Nepodbízivé letní čtení od finské Švédky Tove Jansson

Přednedávnem se v Přítomnosti objevily dva texty (Čemu doopravdy věříš, to není „jen jako“Co znamená být nešťastný a nevědět o tom) z povídkové sbírky Cestovat nalehko, kterou nedávno přeložila do češtiny Jana Holá.  Její autorkou je finskošvédská spisovatelka a zároveň malířka a grafička Tove Jansson (1914–2001), která proslula především svými knihami o skřítcích muminech, určenými dětem, z nichž velká část rovněž vyšla česky. Je záhodno poznamenat, že původ autorky je skutečně třeba psát v podobě finskošvédský a nijak jinak. Právě jen v této podobě totiž odkazuje na švédskojazyčnou, dnes přibližně pětiprocentní menšinu obývající již mnoho stovek let jižní a severozápadní pobřeží Finska a také ostrůvky ležící jihozápadně od pevniny, včetně tzv. Ålandského souostroví. Cestovat nalehko je již třetí autorčinou knihou pro dospělé, která byla do češtiny převedena. Všechny tři mohou být inspirací pro odlehčené letní čtení – ale rozhodně takové, které nebude nijak podbízivé.

*

Jako Janssonina první kniha pro dospělé byla do češtiny přeložena Dcera sochaře, a to v roce 2002. V originále vyšla roku 1968, v době, která je pro Finsko, stejně tak jako pro mnoho jiných evropských zemí, typická svou politizací, mj. rovněž kulturního života. U Tove Jansson se nicméně projevila pouze tak, že si autorka nakrátko odskočila od fantazijních skřítků ke skutečným lidem. Samozřejmě, že v kruzích kulturních radikálů tento počin k realismu pouze směřující nestačil. Mladá začínající literární kritička označila ve studentském listě knihu za poplatnou „buržoaznímu eskapismu“. Jestli právem či ne, na to si její čtenář musí udělat názor sám.

Vypravěčkou devatenácti fragmentárních kapitolek je malá dívenka, jakési alter ego Tove Jansson, a příběh má mnohé autobiografické rysy. Stojí za to citovat první větu, kterou kniha začíná: „Můj dědeček byl pastor a sloužíval bohoslužby pro krále.“ (s. 7). Janssonin dědeček, který vedle babičky v knize vystupuje jako postava, měl skutečně vysokou funkci v rámci finské, tj. luteránské církve. Autorka nás zavádí do velkoměstského prostředí Helsinek, s přístavem, komíny, tramvajemi, vlaky, auty – včetně hasičských – a jejich řidiči. To je celkem zvláštní proto, že se píší teprve 20. léta 20. století, kdy ještě většina obyvatelstva tehdy agrárního Finska žije na venkově. Ruský kostel (s. 14), v jehož blízkosti rodina žila, odkazuje na jednu z helsinských dominant, pravoslavnou Uspenskou katedrálu. Vedle „přírody domácí“, koní či krys, se setkáváme také s přírodou divokou: rodina má totiž ve zvyku trávit léto na šérách, přímořských kamenitých ostrůvcích, kde se život pak točí kolem vody, lodí a rybaření.

Rodiče malé holčičky jsou – a skutečně byli – výtvarní umělci a prostředí, ve kterém vyrůstá, je krajně bohémské. U rodičů je zajímavé studovat rozdělení rolí: maminka tvrdě pracuje celé noci, aby svými ilustracemi zaopatřila rodinu, zatímco tatínek chodí na ryby či houby, pije kávu a případně mu nejde naladit rádio. Umělecké ceny, které by rád získal, nedostane, ale stejně se jako pravý umělec chápe výrazně sebestředně. Pořádá četné bujaré večírky s kytarou či balalajkou, kterých se účastní jeho mužští přátelé, nikoliv ale ženy, a ani vlastně maminka, která jen dává na hosty pozor.

Ke světu Janssonina dětství patří otcův miláček, opice Poppolino, jež si smí dělat, co se jí zlíbí: kohokoliv kousat, shazovat a rozbíjet sochy, žrát kanáry – a jednou o Vánocích dokonce pozře i jezulátko. To, že někdo ve 20. letech měl ve Finsku opici, bylo kdysi podle názoru jedné mé studentky referující o této knize kritériem absolutní výstřednosti jejího milieu. Samozřejmě, jak mohl mít někdo v 20. letech ve Finsku opici, když tam byla zrovna prohibice – nicméně na tatínkových večírcích v Janssonině podání alkohol vždycky mají.

Svět knihy je světem dětským, hlavní hrdinka je ale také špiónkou v prostředí dospělých a jejich konvencí. Autorka například při popisu jídel či pachů prokazuje vynikající smysl pro detail, a příběhy, s mnoha odkazy na svět umění (výtvarného, ale i zpěvu, vyprávění, pohádek a biblických pasáží), mívají rovněž i nečekanou pointu. V povídce „Les“ z pozdější sbírky, publikované v Přítomnosti, je na hře na Tarzana poukázáno na sílu fantazie. V Dceři sochaře se fantazie mísí s realitou mnohem samovolněji a svévolněji, a to ne zrovna zřídkakdy: tylová sukně se promění ve zvíře, objeví se desetimetroví ptáci, povodeň či sněžení má rozměry, které ve skutečnosti mohly mít jen stěží.

*

V roce 1972 zpracovala Tove Jansson své prázdninové zážitky z dětství z dob, kdy s rodinou jezdila na ostrůvek u moře, v díle s názvem Kniha léta (česky 2011). Zatímco tatínek se celé dny umělecky realizuje někde v ústraní, tráví jeho malá Sofie čas ve společnosti své babičky. Obě při hře v karty fixlují, mají zvláštní fobie, vedou ale i teologické rozhovory. Jedná se tentokrát o příběh jednoho léta, který pak působí méně fragmentárně než kniha předchozí. Jeho všech dvaadvacet různě dlouhých kapitol je vyprávěno v er-formě, což rovněž navozuje o něco větší realismus než v případě Dcery sochaře. Je tu pak také mnohem ostřejší hranice mezi realitou a fantazií: fantazie tu sice není poskrovnu, přesto je ale vykázána do jasných mantinelů – vyskytuje se například v souvislosti s různými hrami, kterým se protagonistky dnes a denně věnují. Vše je spojeno s mořem a s přírodou na ostrově: kočky, ryby, různé druhy ptáků a jejich pírek, kosti zvířat, rostliny, lodě, vítr, bouře…

Vedle babičky a Sofie zde také vystupuje jedna malá kamarádka i rodinní přátelé, sousedé či známí. Čtenář si určitě znovu položí otázku po vztahu mezi světem dětí a světem dospělých. Při návštěvě u jednoho souseda si babička pomyslí: „Je potřeba ji [Sofii] naučit, jak se má chovat. Je to naše chyba, měla by se setkávat s lidmi, které nemá ráda, dřív než bude pozdě.“ (s. 78) Tento vztah lze nejlépe zkoumat právě na hlavní linii příběhu, tedy stýkání a potýkání vnučky a babičky. Liší se babička vlastně tolik od dětsky zvídavé, ale také vrtošivé, hádavé, vzteklé a rozmarné Sofie? Není i ona stále tak trochu dítětem? Jansson tu probírá také její vzteky a rozmary, její slabost na kouření či silnější pití, závislost na lécích. Svět reality není pak jen ten dospělý a svět fantazie není jen ten dětský.

*

Sbírka povídek Cestovat nalehko vyšla švédsky v roce 1987 a česky o třicet let později. V originále název doslova znamená cestování „s lehkým zavazadlem“. Cestu, která v knize hraje ústřední roli, je ale třeba chápat velmi obecně, ne totiž ve všech povídkách se nezbytně příliš cestuje. Zajímá-li čtenáře pouze a jen přímo cestování jako takové, pak jsou pro něj určeny povídky „V cizím městě“, absurdní historka o přespání staršího cestujícího letadlem při přestupu v neznámém městě, a „Cestovat nalehko“, podle které dostala sbírka svůj název, pojednávající o dotěrných spolucestujících, s oblibou vykládajících o svém vlastním soukromí. U ostatních povídek je otázkou, zda v nich cesta spíše není míněna jako metafora celého života. Jsou různě dlouhé, střídá se v nich ich- a er-forma, a vystupují v nich zvláštní lidé v až absurdních situacích. Důležitými jsou zde psychologie a rovněž humor.

Tematiku k povídkové sbírce navodí jednak úvodní korespondence s Janssoninou obdivovatelkou, Japonkou Tamiko, jež by se jí ráda podobala, a tak jí posílá to nejcennější, co může být: haiku; jednak povídka „Osmdesátiny“, jejíž vypravěčka odchází z oslavy u babičky ve společnosti umělců – a hovor se stočí samozřejmě na umění, ale i touhu a chuť cestovat. „Letňátko“ je příběhem krajně zvláštního dítěte, přijíždějícího na léto k rodině žijící na pobřeží. Zajímají jej rozhlasové zprávy, politické názory dospělých, jejich finanční záležitosti včetně toho, zda platí daně, a především otázky všemožných fatálních světových katastrof, jaderných či ekologických, či problém hladomoru ve třetím světě. Svým chováním se snaží všechny ostatní přivést k nápravě dosavadních pro okolí škodlivých návyků, čímž se velmi brzy stane v domě značně obtěžujícím iritujícím elementem, vyvolávajícím špatné svědomí. Rozuzlení nebudeme prozrazovat.

Dvě z povídek by bylo možné zařadit do žánru sci-fi. „Nákupy“ nastiňují nejasnou situaci vojenského útoku na město a pořizování si zásob, zatímco „Rackové“, postavení na několika paralelách, jsou do určité míry variací na daphnedumaurierovský příběh. Učitel, deprimovaný z chování dětí ve škole, touží po odpočinku v letních šérách, na které se s manželkou vydává. Zjišťuje ovšem, že mořští ptáci jsou k lidem i vůči sobě navzájem agresivní stejně jako žáci ve škole. A nakonec co vzájemný mocenský boj mezi ním a jeho manželkou? Ten tyto stinné stránky lidské osobnosti vůbec nevykazuje?

„Žena, která si půjčovala vzpomínky“ zpracovává nepovedené setkání dvou žen po patnácti letech, z nichž jedna je vlezlá, druhá paranoidní. V „Rajské zahradě“ smiřuje vysloužilá profesorka ve Španělsku znepřátelené členky místní anglickojazyčné komunity, přičemž zapojuje svůj psychologický um i znalost detektivní literatury, jejíž je náruživou čtenářkou. Lidé nemají co na práci, a tak si lezou na nervy, odtuší čtenář prosté poselství. Ve „Smrti tělocvikáře“ jde o nevydařenou návštěvu s leitmotivem sebevraždy učitele tělesné výchovy, kterou spáchal zřejmě kvůli rozšiřování výstavby a ničení lesa v okolí. Je zajímavé, že v pozici „kolonizátora“ zjevně některého francouzského regionu zde vystupuje stavební společnost ze Švédska, mnohem menší země. Konečně „Skleník“, povídka o přátelství a rivalitě dvou starých mužů, knihu uzavírá.

*

Uvádí se, že právě přímořské prostředí šér, kde v létě odpočívají finští Švédové, městští vzdělaní buržoové jako příslušníci vyšší třídy, je něčím velmi charakteristickým pro finskošvédskou literaturu – a právě s tím jsme se u Jansson setkali několikrát. Své knihy pro dospělé s často psychologizovanými portréty charakterů a analýzami mezilidských vztahů začala autorka psát až tehdy, když byla hotová její série o mumincích. I když údajně i postavy z ní měly svůj předobraz ve spisovatelčiných rodinných příslušnících, jak jsme viděli, do knih pro dospělé vtělila přece jen ještě o něco realističtější postavy, než jsou skřítci. Fantazie v nich ale přesto zůstala. Zná-li čtenář jak její knihy pro děti, tak knihy pro dospělé, bude moci porovnat. Postupně vybrušovala svůj styl natolik, že každá její další kniha byla kratší než kniha předcházející.


Odkazy na knihy Tove Jansson zde:

Dcera sochaře

Kniha léta

Cestovat nalehko

publikováno: 11. 7. 2019

Jan Dlask

Jan Dlask

/ Narozen v roce 1973 v Pardubicích. Vystudoval finštinu a švédštinu v Praze na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde vyučuje především finskou literaturu. Její překlady do češtiny recenzuje v kulturních tiskovinách (Tvar, iLiteratura.cz). Je autorem sociologických dějin švédskojazyčné literatury ve Finsku, vydaných v nakladatelství Pavel Mervart. Příležitostně také sleduje společenskou a politickou situaci ve Finsku i ve Švédsku -- ale nejenom tam: hledá momenty, ve kterých by severské zkušenosti mohly být inspirativními i pro středoevropský prostor.

NEJNOVĚJŠÍ články


Co máme, co si připomínat a co dělat

Nejprve shrnuji to, co jsme získali po listopadu 1989. Jistě, stalo se tak za mimořádně …

Zhodnocení Impulsu 99 a co dál (J. Šmídová, T. Halík, J. Pehe)

V roce 1999 se k vaší iniciativě Impuls 99 přihlásily stovky lidí a měla i spoustu odpůrců. Jak …

Před 30 lety se stal ve střední Evropě zázrak. Nebezpečí ale trvá!

Pád východoevropských režimů v roce 1989 se odehrál s takovou rychlostí, že to bralo dech. Občané, kteří …

Z deníku studentky Umprumky

V roce 1989 mi bylo dvaadvacet let a studovala jsem ve třetím ročníku Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze …

Nevíte, kde bych sehnal kus svého mozku?

Fanoušci Formanova filmu Přelet nad kukaččím hnízdem či jeho knižní předlohy Vyhoďme ho z kola ven …

Nemáme klíč – seznam agentů KGB ČSSR

Sověti si své satelity hlídali velmi důkladně. Nikdy jim zcela nedůvěřovali. Právě proto neponechávali nic …

Nerušeně konzumovat, tak si dnes vykládáme svobodu!

„Pohřbívat ateistickou celebritu v katedrále mě irituje,“ říká Vojtěch Razima (1968), aktér demonstrací, jež předcházely sametové …

Svět ve stavu nouze

Planeta se kvůli lidskému působení nachází ve stavu klimatické nouze, a pokud se státy v nejbližší době …