Jak jsem málem začal rozumět Putinovi

Mezi Moskvou a Vladivostokem, po dobu deseti týdnů, objevuje cestovatel Stephan Orth (1979), jak tenká linie vede mezi ruskou srdečností a ruskou propagandou.

Na příkladu konkrétního hostitele, oceánografa Jurije, dochází k závěru, proč je i pro doktora věd z Vladivostoku velmi těžké rozeznat, jaký je rozdíl mezi skutečností a propagandou, natož uvědomit si, jak mu propaganda škodí (PH):

„Samozřejmě že v ruské televizi běží propaganda,“ přiznává Jurij z Vladivostoku. „Ale zahraniční média to přece dělají úplně stejně. Věřím, že nám propaganda ukazuje to, co je pro naši zemi dobré.“

Sedíme v jednopokojovém bytě o patnácti metrech čtverečních v severní části města. Titěrná kuchyňka je zřízená na chodbě mezi blankytně modrými stěnami se zlatými hvězdami. O okno v obýváku je opřené horské kolo, které je dražší než veškerý nábytek v bytě dohromady. Jurij má 57 roků, pracuje jako oceánograf (Výboru pro rybolov při Ministerstvu zemědělství Ruské federace, pozn. překladatele). Vede skupinu asi dvaceti lidí, jejichž hlavní úloha spočívá ve sledování výskytu ryb v mořích a v analyzování důvodů odchylek od normálu.

„Která propaganda je podle tebe dobrá pro Rusko?“ ptám se ho.

„Média zdůrazňují většinou přirozený princip: životní standard obyvatel by se měl zvyšovat.“

„A má to výsledky?“

„Za posledních patnáct let se toho hodně změnilo k lepšímu. Nejsem žádným příznivcem Putina, ale nevidím nikoho, kdo by měl pro naši zemi lepší vizi.“

Odchází do kuchyně a vrací se se dvěma plnými hrnečky čaje.

„Ale nezhoršila se situace pro lidi v důsledku ukrajinské krize? Přesto se po ní podíl hlasů pro Putina nadále zvyšuje.“

„Od té doby se nic nezlepšuje, to je pravda. Ale také se nic nezhoršuje. Myslím, že osmdesát procent lidí o nějakých sankcích ve svém běžném životě vůbec neví.“

O pět minut později mi oznamuje, že ten prázdný byt, ve kterém právě sedíme, nebude momentálně v žádném případě prodávat. Protože rubl si stojí tak nízko. Něco se přece jen za poslední roky zhoršilo.

„Jak to můžeš vědět tak jistě, že chce vláda i se svou propagandou pro tebe to nelepší? Nedávalo by pro ni větší smysl, kdyby tlačila do popředí spíše svoje vlastní zájmy?“

„To záleží na té vládě. Když jsou aktivity vlády dobré pro lidi, je i jejich propaganda dobrá pro lidi.“

Jurij je bystrý chlapík, vědec s titulem „doktor věd“, člověk, který ve svém profesním životě neustále hledá prokazatelná fakta. Proto mě tolik zaráží jeho důvěřivost, která mi trochu připomíná stoupence toho Vissariona ze Sibiře. Řekl bych, že není žádný nažhavený ctitel Putina, ale že je prostě pragmatik.

Ale možná, že celé vysvětlení není zdaleka tak komplikované. Je narozený v roce 1959 a dosud v celém svém životě nezažil žádný tisk, který by se považoval za „hlídacího psa“, za čtvrtou moc ve státě. Není tedy logické rozlišovat docela jednoduše mezi prolhanou a o něco méně prolhanou propagandou? Touha podřídit se silnému, ale stejně tak za spravedlivého považovanému vůdci, se mi zdá v Rusku být o hodně silnější než na Západě.“[1]

***

Kdo nepozná jiný život než ten v propagandě, uvykne mu. Bere za přirozené to, v čem byl vychováván a na co si zvykl. Právě ze zvyku pak člověk snadno upadá do poddanství a stává se dobrovolným otrokem.

Pro srovnání je zajímavé, co k tomu poznamenává Étienne de la Boétie (v roce 1576) v Rozpravě o dobrovolném otroctví (PH):

„Lidé budou tvrdit, že poddanými byli odjakživa a že tak žili už jejich otcové. Domnívají se, že jsou povinni snášet zlo, a nechávají se utvrzovat příkladem ostatních. Postupem času pak vlastně sami dávají tyranovi právo vlastnit jejich životy. Jenže uplynuvší roky ve skutečnosti nikdy neopravňují k páchání zla, nýbrž jen dál násobí bezpráví. (…)

Je až neuvěřitelné, jak rychle a hluboce dokáže porobený národ zapomenout na svou ztracenou svobodu – pokud si jej jednou někdo zotročí, nelze už jej ničím vyburcovat, aby chtěl svou dřívější volnost získat zpět. Slouží tak dobře a tak ochotně, že by člověk při pohledu na něj usuzoval nikoli na to, že ztratil svou svobodu, nýbrž že si vydobyl své otroctví.

Na počátku sice lidé slouží z donucení a pod nátlakem, ovšem jejich potomci se již podvolují bez sebemenší lítosti a to, co jejich předci činili z donucení, začínají vykonávat dobrovolně. Věc se má tak: lidé narození pod jařmem a následně odkojeni a vychováni v nevolnictví již nehledí vpřed, nýbrž se spokojují se stavem, do něhož se narodili. A protože se domnívají, že jim nepřísluší žádné jiné statky a žádná jiná práva než ta, která nelezli po příchodu na tento svět, považují za svou přirozenost stav, který znají od narození.“[2] 

***


[1] Stephan Orth: Couchsurfing v Rusku. Aneb jak jsem málem začal rozumět Putinovi. Nakladatelství KAZDA, Brno 2018, s. 238–239.

[2] Étienne de la Boétie: Rozprava o dobrovolném otroctví, Rybka Publishers, Praha 2011, str. 26.

publikováno: 17. 5. 2019

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Rudá armáda před 80 lety přepadla Polsko

Před 80 lety, 17. září 1939, zákeřně napadl Sovětský svaz Polsko. Učinil tak bez formálního vyhlášení války. Vrazil tak kudlu do zad polské armádě, která se bránila proti německému vpádu …

Chytrý člověk žije hloupě

„Rozděleni svobodou“ – Výsledky průzkumu se převalují od úst k ústům. Sociologie a statistika daly svoje plody. Bohužel nad kategorie „chlebařiny“ a „spokojenosti“ se nedostaly. Štěstí člověka, nebo dokonce nějaký smysl jeho života, …

Proklepněte si věčného poslance

Dne 10. září na Českém rozhlasu v Interview Plus hovořil poslanec Marek Benda s nostalgií o tom, jak se „za našich časů“ (míněno za časů vlády ODS) odstupovalo z mnohem nižších postů než …

Pomník z roku 1980 je „symbol vítězství“ Rudé armády z roku 1968,

skrytou výhrůžkou Maďarskem (1956). V tom samém roce (1980) předešel sovětské okupaci Polska generál Jaruzelski vyhlášením stanného práva. Pomník Koněva byl postaven v roce 1980, tedy dvanáct let po ruské okupaci naší země, …

Česko-polská výstava o pádu režimu a disentu

V úterý 1. října rozezvučí starobylou Vodní tvrz v Jeseníku legendární písně Karla Kryla v podání jeho bratra Jana. Zahájí tak dvojjazyčnou výstavu s názvem „Nebyli jsme sami / Nie byliśmy sami“, kterou k 30. …

Cena za to, že Zeman něco plácne

Můžeme podobně jako Karel Schwarzenberg vtipkovat, že na existenci samostatného Kosova se může Zeman poptat u českých fotbalistů, ale zahraničně-politicky to taková bžunda není. … Kosovo rozhodně není příkladem klidné, bezpečné …

Anděl strážný

Nedožité šedesátiny Maria Kotrby (1959–2011) měly být zhodnoceny výstavou v Galerii hlavního města Prahy, ale kulturátoři hlavního města jeho oslavu zrušili ve prospěch výstavy  agenta StB a nonšalantního profesora Bedřicha Dlouhého …

Začínáme dělat správnou zahraniční politiku?

To znamená politiku opačnou než tu, kterou prosazuje Božkov z Hradu? Mám na mysli rostoucí (nejen český) odpor k nekalým praktikám Číny. Začalo to primátorem Prahy Hřibem, který odmítl uznat doktrínu „jedné Číny.“ …