K Rusku – ano, či ne? Čtěte Havlíčka

Nezbytnou součástí vzpomínání na velikány národních dějin bývá sáhodlouhé zmiňování aktuálnosti myšlenek dotyčného. Někdy to platí více, někdy méně, v některých případech pak skoro vůbec. Jedním z těch, jejichž myšlenky mají trvalejší povahu než sebepevnější pomník ze žuly, je novinář a spisovatel Karel Havlíček Borovský (1821–1856). Jako by komentáře a díla nepsal v redakci Slovanu před více jak sto padesáti lety, ale v naší době. Kupříkladu na jeho charakteristice dogmatických stanovisek římskokatolické církve, brilantně shrnuté do slavných Epištol kutnohorských, se do dnešních dnů změnilo jen pohříchu málo. Dva roky poté, co Marx s Engelsem vydali Komunistický manifest, pak Havlíček dokázal přesně vystihnout zrůdnou podstatu jejich teorie o zdánlivé rovnosti lidí. A tak dále.

Mezi výčtem prorockých tezí rodáka z Borové však jedna výrazným způsobem dominuje. Havlíčkovo naprosto dokonalé definování rysů ruské společnosti a jejích až patologicky daných znaků dosud ohromuje svojí genialitou a vzhledem ke zkušenostem se čtyřicet let trvající knutou i nadčasovým apelem, abychom se od Moskvy drželi co možná nejdále. Zároveň ale odhaluje poměrně děsivou skutečnost – při čtení jeho ruských dojmů si ti z nás, kteří nepodlehli umným praktikám současné propagandy z Kremlu, hořce uvědomí, že se toho v zemi velkého medvěda změnilo od první poloviny 19. století k lepšímu jen velmi málo.

Na vybájený východ odjel mladý, idealistický panslavista roku 1843, aby nastoupil jako učitel syna a synovce moskevského literárního historika Stěpana Petroviče Ševyrjova. Zpočátku se Havlíček ve svých dopisech přátelům netají nadšením, které v něm pobyt na svaté Rusi vyvolal. Obdivuje monumentálnost, s níž se setkává na každém kroku, pravoslavná služba boží v něm vyvolá až extatické opojení, dopisy datuje dle juliánského kalendáře. Dokonce hodnotí kladně i prostředí moskevských náleven a opovrhuje těmi intelektuály, kteří se provinční ruskou kulturu snaží obohatit o západní prvky. „Já se do […] ruského národu tak zamiloval, že budu dlouhý čas všechno nadmíru chválit, než se tak dalece vzpamatuji, abych mohl holou pravdu povědíti bez ukrášlení“, píše Vladislavu Zapovi do Lvova. Vystřízlivění přichází již po několika týdnech.

„Opravdu je zde nemravnost […], že se pánbůh jen z ekonomie tak chladnokrevně a flegmaticky na ně dívá, aby nemusel tak velký kus země obrátiti v solné mrtvé moře“, ironicky hodnotí přebujelou prostituci o devět měsíců později, na sklonku ledna 1844. Vidí otřesnou bídu na venkově i ve městech a opovrhuje vyššími třídami, kterým je strádání mužiků topících se v alkoholu a bahně morálním i reálném naprosto lhostejné.

Snad nejmarkantnější změnu názoru ovšem Havlíček prodělal ve vztahu k ruské panslavistické inteligenci. Pro ni, jak záhy zjistil, představuje idea společného slovanského státu pouze vítaný prostředek k pohlcení malých národů, tedy způsob uplatňování expanzivní politiky, Rusům tolik blízké tehdy jako dnes. „Přiznávám se, že mi Maďaři co zjevní nepřátelé Čechů a Ilyrů jsou milejší, než Rusové, kteří s jidášským políbením přicházejí – nás vstrčit do kapsy […] proto buďme k Rusům chladni, nechceme-li je dokonce nenáviděti.“

„Ruských kožichů“ se Havlíček dostatečně nasytil již rok před plánovaným odjezdem a doma jej tedy přivítali na sklonku jara 1844. Vrátil se plně odhodlán zbortit kollárovské sny o mohutném ruském dubisku nabízejícím nám potřebnou oporu a dokázat, že „Rusové […] nejsou naši bratři, jak je jmenujeme, ale mnohem větší nepřítelé a nebezpečnější naší národnosti než Maďaři a Němci. Jazyky jejich a literatury můžem použít, jak chceme, ale všechno strejčkování s nimi na stranu. Sic to špatně dopadne.“ Z těchto varovných slov v kontextu následujícího vývoje dějin doslova mrazí.

Poselství trpké zkušenosti Karla Havlíčka získává ještě na větší síle ve chvíli, kdy si uvědomíme, z jakých názorových pozic ve směru k Rusku vycházel na počátku. Polský publicista a disident Adam Michnik v jednom ze svých esejů napsal, že nejzásadovější odpůrci režimů či totalitních idejí se často profilují právě z těch, kteří nejdříve onu ideu přijali plně za svou a následně prohlédli. Kritika takových lidí, píše Michnik, má pak o to naléhavější charakter, neboť jejich stanovisko se vyprofilovalo na základě silného osobního zklamání a současně niterné lidské snaze nedovolit, aby se stejně zklamali i jiní. V případě Havlíčkovy názorové geneze ji zčásti skutečně uplatnit můžeme. Pro Havlíčka bylo znechucení ruským prostředím natolik silné, že se ani chvíli nezajímal o to, jak bude tento náhlý obrat přijat v českých obrozeneckých salónech a jestli se on sám nestane terčem posměchu u některých známých, které ještě nedávno přesvědčoval o důležitosti Ruska pro českou věc. Ve chvíli, kdy pochopil podstatu ruského uvažování – o světu, o lidském jedinci, o morálce, slušnosti – mu šlo jedině o to, aby této chiméře nepropadli další.

Ze svých stanovisek už neustoupil, míru nebezpečí hrozící nám z východu považoval za skutečně vysokou a nanejvýš hodnou pozornosti až do konce svého nedlouhého života, byť v pozdějších letech se na tuto zemi díval více „skrze komické brejle“ a s ironickým nadhledem, který tolik sálá ze Křtu svatého Vladimíra, poslední z Havlíčkových tří veršovaných skladeb.

Varovná stanoviska Karla Havlíčka ovšem v české společnosti nezakořenila, s idealizací Ruska se ve stále širším rozsahu a ve stále méně pochopitelnějších podobách dodnes potýkáme, snad dokonce více než kdy předtím. Jestliže zvýšenou míru rusofilie, která se u nás formovala již v počátcích národního obrození jako poměrně naivní obrana vůči germanizačním tlakům Vídně, nedokázal ve 20. století svojí autoritou snížit ani Tomáš Garrigue Masaryk, ani otřesy ze zločinů zrůdné komunistické totality, jejímž logickým vrcholem – plně v intencích ruského vnímání mezinárodní suverenity – byla okupace v roce 1968, pak je něco hodně špatně…

V případě, že řadě z nás ke kritičtějšímu vnímání Ruska nestačí nespočet ukazatelů, v kolika oblastech největší země světa zaostává za vyspělými státy Západu, v čem se od ní rozhodně nesmíme učit a co vše jednoduše není hodno jakéhokoliv obdivu, lze se při vzájemných disputacích alespoň s čistým svědomím opřít o osobní poznatky jednoho z největších mužů našich moderních dějin s neoddiskutovatelným morálním kreditem. Rusko na vlastní kůži zažil, jej studoval a rozuměl mu. Ptejme se tedy Havlíčka, čtěme Havlíčka, přemýšlejme o Havlíčkovi – když už se k němu tak rádi vztahujeme jako k zakladateli české žurnalistiky a symbolu neohroženého odporu vůči totalitářským praktikám státní moci, nestačí jen pokládat květiny na jeho hrob, ale naslouchat mu a aplikovat jej na problémy dneška. Prokážeme tím službu nejen hlubokému humanitnímu odkazu a zdravým názorům, jež nám zanechal, ale především sobě samým. „Sic to špatně dopadne“. Opět.

publikováno: 11. 5. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Jsme před divochy jako chudáci

„Prostota a neotesanost je vhodnou podmínkou, aby se svědectví člověka stalo důvěryhodným. Lidé ducha vybroušeného postřehnou …

Je to blbé drazí krajané, ale ojebali nás

Jak to, že mě nikdo nereprezentuje? Říkáte si to často taky? Příklad první – Gretiny …

Agresivní charisma, Klaus jako děvkař a kompro i na ty druhé

Když se řekne Klaus, Zeman, Babiš, co vás napadne? Líbí se mi, že jste začal …

Nejsme premianti, jsme ostuda?

Otevřená slova, proč se na některou z vrcholných funkcí Evropské unie nepropracoval jediný kandidát východoevropských zemí, …

Přijde Vítězný únor v létě?

Lidová letenská veselice z 23. června odezněla a přinesla uklidnění: je nás přece jen velká síla. Pak …

Mariánský sloup?

Na Staroměstském náměstí chtějí znovu postavit mariánský sloup, zničený 3. listopadu 1918. Prý tak bude napravena …

Neviditelný sloup

Dlouhé prapory visí dolů, domy jako kamenné jazyky se zdvihají vzhůru, rozstříhány ulicemi, a nad šedým, …

Nečekejme charismatika, ale „prací drobnou“ napravujme řád

V neděli 23. 6. 2019 mne potěšilo 283 tisíc demonstrujících na Letné. A ještě více mne …