Křídla slávy aneb 20 let od smrti JIW

Nemám organizační talent. Smířil jsem se s tím a dovedu s tím vědomím celkem pohodlně žít. Někdy, naštěstí jen velmi zřídka, se mi ale stane, že se nějakému tomu „organizování“ vyhnout nemohu. No a pak se znovu ukáže, jak na tom jsem. Muselo uplynout deset let od smrti Jana Ivana Wünsche, hudebníka, textaře a novináře (1947 – 1999), než se nám s Vojtou Lindaurem, dnes již také nebožtíkem, podařilo nalézt vydavatele jeho pamětí – rozhovoru o životě, práci a láskách, hudebních i těch z masa a kostí, který vedl sám se sebou (Bav se s volem o sobotě, Julius Zirkus 2009).

Od Ivanovy předčasné smrti, rok před příchodem nového tisíciletí, chodíváme na něj pravidelně, my, „kluci a holky, co spolu mluvíme“ na Den dětí vzpomínat na Kampu, kde jsme ho symbolicky pochovali ve Vltavě. Hodíme mu vždycky do vody pár plechovek piva, trochu trávy a nějaké cigarety, aby nenuzoval, zazpíváme mu sborem píseň Sladce spi od jeho domovské kapely Hudba Praha, když je přítomno dost muzikantů, nebo mu pustíme z nějakého „zařízení“ třeba Wild Horses od Rolling Stones a jdeme si sednout do hospody, prakticky jedno do které. Ivan měl rád víceméně všechny.

S blížícím se koncem letošního května jsem prohlížel s čím dál větším očekáváním poštu. Kdopak to letos asi svolá? Obvykle to býval někdo z kapely nebo Helena Pinkavová, někdejší zaměstnankyně Junior klubu Na Chmelnici. Červen už byl skoro tady a očekávaný mail stále nikde. Nakonec jsem nervové napětí nevydržel a rozeslal mail: „Milí kamarádi, je to jen stěží k uvěření, ale v sobotu 1. června už to bude 20 let, co umřel Ivan Wünsch. Nechci se v téhle souvislosti dopouštět chmurných úvah o našich výhledech do budoucnosti a tak se raději ptám: Sejdeme se i tentokrát na Kampě? A když, tak v kolik? Do rukou by to ovšem měl vzít někdo organizačně schopnější, než jsem já. Taky jsem dlouho nepřemýšlel, komu všemu tenhle mail adresovat, takže by asi zasloužil doplnit o další adresy. Ať už to dopadne jakkoliv, já se tam chystám na čtvrtou hodinu. Kdyby ale společná domluva dopadla jinak, přizpůsobím se. Zdar! Kar“.

Jako jeden z prvních mi odpověděl Vláďa Zatloukal, Ivanův dávný spoluhráč z Jasné páky i Hudby Praha: „Ahoj, my s HPb (Hudba Praha Band je ta parta, v níž nezpívá zakladatel skupiny Michal Ambrož. Pozn. autora.) v sobotu hrajeme, takže jdeme na Kampu večer v pátek v 19 hodin.Vláďa“. Chvíli jsem vyčkával, a když se nikdo neozýval, odepsal jsem: „Já se tedy připojím v pátek v 19 hod – ve větším počtu se bude líp vzpomínat, než o samotě. Zdar! Kar“. Další odpověď jsem obdržel od Ivanova kamaráda, vrstevníka a doyena českého rocku Vladimíra Mišíka: „Ahoj Karle, já se, co se pátku týče, rozhodnu, až jak mně večer bude. Beru stále antibiotika (od Vánoc) a jsem z toho dost unavenej. Vl. V jeho případě jsem udělal výjimku a odepsal mu: „Ahoj Vláďo,uvidíš, hlavně se dej do pořádku. Já chtěl jít až v sobotu, ale bych tam byl nejspíš sám a zbytečně by na mě padly velký chmury. Tak když tak v pátek na viděnou. Měl bych radost. Karel“.

Pak se začali v rychlém sledu ozývat další lidé, nejprve hudební publicista a šéfredaktor UNI Ondřej Bezr: „Ahoj, já sice jdu na nějakou svatbu, ale odpoledne snad bude reálný se urvat, takže bych rád dorazil. Jen prosím potvrďte ten čas a já bych dal vědět aspoň některým ex-kolegům z R&P“. Fotograf a producent Ivan P. napsal: „Ahoj Karle, letí to strašně. Já v sobotu nemohu, mám práci). Ale budu na Vás myslet. Měj se hezky a užívej si život, dokud to jde. (…) Ivan“. Nějak mi nedalo neodpovědět i jemu: Ahoj Ivane, taky mám práci, ale podaří se mi ji přesunout. Nějak „tyhle věci“ počítám k užívání života… (…) Zdar! Kar.“

Jirka Smrček, někdejší dramaturg Chmelnice nejprve upozornil na věcné chyby „Ahojte, díky chybovým hláškám jsem zjistil, že Vaše maily má Karel špatně, tak přeposílám Karlovi k opravě maily. J.“ a poté přišel s nápadem: „Ahojte přátelé, letí to… Nápad: Možná by se s Martinem Kotasem dala domluvit rezervačka stolu v Mlýnské, až dojde k dohodě s časem? Pokud budu moci dojet, je pro mne 16:00 ok. Kotase mám, podobně jako asi i další, na fcb i mobilní tlf, tak bych mu pak mohl napsat/zavolat a zjistit to. Zdravím, JS“. Později už se ale ani neozval, ani nepřijel.

Markéta Vojtěchová, členka základního pěveckého dívčího dua Jasné Páky napsala: „Ahoj Karle, hezky Tě zdravím, ale já se bohužel nedostavím, protože mám Míru v nemocnici po mozkové příhodě (má ochrnutou levou ruku a nohu) a jsem ze všeho docela špatná (do toho mi začala utíkat naše pejsička Barunka..  a tak vůbec to za nic nestojí… Měj se krásně   Markéta“. Petr Císařovský, sochař a velký příznivec kapely od samých počátků píše: „Ahoj přátelé, je mi to opravdu moc líto, ale pečuji o maminku (92) na chalupě. Všechny vás srdečně zdravím. P“.

Ozvali se i jiní, kteří dorazit nemohli. David Koller měl koncert a napsal, že bude na Ivana myslet. Michal Ambrož také hrál – shodou okolností koncert, jehož výtěžek by měl připadnout do sbírky na pamětní desku, která bude umístěna u vchodu domu v Jirečkově ulici, v němž Ivan dlouhá léta bydlel. Náš milý lékař a strážný anděl společenství MUDr Ondřej Čermák, někdejší člen skupinky gymnazistů, kteří si vstupné na Chmelnici „odmakali“ taháním aparatury, měl zrovna službu ve špitále. Jiní dohlíželi na nemocné rodiče, hlídali vnoučata nebo se sami horko těžko vzpamatovávali z nemocí. Nesmím zapomenout ani na přátele, kteří už stačili umřít. A málo jistě nebylo ani těch, kterým se prostě nechtělo „táhnout se kvůli ničemu takovou dálku“.

Kdysi se nás scházelo třicet i víc. Tentokrát nás přišlo osm. Martin Dusl, který kapele nebyl až tak blízko, dorazil až z dalekého Montrealu. Po obvyklém ceremoniálu jsme seděli v hospodě Pod Petřínem, kde bylo příjemně poloprázdno, a vedli řeči. Vzpomínali jsme na Ivana, vtipkovali a vzájemně si vyprávěli o úrazech a nemocech, které jsme prodělali my a naši blízcí. Dokonce jsme se ani neopili, jak bývalo kdysi nepsaným pravidlem. Doma jsem byl dlouho před půlnocí. Cestou v tramvaji se mi pojednou do hlavy začal tlačit film Křídla slávy s Peterem O´Toolem v hlavní roli. Snažil jsem se rozvzpomenout na jeho detaily a vybavil si nejprve honosnou hotelovou stavbu, do níž po smrti přicházejí různí slavní lidé „na odpočinek“. Hrdina, kterého ztělesnil  O´Toole, je napřed ubytován v přepychovém apartmá s výhledem do parku a na rozlehlé jezero. Rok po roce je pak pod nejrůznějšími záminkami stěhován do čím dál nuznějších prostor, až skončí v kumbále bez oken, který se soustavně otřásá hřmotem nějakého kompresoru. Konec si vybavit nedokážu, ale už to, co jsem vydoloval z paměti je dostatečně hrozivé. Jako metafora zapomínání a odchodu ze světel reflektorů pomyslného pódia je to přesvědčivé až až.

Kolikpak se nás asi sejde příští rok, na jedenadvacáté výročí Ivanovy smrti? Koho „omluví“ pracovní povinnosti, nemoc nebo nemoc blízkých? Možná, že někteří omluvu potřebovat ani nebudou, protože sami zemřou. Kolik asi bude těch, kteří na dávné výročí prostě zapomenou? Ivane, kamaráde, myslím na tebe, i když vybavit si okamžitě tvou tvář už mi začíná pomalu dělat problémy. Na některé z tvých promluv si ale nepotřebuji vzpomínat, mám je pořád v živé paměti. Zrovna jako klíčovou větu ze zmíněného filmu: „Dobrý den pane, měli bychom na vás takovou prosbu. Právě neočekávaně dorazil jeden velmi vážený host. Mohli bychom vás přestěhovat a přenechat mu, ovšem, že pouze dočasně, vaše apartmá?“ To je ovšem hloupý vtip. Nejvyšší čas, abych skončil.


SMRT SI ŘÍKÁ ROCK’N’ROLL: Jan I. Wünsch (89.)

publikováno: 21. 6. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Panna není pannou

Z rozbité Immaculaty se zachovalo duše dost. Jestli je na něco u křesťanů spoleh, tak určitě …

Greta v továrně na sny (komentář k slovům i emocím)

23. září: Greta Thunbergová má projev na klimatickém summitu OSN v New Yorku. 23. září: Kritikové …

Verše pro poslední lidi o mravencích a vlcích

„Žijeme dnes uboze“, pravil Milan Machovec. Nijak se nevzrušoval začátkem milénia ani nedojímal výročími listopadu, …

Karel Gott, náš český Héraklés

Tenhle týden jsem pochopil, že Karel Gott je náš současný nejdůležitější mytický hrdina. Mýty jsou …

V předklonu před Čínou se blbě myslí za sebe

Minulý týden probíhaly mohutné oslavy 70. výročí založení ČLR a o poznání rozpačitější oslavy 70. výročí navázání …

Sekáček na maso pod čínskými scannery

Promiňte, je to po prvé, co něco píši, takže to asi nebude perfektní. Mám to …

Černooký bača ovečky zatáčá

Je velmi obtížné vnějšímu pozorovateli vysvětlit co se to u nás vlastně děje. Proč zrovna u nás …

Století jedné ženy

Staša Fleischmannová, fotografka a autorka pamětí[1] slaví své 100. narozeniny Dvojčata Staša a Ola (Olga) Jílovské se …