Čemu se zaprodává radikální pravice na Ukrajině?

Ukrajinský analytik Vjačeslav Lichačev těsně před ukrajinskými prezidentskými volbami sepsal pro Přítomnost text o ukrajinském nacionalismu a jeho roli v dnešní politice. Ukrajinské nacionalistické síly jsou světovými médii poněkud opomíjeny, a pokud se o nich píše, tak jen velmi okrajově a zkresleně. Lichačev přináší detailní rozbor těchto sil, jejich činnosti okolo voleb a požadavků. Jak moc je dnešní ukrajinská ultrapravice nebezpečná demokratickému vývoji této země a jaké jsou její strategie? (TS)

Za pravicové radikály lze v kontextu současné Ukrajiny označit taková politická uskupení, která zastávají radikálně-nacionalistickou ideologii. Vztah těchto uskupení je k evropské integraci skeptický, považují se za následovníky Organizace ukrajinských nacionalistů (ta byla aktivní v 1. pol. 20. století). Postavení ukrajinské ultrapravice je do velké míry utvářeno vnější agresí, která představuje závažnou výzvu pro další existenci mladého ukrajinského státu.

Nacionalismus jakožto ideologie, jež považuje nezávislost za jednu z nejvyšších hodnot, se v této situaci stává jakýmsi konsenzem pro všechny obyvatele, kteří jsou hotovi se za záchranu státu bít či se za něj dokonce obětovat. Nacionalističtí radikálové se stali výraznou (i když početně nevýznamnou, jak v absolutních, tak i relativních číslech) složkou dobrovolnického hnutí, ať již občanského nebo vojenského, právě ve spojitosti s ruskou agresí, a díky tomu si ve společnosti jejich struktury vysloužily částečnou legitimizaci.

Sami se za nacionalisty na Ukrajině označují nositelé radikálních názorů. Pro ně neznamená národ pouze teritoriálně vymezené společenství občanů, které spojuje totožná představa budoucnosti, ale vymezují jej otevřeněji. Ukrajinští pravicoví radikálové směřují k pojetí národa na základě etnicity, nikoli občanství (v programu strany Celoukrajinské sdružení Svoboda je národ nazýván jako „jednota krve a ducha“). V různé míře se přiklánějí k antidemokratickému, autoritářskému modelu státního zřízení a odmítají nadřazenost zákona a lidských práv nad zájmy národa tak, jak jej oni sami chápou.

Vzhledem k tomu, že ultrapravice považuje pouliční násilí za legitimní způsob politického boje a oponentury, tak v její činnosti zaujímají důležité místo extrémistické praktiky. „Nepřáteli“ (a tudíž i objekty agrese) ukrajinských pravicových radikálů nejsou pouze více či méně otevřené proruské síly, ale taktéž levicová uskupení a aktivisté, někdy i levicoví liberálové a lidskoprávní aktivisté, stejně jako představitelé menšin. Co se etnicity týče, za poslední rok byla na Ukrajině velmi aktuální otázka projevů agresivní rasové nenávisti vůči Romům. Na jaře a v létě minulého roku zemí prošla vlna útoků nacionalistických radikálů na romské osady, jež měla za následek ztráty na životech. Dalším důležitým mobilizačním faktorem ukrajinské ultrapravice se v posledních letech staly také akce proti přijetí myšlenek týkajících se genderové rovnosti či práv LGBT a útoky během akcí či proti aktivistům se tak zařadily do jejího pravidelného programu.

V krátkodobé perspektivě není ani tak zajímavá protiprávní činnost nacionalistických radikálů, jako spíše to, čím jsou zajímaví pro voliče? Ukrajinská ultrapravice prakticky nikdy nezaznamenala volební úspěchy. Jedinou výjimkou byly parlamentní volby v roce 2012, kde již zmiňované hnutí „Svoboda“ vybojovalo přes 10 % hlasů. V tomto případě se však jednalo o úspěch relativní, který byl dán kontextem celé situace, totiž bojem ukrajinské společnosti proti Janukovyčovu režimu. Tehdejší režim totiž radikálům zajistil přinejmenším obrovskou mediální (a podle nepodložených svědectví i finanční) podporu v domnění, že mu mohou posloužit jako sparingpartner.

Po revoluci získala ultrapravice jen minimální veřejnou podporu i přes to, že si ve válce vysloužila společenskou legitimizaci. V prezidentských volbách v roce 2014 předseda Svobody Oleh Ťahnybok získal něco přes 1 % hlasů, zatímco lídr Pravého sektoru Dmytro Jaroš, který se proslavil na Majdanu, získal 0,7 % hlasů. Ultrapravice si z toho odnesla důležitou lekci, že bez sloučení to nepůjde. V souvislosti se zklamáním společnosti ze současné vlády by národně-vlastenecká opozice teoreticky mohla počítat s nárůstem podpory, avšak reálně to vypadá, že z tohoto zklamání budou těžit spíše populisté. Ultrapravice skutečně podnikla kroky ke spojení, avšak ne příliš úspěšně. Svoboda, která přišla o parlamentní frakci z let 2012–2014, si však zachovala rozvinutou stranickou strukturu a podržela zástupce v orgánech místní správy v západních regionech země. Dmytro Jaroš se v podstatě stáhl z veřejného života a soustředil se na organizování dobrovolnického hnutí na frontě a bez něj se strana Pravý sektor rychle stala sektářským odpadlíkem.

Na ultrapravicové části politického spektra se ovšem objevil další silný hráč: strana Národní korpus, v jejímž čele stojí poslanec Andrij Bileckyj. Zakladatel a velitel dobrovolnického oddílu Azov, který v roce 2014 osvobodil město Mariupol, před deseti lety působil jako kápo menšího pouličního gangu, který měl ideologicky blízko k neonacistům. Když ale založil plnohodnotnou politickou stranu, distancoval se od nežádoucí symboliky a radikální rétoriky a podařilo se mu dosáhnout jistých organizačních a marketingových úspěchů. Národní korpus nakonec zaznamenal vcelku dobrou životaschopnost, i když pro průměrného voliče zůstane nepopulární, nepochopitelnou a prakticky neznámou druhořadou politickou silou.

Před dvěma lety Svoboda, Pravý sektor, Národní korpus a několik dalších malých uskupení podepsaly společné prohlášení s názvem Národní manifest, který byl okamžitě přijat jako krok ke sjednocení a předstupeň pro kandidaturu ve volbách. Celý minulý rok se u národních radikálů nesl ve znamení vyjednávání o kandidatuře společného kandidáta, kterému osobní ambice Andrije Bileckého a Oleha Ťahnyboka příliš nepomáhaly. Obě uskupení chtěla mít navrch a svoji pozici se snažila podpořit neformálním sjednocováním s nevýznamnými spojenci. Ve výsledku byl podpořen kompromis: společným kandidátem nacionalistů nebude stranický lídr, ale kompromisní postava. Svoboda přišla s celkem povedenou variantou v osobě Ruslana Košulynského. Ten působil jako místopředseda parlamentu v době, kdy strana měla vlastní frakci a nevedl si zrovna špatně. A když začala válka, šel sloužit do válečné zóny jako prostý poddůstojník, čímž si mezi vojáky vysloužil úctu. V neposlední řadě představuje „umírněné“ křídlo Svobody a na rozdíl od Ťahnyboka nebo Bileckého nejsou známy žádné jeho xenofobní výpady.

Jednání o kandidátovi se ovšem protahovalo a Bileckyj ho ve skutečnosti bojkotoval. Nakonec v říjnu minulého roku Svoboda oznámila, že podpoří kandidaturu R. Košulynského. Rozhodnutí podpořil také Pravý sektor a některá bezvýznamná uskupení, ale Národní korpus vystoupil otevřeně proti a oznámil, že na této kandidatuře se nedomluvily všechny strany. Bez ohledu na osobnostní vlastnosti, Košulynskyj není kandidát, který by mohl docílit nějakých významnějších volebních výsledků. Je o mnoho méně znám mezi voliči než třeba Ťahnybok.

Nacionalisté ztratili spoustu času ve vyjednávání a do předvolebního procesu nastoupili v okamžiku, kdy jejich političtí oponenti již dávno vedli aktivní kampaně. Zdržení navíc k ničemu nevedlo. Pokus prezentovat Košulynského jako jediného a společného kandidáta nacionalistů a následné veřejné odepření podpory Národního korpusu nezůstalo zcela bez povšimnutí voličů. Svoboda nemá k dispozici ani velké finanční ani vlastní mediální zdroje. Proto to vypadá, že Košulynského teď podpoří ještě méně voličů než Ťahnyboka před pěti lety, bez ohledu na to, že na volebním klání stejně bude jediným nacionalistickým kandidátem, jelikož Bileckyj, který váhal až do ledna, se nakonec rozhodl nekandidovat.

Oficiální důvod, proč se rozhodl nekandidovat (volby jsou prý fraška), nemá smysl brát vážně. Celý minulý rok totiž aktivisté Národního korpusu rozdávali bezplatné noviny s portréty svého lídra na první, druhé i na všech ostatních stranách a ani ve snu by je nenapadlo, že sám lídr nemá v úmyslu se této „frašky“ účastnit. Vypadá to, že kandidaturu plánoval, ale nepodařilo se mu přesvědčit neúspěšné spojence, aby ho podpořili, a stejně tak se mu nepodařilo se ze všeho vyvázat tak, aby mohl kandidovat jako nezávislý.

Nutno podotknout, že Národní korpus se od voleb nedistancoval zcela. Na začátku zimy se v ultrapravicových kruzích začalo proslýchat, že skupina kolem Bileckého si v prezidentských volbách hodlá přilepšit, aby se mohla lépe připravit na volby parlamentní (kde je však možnost spojení se Svobodou dost nepravděpodobná). Paravojenské uskupení Národní družiny svázané se stranou se k volbám zaregistrovalo jako pozorovatelé s oficiálním cílem zabránit podvodům. Lídři tohoto uskupení v posledních týdnech před volbami ve svých prohlášeních začali hrozit, že „dají přes hubu každému“, bude-li to nezbytné pro „zajištění spravedlnosti“. Jinými slovy to znamená, že Národní družiníci se mohou stát takovými „provokatéry“, kteří mohou zhatit volební výsledky tam, kde nebudou odpovídat jejich gustu, anebo naopak mohou pomoci voličům ochránit jejich volbu tam, kde jim výsledky budou po chuti.

Na začátku března politické síly Andrije Bileckého začaly s neobvyklou silou kritizovat tehdejšího prezidenta Petra Porošenka. Důvodem protestů byly novinářské články rozkrývající korupci při nákupech pro obranný průmysl. 9. března, v den, kdy se narodil národní ukrajinský básník Taras Ševčenko, zorganizovali zástupci Národního korpusu a Národních družin občanské nepokoje a střetli se s policií v Kyjevě a Čerkasech, kde Petr Porošenko vystoupil na mítinku. Pasivita a de facto schovívavost k agresivním výtržníkům ze strany policie přivedly mnohé k závěru, že Andrij Bileckyj měl prsty v předvolební diskreditační kampani namířené proti Petru Porošenkovi s tichým souhlasem ministra vnitra Arsena Avakova. Poslední jmenovaný byl dlouhou dobu Bileckého ochráncem (minimálně od roku 2014, i když oba politici nejspíš mají na sebe nějaké vazby ještě z dob, kdy byl Avakov gubernátorem Charkova). I když se zatím o neformálních ujednáních můžeme pouze dohadovat, je jasné, že aktivní zapojení radikálních nacionalistů v posledním stádiu předvolební kampaně do informační kampaně proti Petru Porošenkovi mohlo být výhodné pouze pro jeho hlavního protivníka – Juliji Tymošenkovou.

Role Národního korpusu jako doplňkového prvku v diskreditační kampani je pro něj velmi příznačná. Radikální nacionalisté prodávají svoje služby na politickém trhu ostatním silám, protože pro voliče nejsou příliš zajímaví – což dobře ilustruje jejich roli ve veřejném životě dnešní Ukrajiny.

***

Vjačeslav Lichhačev je historik a občanský aktivista. Věnuje se studiu etnopolitických konfliktů a xenofobie v postsovětském prostoru. Od roku 2014 působí jako vedoucí Monitorovací skupiny pro práva národnostních menšin.

***

Pro Přítomnost přeložila Tereza Soušková.

publikováno: 5. 6. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Porno, internet a děti. A co ještě?

O dopadu sociálních sítí na děti a mladistvé se mluvilo na panelové diskusi Jak přežít na …

Jak se máme díky EU bohatí i chudší

V Evropě bude horko. Chladnému počasí navzdory. Pod praporem visegrádské čtyřky vytáhlo 16 členských států …

Kdo chce kýč hledat, najde

Forbes přináší zprávu o tom, jak v anglosaském světě dramaticky stoupá prodej básnických sbírek, kdežto u nás někteří …

Někdy sním o tom, jak přepisuji samizdaty (dnešní studenti k roku ’89)

Jak vnímají události 17. listopadu 1989 studenti, kteří jsou na prahu plnoletosti? Zeptali jsme se …

Předčasné Vánoce ve formátu „Čau lidi“

Jeden můj známý mi přeposlal pravidelnou nedělní chvilku propagandistických manipulací Marka Prchala, které jeho zaměstnavatel …

Jaké máme skutečné problémy

Před necelými deseti lety byla Evropská unie zasažena bouří finanční a dluhové krize, která obnažila skrývané …

Potrat

Trvalo staletí, než začalo být tvrzení, že není otázky, která by nemohla být položena, obecně …

A krade se vesele dál a ruka ruku myje

Asi před měsícem jsem prodal motorku. Měla 280 kg a už mi nevyhovovala. Dlouho si pomýšlím na choper. Našel …