Jak jsem málem začal rozumět Putinovi

Mezi Moskvou a Vladivostokem, po dobu deseti týdnů, objevuje cestovatel Stephan Orth (1979), jak tenká linie vede mezi ruskou srdečností a ruskou propagandou.

Na příkladu konkrétního hostitele, oceánografa Jurije, dochází k závěru, proč je i pro doktora věd z Vladivostoku velmi těžké rozeznat, jaký je rozdíl mezi skutečností a propagandou, natož uvědomit si, jak mu propaganda škodí (PH):

„Samozřejmě že v ruské televizi běží propaganda,“ přiznává Jurij z Vladivostoku. „Ale zahraniční média to přece dělají úplně stejně. Věřím, že nám propaganda ukazuje to, co je pro naši zemi dobré.“

Sedíme v jednopokojovém bytě o patnácti metrech čtverečních v severní části města. Titěrná kuchyňka je zřízená na chodbě mezi blankytně modrými stěnami se zlatými hvězdami. O okno v obýváku je opřené horské kolo, které je dražší než veškerý nábytek v bytě dohromady. Jurij má 57 roků, pracuje jako oceánograf (Výboru pro rybolov při Ministerstvu zemědělství Ruské federace, pozn. překladatele). Vede skupinu asi dvaceti lidí, jejichž hlavní úloha spočívá ve sledování výskytu ryb v mořích a v analyzování důvodů odchylek od normálu.

„Která propaganda je podle tebe dobrá pro Rusko?“ ptám se ho.

„Média zdůrazňují většinou přirozený princip: životní standard obyvatel by se měl zvyšovat.“

„A má to výsledky?“

„Za posledních patnáct let se toho hodně změnilo k lepšímu. Nejsem žádným příznivcem Putina, ale nevidím nikoho, kdo by měl pro naši zemi lepší vizi.“

Odchází do kuchyně a vrací se se dvěma plnými hrnečky čaje.

„Ale nezhoršila se situace pro lidi v důsledku ukrajinské krize? Přesto se po ní podíl hlasů pro Putina nadále zvyšuje.“

„Od té doby se nic nezlepšuje, to je pravda. Ale také se nic nezhoršuje. Myslím, že osmdesát procent lidí o nějakých sankcích ve svém běžném životě vůbec neví.“

O pět minut později mi oznamuje, že ten prázdný byt, ve kterém právě sedíme, nebude momentálně v žádném případě prodávat. Protože rubl si stojí tak nízko. Něco se přece jen za poslední roky zhoršilo.

„Jak to můžeš vědět tak jistě, že chce vláda i se svou propagandou pro tebe to nelepší? Nedávalo by pro ni větší smysl, kdyby tlačila do popředí spíše svoje vlastní zájmy?“

„To záleží na té vládě. Když jsou aktivity vlády dobré pro lidi, je i jejich propaganda dobrá pro lidi.“

Jurij je bystrý chlapík, vědec s titulem „doktor věd“, člověk, který ve svém profesním životě neustále hledá prokazatelná fakta. Proto mě tolik zaráží jeho důvěřivost, která mi trochu připomíná stoupence toho Vissariona ze Sibiře. Řekl bych, že není žádný nažhavený ctitel Putina, ale že je prostě pragmatik.

Ale možná, že celé vysvětlení není zdaleka tak komplikované. Je narozený v roce 1959 a dosud v celém svém životě nezažil žádný tisk, který by se považoval za „hlídacího psa“, za čtvrtou moc ve státě. Není tedy logické rozlišovat docela jednoduše mezi prolhanou a o něco méně prolhanou propagandou? Touha podřídit se silnému, ale stejně tak za spravedlivého považovanému vůdci, se mi zdá v Rusku být o hodně silnější než na Západě.“[1]

***

Kdo nepozná jiný život než ten v propagandě, uvykne mu. Bere za přirozené to, v čem byl vychováván a na co si zvykl. Právě ze zvyku pak člověk snadno upadá do poddanství a stává se dobrovolným otrokem.

Pro srovnání je zajímavé, co k tomu poznamenává Étienne de la Boétie (v roce 1576) v Rozpravě o dobrovolném otroctví (PH):

„Lidé budou tvrdit, že poddanými byli odjakživa a že tak žili už jejich otcové. Domnívají se, že jsou povinni snášet zlo, a nechávají se utvrzovat příkladem ostatních. Postupem času pak vlastně sami dávají tyranovi právo vlastnit jejich životy. Jenže uplynuvší roky ve skutečnosti nikdy neopravňují k páchání zla, nýbrž jen dál násobí bezpráví. (…)

Je až neuvěřitelné, jak rychle a hluboce dokáže porobený národ zapomenout na svou ztracenou svobodu – pokud si jej jednou někdo zotročí, nelze už jej ničím vyburcovat, aby chtěl svou dřívější volnost získat zpět. Slouží tak dobře a tak ochotně, že by člověk při pohledu na něj usuzoval nikoli na to, že ztratil svou svobodu, nýbrž že si vydobyl své otroctví.

Na počátku sice lidé slouží z donucení a pod nátlakem, ovšem jejich potomci se již podvolují bez sebemenší lítosti a to, co jejich předci činili z donucení, začínají vykonávat dobrovolně. Věc se má tak: lidé narození pod jařmem a následně odkojeni a vychováni v nevolnictví již nehledí vpřed, nýbrž se spokojují se stavem, do něhož se narodili. A protože se domnívají, že jim nepřísluší žádné jiné statky a žádná jiná práva než ta, která nelezli po příchodu na tento svět, považují za svou přirozenost stav, který znají od narození.“[2] 

***


[1] Stephan Orth: Couchsurfing v Rusku. Aneb jak jsem málem začal rozumět Putinovi. Nakladatelství KAZDA, Brno 2018, s. 238–239.

[2] Étienne de la Boétie: Rozprava o dobrovolném otroctví, Rybka Publishers, Praha 2011, str. 26.

publikováno: 17. 5. 2019

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Šperhákem v paměti

Jello Biafra, zvláštním způsobem do mého života vstoupil, bylo v době expedice druhého či třetího vydání knihy Ivana Martina Jirouse „Magorova mystická růže“, odhaduju, že to mohlo být tak v roce …

Rakouský vicekancléř si na videonahrávce domlouval financování z Ruska

Současný rakouský vicekancléř z populistické FPÖ nabídl před volbami v r. 2017 údajné bohaté Rusce podezřelé a zčásti ilegální obchody, pokud mu dopomůže k volebnímu vítězství. Domnělá Ruska však byla …

Církevní společenství říká člověku, kdo je

S trochou pravdy i s trochou hereze bylo před mnoha léty řečeno, že „mimo církev není spásy“. Interpretuji to takto: Mimo ony vykupující vztahy, které nám sdělují pravdu, jsou nám výzvou, činí …

Jak jsem málem začal rozumět Putinovi

Mezi Moskvou a Vladivostokem, po dobu deseti týdnů, objevuje cestovatel Stephan Orth (1979), jak tenká linie vede mezi ruskou srdečností a ruskou propagandou. Na příkladu konkrétního hostitele, oceánografa Jurije, dochází k závěru, proč …

Proti čemu, proti komu a za co?

Plná domácí náměstí lidí, kteří vyjadřují svůj nesouhlas s personální politikou vlády a Hradu mají výraznou symboliku. Vysílají vzkaz, že zde žije nemálo lidí, kteří si již uvědomují, že dnešní míra arogance …

Ministr prý 16 hodin denně…

Prohlášení ministra, že pracuje 16 hodin denně, nesvědčí o ničem jiném, než že je neschopný stihnout to, co má v pracovní době, že tedy je mentálně opožděný o 50 % …

Jeden praktik, druhý idealista

Oba si protiřečí, ale jsou cenní. Petr Havlík původem praktik, jenž vidí do zákulisí politiky, navádí k řešení[1]. Zpět do politiky se mu ale nechce, ačkoli by tam mohl úspěšně působit. …

Neexistence agentů StB opět potvrzena! (Z minula pro připomínku)

Pěvkyně Soňa Červená se obrátila na soud (2010) s žádostí, aby byla vymazána z evidence spolupracovníků StB, je v tom nevinně. Ministerstvo vnitra argumentovalo záznamem jakési Soni Červené, jejíž datum narození se jen shodou …