Hřib se posmíval černému lanýži. „Jenom se na sebe podívej, říkal, jsi scvrklý, umouněný a páchneš tak příšerně, že musíš žít pod zemí. Vychází z tebe takový smrad, že tam, kde se ukrýváš, si dávají dostaveníčko psi, prasnice a mouchy z celého okolí. To já si žiju pěkně na zeleném místečku, chvíli na slunci, chvíli v příjemném stínu, mám kolem sebe svěží trávu, mnoho pestrých květů a nedaleko ode mě se vine potůček vytékající ze sousedního lesa. Na štíhlé jedli nade mnou štěbetá různobarevné ptactvo a větve nedalekých oliv mu procítěně přizvukují. Jsem navíc krasavec k pohledání – noha jak vláčný sýr, klobouk roven lýtku vstřícného toskánského jinocha. Čím by ses mi chtěl, ty ubožáku, rovnat?“
Lanýž mu z hloubi země odpověděl: „Až tě, ty nadutče, chudí
Tento článek je exkluzivní obsah
PRO PŘEDPLATITELE PŘÍTOMNOSTI
PŘIDEJTE SE K PŘEDPLATITELŮM Jste předplatitel?
PŘIHLASTE SE
publikováno: 7. 7. 2019