I Bůh je v Číně chudák

Náboženské represe se v Číně nevyhnuly ani „domácím“ tradicím. Je na místě srovnání s Kulturní revolucí?

V sedmém roce Si Ťin-pchingova funkčního období jsou zprávy o převýchovných táborech v Sin-ťiangu, likvidacích kostelů a pronásledování muslimů, křesťanů, členů nových náboženských hnutítibetských buddhistů už běžné. Svědčí o politice „sinizace“ náboženství, prosazované od roku 2015. Jde v prvé řadě o podrobení náboženských skupin Komunistické straně Číny za současného okleštění potenciálního vlivu náboženských struktur z cizích zemí. Výjimku tvoří úsilí o dohodu s Vatikánem, které ovšem směřuje k úplnému vymýcení domácích církví, odmítajících komunisty dosazované biskupy. O tibetském buddhismu řekl zástupce předsedy Oddělení práce na jednotné frontě – stranického orgánu, který dohlíží na vztahy s institucemi vně Strany a postupně přebírá kontrolu nad nejrůznějšími státními institucemi – že je „čínským náboženstvím, které nepřišlo zvenku,“ nicméně je potřeba ho dál vést k tomu, aby „vstřebávalo výživu skvělé čínské kultury„ – rozuměj oprostit je od vlivu čtrnáctého dalajlámy – a patrně i od tibetštiny.

 

„Domácí“ náboženské tradice

Oproti těmto náboženstvím stojí tradice „domácí“, které si v počátečních letech Si Ťin-pchingovy éry užívaly relativního klidu i oficiálně deklarované podpory. Jde o čínský buddhismus, taoismus a tzv. „lidové náboženství“, tj. lokální kulty duchů předků a dalších božstev bez propojující či zastřešující organizace. Zatímco buddhismus, taoismus, katolicismus, protestantství a islám jsou reprezentovány asociacemi, lidové náboženství nikoliv.

Ještě v roce 2017 uváděla zpráva organizace Freedomhouse o stavu náboženství v ČLR, že „čínský buddhismus a taoismus jsou chápány jako stále důležitější kanály pro uskutečňování stranických politických a ekonomických cílů doma i v zahraničí“ a jsou užívány jako „prostředky k podepření stranické legitimity a čínského nacionalismu v době, kdy marxistická ideologie ztrácí na široké oblibě.“ Ve stejném roce odborník na náboženství v současné Číně Ian Johnson spekuloval o kladném vztahu generálního tajemníka k buddhismu.

V tomto kontextu vzbuzuje překvapení relativně čerstvá vlna bourání chrámů a odstraňování rozměrných soch postavených vyznavači buddhismu, taoismu a lidového náboženství. Zlom přišel s novými Pravidly pro náboženské záležitosti, uveřejněnými v srpnu 2017 a platnými od loňského února, a se začleněním Státní správy náboženských záležitostí pod Pracovní oddělení jednotné fronty v březnu 2018. Od května 2018 monitoruje probíhající kampaň internetový magazín Bitter Winter založený při turínském Centru studií nových náboženství. Disponuje sítí korespondentů, kteří jsou ovšem v hledáčku Strany.

 

Ilegální chrámy aneb nebudeš míti jiného boha…

Bourání chrámů se na papíře zdůvodňuje nejčastěji jejich protiprávní výstavbou či přestavbou, nebo nelegálním zabíráním půdy. Mnohé zprávy ale dokazují, že byly zničeny i chrámy, které evidentně povolení ke stavbě dostaly (další příklad zde, zdezde), některé z nich dokonce byly financovány mj. místní vládou.

V rámci neformální komunikace úředníci zdůvodňují své počínání tím, že praktikování náboženství se neslučuje s „vírou“ v Komunistickou stranu Číny (sin-tang 信党). Na schůzích svolaných ve všech vesnicích okresu Čching-jang provincie An-chuej, představitelé stranických orgánů zdůraznili, že nelze dál tolerovat situaci, kdy jen 90 milionů Číňanů věří ve Stranu, zatímco 200 milionů věří v Buddhu.

Dalším příkladem je demolice chrámu Nefritového Buddhy v horách Čchin-ling okresu Chu-i, postaveného za tři miliony jüanů. Zatímco úřady prohlásily stavbu za financovanou ze zahraničí, majitel tvrdil, že peníze pocházely z příspěvků návštěvníků. Když žádal místní Kancelář pro náboženské záležitosti (cung-ťiao-ťü 宗教局) o povolení stavby, odmítli ho s tím, že lidé, kteří chtějí věřit v Buddhu, by měli opustit zemi, protože obyvatelé ČLR mají věřit ve Stranu.

 

Čtyři chrámy za čtyři dny

Ve vesnici Paj-ša, spadající pod Čeng-čou, hlavní město provincie Che-nan, byly letos v dubnu zničeny za čtyři dny hned čtyři chrámy – tři taoistické a jeden buddhistický (rekord v rychlosti ničení však nepřekonali, už v r. 2014 se straníkům v provincii Če-ťiang podařilo zničit šest chrámů za jediný den). Stalo se tak po inspekční cestě předsedy Čínského lidového politického poradního shromáždění (Čung-kuo žen-min čeng-č’ sie-šang chuej-i 中国人民政治协商会议) Wang Janga (王洋), zaměřené na „náboženskou práci.“ Wang při ní zdůrazňoval nutnost převzetí iniciativy v boji proti „ilegálním aktivitám“ lokálními kádry. Chrámy byly zbudovány v nedávných letech za soukromé peníze. Na dveře buddhistického chrámu Te-šan nechali místní úředníci napsat, že „pálení vonných tyčinek a klanění buddhům je pověra a vylučuje to víru v Komunistickou stranu.“ Majitelé taoistického chrámu Cu-mu se podobnému nařčení snažili bránit vztyčením sochy Mao Ce-tunga v jeho jádru. Nepomohlo ani to.

Majitel buddhistického chrámu na hoře Čching-lung pod správou města Žu-čou zvolil podobnou taktiku, ale dotáhl ji o krok dál. Jelikož se mu nepodařilo získat povolení k provozování běžného buddhistického chrámu, vyhnul se demolici tím, že z něj vytvořil Chrám předsedy Maa – Buddhy-zakladatele (Mao ču-si fo-cu tien 毛主席佛祖殿). Titul „Buddha-zakladatel“ se běžně užívá pro Buddhu Šákjamuniho, Mao je v chrámu uctíván současně i jako „nebeské božstvo“ a Nefritový císař – hlava lidového panteonu. Místní kancelář pro náboženské záležitosti chrám označila za „rudou základnu vlastenecké výchovy“ (chung-se aj-kuo-ču-i jiao-jü ťi-ti 红色爱国主义教育基地).

 

Demolovat, regulovat, propagovat

Demolice se dějí za masové účasti najatých sil, doprovázejí je zatýkání a bití demonstrantů, někdy i falešná obvinění a jiné formy nátlaku. Jeden případ skončil pokusem o sebevraždu. Dopady pociťují zejména majitelé, mniši a kněží – kompenzace jsou mizivé nebo žádné a obyvatelé objektů ztrácejí střechu nad hlavou. Ušetřeni nezůstávají ani představitelé Strany, kteří projevují náboženské cítění. Například vesnickému tajemníkovi Strany v okrese Jü-čcheng v provincii Che-nan se nevyplatil dar chrámu Kuan-tiho. Přestože tajemník nechal zničit sochu, na kterou obnos daroval, nevyhnul se vyloučení ze Strany a celý chrám byl zlikvidován.

V dalších případech se chrámy nebourají, ale reguluje se jejich činnost. Podle ustanovení „čtyř vpřed“ (s’-ťin 四进) – rozuměj čtyř pravidel pokroku směrem k sinizaci náboženství – platného od června 2018 se v chrámech musí: 1) zpívat státní hymna a vyvěšovat státní vlajka tak, aby čněla nad ostatními vlajkami a symboly; 2) propagovat ústava, zákony a vládní nařízení; 3) propagovat ústřední hodnoty socialismu; 4) předávat jedinečná čínská kultura.

Kromě toho musely některé chrámy vyvěsit portréty Mao Ce-tunga (který v šedesátých letech vyslal studenty, aby ničili vše, co souvisí s náboženstvím), jiným bylo nakázáno nabílit zdi a sloupy s odůvodněním, že „červené sloupy se nehodí do civilizovaného města.“ Chrám Fu-šeng ve vsi Tung-kuo v provincii Che-nan byl nejen nabílen, ale i přeměněn v Paj Ťü-iho akademii, nesoucí jméno tchangského básníka, který je známý výpady proti náboženskému šarlatánství. Jakožto pověra se zakazuje pálení vonných tyčinek. Pálení tyčinek je přitom základní formou náboženského jednání, jejich dým je považován za hlavní prostředek komunikace mezi lidmi a božstvy.

Represe se kromě buddhistických a taoistických chrámů dotkly i dalších náboženských center – chrámu předků, o který se starají rodiny stejného příjmení, knihkupectví s náboženskou tematikou, buddhistické vegetariánské restaurace či buddhistického studijního centra.

 

Ilegální sochy aneb nezobrazíš si boha ničím…

Likvidace soch probíhá v kontextu kampaně proti komercializaci náboženství, deklarované již v Národním akčním plánu Číny ohledně lidských práv (2016–2020). V předchozích letech si věřící i náboženští představitelé pravidelně stěžovali na to, že se místní hodnostáři přiživovali na náboženských centrech a zvyšovali vstupné na částky neúnosné pro běžné věřící. Ruku v ruce s tím šla jakási soutěž ve vztyčování stále větších soch náboženských postav. Tak vznikla například nejvyšší socha bóddhisatvy soucitu Kuan-jin na světě, tzv. Kapající Kuan-jin (Ti-šuej Kuan-jin 滴水观音). Skoro šedesátimetrovou sochu před dvěma lety vytesali do skály v Ekologickém parku Wu-wu-šuej v provincii Che-pej za asi 17 milionů jüanů (asi 56,8 milionů korun) a během svátků lákala až desetitisícové zástupy.

Stížnosti na komercializaci se věřícím vrátily jako bumerang v podobě jednoho z Pravidel pro náboženské záležitosti, podle kterého je zakázáno stavět „velké venkovní náboženské sochy“ organizacím a jednotlivcům, kteří nejsou „náboženskými skupinami, chrámy či kostely.“ Kapající Kuan-jin odstřelili v únoru, asi o polovinu menší Kuan-jin byla demontována ještě před zavedením nových pravidel a podobný osud dopadl na stovky, ba tisíce dalších soch buddhistických i taoistických figur. Děje se tak v sousedství chrámů, v turistických lokalitách i na pohřebištích, často za pomoci stovek kilogramů výbušnin. V některých případech úřady jako důvod demolice uvádějí rušení letového provozu, jindy jejich přílišnou výšku či fakt, že jsou příliš nápadné.

Stavba soch stála někdy až milionové částky, které věřící nashromáždili v dobrovolných sbírkách. V některých případech byla jejich stavba financována z půjček, které majitelé splácejí z příspěvků návštěvníků, o které demolicí přijdou.

 

Cudně zakrytý Lao-c’, Kuan-jin s hlavou Konfuciovou

Kampaň nabírá někdy až komických rysů. Například když stejné úřady, které v r. 2010 s velkou slávou odhalily nejvyšší sochu Lao-c’a na světě, ji loni v listopadu nakázaly zakrýt. Stalo se tak v Kulturním parku Lao-ťünovy hory v provincii Che-nan. Jelikož se první pokus o zakrytí sochy žlutou látkou nezdařil, druhý se uskutečnil v prosinci za pomoci horkovzdušného balónu. Také věřící sami se pod hrozbou demolice uchylují k zakrývání soch, čímž se podařilo zachránit stovky soch před likvidací.

Dalším bizarním případem je svérázný příklad „sinizace“ sochy Kuan-jin v Čcheng-tung-pu ve východočínské provincii Šan-tung. Jejímu zničení se podařilo zabránit nahrazením její hlavy hlavou Konfucia. Přestože konfuciánství bylo maoisty zavrhováno, současná garnitura ho vyzdvihuje jako učení agnostické, ba přímo ateistické. Tato interpretace ignoruje mnoho aspektů konfuciánství, které lze označit za náboženské, jako jsou oběti předkům, víra v nebesa jako v božskou sílu reprezentující morálku apod. Za císařské Číny bylo konfuciánství státní „ortodoxií“ a z této pozice kritizovalo ostatní tradice. Když se do Číny dostal západní pojem náboženství spolu s pojmy jako věda a filosofie, konfuciáni své učení interpretovali jako filosofii, která je nadřazená náboženství (cung-ťiao 宗教) buddhistů a taoistů a lidovým „pověrám“ (mi-sin 迷信). V dnešní době je tento postoj demonstrován například odmítáním stavby kostelů v Konfuciově rodišti.

 

Nová Kulturní revoluce? Ne tak docela…

Server Bitter Winter a další komentátoři často přirovnávají probíhající kampaň k Velké proletářské kulturní revoluci. Je třeba poukázat na zásadní rozdíly. V 60. letech bylo ničení náboženských a dalších kulturních památek v rámci Kulturní revoluce inspirováno Maem a vysoce postavenými kádry, jako byli Čchen Po-taLin Piao. Ničení samotné ale vykonávali studenti, kteří se bouřili nejen proti učitelům, ale všem lokálním autoritám včetně stranických funkcionářů. Dnešní kampaň je oproti tomu řízena shora a snahou regulovat, dozorovat a ničit kulty, které se vymykají centrální kontrole, se podobá spíše náboženské politice Číny v době císařství. Císařská politika však většinou nedováděla represe do důsledků, ostatně k tomu ani neměla tak mocné prostředky, jaké má dnes k dispozici Strana.

Současní studenti se k provádění nové Kulturní revoluce nezdají být dostatečně ideově zpracováni. Po dlouhém období „ideologického vakua“ a po „náboženské horečce“ (cung-ťiao že 宗教热) 80. let se ve společnosti projevuje k tradičním náboženstvím spíše rozpačitý postoj. Ten se projevuje např. v debatě o začlenění taoistického obřadu do slavnostního položení základů experimentálního reaktoru v provincii Kan-su. Zaznívají v ní hlasy těch, kdo odmítají archaické praktiky jako urážku vědy, vedle takových, které kritizují ponižování lidového náboženství a taoismu na úroveň „pověr“. Ideová výuka na školách v posledních letech opět posiluje, kritický pohled na Kulturní revoluci mizí z učebnic a „cesta do hlubin študákovy duše“ vede i přes důmyslné telefonní aplikace.

 

…ale trochu přece

Přestože je současná vlna ničení řízena shora, kontinuita s Kulturní revolucí tu přeci jen je. Místní funkcionáři jsou často gerontokraté vzešlí ze „ztracené generace,“ odkojení ideály Kulturní revoluce. Vrací se ke slovu představa náboženství jako prostředku k ohlupování lidí, proti kterému je třeba zakročit ve jménu vědy. S tím se pojí i chápání různých náboženství jako učení, která konkurují Straně na poli kolektivní spásy národa či lidstva. Někteří funkcionáři naplno přiznávají, že se vracejí k cestě nastolené Mao Ce-tungem. Nelze ovšem tvrdit, že lokální kádři jsou zpravidla oddaní maoisté – rozhodující roli zde hraje spíš tlak shora ve formě osobní odpovědnosti za náboženské záležitosti. Chrámy, které padají za oběť snaze vyhovět požadavkům shora, byly postaveny ze soukromých peněz a představují (stejně jako za doby císařství) ostrůvky lokální autonomie, která se zdá být v cestě sílícímu tažení za ideové sjednocení vedené Jednotnou frontou. Současně odstřelované obří sochy jsou často „dětmi“ místních kádrů, mladé pomníky období bujícího konzumerismu a ideologické rozkolísanosti období před nástupem Si Ťin-pchinga.

Jestliže v počátečním období Siovy vlády heslo „Lid má víru, stát má sílu, národ má naději“ zažehlo ve věřících jistou naději v toleranci náboženství, vývoj posledních dvou let ji zcela uhasil. Místní úřady v šantungském městě Šang-tien heslo vhodně upravily do podoby „Lid má víru, stát má sílu, vždy následuj Stranu“.

Náboženské represe se v Číně nevyhnuly ani „domácím“ tradicím. Je na místě srovnání s Kulturní revolucí?

V sedmém roce Si Ťin-pchingova funkčního období jsou zprávy o převýchovných táborech v Sin-ťiangu, likvidacích kostelů a pronásledování muslimů, křesťanů, členů nových náboženských hnutítibetských buddhistů už běžné. Svědčí o politice „sinizace“ náboženství, prosazované od roku 2015. Jde v prvé řadě o podrobení náboženských skupin Komunistické straně Číny za současného okleštění potenciálního vlivu náboženských struktur z cizích zemí. Výjimku tvoří úsilí o dohodu s Vatikánem, které ovšem směřuje k úplnému vymýcení domácích církví, odmítajících komunisty dosazované biskupy. O tibetském buddhismu řekl zástupce předsedy Oddělení práce na jednotné frontě – stranického orgánu, který dohlíží na vztahy s institucemi vně Strany a postupně přebírá kontrolu nad nejrůznějšími státními institucemi – že je „čínským náboženstvím, které nepřišlo zvenku,“ nicméně je potřeba ho dál vést k tomu, aby „vstřebávalo výživu skvělé čínské kultury„ – rozuměj oprostit je od vlivu čtrnáctého dalajlámy – a patrně i od tibetštiny.

 

„Domácí“ náboženské tradice

Oproti těmto náboženstvím stojí tradice „domácí“, které si v počátečních letech Si Ťin-pchingovy éry užívaly relativního klidu i oficiálně deklarované podpory. Jde o čínský buddhismus, taoismus a tzv. „lidové náboženství“, tj. lokální kulty duchů předků a dalších božstev bez propojující či zastřešující organizace. Zatímco buddhismus, taoismus, katolicismus, protestantství a islám jsou reprezentovány asociacemi, lidové náboženství nikoliv.

Ještě v roce 2017 uváděla zpráva organizace Freedomhouse o stavu náboženství v ČLR, že „čínský buddhismus a taoismus jsou chápány jako stále důležitější kanály pro uskutečňování stranických politických a ekonomických cílů doma i v zahraničí“ a jsou užívány jako „prostředky k podepření stranické legitimity a čínského nacionalismu v době, kdy marxistická ideologie ztrácí na široké oblibě.“ Ve stejném roce odborník na náboženství v současné Číně Ian Johnson spekuloval o kladném vztahu generálního tajemníka k buddhismu.

V tomto kontextu vzbuzuje překvapení relativně čerstvá vlna bourání chrámů a odstraňování rozměrných soch postavených vyznavači buddhismu, taoismu a lidového náboženství. Zlom přišel s novými Pravidly pro náboženské záležitosti, uveřejněnými v srpnu 2017 a platnými od loňského února, a se začleněním Státní správy náboženských záležitostí pod Pracovní oddělení jednotné fronty v březnu 2018. Od května 2018 monitoruje probíhající kampaň internetový magazín Bitter Winter založený při turínském Centru studií nových náboženství. Disponuje sítí korespondentů, kteří jsou ovšem v hledáčku Strany.

 

Ilegální chrámy aneb nebudeš míti jiného boha…

Bourání chrámů se na papíře zdůvodňuje nejčastěji jejich protiprávní výstavbou či přestavbou, nebo nelegálním zabíráním půdy. Mnohé zprávy ale dokazují, že byly zničeny i chrámy, které evidentně povolení ke stavbě dostaly (další příklad zde, zdezde), některé z nich dokonce byly financovány mj. místní vládou.

V rámci neformální komunikace úředníci zdůvodňují své počínání tím, že praktikování náboženství se neslučuje s „vírou“ v Komunistickou stranu Číny (sin-tang 信党). Na schůzích svolaných ve všech vesnicích okresu Čching-jang provincie An-chuej, představitelé stranických orgánů zdůraznili, že nelze dál tolerovat situaci, kdy jen 90 milionů Číňanů věří ve Stranu, zatímco 200 milionů věří v Buddhu.

Dalším příkladem je demolice chrámu Nefritového Buddhy v horách Čchin-ling okresu Chu-i, postaveného za tři miliony jüanů. Zatímco úřady prohlásily stavbu za financovanou ze zahraničí, majitel tvrdil, že peníze pocházely z příspěvků návštěvníků. Když žádal místní Kancelář pro náboženské záležitosti (cung-ťiao-ťü 宗教局) o povolení stavby, odmítli ho s tím, že lidé, kteří chtějí věřit v Buddhu, by měli opustit zemi, protože obyvatelé ČLR mají věřit ve Stranu.

 

Čtyři chrámy za čtyři dny

Ve vesnici Paj-ša, spadající pod Čeng-čou, hlavní město provincie Che-nan, byly letos v dubnu zničeny za čtyři dny hned čtyři chrámy – tři taoistické a jeden buddhistický (rekord v rychlosti ničení však nepřekonali, už v r. 2014 se straníkům v provincii Če-ťiang podařilo zničit šest chrámů za jediný den). Stalo se tak po inspekční cestě předsedy Čínského lidového politického poradního shromáždění (Čung-kuo žen-min čeng-č’ sie-šang chuej-i 中国人民政治协商会议) Wang Janga (王洋), zaměřené na „náboženskou práci.“ Wang při ní zdůrazňoval nutnost převzetí iniciativy v boji proti „ilegálním aktivitám“ lokálními kádry. Chrámy byly zbudovány v nedávných letech za soukromé peníze. Na dveře buddhistického chrámu Te-šan nechali místní úředníci napsat, že „pálení vonných tyčinek a klanění buddhům je pověra a vylučuje to víru v Komunistickou stranu.“ Majitelé taoistického chrámu Cu-mu se podobnému nařčení snažili bránit vztyčením sochy Mao Ce-tunga v jeho jádru. Nepomohlo ani to.

Majitel buddhistického chrámu na hoře Čching-lung pod správou města Žu-čou zvolil podobnou taktiku, ale dotáhl ji o krok dál. Jelikož se mu nepodařilo získat povolení k provozování běžného buddhistického chrámu, vyhnul se demolici tím, že z něj vytvořil Chrám předsedy Maa – Buddhy-zakladatele (Mao ču-si fo-cu tien 毛主席佛祖殿). Titul „Buddha-zakladatel“ se běžně užívá pro Buddhu Šákjamuniho, Mao je v chrámu uctíván současně i jako „nebeské božstvo“ a Nefritový císař – hlava lidového panteonu. Místní kancelář pro náboženské záležitosti chrám označila za „rudou základnu vlastenecké výchovy“ (chung-se aj-kuo-ču-i jiao-jü ťi-ti 红色爱国主义教育基地).

 

Demolovat, regulovat, propagovat

Demolice se dějí za masové účasti najatých sil, doprovázejí je zatýkání a bití demonstrantů, někdy i falešná obvinění a jiné formy nátlaku. Jeden případ skončil pokusem o sebevraždu. Dopady pociťují zejména majitelé, mniši a kněží – kompenzace jsou mizivé nebo žádné a obyvatelé objektů ztrácejí střechu nad hlavou. Ušetřeni nezůstávají ani představitelé Strany, kteří projevují náboženské cítění. Například vesnickému tajemníkovi Strany v okrese Jü-čcheng v provincii Che-nan se nevyplatil dar chrámu Kuan-tiho. Přestože tajemník nechal zničit sochu, na kterou obnos daroval, nevyhnul se vyloučení ze Strany a celý chrám byl zlikvidován.

V dalších případech se chrámy nebourají, ale reguluje se jejich činnost. Podle ustanovení „čtyř vpřed“ (s’-ťin 四进) – rozuměj čtyř pravidel pokroku směrem k sinizaci náboženství – platného od června 2018 se v chrámech musí: 1) zpívat státní hymna a vyvěšovat státní vlajka tak, aby čněla nad ostatními vlajkami a symboly; 2) propagovat ústava, zákony a vládní nařízení; 3) propagovat ústřední hodnoty socialismu; 4) předávat jedinečná čínská kultura.

Kromě toho musely některé chrámy vyvěsit portréty Mao Ce-tunga (který v šedesátých letech vyslal studenty, aby ničili vše, co souvisí s náboženstvím), jiným bylo nakázáno nabílit zdi a sloupy s odůvodněním, že „červené sloupy se nehodí do civilizovaného města.“ Chrám Fu-šeng ve vsi Tung-kuo v provincii Che-nan byl nejen nabílen, ale i přeměněn v Paj Ťü-iho akademii, nesoucí jméno tchangského básníka, který je známý výpady proti náboženskému šarlatánství. Jakožto pověra se zakazuje pálení vonných tyčinek. Pálení tyčinek je přitom základní formou náboženského jednání, jejich dým je považován za hlavní prostředek komunikace mezi lidmi a božstvy.

Represe se kromě buddhistických a taoistických chrámů dotkly i dalších náboženských center – chrámu předků, o který se starají rodiny stejného příjmení, knihkupectví s náboženskou tematikou, buddhistické vegetariánské restaurace či buddhistického studijního centra.

 

Ilegální sochy aneb nezobrazíš si boha ničím…

Likvidace soch probíhá v kontextu kampaně proti komercializaci náboženství, deklarované již v Národním akčním plánu Číny ohledně lidských práv (2016–2020). V předchozích letech si věřící i náboženští představitelé pravidelně stěžovali na to, že se místní hodnostáři přiživovali na náboženských centrech a zvyšovali vstupné na částky neúnosné pro běžné věřící. Ruku v ruce s tím šla jakási soutěž ve vztyčování stále větších soch náboženských postav. Tak vznikla například nejvyšší socha bóddhisatvy soucitu Kuan-jin na světě, tzv. Kapající Kuan-jin (Ti-šuej Kuan-jin 滴水观音). Skoro šedesátimetrovou sochu před dvěma lety vytesali do skály v Ekologickém parku Wu-wu-šuej v provincii Che-pej za asi 17 milionů jüanů (asi 56,8 milionů korun) a během svátků lákala až desetitisícové zástupy.

Stížnosti na komercializaci se věřícím vrátily jako bumerang v podobě jednoho z Pravidel pro náboženské záležitosti, podle kterého je zakázáno stavět „velké venkovní náboženské sochy“ organizacím a jednotlivcům, kteří nejsou „náboženskými skupinami, chrámy či kostely.“ Kapající Kuan-jin odstřelili v únoru, asi o polovinu menší Kuan-jin byla demontována ještě před zavedením nových pravidel a podobný osud dopadl na stovky, ba tisíce dalších soch buddhistických i taoistických figur. Děje se tak v sousedství chrámů, v turistických lokalitách i na pohřebištích, často za pomoci stovek kilogramů výbušnin. V některých případech úřady jako důvod demolice uvádějí rušení letového provozu, jindy jejich přílišnou výšku či fakt, že jsou příliš nápadné.

Stavba soch stála někdy až milionové částky, které věřící nashromáždili v dobrovolných sbírkách. V některých případech byla jejich stavba financována z půjček, které majitelé splácejí z příspěvků návštěvníků, o které demolicí přijdou.

 

Cudně zakrytý Lao-c’, Kuan-jin s hlavou Konfuciovou

Kampaň nabírá někdy až komických rysů. Například když stejné úřady, které v r. 2010 s velkou slávou odhalily nejvyšší sochu Lao-c’a na světě, ji loni v listopadu nakázaly zakrýt. Stalo se tak v Kulturním parku Lao-ťünovy hory v provincii Che-nan. Jelikož se první pokus o zakrytí sochy žlutou látkou nezdařil, druhý se uskutečnil v prosinci za pomoci horkovzdušného balónu. Také věřící sami se pod hrozbou demolice uchylují k zakrývání soch, čímž se podařilo zachránit stovky soch před likvidací.

Dalším bizarním případem je svérázný příklad „sinizace“ sochy Kuan-jin v Čcheng-tung-pu ve východočínské provincii Šan-tung. Jejímu zničení se podařilo zabránit nahrazením její hlavy hlavou Konfucia. Přestože konfuciánství bylo maoisty zavrhováno, současná garnitura ho vyzdvihuje jako učení agnostické, ba přímo ateistické. Tato interpretace ignoruje mnoho aspektů konfuciánství, které lze označit za náboženské, jako jsou oběti předkům, víra v nebesa jako v božskou sílu reprezentující morálku apod. Za císařské Číny bylo konfuciánství státní „ortodoxií“ a z této pozice kritizovalo ostatní tradice. Když se do Číny dostal západní pojem náboženství spolu s pojmy jako věda a filosofie, konfuciáni své učení interpretovali jako filosofii, která je nadřazená náboženství (cung-ťiao 宗教) buddhistů a taoistů a lidovým „pověrám“ (mi-sin 迷信). V dnešní době je tento postoj demonstrován například odmítáním stavby kostelů v Konfuciově rodišti.

 

Nová Kulturní revoluce? Ne tak docela…

Server Bitter Winter a další komentátoři často přirovnávají probíhající kampaň k Velké proletářské kulturní revoluci. Je třeba poukázat na zásadní rozdíly. V 60. letech bylo ničení náboženských a dalších kulturních památek v rámci Kulturní revoluce inspirováno Maem a vysoce postavenými kádry, jako byli Čchen Po-taLin Piao. Ničení samotné ale vykonávali studenti, kteří se bouřili nejen proti učitelům, ale všem lokálním autoritám včetně stranických funkcionářů. Dnešní kampaň je oproti tomu řízena shora a snahou regulovat, dozorovat a ničit kulty, které se vymykají centrální kontrole, se podobá spíše náboženské politice Číny v době císařství. Císařská politika však většinou nedováděla represe do důsledků, ostatně k tomu ani neměla tak mocné prostředky, jaké má dnes k dispozici Strana.

Současní studenti se k provádění nové Kulturní revoluce nezdají být dostatečně ideově zpracováni. Po dlouhém období „ideologického vakua“ a po „náboženské horečce“ (cung-ťiao že 宗教热) 80. let se ve společnosti projevuje k tradičním náboženstvím spíše rozpačitý postoj. Ten se projevuje např. v debatě o začlenění taoistického obřadu do slavnostního položení základů experimentálního reaktoru v provincii Kan-su. Zaznívají v ní hlasy těch, kdo odmítají archaické praktiky jako urážku vědy, vedle takových, které kritizují ponižování lidového náboženství a taoismu na úroveň „pověr“. Ideová výuka na školách v posledních letech opět posiluje, kritický pohled na Kulturní revoluci mizí z učebnic a „cesta do hlubin študákovy duše“ vede i přes důmyslné telefonní aplikace.

 

…ale trochu přece

Přestože je současná vlna ničení řízena shora, kontinuita s Kulturní revolucí tu přeci jen je. Místní funkcionáři jsou často gerontokraté vzešlí ze „ztracené generace,“ odkojení ideály Kulturní revoluce. Vrací se ke slovu představa náboženství jako prostředku k ohlupování lidí, proti kterému je třeba zakročit ve jménu vědy. S tím se pojí i chápání různých náboženství jako učení, která konkurují Straně na poli kolektivní spásy národa či lidstva. Někteří funkcionáři naplno přiznávají, že se vracejí k cestě nastolené Mao Ce-tungem. Nelze ovšem tvrdit, že lokální kádři jsou zpravidla oddaní maoisté – rozhodující roli zde hraje spíš tlak shora ve formě osobní odpovědnosti za náboženské záležitosti. Chrámy, které padají za oběť snaze vyhovět požadavkům shora, byly postaveny ze soukromých peněz a představují (stejně jako za doby císařství) ostrůvky lokální autonomie, která se zdá být v cestě sílícímu tažení za ideové sjednocení vedené Jednotnou frontou. Současně odstřelované obří sochy jsou často „dětmi“ místních kádrů, mladé pomníky období bujícího konzumerismu a ideologické rozkolísanosti období před nástupem Si Ťin-pchinga.

Jestliže v počátečním období Siovy vlády heslo „Lid má víru, stát má sílu, národ má naději“ zažehlo ve věřících jistou naději v toleranci náboženství, vývoj posledních dvou let ji zcela uhasil. Místní úřady v šantungském městě Šang-tien heslo vhodně upravily do podoby „Lid má víru, stát má sílu, vždy následuj Stranu“.

publikováno: 29. 5. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Bohům se nic nestane

Velký den. Přes den jsem nasmlouval brigádníky a sklízeli jsme první víno. Nádhera, vypadá dobře. …

Sebevražda nebo euthanazie jako nejdůležitější otázka

(v polemice s textem Petra Placáka ZDE) Ahoj Petře! Po návratu z Kolumbie mne čekalo příjemné překvapení: …

Reklama na dobrou smrt

Deset argumentů proti euthanasii – polemika nejen s Lubomírem Martínkem. Euthanasie je v nemalé části evropské společnosti …

Záznam krizové porady ANO aneb Dycky Babiš!

AB (Andrej B.): „Čau lidi, tak je fajn, že stě dorazili. Sorry jako, že dnešní …

Zeman se demonstruje

Z Miloše Zemana se v neděli 9. června na rozhlasové stanici Frekvence 1 stal klasifikační teoretik …

Na sítích se rozhoduje o všem

Carole Cadwalladrová dostala Facebook na kolena tím, že dokázala propojení mezi Trumpovým předvolebním bojem a kampaní …

Babiš to dělá dobře – Making Evil

Duo Babiš-Zeman ustojí i půlmilionovou demonstraci, protože kvapící zákonodárci, prozíraví tvůrci prezidentské volby, nezakotvili možnost, …

Chlapi na venkově umírají jinak

Ráno bouchání na dveře. Kouknu na čas – 8 hodin, takže někdo to odnese. Snažím …