Vcházíme do zvláštní doby. Možnost svobodně se vyjadřovat, cestovat, pracovat a vůbec svobodně žít mě sice každodenně utvrzuje v přesvědčení, že diktát vlády jedné strany skončil před třemi desítkami let, přesto, rozhlédnu-li se někdy kolem sebe, nemůžu se zbavit pocitu, že se stíny Marxova Kapitálu nezkracují. Nemám ani tak na mysli příslušníky starší generace vzpomínající s láskou na šeď normalizace, ani pokleslé hity Michala Davida jako kulisu vyšetřovatelům StB, ani celou mašinerii státu tížící tisíce lidí. Mnohem více mě děsí stále početnější skupina lidí mé generace, kteří se – snad z hlouposti, snad z rozmrzlé sobeckosti či prosté z nudy – uchylují k myšlenkám socialismu, někdy dokonce i komunismu („jedna z her mládeže vyrostlé v absolutním dostatku“, prorokoval Ferdin
Tento článek je exkluzivní obsah
PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
PŘIDEJTE SE K PŘEDPLATITELŮM Jste předplatitel?
PŘIHLASTE SE
publikováno: 2. 7. 2019
