Když odmítneš poklesnout (ke svátku Petra a Pavla)

Když si Ježíš vybral svých 12 apoštolů, zvolil si mezi nimi Petra za prvního. Jeho jméno použil Ježíš ke slovní hříčce: Ty jsi Petr (což v latině znamená skála) a já na té skále postavím církev. Ovšem nikdo nikdy nepřipomínal skálu tak málo jako právě tento srdečný a nenapravitelně impulsivní muž.

Svatý Pavel je tak přitažlivý proto, že má všechnu naši bláznivost; kdybychom tak jen měli i trochu jeho víry. Tato ilustrace vychází z úžasného příběhu Petra kráčejícího po vodě. Byla veliká bouře a my vidíme, jak se zlomily stěžně apoštolské lodi. Když voda vystoupala až k jejímu okraji, Ježíš přešel přes vodu a zavolal na Petra.

Právě v tomto okamžiku jsme svědky Petrovy víry – když poslechne, vyskočí a začne kráčet po vodě. Pak vidíme jeho bláhovost, kdy si – podobně jako my – najednou uvědomí „co to dělám?“ – a potopí se. Vtom jej Ježíš vytáhne z vody a řekne mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“

Jedna z nejkrásnějších věcí na sv. Petrovi je to, že si nikdy nebyl své výjimečnosti vědom. Takže když byl ke konci svého života v Římě (kde byl divoce popraven) uvězněn, seděl tam trpělivě, čekaje na svůj konec. A tehdy se stal zázrak.

Jednou v noci šel spát a měl sen o tom, že jeho cela se zaplnila světlem, přišel k němu anděl a vzal jej za ruku. Přesně tohle vidíme na obrázku. Nádherný růžový a zlatý anděl co nejněžněji vyvádí Petra z vězení, nechávaje malou pevnost za ním. Jde tu o snový pocit. Dostanou se ke dveřím, které se zázračně otevřou; míjejí lidi, kteří je jednoduše nevidí, Petr je přesvědčen, že stále sní. Anděl ho bere rovnou do města – a tam ho opouští.

Až když Petr otevře oči, tehdy si uvědomí, že vůbec nesnil. Bůh ho zachránil. Vyváznul, protože tu stále ještě má co na práci: musí být připraven, až konečně zemře pro Krista na kříži.

Svatý Petr, vedoucí apoštol a první papež zemřel r. 64. Svátek slaví 29. června. Je patronem: Říma, rybářů, dlouhověkosti. Jeho atributy jsou klíče a kohout.

***

Nikdy tu nebyla dramatičtější konverze než ta v případě svatého Pavla. Až se dostala do rčení jako „zkušenost z Damašku“.

Pavel (jméno Šavel používal ještě jako Žid) byl horlivým žalobcem křesťanů – horlivým proto, že upřímně věřil, že nová víra je herezí a že je vůči Bohu, kterého zbožňoval, nenávistná. Když cestoval do Damašku, aby tam žaloval křesťany, byl násilím vyhozen ze sedla svého koně. Měl vidění Ježíše, který se ho ptal, pročpak jej tak pronásleduje, káraje ho a žádaje ho o změnu v srdci. Díky tomuto oslnivému vhledu Pavel pochopil, jak byla jeho mysl uzavřena pravdě. Nebyl na Krista zvyklý, takže se na něj nikdy doopravdy nepohlédl. Pavel byl na chvíli doslova oslepen. Na obrázku vidíme, jak se svezl k zemi, k prosté a symbolické pokoře.

Právě odtud vyrostla jeho víra, když přijal své zahanbení a využil jej. I jeho kůň znepokojivě řehtá, když se Kristus zjevuje na nebi, aby změnil Pavlovi život. Pavel mohl vzdorovat, mohl lpět na své důstojnosti, místo toho se s vděčností obrátil a stal se největším apoštolem, jakého kdy svět měl.

O sobě nám toho Pavel hodně říká ve své epištole. Slyšíme, jak bezradný se cítil ze způsobu svého jednání, že nedělal to, o čem věděl, že je správné, neboť „duch ochoten, tělo slabé“. Tajuplně se dozvídáme, že byl pokořen „ostnem v těle“, z čehož někteří dovozují, že se jednalo o epilepsii. Ale jak dominantní a cílevědomý se objevuje v Skutcích apoštolů sv. Lukáše. Svatý, který doopravdy poznal, jak použít to, co nazýváme „mečem Ducha“ a který mluvil o Ježíšovi tak citlivě a s láskou.

Přesto zůstává pro většinu z nás spíš vzdálenou figurou – a stejně tak jej vidí i náš iluminátor. Stojí sám, jeho svatý meč v klidu, velký učitel s knihou v ruce. Nutí nás pocítit něco z ceny za svatost – odmítá vzít si volno, poklesnout, být sobecký. Veselý dotyk ohaře lovícího zajíce pod obrázkem svatého má kouzelný význam. Tak jako se pes nepřestane honit za zajícem, stejně tak se ani Pavel nikdy nepřestane hnát za svatostí.

***

Svatý Pavel, apoštol křesťanů zemřel r. 66. Svátek slaví 29. června. Je patronem: sedlářů, misionářů. Jeho atributy jsou meč a kniha.

***

Komentář Wendy Beckettové ke středověkým iluminovaným rukopisům.

Wendy Beckettová: Kniha svatých (Sister Wendy´s Book of Saints), DK PUBLISHING, INC., 1998, přel. PH, redakčně upraveno.

publikováno: 29. 6. 2019

NEJNOVĚJŠÍ glosy


Počty mrtvých jako argument nevkusu

Věděli jste, že vybombardování Drážďan bylo: Jako u ostatních měst v cestě na Berlín pro ulehčení postupu Rudé armády vyžádáno Stalinem na Jaltě. Zničením vojensky důležitého cíle uzlového nádraží a vojenských …

Křesťanský brutalismus

Žula, diorit, záměrně zanechané stopy hornickými kangy, velikostní akcentace dlaní a prstů, další stopy po řezání elektrickými vidiovými kotouči a další atributy spjaté se socialistickým brutalismem. Lze vysledovat, že podjedinný …

Proč Západ tolik toleruje netoleranci islámu?

Na otázku, zda je islám náboženství míru, odpovídá Ayaan Hirsi Ali záporně. Volá po změně náboženské doktríny islámu, která stojí především na násilí. Přehlížením tohoto faktu mají podle ní obyvatelé …

Za vraždění na hranicích

Štrougal a Jakeš se třeba dostanou k soudu, díky úsilí kolektivu Platformy evropské paměti a svědomí a jeho bývalé ředitelky paní Neely Winkelmannové, ale měli bychom uchovat v paměti naivní, nebo zrádnou, každopádně dodnes neblaze …

Jak Billy s cejchem ADHD začal mít školu rád

Článek pana Honzáka „Jak dusit skřivánky“ mě přiměl k napsání článku o americkém Billym. Kdysi ke mně chodíval do ateliéru malý baculatý pihovatý kluk, jmenoval se Billy. Do školy totiž rád nechodil, …

Hysterie na sítích jsou nejnebezpečnější virus

Někteří se ohradili proti mé glose, v níž porovnávám koronavirus s několika jinými nemocemi. Samozřejmě že by se žádná infekční nemoc neměla podcenit. Přestože má každá epidemie svoji „křivku”, může se stát, že …

Hlavně nehrotit! Palogika srabů.

Volbu Křečka za ombudsmana provázelo výmluvné mrlání: „Kdyby to tak nehrotili.“ Prý hrozba demonstracemi Milionu chvilek v případě zvolení Křečka na některé poslance zapůsobila tak, že mu dali svůj hlas. …

Pro jedno ano ne se bít

Zdeněk Bořek-Dohalský z Dohalic ve vzpomínce Ferdinanda Peroutky: Jeho největší politickou výchovou byla znalost českých dějin, a uprostřed drobné všední práce nikdy nepřestával toužit po velkém činu. Jako do duše nikoho jiného …