Nejsem debil, ale už abych tu nebyl

Na základě debaty o eutanazii mně napadla úvaha o konci života mého táty, skvělého, nóbl člověka, co mi dával v komunismu odvahu a humor, co se vystěhoval do Spojených států, kde uspěl, ale nechtěl ve stáří žít za podmínek, které mu byly určeny, protože musel.


Sedí tu na kolečkové židli v americkém starobinci a nic jiného mu nezbývá, než čučet na béžovou stěnu před sebou a na zaschlou skvrnu od barvy na linoleu, kterou kdysi nikdo neutřel. Ten tam je čas, kdy žil ve stěnách barevně vymalovaných. To vše je již nenávratně pryč. Je zde, krmí ho kaší, kterou vybryndá a zbytek udělá do kalhot. Aspoň mají sestřičky co dělat, za ty prachy!

Ano, tehdá peníze vydělával a za to si může dovolit zde živořit a pozorovat ty polétavé bílé osoby kolem sebe. Kdysi se oženil také s osobou, co ho ještě občas navštěvuje. Radost však z jejího příchodu neprojevuje a raději před sebe zatvrzele kouká. Radosti si užil v životě dost a tady ze sebe klauna dělat nebude. To nechá na jiných. Dávají mu bryndák. Kde jsou ty doby, kdy dostával kravatu! Dusí se kaší, buší mu do zad. Zatracená brynda! Zadívá se směrem k oknu. Jakpak je asi venku?

Slunce sem nezasvítí, natož hvězdy v noci. To mu zatáhnou béžovou záclonou a basta fidli. Dědku, spi! Jakejpak dědek? Byl přece vždycky kabrňák, co jezdíval na vodu, do hor, zpíval u ohně, nesouhlasil s režimem ve své vlasti a tak emigroval, postavil dům s krásnou zahradou, vychoval děti. Dům se však na stará kolena prodal a on skejsnul v bezvýznamném bytě, kde se ukládal na gauč, aby nikomu nepřekážel a vzpomínal, kam se poděly jeho tulipány. Byl nepotřebnej, občas skládal prádlo a vynášel odpadky, neb někdo je vynášet musel a on byl ještě tenkrát NĚKDO! Pak zapomínal zhasínat v koupelně, čůral v garáži, potajmu jedl sušenky z dózy a drobil. Nikdo ho už neposlouchal, dostal pantofle, aby nedošel daleko a tak se choulil na gauči a občas kopl do psa.

Kdysi také hodně kouřil, ale těma přesunama tak zpitomněl, že kouřit zcela zapomněl. Takovej má život! Teď už jen béžovej, jako ty splihlý košile visící na ramínkách u postele. Proč ho ksakru pořád převlíkaj? Ale nevzdoruje. Za ty prachy!

Opět sedí v kolečkový židli a ejhle! Vedle něj stojí jeho drahá polovička a podstrkuje mu noviny. Snad aby se začetl? Vždyť mu už dlouho do těch zpráv nic není. A ani si nevzpomíná, jak se to stalo, že i on byl tou druhou polovičkou. Však mu to připomenou! A nehne ani brvou. A proč by jí taky hejbal?

Už se v životě dost nahejbal. Přistrkují mu dort. K čertu, zase nějaké výročí! Ale jaké? Otevírá ústa, aby mu tam ten kus dortu vložily. Zakuckává se, sestřička ho buší do zad. No tak, no tak, však se neudusím, to bude ještě trvat! A nechte už toho zpívání! Drahá polovička se netrpělivě kouká na hodinky.

Prý musí jít k holiči. V  duchu jí tedy říká: „Tak běž holka, máš už to přes uši, vždyť zase přijdeš.“ Zítra, pozítří, popozítří. Je večer a opět ho šíbrujou k posteli. Dal by si ještě kus dortu, ale ten je už zbalenej. Místo toho dostává želé, ten třesoucí se barevnej nesmysl, co se v puse roztejká, teče po bradě a pak po košili, kterou mu zase vymění. Za ty prachy! Jde na něj dřímota, sestřička poplácává polštář. I jemu se zachtělo ji poplácat po zadku, ale to nestojí za ten trabl. Dostává přece utěšující prášky, aby byl hodnej tak, jak byl celej život. Nevyskakovat, nepřehánět, dojídat a přikyvovat. Ne ne, tehdá tam nepřikyvoval, ale dával si majzla a odnášel odpadky.

Rozsvítili nad ním žárovku. Už chtěl být ve snu, někde na břehu řeky, kopnout si do kamínku. Sestřička se usmívá a tak ho ještě napadá, zda by se jí neměl optat, jak dlouho to vše tady bude trvat? Co kdyby ho takhle pustila tím vozejkem z kopce dolů. Dolů, a aby pak letěl přes hory a doly pryč. Pryč, odkud už nebude návratu. ..

Leží však tiše dál a čučí na tu béžovou stěnu před sebou a na zaschlou skvrnu od barvy na linoleu, kterou kdysi nikdo neutřel a pomalu usíná. ZA TY PRACHY!

Zdraví,

Eva z New Yorku

publikováno: 10. 5. 2019

Eva Dřízhalová

Eva Dřízhalová

/ Narozena v roce 1951 v Praze, přeživší komunismus a vyhozena konečně v roce 1979 za rodinou do Spojených států. Pracovala jako číšnice, malovala, kreslila a stala se nezávislou umělkyní, inspirována přírodou, vědou, poezií a životem. Napsala a ilustrovala knihu Twinkle Twinkle Red star o životě za železnou oponou. Poslední dobou se zajímá nejen o politickou situaci tam, kde žije, ale i o politické dění v Evropě , neb považuje za svou povinnost jako umělec odrážet, co se děje kolem nás.

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Počty mrtvých jako argument nevkusu

Věděli jste, že vybombardování Drážďan bylo: Jako u ostatních měst v cestě na Berlín pro ulehčení postupu Rudé armády vyžádáno Stalinem na Jaltě. Zničením vojensky důležitého cíle uzlového nádraží a vojenských …

Křesťanský brutalismus

Žula, diorit, záměrně zanechané stopy hornickými kangy, velikostní akcentace dlaní a prstů, další stopy po řezání elektrickými vidiovými kotouči a další atributy spjaté se socialistickým brutalismem. Lze vysledovat, že podjedinný …

Proč Západ tolik toleruje netoleranci islámu?

Na otázku, zda je islám náboženství míru, odpovídá Ayaan Hirsi Ali záporně. Volá po změně náboženské doktríny islámu, která stojí především na násilí. Přehlížením tohoto faktu mají podle ní obyvatelé …

Za vraždění na hranicích

Štrougal a Jakeš se třeba dostanou k soudu, díky úsilí kolektivu Platformy evropské paměti a svědomí a jeho bývalé ředitelky paní Neely Winkelmannové, ale měli bychom uchovat v paměti naivní, nebo zrádnou, každopádně dodnes neblaze …

Jak Billy s cejchem ADHD začal mít školu rád

Článek pana Honzáka „Jak dusit skřivánky“ mě přiměl k napsání článku o americkém Billym. Kdysi ke mně chodíval do ateliéru malý baculatý pihovatý kluk, jmenoval se Billy. Do školy totiž rád nechodil, …

Hysterie na sítích jsou nejnebezpečnější virus

Někteří se ohradili proti mé glose, v níž porovnávám koronavirus s několika jinými nemocemi. Samozřejmě že by se žádná infekční nemoc neměla podcenit. Přestože má každá epidemie svoji „křivku”, může se stát, že …

Hlavně nehrotit! Palogika srabů.

Volbu Křečka za ombudsmana provázelo výmluvné mrlání: „Kdyby to tak nehrotili.“ Prý hrozba demonstracemi Milionu chvilek v případě zvolení Křečka na některé poslance zapůsobila tak, že mu dali svůj hlas. …

Pro jedno ano ne se bít

Zdeněk Bořek-Dohalský z Dohalic ve vzpomínce Ferdinanda Peroutky: Jeho největší politickou výchovou byla znalost českých dějin, a uprostřed drobné všední práce nikdy nepřestával toužit po velkém činu. Jako do duše nikoho jiného …