stalo, že i on byl tou druhou polovičkou. Však mu to připomenou! A nehne ani brvou. A proč by jí taky hejbal?

Už se v životě dost nahejbal. Přistrkují mu dort. K čertu, zase nějaké výročí! Ale jaké? Otevírá ústa, aby mu tam ten kus dortu vložily. Zakuckává se, sestřička ho buší do zad. No tak, no tak, však se neudusím, to bude ještě trvat! A nechte už toho zpívání! Drahá polovička se netrpělivě kouká na hodinky.

Prý musí jít k holiči. V  duchu jí tedy říká: „Tak běž holka, máš už to přes uši, vždyť zase přijdeš.“ Zítra, pozítří, popozítří. Je večer a opět ho šíbrujou k posteli. Dal by si ještě kus dortu, ale ten je už zbalenej. Místo toho dostává želé, ten třesoucí se barevnej nesmysl, co se v puse roztejká, teče po bradě a pak po košili, kterou mu zase vymění. Za ty prachy! Jde na něj dřímota, sestřička poplácává polštář. I jemu se zachtělo ji poplácat po zadku, ale to nestojí za ten trabl. Dostává přece utěšující prášky, aby byl hodnej tak, jak byl celej život. Nevyskakovat, nepřehánět, dojídat a přikyvovat. Ne ne, tehdá tam nepřikyvoval, ale dával si majzla a odnášel odpadky.

Rozsvítili nad ním žárovku. Už chtěl být ve snu, někde na břehu řeky, kopnout si do kamínku. Sestřička se usmívá a tak ho ještě napadá, zda by se jí neměl optat, jak dlouho to vše tady bude trvat? Co kdyby ho takhle pustila tím vozejkem z kopce dolů. Dolů, a aby pak letěl přes hory a doly pryč. Pryč, odkud už nebude návratu. ..

Leží však tiše dál a čučí na tu béžovou stěnu před sebou a na zaschlou skvrnu od barvy na linoleu, kterou kdysi nikdo neutřel a pomalu usíná. ZA TY PRACHY!

Zdraví,

Eva z New Yorku

publikováno: 10. 5. 2019

Eva Dřízhalová

Eva Dřízhalová

/ Narozena v roce 1951 v Praze, přeživší komunismus a vyhozena konečně v roce 1979 za rodinou do Spojených států. Pracovala jako číšnice, malovala, kreslila a stala se nezávislou umělkyní, inspirována přírodou, vědou, poezií a životem. Napsala a ilustrovala knihu Twinkle Twinkle Red star o životě za železnou oponou. Poslední dobou se zajímá nejen o politickou situaci tam, kde žije, ale i o politické dění v Evropě , neb považuje za svou povinnost jako umělec odrážet, co se děje kolem nás.

NEJNOVĚJŠÍ glosy


„Wow, tyhle časy jsou super!“ Nemarni čas.

Vidíte paralelu mezi osmdesátými lety, tedy pozdní studenou válkou, a dneškem? To srovnání sedí. Politika je čím dál konzervativnější. Někteří lidé bohatnou a říkají: „Wow, tyhle časy jsou super!“ Jenže to je …

Co máme dnes

Nové pořádky – Uspořádání, jehož protagonisté se jmenují Andrej Babiš, Miloš Zeman, Tomio Okamura a Vojtěch Filip. A setrvale se posouváme od demokracie (vlády lidu) k autokracii (vládě několika nezodpovědných jedinců), k oligarchii (vládě …

Světová reakce na Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva

Inspirováni naším prezidentem Ing. Milošem Zemanem, který se bez jakékoliv omluvy rozhodl, že bude absolutně ignorovat svátek návratu svobody do naší země (17.11.), se ke stejnému kroku rozhodli i prezident Donald …

Ptačí mozečky

Je to možná ptákovina psát článek o ptácích, když bych měla raději psát o Praze, kterou jsem právě po devíti letech navštívila. Měla bych napsat něco o P-olitice, o P-utinovi nebo o našem/vašem Pa-blbovi ve …

K čemu užít svobody

Mladí by si měli svoji revoltu vybojovat sami. Těším se, až se do toho pustí. Jen ať otřesou tím, co tu prožíváme. Ovšem klimatická výprava s Grétou, to není ono, tudy …

„Nějaký děti tu nebudou…“

(Mohorita, Klausové, Zlámalová, Vondra, Best a další dospěláci) „K Listopadu 89 se vyjadřuje málo reprezentantů tehdejšího režimu,“ zaznělo na Vltavě při referencích 30. výročí. „To musí být nějaká mejlka,“ řeklo by se …

K listopadu 1939 a dál

Blíží se 17. listopad. Protože historická kontinuita sahá poněkud dál než do roku 1989, rád bych se s něčím svěřil. Nikdy jsem neuvěřil adoraci Edvarda Beneše. Člověka, který byl chodícím ztělesněním …

Pohltí hrdost i 17. listopad?

Zahrne nakonec tento způsob hrdosti i 17. listopad? Prvním krokem bylo jeho letošní přejmenování. A zase: bude se hlučně a okázale oslavovat, aby se nemuselo a možná ani nesmělo mluvit o tom, kam jsme se …