Milion chvilek pro nepolitickou politiku

Nepolitická politika neklade důraz na soutěžení politických stran, ale na vlastní úsilí sloužit občanům. Jejím cílem je zlepšení poměrů ve společnosti a jejího duchovního a materiálního života. Snaží se vzdělávat a vychovávat občany k adekvátnímu vidění politických problémů a aktivovat je k tomu, aby se podíleli na jejich řešeních. Nepočítá s politickými stranami, mimo jiné proto, že strany problémy řeší vždy jen ze svého zorného úhlu, a proto se musí přinejmenším v dílčích ohledech nutně mýlit. Nepolitická politika musí být naopak přesná a konzistentní a své cíle musí hledat v ověřených pravdách a v historicky osvědčených, nadčasových a univerzalistických hodnotách. Na vůdce nepolitické politiky se kladou nejvyšší nároky; musí to být široce a hluboce vzdělaní lidé s vyspělým kritickorealistickým myšlením a musí jim jít v první řadě ne o sebe, ale o věc.

Takových lidí je ovšem velice, až neuvěřitelně, málo. Je to dáno tím, že lidstvo se dosud dostatečně nevymanilo ze své živočišné podstaty, neboli jak to řekl Tomáš G. Masaryk, rozum člověku dodnes nevládne.

Přesto však takoví lidé existovali a dodnes existují. Ve světových dějinách je možno uvést například Konfucia, Buddhu, Sókrata, Ježíše, Danta, Shakespeara, francouzské osvícence, Jeffersona, Goetha, Darwina a Gándního. Nikdo z nich nebyl neomylný, avšak posunuli lidstvo o značný krok dopředu.

V českých dějinách něco podobného platí zejména pro Jana Husa, Jana Amose Komenského, Karla Havlíčka Borovského (autora pojmu nepolitická politika), Tomáše Garrigue Masaryka a Václava Havla. Všichni tito velikáni bojovali proti značné přesile a s výjimkou Masaryka proto prohrávali. Opodstatněnost jejich idejí se však s odstupem času prokázala a dál se stále víc a stále jasněji prokazuje. Například Karlu Havlíčkovi si dnes nikdo nedovolí vytknout prakticky vůbec nic.

Pro nepolitickou politiku je též příznačné, že sílí hlavně v dobách, kdy si už i jinak autokraty, demagogy a lháři zmanipulovaní lidé uvědomují, že dál už to tak nejde. Taková doba nyní bohužel znovu nastala. Proto ve světě sílí hlasy protestující proti politické politice, zejména proti politice lidí, kteří nereagují ani na to, že nejen spoluobčané, ale též Země a její příroda jim dávají poslední varování.

Za uvedené situace se může zdát, že nepolitická politika nic nezmůže. Je to však zásadní omyl. Vzpomeňme na osvícenství a z něho vyplynulou Francouzskou revoluci nebo na to jak snadno se zhroutil sovětský komunistický režim.

Nepolitická politika v sobě skrývá obrovské potenciály. Její vůdci však musí být krajně obezřetní, protože nebezpečí číhá na za každým rohem. Především musí dbát na svou autenticitu a morální integritu, hlavně na to, aby se jejich slova nerozcházela s činy. Někdy stačí nepodstatný detail, aby lidé s menší kulturou myšlení odsoudili šmahem věc nebo člověka, a vůdci musí umět si je získat přesvědčivě. Přímo úzkostlivě musí dbát na konzistenci svých tezí a zejména zpočátku proto musí poukazovat hlavně nebo výhradně na věci, které by měla (dříve nebo později) uznat naprostá většina duševně nenarušených lidí. To znamená, že musí poukazovat na věci nejzřejmější, nejkřiklavější, nejdůležitější, nejpochopitelnější a nejznepochybnitelnější, a pomíjet věci, do nichž se může vkrást přirozená lidská názorová různost, neboť ta by mohla jejich úspěšnost oslabit. Musí též neustále pamatovat na to, že jejich největšími konkurenty jsou jiní nepolitičtí politici – oligarchové a jejich lobbisté.

Pokud si nejsou jednoznačností zvoleného tématu jistí, mohou ho prezentovat jako téma pro diskuzi. Například pro blížící se výročí Srpna by to mohly být otázky: Rozvrací Rusko EU a Českou republiku? Je nebo není Zeman napojením na Putina vlastizrádce? Je nebo není naše demokracie v ohrožení?

V České zemi v loňském roce vzniklo uskupení nepolitické politiky Milion chvilek a její nynější kampaň Milion chvilek pro demokracii je nečekaně úspěšná. V jejich řadách nebo v řadách jejich sympatizantů mohou vyrůst klasičtí politici, avšak přinejmenším její stávající vůdci, Mikuláš Minář a Benjamin Roll, filosofové a teologové, by se podle mého názoru měli přidržet svého. Oba jsou něco jako začínající Mesiáši, a jak známo, standardní politika se s mesianismem navzájem nesnášejí.

publikováno: 6. 7. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


Nevíte, kde bych sehnal kus svého mozku?

Fanoušci Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem či jeho knižní předlohy Vyhoďme ho z kola ven …

Nemáme klíč – seznam agentů KGB ČSSR

Sověti si své satelity hlídali velmi důkladně. Nikdy jim zcela nedůvěřovali. Právě proto neponechávali nic …

Nerušeně konzumovat, tak si dnes vykládáme svobodu!

„Pohřbívat ateistickou celebritu v katedrále mě irituje,“ říká Vojtěch Razima (1968), aktér demonstrací, jež předcházely sametové …

Svět ve stavu nouze

Planeta se kvůli lidskému působení nachází ve stavu klimatické nouze, a pokud se státy v nejbližší době …

Kultura 3.0 a literatura jako věda o člověku

Když člověk v zapadlém koutě světa zavítá do špeluňky, a může to být putyka, taverna, guesthouse, bar, …

Divokým Kurdistánem

Kurdistán jsem navštívil mnohokrát. Turecký, irácký, íránský i syrský. Navštívil jsem relikty kurdského osídlení v Arménii a Ázerbájdžánu. …

Duté oslavy jako kamufláž eklsrabu

To, že se oslavují státní svátky, je běžné všude na světě. Nejde ovšem jen o to, …

Ve stručnosti je síla, básněte

Mám rád přirozené dorozumívání, mluvenou a psanou řeč. Mám rád češtinu. Mám rád i jiné jazyky, protože …