Co stojí před námi?

Zakladatelé americké republikánské tradice shrnuli definici tyranie slovy: „Je to stav, kdy na sebe jedinec či skupina strhnou veškerou moc, anebo kdy momentální držitelé moci pro vlastní prospěch obcházejí ustanovení zákona.“ Jiná definice praví: „Totalitní režim zasahuje do všech stránek veřejného i soukromého života, přesněji smazává rozdíl mezi soukromým a veřejným životem a neuznává svobodného jedince ani žádnou hranici své moci.“

Při zrodu totality se ale situace nemá tak, že bychom na jedné straně stáli „my obyčejní lidé“ a na druhé straně ona jakási abstraktní tyranie, která přichází odněkud z neznáma s cílem činit nám příkoří. Jsme to jen a jen my, kteří sami v sobě necháváme klíčit zárodky totality, abychom je pak využili proti jiným členům našeho společenství. Každý z nás dennodenně svádí svůj vnitřní boj o vlastní mravní identitu, každý uvnitř bojuje se svým lepším a horším já. Někdy je to boj vyrovnaný (to dost často v lepším případě) a jindy tento boj prohráváme. Nemůžeme ale najít plné uspokojení ani v tom, když se nám podaří ve svém soukromém boji obstát. Je totiž také důležité sledovat, jak si vede naše okolí. Měli bychom zbystřit, když zjistíme, že významná část lidí okolo nás začne boj se svými démony prohrávat… Jaké to může mít příznaky?

Nástup každé totality je živen obrazem nepřítele. Ve jménu boje s ním jsme pak zbavováni svobody. Může se jednat o skutečného nepřítele, nebo častěji o nepřítele dovedně spleteného z našich strachů a předsudků. A že je strach základním pracovním nástrojem autokracie a každá z despocií s ním uměla mistrně nakládat, to dobře známe z minulosti. Pro takový účel je potřeba nepřítele také dobře označit, a to nejlépe cejchem zcela vágním, aby se s ním dalo pružně pracovat, a natolik emotivně zabarveným, aby bylo snadné jej přijmout. Vzpomeňme na kulaky, keťase, ztroskotance a samozvance, židozednáře, či aktuální havloidy, sluníčkáře a lepšolidi…

Jsou-li takto označeni nepřátelé, je pak snadné tvořit jejich seznamy. To je dalším signifikantním ukazatelem hrozící totality, kterého se ještě v dobách zdánlivého klidu chápou zvláště přičinliví jedinci. Soupisy Židů byly přípravným nástrojem holocaustu. Ale vzpomeňme na internetu hojně šířené seznamy českých zednářů, havloidů a pravdoláskařů. Často pouhé účinkování v takovém výčtu může být začátkem vysmívání, dehonestace, následných profesních těžkostí, špatného uplatnění ve veřejném životě.

Je také pozoruhodné sledovat, jak bývá nastupující autokracie alergická na samu myšlenku svobodného sdružování lidí v jejich osobním prostoru, mimo kontrolu systému, na bázi nevládních organizací a občanské společnosti. Pro nastupující totalitu je charakteristická snaha o nenápadné a postupné zužování prostoru osobní i ekonomické svobody. Dost často je taková snaha kamuflována hesly boje za obecné blaho. Slýcháme přeci často: „Postaráme se o to, zajistíme to za vás – jen nám dejte tu možnost.“ Často tomu jdeme bezhlavě vstříc voláním po větším opatrovnictví státu, znovu a snadno se zříkáme dalšího krajíčku své svobody a zodpovědnosti za svůj život. Je to cesta na jednu stranu pohodlná, pokud je stát stále ještě demokratický. Ale může to být cesta sebevražedná, pokud se státu chopí nastupující tyran. Pak má v rukou nejen všechny pasti na naši svobodu, ale získává je už rovnou i s vykrmenou kořistí. Jsme zkrátka trestuhodně snadno ochotni směňovat reálnou svobodu za falešné bezpečí a klamný pocit jistoty.

Diktatura také miluje hesla jako nové náboženství. Namísto faktů nastupuje falešná mytologie. Propaganda dokáže vzbuzovat emoce s takovou kadencí, že posluchač v reálném čase ani nestíhá ověřovat pravdivost vyřčených tvrzení. Politika a veřejná diskuse se smrskne na šamanistické vyvolávání hesel – neustálé opakování s cílem vtisknout smyšlenkám věrohodnost a učinit zločiny lákavými. Pro úspěch takového magického uvažování je podstatné, aby společnost nepokrytě přijala očividné rozpory. Ale aby člověk přijal lež, je nucen ostentativně zavrhnout rozum. Nastupuje doba postfaktická.

Jsou vůbec nějaké brzdy, které mohou zrod totality zpomalit nebo zastavit? A v jakém technickém stavu se nyní tyto nástroje v české společnosti nacházejí?

Víra v něco „nad námi“

Víra nám dává pocit, že existuje autorita „nad námi“, jíž se zodpovídáme ze svého jednání a úmyslů. Víra, která v nás budí přesvědčení, že jednou přijde čas, kdy budeme muset ze svých životů skládat účty.

Ale naše společnost dlouhodobě deklaruje svůj odklon od víry, hrdě se prohlašuje za většinově ateistickou (zaměňujíc konzumní materialismus za vítězství ratia nad bludem). Víře se často vysmíváme, je pro nás něčím zastaralým, překonaným a nemoderním, čímsi, co nás omezuje v tom, abychom si život užívali plnými doušky.

Rozum a schopnost rozlišit pravdu od lži

Často se skloňuje pojem kritického myšlení a naše obranyschopnost vůči manipulacím. Rozum nám dává schopnost rozeznávat pravdu od lži a ověřovat si realitu. Na základě rozumových schopností bychom také měli dokázat odlišit důležité věci od banalit.

Ale příliš často se ukazuje, jak snadno podléháme lži, a dokonce jsme ochotni ji bezelstně šířit. Snadno zavrhujeme rozum, rezignujeme na poznání reality, protože to vyžaduje stále větší úsilí, změnu našich přesvědčení a názorových klišé.

Skutečné autority na svých místech

Funkci jedné z brzd mají plnit i společenské autority, jedná-li se o správné lidi na správných místech. Přirozenou lidskou vlastností je se v bezradné situaci obracet k autoritám, kterým důvěřujeme, a jsme připraveni měnit a korigovat své konání podle jejich signálů. Autorita může být ukazatelem na důležitých křižovatkách, před které nás život postaví.

Ale tento předpoklad funguje jen tehdy, mají-li elity své místo ve společenské struktuře, ne pokud stupínky společenského žebříčku obsazují „pseudoelity“ a skutečný duchovní výkvět společnosti živoří na jejím okraji, mimo oficiální struktury, na zcela izolovaných ostrůvcích bez reálného vlivu. Pseudoelity pak nejen že neplní funkci ukazatelů na křižovatkách, ale posouvají hranice etiky, jdou proti smyslu svobodné společnosti a často aktivně pracují na jejím rozkladu.

Instituce, které bereme za své

Funkční instituce mohou být brzdou a protiváhou nastupující tyranie. Jedná se o parlamenty, senáty, média, prokuratury, odvolací instance, ústavní soudy… Princip „brzd a protivah“ dobře zná americká demokracie a staví na něm.

Ale my se stále ještě učíme o naše instituce pečovat. Ještě je nedokážeme vnímat jako partnera na naší straně. Nedokážeme se s nimi identifikovat a přijmout je za své. Často naopak slyšíme na volání po nestranické a „nepolitické politice“, politice bez tzv. tradičních politiků a institucí. Často se škodolibou radostí reagujeme na volání, že „parlament je žvanírna“, senát je potřeba zrušit, protože je to drahý luxus, že instituce rozhodují pomalu a neefektivně… A proč si vlastně vydržovat požárníky, když v naší vesnici už tak dlouho nehořelo?

Rovnost před zákonem

Zákon musí stát na straně svobody a musí být jednou z brzd nástupu totality. Občan musí vědět, že zákon má na své straně a že stále platí rovnost před zákonem, výkon spravedlnosti musí být rychlý a účinný. Budou-li občané oprávněně věřit v zákonnost, nebude snadné ji obcházet a zneužívat.

Ale dnes jsme často svědky toho, že jsou lidé, kteří jako by stáli nad zákonem. Často i ti, kteří by měli zákonnost hájit, nakonec pravidla ohýbají, zneužívají, obcházejí, vyhýbají se výkonu spravedlnosti…

Boj o křehkou většinu

Člověk ze své podstaty není konfliktní tvor, vlastně dává přednost smírnému řešení, vyhýbá se otevřeným střetům. Má tendenci nechat se unášet většinovým proudem. I reprezentant nedemokratických postojů je se svým přesvědčením raději v ústraní, než by čelil otevřené kritice většiny.

Ale když se zdá, že některé dosud extrémní názory jsou za jistých okolností většinou akceptovatelné nebo dokonce žádoucí, když jejich kritika ochabuje, když se s nimi pracuje jako s relevantními a hodnými diskuse, pak se křehká hráz začíná drolit. A těsná většina může být brzy těsnou menšinou. Bojujeme-li o křehké vítězství, pak je škoda každého nevyřčeného hlasu ve prospěch svobody.

Svědomí, které je oč opřít

Sedmou brzdu může představovat svědomí. Je to poslední záchranná páka, která ale plní svou funkci, jen má-li se o co zapřít – o pevný hodnotový žebříček, o smysluplnou výchovu, o fungující rodinu, o tradici, o dobrou zkušenost.

Ale víme, jak se již od malička dokážeme hlasu svědomí vyhýbat, konejšit ho, vykupovat, uplácet své svědomí, zabavovat jeho pozornost banalitami, relativizovat je a být selektivně hluchý k jeho hlasu.

Víra a rozum ve vyváženém poměru

Z těch záchranných brzd svobodné společnosti výsostné místo patří těm prvně jmenovaným: víře a rozumu. To jsou elementy nejsilnější, ale jen tehdy, když jdou spolu ruku v ruce a ve vyváženém poměru. Pokud jeden z nich získá významně navrch, pokud se oba postaví dokonce proti sobě – pak je to začátek konce.

Proto neztrácejme víru ve prospěch rozumu. Pokud jednoznačně upřednostníme rozum bez víry, pak politiku a veřejný prostor zúžíme jen na technologii moci, zcela oproštěnou od etiky a morálky.

Ale také neopouštějme rozum ve prospěch víry. Mohli bychom proměnit společnost a politiku na zónu mystiky, zcela bez racionální soudnosti.

V obou případech bychom pak přišli o to nejcennější – o svobodu.

Kdy je ta pravá chvíle?

Zdá se, že tak, jako má ekonomika své přirozeně se střídající cykly, stejně tak společnost prochází permanentními krizemi hodnot a střety o svobodu. V ekonomice platí, že krize je ve výsledku očistný proces, který funguje jako prodělaná nemoc, po jejímž překonání se nadechujeme k novému životu, více imunní vůči dalším rizikům. Historie nám ukazuje, že i společenský zápas o svobodu se do dějin promítá jako sinusoida – se svými vrcholy i propastmi.

Pokud v ekonomice platí, že v tučných letech bychom měli myslet na budoucí léta hubená, proč ve společenském dění takto odmítáme uvažovat? Vybojovanou svobodu máme vždy tendenci považovat za definitivní, získanou jednou provždy. Zdá se ale, že právě v dobách uspokojení roste zárodek budoucí prohry.

Není zřejmě v silách jedince vést permanentní boj se zlem, bez naděje, že někdy bude moci odložit zbraně. Ale ani v dobách euforie bychom se neměli vítězstvím opájet do němoty. Někdo musí zůstat při smyslech a strážit majáky. Neustálá ostražitost je cenou za naši svobodu.

Je to samozřejmě nevděčná role věčného kverulanta a škarohlída, který za každým rohem vídá nebezpečí. Neustále upozorňuje, na co si máme dávat pozor, hledá na našem konání chyby a vytýká nám nedostatky, nutí nás do práce, když chceme odpočívat. A v dobách, kdy nakonec dojde ke střetu, bývají strážci majáků ti první na ráně. Stačí totiž jen vytáhnout připravené seznamy…

Ale jiná cesta není. Tu nevděčnou roli musíme přijmout, abychom si svou svobodu zasloužili.

publikováno: 17. 5. 2019

Kameel Machart

Kameel Machart

grafik a nakladatel / Narozen 1972. Studoval filmovou a televizní grafiku na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze u profesorů Miloslava Jágra a Jiřího Barty. Následně se věnoval užité grafice a ilustrování knih pro děti. Provozuje grafické studio a rodinné nakladatelství. Věnuje pozornost společenské a politické situaci, kterou se snaží ovlivnit nejen "dramaturgií" svého nakladatelství, ale i příležitostným publikováním vlastních textů.

NEJNOVĚJŠÍ články


Výstavka úspěchů národního… „chozjajstva“

Tak jsem včera zase slyšel, že Babiš je úspěšný premiér. Dokonce nejlepší za posledních 20 …

Venkov jsme nepotřebovali, tak je skoro po něm

Odborník na zemědělství, František Havlát, říká, že stojíme na prahu změny, která by pro naši …

Helikoptérová aféra

Je obecně známo, že dostat se za oponu, od roku 1946 zvanou železná, bylo velmi …

Žádné „dobro“ neomlouvá zlo

Dumat nad vztahem dobra a zla je dosti ošidné, neboť se svým způsobem jedná o individuální, intimní …

Sami si diagnostikujte arogantního blbce, aneb o hybris a Nemesis

Nedělej ty vánočky tak kolosální, aby se ti nerozpadly vlastní mocností, prý říkávala Werichova babička …

Zeman nezpůsobilý k funkci

K Zemanovi už se mi nechtělo nic psát; hlavně z pocitu marnosti. Podle upozornění ústavního právníka a bývalého …

Budeme se v průměru rodit stále hloupější, neschopnější a impotentnější

Byl bych rád, kdybych mohl říci, že výročí část lidí přivede k hlubšímu zamyšlení. Bohužel tomu …

Slimáčkové mají rádi kapustičku

Před cca 5 lety jsem mj. pracoval jako tutor pro centra kompetence na ČVUT Praha, …