Červená sukýnka pro dámu z první republiky

První víkend léta!

Po krátké cestě ven z republiky na lékařský sjezd opět v centru světa. V rámci prodlouženého víkendu jsem dorazil s mámou, která je tu na návštěvě. Na stožáru tedy dvě vlajky: mrnickou a americkou (mrnickou samozřejmě výš).

Máma v dobré formě, nese tu devadesátku parádně, zkrátka dáma z první republiky. Nicméně mám strach, že její celoživotní filozofie – že vše musí být vždy „správné a elegantní“ –, přece jenom trochu narazí na místní poměry.

Po večeři jsem ji s jistou obavou vzal do hospody, aby se tam setkala s Růženou a Liborem, kteří projevili velký zájem se s ní seznámit.

Po standardním přivítání „á, doktor je zpět“ a rituálním potřásání rukou se všemi přítomnými (zcela ojedinělý případ si tu podávat ruce, ale u mě si na to zvykli, dokonce to očekávají) jsme se posadili u Růženky a Libora.

Kudrnáč okamžitě vycítil, že se jedná o něco mimořádného, přiletěl téměř sprintem s utěrkou hozenou přes levé předloktí.

„Ruku líbám, milostivá,“ přičemž zrudnul ještě víc při zjištění, že má před sebou opravdovou dámu. Naklonil se a optal se, co může milostivé nabídnout.

„Pane vrchní, já bych prosila čaj s mlékem a cukrem, nikdy totiž nepiji alkohol.“

„To děláte mooooc dobře, milostivá! To byste vypadala jako všichni tady! Hned to zařídím!“ vykřikl, mávnul prstem (tím s tou kontrakturou) ke stropu a s elegantní piruetou (nechápu, jak to v té podnapilosti a sandálech zvládl) odplul do „zákristie“ (jak nazývá kuchyň a sklad) dát vařit vodu.

Matka se se Spěváčkovými rychle pustila do konverzace, spíše tedy s Růženou. Libor, jak bývá jeho zvykem, pomalu přežvýkával párátko, na mámu čuměl jako na cirkusovou atrakci.

Růženka byla matkou totálně unesena, její nadšení se zvyšovalo s počtem piv, která měla v sobě. Věděl jsem, co přijde dál – Růženka začne zpívat, což Libora zničí.

„Emile, ztiš to rádio, budu zpívat!“ oznámila Růžena a okamžitě se pustila do „Červené sukýnky“. Vyřvávala to s rostoucím elánem a decibely, hlavu hozenou dozadu, pusu rozevřenou dokořán.

„Ta měla zuby…“ okomentovala později máma.

Růženě to fakt jelo, o to více, když se ke zpěvu přidala i máma, které se to začalo nesmírně líbit. Měl jsem radost za ně obě.

Kudrnáč, který stál za pultem a dělal, že utírá sklo, si začal potichu přizpívávat.

Byla to jen otázka času.

Libor praštil pěstí do stolu a s prázdným půllitrem ve druhé ruce se odšoural ke Kudrnáčovi. Se slovy „Já nevím, proč ona se takhle zesměšňuje!“ zakroutil hlavou a odešel otevřenými dveřmi do stmívajícího se večera.

To bylo přesně to, na co Růženka čekala. S potměšilým úsměvem přidala deset decibelů a jela dál. Hospoda se pomalu zaplňovala, zatímco Růženka se s mámou zázračně chytily a ladily až tak, že zpívaly v dokonalé harmonii. Začalo to být dojemné – elegantní stará dáma, která se po nuceném útěku před šedesáti lety, kdy jí šlo o život, vrátila do vlasti a zpívala písně svého mládí v malé hospůdce malé vesničky. Ke zpěvu se připojoval jeden stůl za druhým, pak úplně celá hospoda. Všichni jsme cítili unikátnost a kouzelnost toho okamžiku – vlastenectví a národního dědictví. To, co běžný Čech nikdy nevysloví ani neprojeví. I Kudrnáč byl z toho dojatý, stál za pultem, opíral se o ruce, nakloněn, koukal před sebe beze slova.

Sám jsem seděl u otevřených dveří a koukal ven do ztemnělé noci, aby nebyly vidět slzy, které mi pomalu stékaly po tváři.


 

Ukázka z knihy Deník doktora z Mrnic, která právě vyšla v nakladatelství Paper Jam a je k dostání v síti KOSMAS. 


Na památku paní Blaženy Stránské (1925–2019).

publikováno: 23. 6. 2019

Martin Jan Stránský

Martin Jan Stránský

vydavatel Přítomnosti / Martin Jan Stránský se narodil v New Yorku, do České republiky se vrátil po revoluci v roce 1989. Přednáší na LF UK a je aktivním primářem. Je také spoluzakladatelem a přednostou Polikliniky na Národní v Praze. Založil a vede Kancelář Ombudsmana pro zdraví. Kromě toho obnovil časopis Přítomnost a je jeho vydavatelem. Martin Jan Stránský pochází z významné české rodiny. Adolf Stránský, jeho praděd, byl ministrem v první československé vládě a také založil Lidové noviny. Děda Jaroslav by ministrem spravedlnosti a školství a vydával Přítomnost. Jeho otec Jan byl poslancem.

NEJNOVĚJŠÍ články


Jsme před divochy jako chudáci

„Prostota a neotesanost je vhodnou podmínkou, aby se svědectví člověka stalo důvěryhodným. Lidé ducha vybroušeného postřehnou …

Je to blbé drazí krajané, ale ojebali nás

Jak to, že mě nikdo nereprezentuje? Říkáte si to často taky? Příklad první – Gretiny …

Agresivní charisma, Klaus jako děvkař a kompro i na ty druhé

Když se řekne Klaus, Zeman, Babiš, co vás napadne? Líbí se mi, že jste začal …

Nejsme premianti, jsme ostuda?

Otevřená slova, proč se na některou z vrcholných funkcí Evropské unie nepropracoval jediný kandidát východoevropských zemí, …

Přijde Vítězný únor v létě?

Lidová letenská veselice z 23. června odezněla a přinesla uklidnění: je nás přece jen velká síla. Pak …

Mariánský sloup?

Na Staroměstském náměstí chtějí znovu postavit mariánský sloup, zničený 3. listopadu 1918. Prý tak bude napravena …

Neviditelný sloup

Dlouhé prapory visí dolů, domy jako kamenné jazyky se zdvihají vzhůru, rozstříhány ulicemi, a nad šedým, …

Nečekejme charismatika, ale „prací drobnou“ napravujme řád

V neděli 23. 6. 2019 mne potěšilo 283 tisíc demonstrujících na Letné. A ještě více mne …