Hnusný čínský režim slaví 30. výročí zdařilého masakru vlastních obyvatel mlčením

My letos slavíme konec bolševického chomoutu a návrat svobody. Číňané oplakávají tisíce svých mrtvých a milióny zmizelých. V roce 1989 u nich komunističtí tyrani nezměkli, ale přitvrdili.

V The Times referuje obojí Edward Lucas.

Východní Evropa si letos připomene třicetileté výročí[1] od kolapsu sovětského impéria v roce 1989. Tehdejší dění bylo vyjádřením síly obyvatel, kteří se dokázali postavit útlaku.

Lidé v bývalém komunistickém bloku ukázali, že nejsou tak bezmocní, jak si jejich vládci mysleli, konstatuje Lucas. Atmosféru pádu komunismu podle něj dobře vystihují slova Václava Havla, podle nichž „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“.

V Číně to ale na takový triumf stále příliš nevypadá. Vláda komunistické strany je tam založená na nepravostech a masovém vraždění. A státní moc nedovoluje připomínat významné protesty z minulosti. Jediné nepatrné zmínky o masakru na náměstí Nebeského klidu ze 4. června 1989 je možné najít v oficiálních kronikách čínských bezpečnostních složek.

Často panuje přesvědčení, že paměť nad zapomněním nakonec zvítězí. Komentář připomíná předvečer invaze do Polska v roce 1939, kdy Adolf Hitler svým vojenským velitelům řekl, aby pobili polské muže, ženy a děti v duchu Čingischána, tedy „s rozmyslem a štěstím v srdci“.

Nacistický vůdce se tak vysmíval západní civilizaci, především její paměti. „Kdo dnes mluví o vyhlazení Arménů?,“ prohlásil tehdy Hitler.

Ve skutečnosti ale hovoříme o Arménech a jejich osudu i dnes, oponuje mu zpětně Edward Lucas. Svět o Arménech mluví i navzdory pokusům Turecka potlačit vzpomínku na jejich masakr z roku 1915 i let následujících. A také zločiny Třetí říše zůstávají historickou skutečností, kterou i nyní dokáže moderní mysl spolehlivě uchopit.

Proč tedy Západ pomíjí prohřešky Číny? Vždyť utrpení okupovaného Tibetu, v němž Čína v roce 1959 rozdrtila povstání, odpovídá sovětským zvěrstvům ve východní Evropě, píše britský žurnalista.

Vzpomíná také období takzvané čínské kulturní revoluce, kdy se události vyrovnaly šílené paranoii Stalinových čistek. A už při Maově předešlé politice Velkého skoku vpřed na přelomu 50. a 60. let minulého století zemřelo kvůli hladu na 45 milionů lidí, dalších dva a půl milionu čekala poprava.

To je více obětí než v případě holokaustu. A až příště budou „milovníci pand“ chválit čínský režim za to, že dokázal miliony lidí pozdvihnout z chudoby, „připomeňte jim, kdo vlastně Číňany do bídy uvrhl“, kritizuje Lucas.

Režim v Pekingu se tyto souvislosti pokouší zamlčovat. Když už se o nich mluví, tak se události relativizují. Žádný systém vlády s tak odpornými kořeny by si totiž legitimitu nárokovat nemohl.

Mezi současné zločiny Číny britský autor řadí její přístup k muslimské menšině Ujgurů. Popisuje, že centrální vláda je zavírá do převýchovných táborů, kde také dochází k mučení.

Je poměrně snadné pochopit, proč v Číně nepůsobí žádná účinná opozice. Režim v Pekingu totiž dal nový význam slovu totalitní svým rychle se rozvíjejícím systémem totální, na technologickém pokroku založené kontroly obyvatelstva, myslí si Lucas. Nejen tváře lidí, ale i záznamy jejich DNA jsou shromažďované a ukládané v obrovských databázích spolu se všemi jejich on-line a off-line aktivitami.

Sofistikované algoritmy poté pátrají po jakékoliv aktivitě režimem pokládané za podezřelou. Týká se to telefonování se zahraničím, čtení nevhodných věcí nebo stýkání se se špatnými lidmi. Čína svými možnostmi překonává i vševidoucí obrazovky, o kterých psal George Orwell ve svém románu 1984.

Komentář v Timesech má za to, že naší reakcí nemá být jen pobouření, ale také strach. Od režimu, který se ke svým vlastním občanům chová tak strašně, je totiž možné očekávat, že když by dostal šanci, zacházel by stejně i s lidmi mimo samotnou Čínu.

Lucas přirovnává Čínu k hadu škrtiči – stejně jako toto zvíře Peking stahuje smyčku kolem našeho krku. Čínský vliv postupně rozkládá a oslabuje naše svobody s nadějí, že jednou ztratíme sílu vzdorovat. A v posledních letech se vlády, univerzity, nátlakové skupiny, vydavatelé, think-tanky i média před čínským tlakem často sklonili.

Stejně jako u říší zla minulosti ale jde o odvracení očí před zjevnou pravdou. Je ostatně snazší být líný a chamtivý, dokonce i v těch nejmenších, symbolických otázkách, podotýká britský žurnalista. Poukazuje na rozhodnutí lokálních politiků londýnského City, kteří v jeho pohledu čínskému tlaku podlehli.

Radnice totiž rozhodla, že v průvodu, pořádaném každoročně už od 16. století, letos nepovolí účast zástupců Tchaj-wanu. Na druhou stranu přitom Británie na svém území umožňuje například vysílání čínské státní televize CGTN, která před časem přenášela přiznání – podle všeho vynucené – v Číně zadržovaného britského občana Petera Humphreyho.

Přesto nicméně došlo alespoň k částečnému oživení britského politického systému ve vztahu k Pekingu. Vzpruhu pro komentátora představuje fakt, že parlamentní výbor pro bezpečnost a tajné služby zahájil vyšetřování možné čínské hrozby pro Velkou Británii.

Zákonodárci konkrétně zkoumají aktivity technologické firmy Huawei. Její výrobky jsou podle mnohých nezbytné pro britskou prosperitu. Lucas nicméně doufá, že se parlamentní výbor bude zabývat tím, jak jsou aktivity společnosti Huawei bezpečné pro lidi na celém světě.

Jiné země jsou přitom v postojích k Číně odvážnější než Velká Británie. Komentář připomíná, že francouzská fregata k nelibosti Pekingu nedávno proplula strategickým Tchajwanským průlivem. K těmto mezinárodním vodám přitom Čína přistupuje jako ke svým vlastním.

Britský žurnalista si všímá i Česka, konkrétně Prahy, ze které by si prý mohl vzít příklad Londýn. Minulý měsíc Peking zrušil dlouho plánované vystoupení Pražské filharmonie. Lucas uvádí, že „pro českou metropoli, milující demokracii, to měl být trest za její drzost“. Britský novinář chválí pražského primátora Zdeňka Hřiba, který naznačil, že orchestr místo toho klidně pojede na Tchaj-wan.

Dokonce i takové malé činy odporu mohou mít obrovský dopad, protože byrokraty v Pekingu odvážné aktivity svobodné společnosti matou a děsí. „Mějme jich více, zejména pak v roce, kdy je tolik příležitostí vzpomínat a truchlit,“ vybízí Edward Lucas na stránkách britského deníku The Times.

Svět ve 20 minutách ČRO Plus.


[1] https://www.thetimes.co.uk/edition/comment/china-is-a-menace-at-home-and-abroad-2zsdxjt26

publikováno: 19. 5. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Anatomie zázraku – kriticky k 17. listopadu 1989

„Abychom zůstali nepoznáni, založíme spolky a strany; a pak máme učitele přemlouvání, kteří rozdávají umělost potřebnou v shromážděních …

Už dávno nejde o žádného Šmardu!

Začátkem července jsem napsal článek uvedený otázkou, zda snad tentokrát nepřijde Vítězný únor uprostřed léta. …

Za Rusy můžou Američani – komunisti o srpnu

Od brutálních masakrů československé bezpečnosti, armády a Lidových milicí na demonstracích ze dne 21. srpna 1969 …

Dějiny klanu Klaus, Zeman a Babiš na čtyři šťouchnutí

Lidi neradi opouští svou ulitu a k věcem veřejným aby je tahal párem volů. Z pohodlnosti, z neurčitých obav. …

Na které pozici ty vlastně stojíš, soudruhu?

Předvečer a den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa si Ivan Stránský živě vybavuje: „Ten večer …

Praha, srpen 69 jako Hongkong a Moskva 2019?

Vyjádřil jsem se kriticky k násilnému potlačování protestů v Rusku a v Číně. Sesypaly se na mě na …

Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …