Sebevražda nebo euthanazie jako nejdůležitější otázka

(v polemice s textem Petra Placáka ZDE)

Ahoj Petře!

Po návratu z Kolumbie mne čekalo příjemné překvapení: Tvoje odpověď na moji výzvu stran eutanazie. To říkám bez stínu ironie. V zemi, kde polemika nemá prakticky žádnou tradici, je to obzvlášť záslužný počin.  Oceňuji, že jsi našel čas formulovat své výhrady. Proti eutanazii uvádíš hned deset důvodů. Sice historicko-společenských, čili vnějších, tudíž řešitelných, ale důvody to bezpochyby jsou. Nemám v úmyslu je vyvracet, nehodlám Tě o ničem přesvědčovat, protože v rámci Tvého uvažování jsou logické a koherentní – a to je třeba respektovat.

Dokonce se mi ani nechce uvádět protiargumenty, nebo Ti dokazovat, v čem se podle mne mýlíš. Spíše Ti chci položit pár otázek. Začnu tou nejdůležitější, z níž řada věcí vyplývá: Komu podle Tebe patří život? Odpověď Ti usnadním přiznáním, že podle mne je nevyžádaným vlastnictvím každého z nás. Vím, že se mnou bude řada lidí nesouhlasit, ale podle mne z toho vyplývá, že si každý s ním může nakládat v rámci svých sil a možností, jak uzná za vhodné. Znamená to, že ho může věnovat, obětovat, zasvětit nebo utratit. To zahrnuje i právo ho předat do péče nějaké autoritě a tím na ni přenést tíži odpovědnosti. Je mi milejší, když někdo prohlásí, že svůj život zasvětil Bohu, který jako jediný může o jeho podobě rozhodovat, a proto ho nesmí ukončit, než když mi vypráví cosi o nedotknutelnosti života, poslání, transcendenci, metafyzické vině apod. Připouštím také, že existují i jiné autority. Třeba mluvčí státu, vlasti nebo třeba strany. Můj přítel Jacques Rossi, autor „Průvodce po Gulagu“ a „Útržků životů“ se stal agentem Kominterny z těch nejhumanističtějších důvodů, čímž názorně předvedl, že je možné se nezištně obětovat i pro pokrok.

Individualismus nemá se sobectvím nic společného, žádné společenství nemůže být příliš individualistické. Individualisté mohou spojit síly k dosažení cíle, to sobci neumějí. Existují trendy, které ve mně vzbuzují zadostiučinění. Jsem rád, že dokonce už i rodiče ztratili rozhodovací právo nad životy svých dětí. Z toho, alespoň pro mne, vyplývá, že ponechat si vládu nad životem ve vlastních rukách je v lidských silách. Třeba jen z pouhé hrdosti, nebo z důvodů ještě křehčích a tajemnějších. Tím nechci říct, že by se člověk neměl bránit, když mu chce někdo jeho přesvědčení brát a snaží se ho předělat k obrazu svému. Válku jsme zažili sice jen studenou, ale okupace byla poměrně vřelá. Víme tedy, jakých podob může nabýt vzdor i kolaborace. Při obraně se dá i umřít. Stejně dobře je možné padnout hrdinně pro vlast jako natáhnout brka na obranu životního stylu, který považuji za správný. A vůbec nemusí jít rovnou o život, hodnoty, bez nichž považuji svůj život za hanebný, bohatě stačí. To vše s naším sporem úzce souvisí.

Nevím přesně, podle čeho lidi posuzuješ, ale vím, že v odpouštění příliš nevynikáš, tudíž jakási poměrně přesná měřítka mít musíš. Oceňuji, že jsi soud s estébáky dotáhl do konce. Mně chvíli trvalo, než jsem nalezl metr z platiny a iridia umožňující poměřovat jednotlivce, skupiny i celé civilizace stejným metrem. Je jím zbytečná bolest. Nemám na mysli bolest užitečnou signalizující špatné fungování orgánu, ani bolest spojenou s námahou nutnou k překonání překážky, ani bolest nezbytnou k úspěšné rehabilitaci. Dokonce mi nevadí ani bolest, kterou si člověk působí sám z důvodů, do nichž mi nic není. Na mysli mám výhradně bolest, která nepřináší nic jiného než utrpení. V podstatě tedy mučení. A nerozhoduje ve jménu jakého dobra je provozováno. Kdyby byla bolest nezbytnou etapou na cestě k moudrosti, bylo by lépe proměnit nemocnice ve vězení. Mučení ještě nikomu nic pozitivního nepřineslo – snad vyjma světců, ale tak daleko moje představivost nedohlédne.

Samozřejmě si uvědomuju, že slovo „zbytečná“ vnáší do debaty riziko nedorozumění. Mnoho trestajících je pevně přesvědčeno, že jednají pro dobro trestaného – a občas mohou mít i pravdu. Nepochybuji o tom, že existují jednotlivci, kteří jsou skutečně zoufalí z toho, že se cítí být nuceni sáhnout k násilným prostředkům. Generál vydávající rozkaz k útoku musí počítat se ztrátami a smrt vojáků pro něj není zbytečná, protože věří v cosi vyššího, co si jejich obětování vyžaduje. Dokonce i pro inkvizitora stála záchrana duše tak vysoko, že mohl s čistým svědomím posílat své oběti na mučení a fyzická smrt bezcenného těla byla tudíž pouze nepohodlnou nutností. Ale také o pořadí hodnot si musí každý rozhodnout sám. V opačném případě mu nezbývá než se přimknout k nějakému učení.

Následující otázka se týká slasti. Proč nejen Ty, ale i Marek Vácha, evoluční biolog a katolický kněz a mnoho dalších vidíte v žádosti o eutanazii jen zbabělost, slabost a plod požitkářského stylu života? Opravdu je tak těžké si představit důvody velkorysé, nezištné, ohleduplné beroucí v potaz i takové věci jako je dopad na okolí, včetně aspektů psychických a materiálních? Skutečně je nemožné pochopit muže, jenž raději vnučce odkáže dědictví, které by jinak pohltilo jeho udržování při bezvýchodném živoření? Podobně smýšlející mohu ujistit, že i v mém okruhu je celá řada lidí, pro něž je nesnesitelná představa, že budou na obtíž svým blízkým, ale i celému okolí. Úmyslně nepoužívám slovo „společnost“, protože nevím, co se pod ním skrývá. Znám jen jednotlivce různých kvalit a přesvědčení žijící na vymezeném území a hovořící stejným jazykem.

Ale i kdyby eutanazie byla částečně i projevem egoismu, co to mění na podstatě věci? Zoufalství lidí, jimž hlava stále ještě funguje, ale už nemají ani sílu otevřít knihu, ve mně vzbuzuje hrůzu. Ve jménu čeho je možné někoho nutit snášet třeba jen vegetativní stav a otupělost z léků na utěšení bolesti? Když jsem svěřil přátelům, že nechci skončit jako podělaná troska bez paměti, často jsem slyšel, že už mi to může být jedno. Může, ale není. A vím, že nejsem ani zdaleka sám, znám dostatek lidí, kteří mají ze závislosti na okolí ještě větší obavy než z utrpení. Ostatně, když už je řeč o slasti, cožpak sebeobětování, služba, oddanost a další vznešené a snadno zneužitelné vlastnosti žádnou slast nepřinášejí?

Věk se v posledních desetiletích neuvěřitelně prodloužil. To je nesporná zásluha lékařské vědy. A každý úspěch přináší nové, nečekané problémy. Jen málokdo má štěstí, že umře ve spánku nebo padne k zemi jako podťatý strom. Většinu z nás čeká buď ztráta hlavy, nebo těla. Mysl už je zahalena v mlze a tělo se ještě plahočí setrvačností dál. Nebo hlava ještě funguje, ale tělo už vypovědělo poslušnost. Stává se dokonce, že nefunguje ani jedno, ani druhé, pouze pud sebezáchovy udržuje člověka – při čem vlastně?  Opravdu je snaha vyhnout se tomuto údělu tak nepochopitelná, nebo dokonce odsouzeníhodná?  Píšeš o riziku degradace profese lékaře. Ale co degradace přepracovaných ošetřovatelů a ošetřovatelek? Jak hodláš zabránit špatnému zacházení se stařenami a starci nestojícími o život? A co estetické důvody? Skutečně vidíš něco dobrého v nezbytnosti snášet vlastní úpadek v obležení sobě podobných, nebo dokonce za asistence lidí, jimž ses po celý život pečlivě vyhýbal, nebo s nimi bojoval? Jistě tušíš, proč ve mně představa umírání ve starobinci pod dohledem normalizátorů a znormalizovanců nevzbuzuje žádné nadšení.

Dokonce i v případě dětí, o němž se zmiňuješ, existuje řešení – uznávám, že obtížné a tragické. Tak jako jsou do určitého věku rodiče odpovědní za své potomky, tak i v tomto případě by mělo rozhodnutí příslušet především jim. Jen oni jsou schopni říct, co jsou schopni a ochotni unést. Člověk se jen málokdy rozhoduje mezi dobrem a zlem, většinou musí volit mezi větším a menším zlem s neznámými následky.

Právě v tom je totiž zrada. Reflektovaný život si vyžaduje určité úsilí a minimální množství energie. Ten, kdo zvažuje s kým ano, s kým ne, s kým pouze za jistých okolností, kam ustoupit lze a kde už hrozí ztráta sebeúcty, se těžko smiřuje s bezmocí. Aby život zůstal důstojným až do posledního dechu, musí být splněny určité podmínky. Takzvaná bilanční sebevražda je pochopitelně nejlepším řešením. Ale může se stát, že už je technicky neproveditelná. A na to je třeba se připravit předem. Nerad bych někoho ze svých přátel nutil, aby riskoval vězení jen proto, že mi pomohl v odchodu, protože jsem prošvihnul vhodný okamžik.

Skutečně nechápu, jaká logika vás vede k tomu, abyste všechny šmahem odsoudili k těmto zcela zbytečným fyzickým a duševním bolestem. K čemu je taková zkouška, a vůbec nemusí jít pouze o lidi, kteří své kvality už prokázali?

Situace je v mnoha ohledech asymetrická. Zatímco my vám v ničem nebráníme, k ničemu vás nenutíme, respektujeme vaše přesvědčení, liturgie, rituály a životní styl, vy nás za naše přesvědčení odsuzujete do mučírny. Na jedné straně stojí většina domáhající se přizpůsobení, na druhé bytosti hájící vlastní představu života. Jedna strana vidí v eutanazii konec svého světa, druhá ho spatřuje v prázdnu a bezmoci. V dobách ruské okupace ses rozhodl podílet na disentu, já usoudil, že mi znormalizovanci za buzeraci a vězení nestojí a raději odešel napravovat škody, které na mně vzdělávací systém a režim napáchal. Ani v emigraci jsem neztrácel čas hromaděním majetku, ale sběrem zkušeností a vědomostí. Máme tedy odlišné povahy, ale stejné nepřátele. Je tedy přirozené, že i popisy světa, jimž věříme, se různí. Ty  tvrdíš, že je Země placatá, já se domnívám, že je kulatá, protože jsem ji objel. Netrpím sebevražednými sklony, ale spolu s Camusem se domnívám, že sebevražda je hlavní filosofický problém. Rád bych se ještě spoustu věcí dozvěděl, ale to se mi nepodaří, když se proměním v trosku bez paměti neschopnou pohybu. Na petici za povolení eutanazie figuruje i po mé výzvě pouhých 189 podpisů. Překvapivé je množství lidí, kteří se mnou sice souhlasí, ale nic neudělají, protože si myslí, že jim se to přihodit nemůže. Vás je mnohem víc než nás – a tak to navždy zůstane, o to se příroda a tradice postarají. Nebo víš o něčem jiném? Vy nás nepotřebujete, my vás ano. Bez vašeho souhlasu není možné eutanazii legalizovat. Bylo by to ušlechtilé gesto, kdyby většina dovolila menšině o sobě rozhodovat i poté, co přestali být tím, čím bývali. Čím jsme si zasloužili utrpení? Možná jsme vinni nepřizpůsobivostí, to bych bral. Ostatně nepočítám s tím, že by moje žádost mohla uspět, počítám s tím, že si budu muset poradit svépomocí. (Jestli znáš nějakého šikovného chemika, který by nám mohl vyjít vstříc, dej vědět – znám dost zájemců, kteří rádi zaplatí přiměřenou cenu.)  K napsání výzvy k podepsání petice i tohoto dopisu mne vedou stejné důvody, které mne zachránily před pobytem na vyčištěných fakultách, na něž byl přístup podmíněn sebeponížením – a přesto nezely prázdnotou. Když si člověk stojí za tím, co řekl, udělal i neudělal, dělá mu potíže se smířit s tím, že bude na stará kolena žvanit, nostalgicky vzpomínat na nenáviděnou vojnu a chvástat se svými hrdinskými skutky. Přesto vás prosím za sebe i ostatní: dovolte nám odejít tak, jak jsme se snažili žít. Dejte nám na vybranou. Otázka svobodné volby možná patří k otázkám, na něž nebude nikdy nalezena odpověď. Přinejmenším současná věda její území neustále zmenšuje. Ale Spinoza se zcela určitě mýlil, když lidi přirovnal k padajícím kamenům. Podle něj, kdyby kameny byly nadány vědomím, také by si myslely, že jsou svobodné, protože neznají zákony, které je determinují. Lidé nejsou kameny a různí lidé reagují na stejný podnět odlišně. V tom spočívá krásná a hrůzná lidská rozmanitost. Stav závislosti je pro fatalistu přirozený, pro narkomana přijatelný, pro desperáta nesnesitelný. Gravitačnímu zákonu uniknout nelze, lidské zákony se neustále mění a žádné jiné neznám. Síly nás mohou kdykoli opustit. Nejsme nadlidi, naše síla není nevyčerpatelná, můžeme se snažit úpadek fyzických a psychických sil oddálit, ale zabránit mu není ani v našich, ani v žádných jiných silách. Z mojí perspektivy žádat možnost eutanazie znamená šířit ohleduplnost a toleranci, protože příkoří závislosti a podřízenosti někteří lidé snášejí hůř než bolest. Možná opravdu trpíme úchylkou zvanou sebeúcta, která je pro někoho stejně nepochopitelná jako pro mě masochismus nebo sadismus. Ano, prosíme vás, ale doprošovat se nebudeme, protože víme, nejen to, co chceme a co nechceme, ale i to, co můžeme a nemůžeme. Dokonce víme, co bychom si přáli. Já bych si přál, aby přátelé Pavla Tigrida nemuseli střežit rodinné tajemství. Přál bych si, aby Bohumil Hrabal nemusel skákat z okna a jeho čtenáři se s ním mohli rozloučit tak, jak si svým dílem zasloužil.

publikováno: 16. 6. 2019

Lubomír Martínek

Lubomír Martínek

esejista a překladatel /

NEJNOVĚJŠÍ články


„České dějiny“ putují po ČR

Unikátní výstava „České dějiny“ putuje v těchto prázdninových dnech po velkých městech naší republiky. Historii našeho …

Vzestup a pád národa Komančů

Válka nového druhu Chvíle, jako je tato, uvíznou kavaleristům v paměti: muly s nákladem víří prach, vzduchem …

Jsme před divochy jako chudáci

„Prostota a neotesanost je vhodnou podmínkou, aby se svědectví člověka stalo důvěryhodným. Lidé ducha vybroušeného postřehnou …

Je to blbé drazí krajané, ale ojebali nás

Jak to, že mě nikdo nereprezentuje? Říkáte si to často taky? Příklad první – Gretiny …

Agresivní charisma, Klaus jako děvkař a kompro i na ty druhé

Když se řekne Klaus, Zeman, Babiš, co vás napadne? Líbí se mi, že jste začal …

Nejsme premianti, jsme ostuda?

Otevřená slova, proč se na některou z vrcholných funkcí Evropské unie nepropracoval jediný kandidát východoevropských zemí, …

Přijde Vítězný únor v létě?

Lidová letenská veselice z 23. června odezněla a přinesla uklidnění: je nás přece jen velká síla. Pak …

Mariánský sloup?

Na Staroměstském náměstí chtějí znovu postavit mariánský sloup, zničený 3. listopadu 1918. Prý tak bude napravena …