Ideologie, kulpové a výročí pádů

Rok 1989 byl prohlašován za datum smrti ideologií. Tvrzení obdobně ukvapené jako vyhlášení 24. října 1793 za první den nového věku francouzskými revolucionáři.

Protože jsem dospíval ve stínu ideologie již léta vyčichlé, v níž přestali věřit i tvůrci kultu osobnosti, věnoval jsem hlásání začátku nové a lepší éry zvýšenou pozornost. Příležitost sledovat v přímém přenosu růst masožravé květiny by bylo hanba si nechat ujít. Jak už to v podnebesí bývá, netrvalo dlouho a přikvačila hned dvě hnutí aspirujících na vzletný titul ideologie. O přízeň bytostí, které by bez této berly nedošly ani na záchod, se začaly ucházet hned dvě korektnosti: ekonomická správnost pravidly nesvázaného trhu a správnost politická, roztahující svá chapadla do končin tak vzdálených jako je ekologie, sociologie, sexuologie i lingvistika. Oba tyto zaručeně správné návody na blahoslavený svět mezi sebou vedou už třicet let úporný boj o příznivce. Kulpové – kutilové lepšího příštího, jak jim říkával Jiří Gruša, se opět vydali na pochod. Facka zprava, facka zleva – šikanovaný otloukánek už zase musí hledat, kde nechal tesař díru.

Ideologie jsou věčné, protože nabízejí šperhák umožňující otevřít jakýkoli zámek. Jsou také nezničitelné, neb jsou filosofiemi hlupců. Potřeba hledat příčiny a orientovat se ve světě zřejmě patří k antropologickým konstantám, ale podoba jejich ukájení závisí na vnějších podmínkách a duševní úrovni jednoho každého. Každá doba nabízí jednoduchá hesla, o něž je možné se opřít. Bič lze uplést prakticky z čehokoli, včetně demokracie nebo lidských práv. Velebená 60. léta plná řečí o svobodě se od let 30. liší pouze mírou nebezpečnosti. Lennonův slogan „nevěř nikomu nad třicet“ nebo nápisy na Sorbonně typu Umění je mrtvé, nepožívejte jeho tělo. Kultura je opakem života. Poezie je v ulicích. Nečti, žij! se slabomyslností vyrovnají jak budovatelské honbě na buržoazní přežitky, tak duševním výronům na obranu árijské rasy. Tvrzení, že podnik, jenž neroste, hyne, je stejně pitomé jako tvrzení, že není rozdílu mezi mužem a ženou. Koneckonců i psychoanalýza nebo surrealismus vykazují celou řadu ideologických rysů a dokáží napáchat solidní neplechu, ale v úzkém slova smyslu ideologiemi nejsou. O skutečné ideologii se dá mluvit teprve v okamžiku, kdy se idea zmocní vlády a získá tak prostředky vnucovat svou představu legálními prostředky, včetně násilí. Dokud nedojde na popravy, vězení, persekuce nebo alespoň na nemožnost sebevzdělávání a odchodu z ideologií zamořeného území, dokud není nesouhlas důvodem k exkomunikaci, o ideologii v pravém slova smyslu hovořit nelze. Jedna stupidita pouze vytlačuje druhou, úhor, kam oko dohlédne. Ideologie mají s módou společné také to, že jakmile pominou, jsou neskonale směšné.

Zvyk a neznalost minulosti způsobují, že poptávka po ideologiích utěšeně roste. O to větší úspěch těch, jimž činí radost ji uspokojovat. Hlad po černobílých popisech, prostých vysvětleních a srozumitelných návodech s rostoucí životní úrovní a volným přístupem k informacím rozhodně neslábne. Před působením ideologie si nejsme rovni, jako si nejsme rovni před alkoholem, tabákem nebo drogami. Imunitní systém nefunguje u každého stejně. Ideologie mají všechny průvodní znaky epidemie, ale nelze se proti ní dát očkovat. Nechrání ani věk, ani vzdělání, ani zkušenosti. Ale i kdyby vakcína proti ideologii existovala, stejně by očkování řada lidí pod různými záminkami odmítla. Skutečnost je tvrdá: někdo přežije bez úhony, někdo onemocní, někdo na ideologie zajde. Zabránit kolektivnímu poblouznění je vyloučeno. Dualisticky rozštěpená mysl uvažující v pojmech ano – ne, neschopná vypořádat se složitostí, zbavená útěšné vize budoucnosti chřadne a propadá malomyslnosti. Žel následky podceňování rozšířené lidské potřeby srozumitelných receptů nevyžadujících duševní námahu odskáčou i ti, kdo kouzlu ideologií nepropadli.

Zatím tak daleko naštěstí nejsme. Moci, která není dostatečně silná, aby trestala „nesprávné“ podoby mluvy a chování, je možné různými způsoby odolávat. Ideolog je tvor, který ví, jak se ostatní musí chovat a co si mají myslet, aby on mohl být šťastný. Proto je taková slast dráždit kulpy odmítáním jejich polopravd a odhalováním nestydatosti jejich lží. Ideologové milují svou ideu tak vroucně, že k jejímu prosazení nezaváhají před ničím. O tom, zda jsou v ekonomii krize nevyhnutelné, je dovoleno pochybovat. Nelze však pochybovat o tom, že v dějinách se střídají období nadšeného zápalu s epochami dekadentními, které se od sebe zřetelně odlišují.

Člověk ideologický a neideologický mohou kupodivu mít společný cíl. Rozdíl spočívá v existenci hranice, kterou dotyčný není schopen nebo ochoten překročit ani v zájmu věci. Surové prostředky žádný cíl posvětit nedokáží, mohou ho však jednou provždy zdiskreditovat.  Dokonce i osvobozování se může proměnit v program, což kulpům poskytuje morální právo pronásledovat ty, kdo o svobodu ze soukromých důvodů nestojí a dávají přednost něčemu jinému. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém, zní heslo samozvaných osvoboditelů už od dob Rousseauových. Exaltovaní nadšenci se tím pádem bez cenzury neobejdou, a může být dokonce i bezděčná. Prostý nezájem o nepohodlná fakta ke zkreslení obrazu bohatě stačí. Antiideologický duch se bezpečně pozná podle toho, že měří všem stejným metrem a přiznává druhým právo konat věci, které on sám považuje za omyl a chybu. Včetně z jeho pohledu nehumánních obřadů, přežilých věrouk, dobrovolného nevolnictví, závislostí nebo prostituce.

Boj o moc začíná přetahováním o slova. Aby se ideologové zmocnili státu, držitele monopolu násilí, musí nejprve získat nadvládu nad slovem. V praxi to dnes znamená obsadit klíčová místa ve školství a v masmédiích. Počet snílků odhodlaných prodrat se do odlehlých zákoutí cizích duší, roste úměrně s rostoucí populací planety. Duchové přesvědčení o svém poslání, kteří by tak rádi určovali směr pochodu, neumějí zahálet. Obě korektnosti jejich prostřednictvím už získaly přímý vliv na světaběh. Že je možné být náboženským fanatikem, bylo známo už před Kristem. Že se ideologií může stát i vědou inspirovaný marxismus, jsme se dozvěděli v průběhu 20. století. Že se dá ideologie uštrikovat i z banálního kšeftování, jsme k vlastní újmě zjistili teprve na počátku století následujícího. Terorizovat okolí je také možné pod fanglí záchrany planety nebo citovým vydíráním. Potřeba programu, dobra, vyššího cíle, černobílého světa, zjevného nepřítele, potažmo toho, co lze vydávat za pravdu, se zažrala příliš hluboko pod kůži, zejména mladých a dychtivých, dosud neopotřebovaných. Existuje jen hrstka světových názorů schopných pozřít i nepříjemnou realitu, z nichž se ideologie nedá uklohnit. Schválně: zkusme si představit křížovou výpravu stoiků, taoistického inkvizitora, skeptického nacionalistu, kynického revolucionáře nebo zenového mistra hřímajícího v taláru komunistického prokurátora.

Dekadence není tak půvabná, jak ji dokáže nostalgie vykreslit. Její hlavní přednost tkví v tom, že je životu méně nebezpečná než epochy drcené neuskutečnitelným ideálem. Pokud jde o ošklivost, nemají si co vyčítat. Dekadence je zlatým věkem oportunistů, epochy postižené neuskutečnitelným ideálem jsou zlatým věkem fanatiků. Přechod z období dekadence do doby revolučních změn bývá pozvolný. Jakmile se určitý diskurz stane obecně přijímanou normou, mají kulpové svým způsobem vyhráno.

Na nedostatek hrozeb strašících v Zeitgeistu si opravdu stěžovat nemůžeme. Některé z nich jsou dokonce skutečné. Jedno z nebezpečí paradoxně spočívá v mizerné pověsti, kterou si ideologie v průběhu 20. století právem vykoledovaly. K diskreditaci protivníka ho stačí obvinit z ideologického smýšlení, důkazů netřeba. Z ideologického uvažování může být osočen kdokoli, dokonce i ten, kdo prokázal odolnost vlastním životem. Nic snadnějšího než napadnout člověka, který usvědčil podvodníka z netolerance. Ani odhalování nestydatých lží nemá s pluralitou názorů pranic společného. Podobné údery pod pás jsou zbraní tak účinnou, že často nezbývá nic jiného než bezradné mlčení, což drzá čela lepší poplužních dvorů dobře vědí a s chutí zneužívají ke svým průhledným cílům. Obrana svobody slova se tak posouvá do vyšší, obtížněji dosažitelné roviny. Nestačí se chvástat, že „nesnáším všechny ismy“, protože by bylo záhodno vysvětlit, co je zavrženíhodného na impresionismu, expresionismu, dadaismu nebo třeba existencialismu. Záslužnější by bylo prokázat ochotu hájit smysluplnou řeč třeba chytáním mravokárců za slovo.

Protože v současnosti lidé postižení chorobnou touhou po moci ještě nemohou zakazovat a vnucovat svůj program, bylo by záhodno využít zbývající čas vymýšlení obranných strategií. Věc o to těžší, že slabomyslnost jedné strany nevyhnutelně probouzí běsy na straně opačné. Kupříkladu rasisté soupeřící s antirasisty o právo stanovit normy dobra a zla svou zběsilostí likvidují stupně a nuance. Na jedné straně povinnost milovat vše nové a neznámé, na druhé neschopnost připustit, že i mezi bytostmi jiné barvy lze nalézt tvory neskonale hodnotnější než mnozí spoluobčané. To měl na mysli klaun Coluche, když řekl: „Rasismus skončí ve chvíli, kdy budu moct nazvat blbého černocha blbcem.“

Situace se stává poněkud nepřehlednou, inflaci kulpů nedokázali předpovědět ani futurologové z prognostických ústavů. Prozatím se sice jedná o pouhé sliby, vyhrožování, osočování a vytváření pocitu viny, ale k zahuštění atmosféry to bohatě stačí. Ekonomické teorie v zatěžkávací zkoušce realitou příliš neobstály, ale pokud v nějaké oblasti zákon nabídky a poptávky platí bezchybně, pak je to v obchodování s drogami a na tržišti idejí.

Když se dva perou, třetí se směje. Z bratrovražedného sporu ideologů těží především jedinci, kteří instinktivně vycítili, co od nich očekávají lidé, kteří otevřeli knihu naposled ve škole. Bylo by chybou se domnívat, že draví oportunisté postrádají ideál. Chamtivost dokáže přenášet hory stejně vysoké jako víra. Extrémisté neboli demagogové, radikálové, revolucionáři, potažmo fanatici nemají s oportunisty společnou pouze škodlivost, ale i odpudivost. Ale ani nenažranci se neobejdou bez deštníku nadcházejícího dobra, a proto si najímají vzdělané nádeníky, kteří splétají na obhajobu jejich snů teorie, jejichž přitažlivost spočívá převážně v nesrozumitelnosti. Představa, že vše, čemu nerozumím, musí být nutně inteligentní, má překvapivě mnoho ctitelů.

Prozatím to nevypadá, že by politická korektnost měla šanci získat politickou moc, ale nesmyslné úlety jejích průkopníků uhlazují cestu autokratům na posty nejvyšší. Legrace končí, když k získání aureoly hrdiny stačí vystoupit proti puritánsky moralizujícím bojovníkům za lepší příští ve jménu nápravy horšího minulého. Obliba údajných populistů, ve skutečnosti spíše diktátorů a autokratů, spočívá hlavně v tom, že vyjadřují pocity muže a ženy z ulice. Postavičky typu Berlusconi, Zeman, Trump rozhodně nelze podezírat ze zájmu o nějaké ideje ani v opojení zlomyslností. Vzbudit dojem, že promlouvají především za oběti, ačkoli jim je jejich osud zcela ukradený, je spolehlivý prostředek k získání hlasů nutných k upevnění mocenských pozic. Projevům, s nimiž předstupují před veřejnost, je zbytečné věnovat přehnanou pozornost, protože stejně plácají jen to, co se jim momentálně hodí do krámu.

Jiné nebezpečí spočívá v tom, že hybridní formy ideologie získávají stále větší vážnost v očích i publika méně konformního. Nelze předem vyloučit, že soft ideologie nepřejde v hard ideologii. Technické prostředky nátlaku a kontroly jsou mnohonásobně mocnější než za Lenina, Stalina a Hitlera. Kdyby bylo něco shnilého pouze ve státě dánském, bylo by hej. Nákaza se bohužel v globalizovaném šíří lépe a radostněji. Jestliže se opět zamlčují nepříjemná fakta a obcházejí informace nehodící se do krámu, je to doposud záležitost především osobní zbabělosti. Protože postih může spočívat – prozatím – pouze ve ztrátě sociálního postavení a v odstrčení od korýtka, není se na co vymlouvat. Ztráta sebeúcty je cena příliš vysoká za akademický titul a výhody s ním spojené. Výsledkem rezignace na osobní integritu, na pečlivé zvažování fakt ve stylu padni komu padni, se může projevit jen zhoršením situace už tak dosti nevalné. Bezmoc se dostaví až později, špatně na tom budeme v okamžiku, kdy začneme brát vážně i ty, kdo se nechají zastrašit ztrátou obliby. Pro podělanost v diktatuře se dají nalézt polehčující okolnosti, pro současnou zbabělost je to vyloučeno. Pouze to nápadně připomíná dobu, kdy západní intelektuálové tajili nepříjemná fakta o komunismu, aby neoslabovali revoluční elán proletariátu.

 

 

publikováno: 7. 7. 2019

Lubomír Martínek

Lubomír Martínek

esejista a překladatel /

NEJNOVĚJŠÍ články


Klídek! PPF nevstupuje do politiky, ale do fotbalu

Ze zdroje nejpovolanějšího, z úst nejbohatšího spoluobčana (s korporátním sídlem v Holandsku) jsme se s konečnou platností dozvěděli, že …

„Sedm smrtelných hříchů“ prezidenta Zemana

Často slýcháme, a to právě z nedalekých hradních komnat, že nemáme právo protestovat proti zvoleným politikům, včetně …

Fake news v českém tisku?

„Finsko: V zemi šťastných vyhráli nacionalisté Navzdory proslulému kvalitnímu školství a pověsti nejšťastnějších lidí světa, kterými jsou …

Vytuneloval Petrimex. Budeme ho volit zas?

Zásluhou neziskové organizace Kverulant.org o.p.s. mizí billboardy kolem dálnic[1]. S Vojtěchem Razimou (1968), zakladatelem této …

Mrtvý hraboš a vydojený venkov

Rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebnímu ústavu zemědělského, který spadá přímo pod ministerstvo zemědělství, likvidovat přemnožené hraboše …

Co je být katolíkem a co je underground

Máš blízko k undergroundu, vícekrát jsi zmínil, jak silně tě ovlivnil Ivan Martin Jirous a Pavel Zajíček, …

Zpráva o dosud nepředstavitelném zhovadění lidstva

Poslední kniha Patrika Ouředníka „Konec světa se prý nekonal“ je velmi duchaplná a skvěle se čte, …

30 let po plyšáku zas nás maj kurvy v háku

 Falšují se dějiny, jsou tu přece od toho. Kdo sloužil bolševikům a hrabal na sebe, může …