Vyhrává ANO, prohrávají chudí

Taková je bilance prvního výročí druhé Babišovy vlády, která 12. července 2018 získala důvěru parlamentu. Navenek jsou věci v naprostém pořádku. Politická opozice není válcována, protivládní demonstrace nejsou rozháněné gumovými projektily a na torzo nezávislého tisku dopadají útoky tak ubohé, že se jim lze bez potíží ubránit. Přesto jsou veškeré pokusy odstavit hegemona od moci prozatím neúspěšné. Proč? Nebudu svoji odpověď formulovat shovívavě: jsou neúspěšné, protože si s nimi panující oligarchie umí poradit. Protože představa společnosti, v níž je umění vydělat peníze považované za kvalifikaci pro výkon politické moci, ještě nebyla poražena.

Babiš bude letos u moci už šest let. Začal na ministerstvu financí, které mu bezbolestně odevzdala sociální demokracie. Vytkl si „vyšší cíl“ v podobě většího výběru daní (uvnitř neměnného a nespravedlivého systému) a pokračoval v řízení svého byznysu jinými prostředky. „Naše firmy“ zmiňoval častěji než „naše lidi“: zřejmě se už na počátku své politické dráhy obával nálepky „levicového hnutí“ od svých konkurentů. Někteří z jeho spolupracovníků jej během následujících let z různých důvodů opustili. S pomocí volebního systému, který nahrává velkým stranám, zvítězil na podzim 2017 s obrovským náskokem v parlamentních volbách. Ačkoli levice utrpěla ve volbách historickou porážku, pravicové strany už věděly, jaká klišé použít, aby nepřehlednou situaci vysvětlily svým voličům: třicet let po sametové revoluci se „k moci vrací komunisti“, Sněmovnu ovládá „polokomunistická většina“. Ve skutečnosti bychom na světě sotva našli více fragmentovaný a turbulentní parlament. Nejenže v něm zasedli zástupci devíti politických subjektů, ale přítomnost vnitrostranického disentu, individuí s vlastními cíli, tuto nepředvídatelnost a mnohohlasnost parlamentu ještě prohlubuje. Dochází k těžko uvěřitelným situacím, kdy poslanecké kluby „tradičních“ parlamentních stran v mnoha otázkách nenacházejí shodné stanovisko, zatímco poslanci populistického ANO, u něhož se spíše dá očekávat programová neukotvenost, hlasují jednotně. Pozornost často strhávají periferní témata, jejich osvojitelé pracují na svém zviditelnění, vytváří se fikce konfliktu a na okraji občanského zájmu se inscenuje polarita. V tomto duchu se pravice snaží všechny konflikty sjednotit do série jednoduchých protikladů, s nimiž přišla v devadesátých letech a které nyní znovu oživuje: „více státu“ versus „více svobody“, „socialistické plánování“ versus „neviditelná ruka trhu“, „projídání budoucnosti“ versus „rozpočtová odpovědnost“. Debatu o tom, že právě na těchto symbolických základech vyrostl český „duch kapitalismu“, jehož násilí vytlačilo řadu lidí na okraj systému, ovšem vést odmítá.

Ještě významnějším prvkem neoliberálního konsensu, k němuž se hlásí pravice i ANO, je rostoucí blahobyt České republiky. Zatímco v obdobích krize mohou být rozmanité a různě pociťované materiální nedostatky mnoha lidí úspěšně sloučeny do jednoho proudu občanského odporu proti vládě, v prosperitě rozhoduje optimismus politiků a ekonomů mimo jiné o tom, že každá vzpoura proti vnějším životním podmínkám bude společností nutně vnímána jako exotická. Ve společnosti růstu se všechny úvahy o ekonomice podřizují odsouhlasenému cyklu nízká nezaměstnanost – růst mezd – větší spotřeba domácností – vyšší výběr daní – bohatnutí společnosti. Kdo by dnes našel odvahu podrobit kritice imperativ ekonomického růstu, setkal by se nejspíš s výsměchem nejen těch, co jsou u moci, ale i těch, co u ní nejsou. Na vlně relativního optimismu se totiž vedle vlády veze i parlamentní opozice, která je tím zbavena úkolu mobilizovat za svými zády zástupy frustrovaných, a tak alespoň využívá „mělké frustrace“ z premiérových skandálů.

„Knížectví vzniká buď z vůle lidu, nebo z vůle mocných, a to podle momentálních okolností,“ píše Machiavelli. „Buď se bohatí obávají, že neodolají nátlaku lidu, a vyzvednou jednoho ze svých řad na knížecí stolec, aby pod jeho ochranou mohli popustit uzdu vlastním choutkám, nebo naopak lid hledá východisko z nesnesitelného tlaku boháčů ve volbě některého z občanů a počítá s jeho ochranou.“ Politická moc Andreje Babiše je výsledkem kombinace obojího.

 

Konjunktura Andreje Babiše

Zpočátku se Babiš chtěl prezentovat jako ambiciózní premiér, ale nikoli v domácí politice. Premiér našel ohnisko své aktivity na poli diplomacie a k domácím problémům přistupoval pasivně. V realitě současné politiky jakékoli země nejde o nic mimořádného: premiéři se občas snaží v mezinárodní politice emancipovat od svízelí domácí politiky, v níž by každá svobodnější iniciativa narazila na odpor a ohrozila jejich popularitu. V Babišově případě bylo mimořádné jen to, že k tomuto přeorientování zájmu došlo tak brzy. Za absurdní vrchol této epizody Babišova panování se tak dá považovat setkání s italským a maltským premiérem – ukázalo se, že Česko se svým egoistickým přístupem k řešení migračních otázek ve skutečnosti žádného spojence nemá.

Počátkem roku 2019, druhého roku Babišovy vlády, se v českých médiích prosadila další postideologická koláž témat, která točila okolo varování týkajících se kybernetické bezpečnosti (v souvislosti se špionážními aktivitami čínského koncernu Huawei) a údivu nad nekompetentností některých ministrů (především v souvislosti s pomalým tempem stavby českých dálnic). Toto zaměření vydrželo médiím až do horké fáze kampaně k volbám do Evropského parlamentu. Čelit tomuto typu konfrontace bylo pro premiéra znovu dost pohodlné a dokázal opět přimět veřejnost, aby uvěřila, že odborné řízení orientované na výsledek je maximem, které má lid od své vlády očekávat. Klíč k úspěchu je stále týž: držet protivníka nikoli v šachu, ale zcela mimo šachovnici. Hráči se mohou zúčastnit pouze hry o výsledky většinou kvantitativní povahy, kde vedoucí aktér před svými vyzyvateli interpretuje každé selhání jako technickou chybu, která se v konečné bilanci neodrazí. Projevuje se tak rys Babišova pojetí politiky, podle něhož mají ministři hrát úlohu jakési PR divize hnutí ANO. Od ministrů-expertů se očekává, že budou navzdory pravděpodobným omylům především zdokonalovat své prezentační dovednosti při styku s veřejností.

Babišova éra je ukázkou dehumanizace politiky jako takové: mámení veřejnosti makroekonomickými ukazateli v kombinaci s tragickou lhostejností k ukazatelům, v nichž si Česko vede v evropském srovnání tragicky – zadluženost domácností, nízká přidaná hodnota průmyslové výroby, nerovnost v přístupu ke vzdělání, neodvratný kolaps financování sociálních služeb. V sebeprezentaci Babiše jako hlavního aktéra a hybatele politické změny v Česku asistují nejen jeho média, ale i média liberální konkurence. Důvodem je právě selekce témat bez politické výbušnosti. Premiérovy skandály s čerpáním dotací holdingem Agrofert logicky dostaly přednost před mapováním doutnajícího sociálního konfliktu za hranicemi metropole, „kauzy“ vytěsnily „příběhy“. Přesto zaznamenala liberální část mediasféry několik pozoruhodných diskursivních posunů. Minulý rok se média vydavatelského domu Economia pokusila rozšířit svůj dosah, když otiskla speciál nazvaný „Chudé Česko“ přibližující životy lidí na okraji společnosti. Na stránkách těchto médií se objevily texty a videa o lidech přežívajících ve vleku surového exekučního systému – o ženě, která po odchodu z ubytovny žila s dětmi v kempu pod stanem a lhala jim, že jsou na dovolené; o dívce, které k osmnáctým narozeninám exekutor zastavil zůstatek na účtu. Liberální média zde poprvé konfrontovala svoji spotřebitelskou skupinu, která měla vždy prioritní vztah k otázkám individuálních svobod a jejich obrany před vměšováním státu, s životními podmínkami osob, které jsou na každodenní bázi vystaveni ekonomickému a sociálnímu útlaku.

 

Kalousek! Ne! To radši ANO

V atmosféře tikající sociální bomby přijímá sněmovna okleštěnou novelu insolvenčního zákona, která řešení problému předlužených lidí fakticky odkládá, a předseda poslaneckého klubu ANO Jaroslav Faltýnek využil příležitosti, aby otestoval hranice voličské loajality, když vyjádřil své mínění o tuposti Čechů: „Pokud bude schválena senátní verze, lidi si budou myslet, že dluhy se nemají platit.“ Výrok testem prošel. Šlo očekávat, že vládní koalice bude pokračovat v dosavadním kurzu: silné hnutí ANO oscilující mezi podporou sociálních jistot a konzervativní antirovnostářskou agendou, následované sociální demokracií, slabším partnerem, který se v boji za realizaci svého programu snaží obnovit svoji reputaci.

Po etapě zvyšování veřejných výdajů a přebytkového salda na státním účtu ohlašují zkraje roku 2019 Babiš společně s ministryní financí Schillerovou úsporný program. A to v okamžiku, kdy vyšší míra přerozdělování je zatím spíše příslibem, který veřejnost příliš nepociťuje, a velká daňová reforma se nepřipravuje. Odpor veřejnosti k politice „austerity“ se z velké míry promítl v roce 2013 do výsledků předčasných parlamentních voleb, které vynesly k moci sociální demokracii a právě hnutí ANO. Návrh nového úsporného programu v podstatě jen v jiné fázi ekonomického cyklu kopíruje logiku těch minulých. Ještě před vypuknutím finanční krize prosadila česká pravice vyšší daňové zatížení práce poté, co se původně navrhovaná sazba rovné daně z příjmu ukázala jako moc nízká, aniž jí napadlo sáhnout na zisky také bohatým. Celkové zatížení práce je kvůli tomu v Česku nadprůměrně vysoké, na rozdíl od daňového zatížení kapitálových výnosů či dividend. Babišova vláda spuštění daňové novely několikrát odložila, přičemž současně odmítá danění velkého kapitálu. Jedním z příkladů je debata o zavedení bankovní daně. Zatímco investiční obchody na mezinárodních kapitálových trzích přinášejí bankám enormní zisky (a obyčejným střadatelům nemalá rizika), vláda se připravuje na zpomalení ekonomiky a radí lidem, aby spořili. Proti návrhu bankovní daně bojuje pravice v čele s hnutím ANO argumentem, že banky klientům zvýší poplatky. Lidem z okolí Andreje Babiše dělá problém představit si prostředí, ve kterém vládne konkurence, a odvětví ekonomiky, která nejsou řízena jedním oligopolem.

Navzdory všudypřítomným projevům ideologického tmářství a jeho nejhlasitějším protagonistům Petru Fialovi, Jiřímu Pospíšilovi, Miroslavu Kalouskovi, Janu Zahradilovi, Jaroslavu Kuberovi a Václavu Klausovi ml. je v Česku stále pragmatismus poměrně silný. A pragmaticky vzato musí být ANO pravicovým stranám docela sympatické. Jeho politika je zpátečnická (rozhodně ne revoluční), jeho filozofie daní je jedna z nejkonzervativnějších a blíží se přístupu laissez-faire. Aktivita v ovládaných resortech je často limitovaná nekompetentností ministrů, což se velmi snadno pranýřuje. Až proběhne střídání u moci, dostane pravice možnost nastolit možná kompetentnější, zato však stejně sociálně nespravedlivou politickou agendu sestávající zejména z privatizace důchodového systému a dalších perel, jejichž autoři už teď jistě promýšlejí a chystají další originální koncepci rozvoje Česka v 21. století.

publikováno: 9. 7. 2019

NEJNOVĚJŠÍ články


„České dějiny“ putují po ČR

Unikátní výstava „České dějiny“ putuje v těchto prázdninových dnech po velkých městech naší republiky. Historii našeho …

Vzestup a pád národa Komančů

Válka nového druhu Chvíle, jako je tato, uvíznou kavaleristům v paměti: muly s nákladem víří prach, vzduchem …

Jsme před divochy jako chudáci

„Prostota a neotesanost je vhodnou podmínkou, aby se svědectví člověka stalo důvěryhodným. Lidé ducha vybroušeného postřehnou …

Je to blbé drazí krajané, ale ojebali nás

Jak to, že mě nikdo nereprezentuje? Říkáte si to často taky? Příklad první – Gretiny …

Agresivní charisma, Klaus jako děvkař a kompro i na ty druhé

Když se řekne Klaus, Zeman, Babiš, co vás napadne? Líbí se mi, že jste začal …

Nejsme premianti, jsme ostuda?

Otevřená slova, proč se na některou z vrcholných funkcí Evropské unie nepropracoval jediný kandidát východoevropských zemí, …

Přijde Vítězný únor v létě?

Lidová letenská veselice z 23. června odezněla a přinesla uklidnění: je nás přece jen velká síla. Pak …

Mariánský sloup?

Na Staroměstském náměstí chtějí znovu postavit mariánský sloup, zničený 3. listopadu 1918. Prý tak bude napravena …