„S bolševikem se nesrat“. Vzpomínka na disidenta z podhůří Jeseníků

Vcházíme do zvláštní doby. Možnost svobodně se vyjadřovat, cestovat, pracovat a vůbec svobodně žít mě sice každodenně utvrzuje v přesvědčení, že diktát vlády jedné strany skončil před třemi desítkami let, přesto, rozhlédnu-li se někdy kolem sebe, nemůžu se zbavit pocitu, že se stíny Marxova Kapitálu nezkracují. Nemám ani tak na mysli příslušníky starší generace vzpomínající s láskou na šeď normalizace, ani pokleslé hity Michala Davida jako kulisu vyšetřovatelům StB, ani celou mašinerii státu tížící tisíce lidí. Mnohem více mě děsí stále početnější skupina lidí mé generace, kteří se – snad z hlouposti, snad z rozmrzlé sobeckosti či prosté z nudy – uchylují k myšlenkám socialismu, někdy dokonce i komunismu („jedna z her mládeže vyrostlé v absolutním dostatku“, prorokoval Ferdinand Peroutka), a sebevědomě přitom prohlašují, že „tentokrát už to vyjde“. Nevyjde to nikdy!

Dochází k něčemu, co by se dalo nazvat relativizací zločinného charakteru ideologie. Najednou se stáváme svědky toho, že následovníky Lenina a Gottwalda vnímá stále širší sorta společnosti jako zcela běžnou a vlastně neškodnou součást politické scény, aniž by si uvědomovala poměrně závažný fakt – totiž že každá relativizace nutně vede k postupné akceptaci. Co ještě před pár lety bylo za hranou (např. zvát komunisty k podílu na moci), stává se dnes běžným standardem. Komunisté si toho jsou velice dobře vědomi, začínají si klást podmínky a vyčkávají, kdy opět přijde jejich chvíle. A jestliže taková doba opět nastane, ponesou značnou část viny právě ti, kteří jim dnes ustupují.

S nostalgií a vlastně i smutkem proto vzpomínám na ty, pro něž pouhá vidina diskuse s obhájcem bolševismu znamenala něco absolutně nepředstavitelného, až absurdního. Vzpomínám na lidi, kteří prostě neuznávali gándhíovský přístup oplácení zla dobrem, neboť moc dobře věděli, že s vyloženým a jednoznačným zlem se musí jednat drsně, bez ústupků a beze strachu – říci zlu přímo do očí, že je zlo, nehledě na společenské konvence. Jedinečný příklad takovéto bezvýhradné zásadovosti v oblasti hodnocení minulého režimu bychom ještě před několika lety našli ve Zlatých Horách, konkrétně na zahrádce jedné z místních hospod. Zde, při půllitru červeného vína zředěného sodovkou, sedávala legenda jesenického disentu Jindřich Hořelica, známý pod přezdívkou Henry.

Turisté, jimž v 90. letech tento nepřehlédnutelný tramp s plnovousem a kloboukem ochotně v místním muzeu vyprávěl o minerálech a těžbě drahých kovů, měli málokdy sebemenší ponětí o tom, že před nimi zároveň stojí jeden z mála obyvatel Jesenicka, kteří se před listopadem 89 režimu aktivně postavili. Jeho „boj“ měl o to větší váhu, že jej vedl v periferní oblasti Sudet, což znamenalo podstatně hlubší osamocenost oproti protirežimním skupinám ve větších centrech, kde se přece jen vytvořila jakási disidentská základna poskytující těmto aktivistům duševní a často i materiální podporu. Henry byl solitér.

Ztělesňoval to nejlepší z disentu dělnického, odporu zdola, který oproti intelektuálním kruhům neměl potřebu o prohnilosti komunismu sáhodlouze diskutovat a analyzovat ji. Namísto debat se tito jedinci svým životním stylem, vzhledem i jednáním nekompromisně vymezili a přijali roli problémových vyděděnců. Ovšem uchovali si morální kredit a své zásady. Dostal-li se tak člověk Henryho střihu do konfrontace s příslušníkem Veřejné bezpečnosti zvyklým na ustrašenou pokoru zadržených, byl orgán záhy překvapen, jak rychle ho odkázali, kam patřil.

V roce 1963 stál Henry u zrodu legendárního klubu Mikimaus, trampského sdružení pořádajícího potlachy a výšlapy, jehož postoj k tehdejší moci byl už zřetelný. K tolerování Mikimausů ze strany režimu Henry rozhodně nepřispíval. Rád, často a hlasitě provokoval. Již rok nato se dozvídáme z tisku: „Vyšetřovatel KSMV v Ostravě vznesl obvinění z trestného činu pobuřování, kterého se Jindřich Hořelica měl dopustit tím, že v průběhu roku 1964 na schůzkách členů tak zvaného Klubu „Mikimaus” ve Vrbně pod Pradědem, v Jakartovicích, Krnově a jinde (…) v několika případech prohlašoval, že v ČSSR není žádná svoboda, ale teror, a že skutečná svoboda je na západě, dále hrubě se vyjadřoval o příslušnících KSČ a VB a při tom uváděl, že se orgánům VB pomstí a vypravoval anekdoty a zesměšňoval představitele SSSR a presidenta ČSSR.” Soudruzi ho poslali rubat do Jáchymova, odkud si kromě ještě silnějšího opovržení odnesl i typické tetování draka, které později doplnil lvem či tygrem. Za mřížemi se pak ocitl ještě několikrát, dohromady si odseděl šest roků.

Kýžené svobody se dočkal až s příchodem revoluce. Na počátku 90. let mu město Zlaté Hory umožnilo shromáždit své nastřádané poklady do suterénu dnešního muzea, kde ochotně podával turistům zasvěcený výklad o geologii Jeseníků a zároveň přítomným za pomoci pánve a kyblíku názorně ukazoval metody rýžování zlata ve stylu amerických zlatokopů dobývajících Yukon. Jedním z jeho učňů se stal i Václav Havel, kterému vůbec nevadilo, že mu svéráz Henry, očividně prezidentova krevní skupina, ošplíchal boty špinavou vodou. Letos v květnu uplynulo sedm let od chvíle, kdy tento samorost odešel do „věčných rýžovišť“.

Lidé jako Henry udržovali laťku, pod níž se nechodí. Postupně odcházejí, a přitom je jich stále více zapotřebí. Až zemře poslední z těch, kdo dostal od bolševiků přes záda obuškem, snad nám nezůstanou jen pseudointelektuálové vzývající Trockého, Che Guevaru, Chomského nebo Žižeka. Budeme si připomínat postoj lidí jako byl Tigrid, Kusý, Pithart, Šimečka, Stránský, Peroutka. Masaryk a Havel. I vzpomínat na Jindřicha Hořelicu ze Zlatých Hor.


Autorem portrétu J. H. je Martin Matela.


 

publikováno: 2. 7. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Nevíte, kde bych sehnal kus svého mozku?

Fanoušci Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem či jeho knižní předlohy Vyhoďme ho z kola ven …

Nemáme klíč – seznam agentů KGB ČSSR

Sověti si své satelity hlídali velmi důkladně. Nikdy jim zcela nedůvěřovali. Právě proto neponechávali nic …

Nerušeně konzumovat, tak si dnes vykládáme svobodu!

„Pohřbívat ateistickou celebritu v katedrále mě irituje,“ říká Vojtěch Razima (1968), aktér demonstrací, jež předcházely sametové …

Svět ve stavu nouze

Planeta se kvůli lidskému působení nachází ve stavu klimatické nouze, a pokud se státy v nejbližší době …

Kultura 3.0 a literatura jako věda o člověku

Když člověk v zapadlém koutě světa zavítá do špeluňky, a může to být putyka, taverna, guesthouse, bar, …

Divokým Kurdistánem

Kurdistán jsem navštívil mnohokrát. Turecký, irácký, íránský i syrský. Navštívil jsem relikty kurdského osídlení v Arménii a Ázerbájdžánu. …

Duté oslavy jako kamufláž eklsrabu

To, že se oslavují státní svátky, je běžné všude na světě. Nejde ovšem jen o to, …

Ve stručnosti je síla, básněte

Mám rád přirozené dorozumívání, mluvenou a psanou řeč. Mám rád češtinu. Mám rád i jiné jazyky, protože …