Chlapi na venkově umírají jinak

Ráno bouchání na dveře. Kouknu na čas – 8 hodin, takže někdo to odnese. Snažím se naučit místní, že vyrušování v neděli před obědem je tabu; telefon nechávám vypnutý, nikomu neodpovídám, z postele nelezu. Pokud jde o něco vážného, tak se vrátí později.

Bouchání pokračovalo.

Takže do županu a z ložnice po schodech dolů. Akorát Tonda měl radost, že jsem mu otevřel dveře, aby se mohl vyvenčit.

Za dveřmi stojí starý Ferda Kočí, zakladatel našeho fotbalu z roku 1956, celý rozcuchaný.

„Doktore, mám strach o bráchu. Něco se stalo,“ a pokračoval:

„Měli jsme jít dnes na ryby.“

Stále jsem si chtěl vlézt zpět do pelechu, takže jsem trochu škodolibě chudáka nutil k dalšímu vyjádření, ten ale nic dalšího neřekl, jen na mě starostlivě koukal.

„No, a byl jste u něj?“

„Byl.“

„No a co, proboha?“

„No, to víš, zabouchal jsem na dveře.“ (Jako každý starší občan na obci smí Ferda tykat komukoliv mladšímu a místnímu, což mě svým způsobem rozměkčilo.)

„A?“

„Nic!“

„Jak nic?“

„Neotevřel.“

„Jak víte, že je doma?“

„Vím to… mám blbý pocit.“

Jestli jsem se tady něco naučil, tak to, že místní se absolutně vyhýbají jakýmkoli nepříjemnostem a že o nich neradi mluví. Pokud ano, tak to bude vážné.

„Chcete, abych tam šel?“

Kývnul hlavou.

Rychle jsem se oblékl, vzal kufr a vyrazili jsme ve třech do ranní mlhy s Tondou pěšky na Malou Stranu.

Šli jsme beze slova, mlha se postupně vytratila. Na velkém dubu před kostelem pár zbývajících zlatých listů na jedné větvi. Do pěti minut jsme dorazili k chatě nad vesnickým rybníkem.

Nikde ani noha, ani slepice. Absolutní ticho a klid.

Staré dveře visely na rezavých pantech nakřivo. Zaklepal jsem, až se sklo roztřáslo.

Nic.

Léta praxe mne naučila vycítit smrt.

Rozbil jsem sklo loktem, otevřel dveře klikou zevnitř a vstoupil dovnitř s tichou poznámkou, že „není objekt, do kterého se nedovedu vloupat“.

Úzká špinavá předsíň, všude totální bordel. Bylo vidět, že Tomáš Kočí žije sám.

Přede mnou dvoje dveře, instinktivně jsem otevřel ty vlevo.

Vstoupil jsem do malé ložnice, kde mne prostoupila šílená zima z nevytopených a studených starých zdí.

Na každé straně dvě úzké postýlky, mezi nimi na podlaze zkroucený a fialovomodrý Tomáš ve špinavé flanelové košili s kalhotami kolem kotníků.

Přes levou nohu mu klidně a pomalu leze malá želvička. Naprosto surrealistické, jako z filmu. Koukám kolem a vidím malé akvárko, převrácené na stolku vedle postele.

Tomáš zemřel rychle a klidně. Když se svlékal do postele, jen trochu zavadil o stoleček a pak si lehl na podlahu. Alespoň tak jsem to vysvětlil Jirkovi a dalším členům rodiny, kteří se sešli před chatou a čekali, než vyjdu.

„Netrápil se?“ ptal se Ferda a pevně mě chytil křehkou rukou za rameno.

„V žádném případě.“

„Jak to víš?“ zeptal se zvýšeným hlasem.

„Má klidný obličej a klidnou polohu. Vím to zaručeně.“

Bez dalšího slova se otočil a šel do kopce kolem kostela zpět domů.

Čekal jsem na policii, abych podepsal prohlášení. Posadil jsem se na lavici přede dveřmi, kam svítilo slunce, koukal kolem a přemýšlel o Tomášovi. Klidný člověk, velký pytlák, naprostý samotář, na venek studený čumák, ale ve skutečnosti hodný a stoický člověk. Když se dozvěděl, že má rakovinu slinivky, tak za mnou zašel do ordinace a předal mi zprávu z nemocnice. Jakmile jsem ji dočetl, tak se mě zeptal:

„Jak dlouho?“

Podíval jsem se ještě jednou na zprávu a vysvětlil mu – na rovinu, tak jak to chtěl –, že je to otázka jen pár měsíců. Poděkoval mi a odešel. Postupně jsem na něm v hospodě pozoroval, jak „špičatí“ (tak tomu my lékaři říkáme), jak ztrácí váhu nejen kolem pasu, ale i na obličeji, ergo ten špičatý nos. Nikdy nikomu neřekl ani slovo, ani ode mě nechtěl léky proti bolesti, která musela být ukrutná.

Charakter člověka se nejlépe pozná způsobem, jakým přijímá smrt.

Přemýšlel jsem o tom, jak chlapi tady na venkově umírají. Jakmile cítí, že se smrt blíží, jedou 240 km čelně do zdi bez pásu – žijí si fest, na plné pecky v hospodě s cigaretou v ruce. Žádné onanování s chemoterapií anebo ozařování, které jim prodlouží ten život o pár měsíců, tak aby mohli anonymně zemřít zastrčeni v koutu nějaké LDNky. Kdepak. Zemřou v boji, s praporem v jedné ruce a láhví v druhé. Vždy po svém. Nikomu nic neřeknou. Stejně jako ta divoká zvěř, která je tady všude kolem nás a která, když cítí tu smrt, tak se stáhne od stáda a v klidu padne. A vždy v zimě, kdy není úroda, kdy pole jsou na ladu.

Začal zvonit umíráček. Jak rychle se taková informace tady šíří! Mnohem rychleji a efektivněji než ve městě.


Ukázka z knihy Deník doktora z Mrnic, která právě vychází v nakladatelství Paper Jam. Autor srdečně zve na křest knihy, který se koná 12. června 2019 od 16 hodin ve Vzorkovně na Národní 11, Praha 1.

publikováno: 10. 6. 2019

Martin Jan Stránský

Martin Jan Stránský

vydavatel Přítomnosti / Martin Jan Stránský se narodil v New Yorku, do České republiky se vrátil po revoluci v roce 1989. Přednáší na LF UK a je aktivním primářem. Je také spoluzakladatelem a přednostou Polikliniky na Národní v Praze. Založil a vede Kancelář Ombudsmana pro zdraví. Kromě toho obnovil časopis Přítomnost a je jeho vydavatelem. Martin Jan Stránský pochází z významné české rodiny. Adolf Stránský, jeho praděd, byl ministrem v první československé vládě a také založil Lidové noviny. Děda Jaroslav by ministrem spravedlnosti a školství a vydával Přítomnost. Jeho otec Jan byl poslancem.

NEJNOVĚJŠÍ články


Bohům se nic nestane

Velký den. Přes den jsem nasmlouval brigádníky a sklízeli jsme první víno. Nádhera, vypadá dobře. …

Sebevražda nebo euthanazie jako nejdůležitější otázka

(v polemice s textem Petra Placáka ZDE) Ahoj Petře! Po návratu z Kolumbie mne čekalo příjemné překvapení: …

Reklama na dobrou smrt

Deset argumentů proti euthanasii – polemika nejen s Lubomírem Martínkem. Euthanasie je v nemalé části evropské společnosti …

Záznam krizové porady ANO aneb Dycky Babiš!

AB (Andrej B.): „Čau lidi, tak je fajn, že stě dorazili. Sorry jako, že dnešní …

Zeman se demonstruje

Z Miloše Zemana se v neděli 9. června na rozhlasové stanici Frekvence 1 stal klasifikační teoretik …

Na sítích se rozhoduje o všem

Carole Cadwalladrová dostala Facebook na kolena tím, že dokázala propojení mezi Trumpovým předvolebním bojem a kampaní …

Babiš to dělá dobře – Making Evil

Duo Babiš-Zeman ustojí i půlmilionovou demonstraci, protože kvapící zákonodárci, prozíraví tvůrci prezidentské volby, nezakotvili možnost, …

Chlapi na venkově umírají jinak

Ráno bouchání na dveře. Kouknu na čas – 8 hodin, takže někdo to odnese. Snažím …